- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

20 let Putina: dlouhé bloudění ve stínu. Díl 1.

Redakce InformNapalmu nabízí překlad článku z pera Mariuse Laurinavičiuse, vrchního analytika z Institutu pro politickou analýzu ve Vilniusu. Poprvé tento článek vyšel na litevském portálu LRT [1]. Překlad z litevštiny do ruštiny zpracovali partneři mezinárodní komunity InformNapalm v Litvě, Centrum občanského odporu Res Publica [2].


Zanedlouho tomu bude 20 let, co se Vladimir Putin oficiálně ujal nejvyššího úřadu v Rusku. Když se to před 20 lety stalo, snad nejoblíbenější otázka v celém světě zněla: „Kdo jste, pane Putine?“ Známe však na tuto otázku skutečnou odpověď i po tolika letech? Víme doopravdy, co je zač Putinovo Rusko, o němž mluvíme velmi často a mnoho, minimálně v Litvě?

Abychom pomohli rozptýlit některé stíny, které Putinův režim představující obrovské ohrožení pro Litvu stále obestírají, ba dokonce i některé mýty o něm a jeho podstatě, jsme se dohodli s LRT.lt na spuštění nové řady článků. V těchto článcích se pokusím podložit fakty a výsledky svého výzkumu, jak vidím putinovský režim, a to jak jeho historický původ, tak současnost. Po prozkoumání tří posledních desetiletí je to jistě možné.

[3]

Vladimir Putin / Foto AP

Ne, nespletl jsem se. I když je putinovskému režimu oficiálně „pouhých“ 20 let, k jeho pochopení by mohlo pomoci zkoumání nejen tří, ale i více posledních desetiletí. Nebo dokonce i znalost tzv. „sovětologie“ z dob SSSR. První a téměř nejnebezpečnější mýtus o dnešním ruském režimu je totiž ten, že tento režim vytvořil sám Putin, který se dostal k moci v roce 2000.

Tento mýtus zejména často brání pochopit samotnou podstatu režimu. Proto se tentokrát pokusím rozptýlit právě onen mýtus. Putin není strůjcem režimu, ale jeho produktem. A to mimochodem zcela náhodným. Namísto Putina by se do nejvyšší funkce u ruské vlády mohl dostat jiný zástupce KGB, ale podstatu režimu by to změnilo jen stěží.

„Skupina příslušníků FSB, kterou jsme řídili pod zástěrkou působení ve vládě, v první fázi své úkoly zvládá“, prohlásil veřejně sám Putin, než byl oficiálně určen za Jelcinova nástupce po překvapivém odstoupení ruského prezidenta krátce před rokem 2000.

[4]

Vladimir Putin a Boris Jelcin, 1999 / Foto AP

Tato slova nebyla vyřčena jen tak někde, ale 19. prosince 1999 při slavnostní akci u příležitosti Dne příslušníků bezpečnostních sborů Ruské federace. Sál, kde se scházela smetánka ruských tajných služeb, reagoval na tento výrok smíchem a potleskem. Jak tehdy, tak dnes mnozí, pokud si na to vůbec vzpomenou, myslí, že z Putinovy strany šlo jen o jakýsi vtip. Navíc svá slova Putin řekl s lehkým úsměvem.

Zkusme však zjistit, zda skutečně šlo o obyčejný vtip, nebo dle staré tradice KGB musí být na každém vtipu stejně jako na jiné dezinformaci alespoň zrnko pravdy.

Můžeme tedy tvrdit, že vůbec existovala nějaká skupina příslušníků KGB/FSB, kteří de facto pracovali pod zástěrkou ruské vlády?

Může to být zvláštní, ale nemusíme chodit daleko nebo dokonce očekávat nějaké důvěrné informace. Stačí se podívat, kdo zastával úřad ruského premiéra od chvíle, kdy se začalo s vážnými přípravami na předání moci od Jelcina jeho nástupci. Protože v té době, jak formálně říkala ústava, kdyby se Jelcinovi něco stalo, přecházela působnost hlavy státu na premiéra, takže neoficiálně bylo jasné, že kdo se chce stát Jelcinovým nástupcem, se musí nejdřív osvědčit jako předseda vlády.

V období od září 1998 až do Jelcinova odchodu z prezidentského úřadu se tedy v Rusku vystřídali tři předsedové vlády: Jevgenij Primakov, Sergej Stěpašin a Putin. Všichni jsou od KGB.

[5]

Vladimir Putin a Boris Jelcin / Foto AP

Je sice pravda, že se Primakov nechával raději titulovat jako diplomat a akademik a k své minulosti důstojníka KGB se veřejně nehlásil. Ion Mihai Pacepa, někdejší šéf zahraničních zpravodajců v Rumunsku, který přeběhl na Západ a prozradil mnoho tajemství KGB, však označoval Primakova za generála KGB. Navíc hned po převratu v roce 1991 se Primakov stal místopředsedou KGB a později stanul v čele nezávislé ruské služby pro zahraniční zpravodajství SVR, která byla zřízena na půdě prvního úřadu KGB (zahraniční rozvědka).

Mimochodem skutečnost, že všichni možní Jelcinovi nástupci byli právě od KGB, není náhodná. Takový nástupce se v prostředí ruských bezpečnostních sborů vyhledával dokonce záměrně. Tuto skutečnost veřejně potvrdil Gleb Pavlovskij, politický technolog, který tehdy přímo pracoval pro Kreml a dokonce, jak sám přiznává, se na projektu ve svém expertním oboru osobně podílel. Mimochodem dnes bývá často považován dokonce za zástupce protiputinovské opozice.

Takto se Pavlovskij, který oficiálně zastával funkci poradce vedoucího kanceláře prezidenta Ruska v letech 1996 až 2011, vyjádřil v rozhovoru pro ruský list Moskovskij komsomolec v listopadu 2017: „V srpnu jsem došel k závěru, že Boris Nikolajevič byl zklamaný z toho, že se předtím opíral o inteligenci. Ne stoprocentně, ale přesto hodně. Důvěřoval „moudrým“ liberálním ekonomům, a ti ho „zradili“.

Od podzimu 1998 si pak prezident přestal hledat nástupce mezi civilisty: Sergej Kirijenko (dnes první zástupce vedoucího Putinovy kanceláře) byl patrně poslední v řadě „mudrců“, který jaksi vyznačil konec cesty. Začalo hledání nástupců mezi lidmi s výložkami.

Brzy to začalo být nápadné: v prosinci 1998 se generál (Nikolaj) Borďuka ujal funkce vedoucího prezidentské kanceláře, kde nahradil novináře Valentina Jumaševa (což je možná ještě významnější nikoli proto, že Jumašev kdysi býval novinářem, ale proto, že byl Jelcinovým zetěm). […] Neudržel se dlouho, protože prokázal službu J. Primakovovi, což bylo pro člověka jeho založení (tzn. od KGB) patrně přirozené. Tato kombinace přišla prezidentovi jako nebezpečná. Neovlivnilo to však kritéria Jelcinova výběru. Velmi dobře si pamatuji, jak myšlenka „Potřebujeme chytrého příslušníka bezpečnosti“ zakořenila v našich diskuzích v zimě 1998/99. Stalo se z toho něco jako návod pro hledání kandidáta“.

[6]

Michail Gorbačov / Foto AP

Můžete se zeptat: kde se tento „návod“ mohl vzít? Olga Kryštanovskaja, nejznámější socioložka v zemi, která zkoumá ruské elity již od sovětských dob, tuto otázku možná zodpověděla. Ve svých studiích dala jasně na vědomí, že v posledních letech existence Sovětského svazu a vládnutí Michaila Gorbačova bylo mezi vládnoucími špičkami SSSR jen 3 % těchto lidí „s výložkami“. Zatímco již v prvních letech Jelcinova úřadování jich bylo na vrcholu nezávislé ruské vlády přes 30 % a do Putinova příchodu se jejich podíl zvýšil téměř na 50 %.

V administrativě prezidenta Jelcina byla doslova prolezlá lidmi, kteří údajně opustili KGB a další bezpečnostní struktury. Třeba v srpnu 1996 až prosinci 1998 byl dokonce zástupcem vedoucího prezidentské kanceláře pro personální agendu generálmajor FSB v záloze Jevgenij Savosťjanov. Mimochodem právě ten, jehož Alexandr Litviněnko, zavražděný v Londýně v roce 2006, označoval za jednoho z nejvýznamnějších lidí, kteří pomohli zachovat systém KGB po převratu v srpnu 1991.

V sovětské době byl Savosťjanov oficiálně vědcem, což není od věci připomenout o něco později při objasňování role vědců, zejména ekonomů, kteří pro uskutečnění dalších plánů využívali KGB.

A nyní se podrobně podíváme na Savosťjanovův výmluvný příběh. Savosťjanov byl v roce 1994 oficiálně propuštěn z ruských bezpečnostních struktur, které tehdy právě měnily jméno. Mimochodem stalo se to, když se podnikatelská skupina KGB Most (na jejíhož šéfa Vladimira Gusinského Putin poprvé zaútočil poté, co se dostal k moci) dostala do konfliktu s vlastním šéfem bezpečnostní služby prezidenta Jelcina, jedním z nejvlivnějších generálů KGB v Rusku Alexandrem Koržakovem.

Nicméně, jak už bylo zmíněno, se generálmajor Savosťjanov rychle vrátil nejen k moci, ale také do funkce zástupce vedoucího prezidentské kanceláře.

A nejenže se vrátil. Dnes se obvykle má za to, že bývalé příslušníky FSB/KGB dosadil do všech funkcí právě Putin, tento proces však začal mnohem dřív. Třeba ještě v roce 1997 se díky Savosťjanovovým snahám dokonce ne vysloužilý, ale aktivně sloužící příslušník FSB generálporučík Viktor Kondratov stal Jelcinovým zmocněncem (odpovídá dnešnímu úřadu gubernátora) pro Přímořský kraj. Po odchodu z funkce v roce 1999 se Kondratov vrátil k bezpečnostním složkám: byl přeložen na ústředí FSB v Moskvě. S tím, že nejde zdaleka o ojedinělý případ.

Pikantnější detail spočívá patrně v tom, že Savosťjanov byl považován za spolupracovníka „reformátora“ Anatolije Čubajse. Neměli bychom však zapomínat, že Čubajs sehrál jednu z nejvýznamnějších rolí při pozvání Putina do Moskvy poté, co petrohradský primátor Anatolij Sobčak v roce 1996 prohrál volby. Teprve poté začíná Čubajs odehrávat v Putinově další kariéře významnou roli, než se tento stal Jelcinovým nástupcem.

Najdeme spoustu zdrojů, které tuto skutečnost potvrzují, zmíním však, že o tom veřejně řekl bývalý šéf Jelcinovy kanceláře a jeho zeť V. Jumašev.

„Putina nenašel já. Putina vyhledal nejdřív Anatolij Čubajs, pak vedoucí Hlavního kontrolního úřadu Kanceláře prezidenta Ruské federace Alexej Kudrin“, potvrdil Jumašev pro televizi Dožď v prosinci minulého roku.

[7]

Vladimir Putin / Foto AP

Proč „reformátoři“ A. Čubajs a A. Kudrin (mimochodem oba mají velký vliv dodnes) podpořili Putina? Odpověď je jasná: oba nějakým způsobem napomáhali podvodu, který zorganizovala KGB a uskutečnil Putin společně s Kudrinem (jehož formálním šéfem byl Sobčak, dnes zmiňovaný v různých zdrojích jako někdejší informátor KGB, i když se to neprokázalo) v Petrohradě po rozpadu SSSR. Tyto podvody výrazně přispěli k položení základů dnešního režimu vybudovaného KGB a mafií.

Má však smysl posoudit aktivity A. Čubajse a KGB samostatně. Něco k tomu pověděl třeba bývalý pracovník Putinovy administrativy Simon Kordonskij v rozhovoru pro Rádio Svoboda vloni v červenci, člen tzv. reformní skupiny ekonomů, která vznikla před rozpadem Sovětského svazu. Lídrem této skupiny byl nejdřív Čubajs, pak Jegor Gajdar, jenž se později stal premiérem „demokratického Ruska“.

Začátkem 1990. let, před rozpadem Sovětského svazu, se Kordonskij přestěhoval do Moskvy, kde se setkal s Čubajsem, Petrem Avenem (dnes oligarchou, který má blízko k Putinovi), Alexejem Kudrinem (jehož otec byl mimochodem vojenským kryptografem a než se pustil do ekonomiky, působil na jedné vojenské akademii) a dalšími členy tzv. moskevské a leningradské skupiny ekonomů Čubajse a Gajdara, rovněž známých jako členové semináře na turistické chatě Zmeinaja Gorka Leningradské vysoké školy ekonomické z roku 1986.

Nejzajímavější však je, co říká S. Kordonskij o těch časech: „Stal jsem se zástupcem šéfredaktora časopisu Věk XX i mir. A víte, kdo byl šéfredaktorem? Anatolij Běljajev, generálporučík rozvědky, který odešel do zálohy. Mým a Gajdarovým kurátorem pak byl Serjoža Kugušev. Jednalo se o regulérního příslušníka analytické skupiny KGB. Právě on to celé „protlačil“. Ty vztahy nějak souvisely s ozbrojenými sbory (příslušníky bezpečnostní služby).

Společně s Glebem Pavlovským (už zmíněným politickým technologem, který pomohl Putinovu příchodu k moci – M.L.) sedíme večer v redakci, najednou volá jeho manželka, hlas se jí třese, říká: oni se vás chystají zatknout. […] Přijdou dva opilí plukovníci a říkají: přijmete nás do práce! […] Najali jsme je jako analytiky pro agenturu Post Factum.

Pak v roce 1991 došlo ke státnímu převratu, k rozvratu systému, který já dnes vnímám úplně jinak, než si mnozí myslí. V roce 1989 mě S. Kugušev požádal, abych napsal, jak přejít od socialismu ke kapitalismu. Tak jsem to napsal – pod přezdívkou Altajev.

Text s titulkem „Scénář X“ byl později zveřejněn. Nešlo zdaleka o jediný článek o této ideologii. Scénáře přechodu k „čínské verzi“ byly již zpracovány. […] Lidé, kteří toto vše měli udělat, však zakusili chuť peněz. Chtěli žít jako na Západě, ale ponechat si své postavení“.

Informace, že plukovník KGB Kugušev byl také kurátorem A. Čubajse a celé skupiny reformních ekonomů hned od začátku, se našla i v dalších pramenech. Tyto další prameny dokonce tvrdily, že Kugušev byl členem tajné skupiny založené Jurijem Andropovem, šéfem KGB, který se stal hlavou SSSR, kvůli přípravám na reformu Sovětského svazu. Bylo to však možná poprvé, co to veřejně potvrdil člen reformní skupiny ekonomů.

Proč je to důležité? Můžeme to vysvětlit jedním citátem od samotného S. Kuguševa v listu Komsomolskaja pravda z února 1991.

„[…] Jedná se o blok skutečných podnikatelů, vojáků a příslušníků tajných služeb, který má širokou podporu obyvatel, dokáže zastavit další vytunelování země a provést privatizaci ve prospěch jejího lidu. Necháme-li stranou emoce a podíváme-li se na historické zkušenosti různých zemí, které se snažily přejít od totality k tržnímu hospodářství, musíme uznat, že se reformy každopádně buď přímo, nebo nepřímo opíraly o vojenskou moc, o velmi přísnou vládu. Zbývá tedy druhá cesta: tržní reformy vedené přísnou vládou“.

[8]

Rusko / Foto BNS

Můžeme jen připomenout, že právě A. Čubajs je oficiálně pokládán za otce ruské privatizace. Té privatizace, která také vytvořila dnešní ruský mafiánský stát. Důležité však je, že Čubajs zůstal úzce spjat se zástupci KGB nejen tehdy, kdy byl pod přímým dohledem S. Kuguševa. Spolupracoval s nimi také při provádění privatizace. Což vede k tomu, že nyní máme skutečně důvod pochybovat, že se takto rozhodl sám, nikoli že tak příslušníci KGB učinili za něj.

Působil u ruské vlády od roku 1991, i minimálně od roku 1992 byl jedním z Čubajsových nejbližších kamarádů důstojník zahraniční rozvědky KGB (oficiálně důstojník v záloze) Arkadij Jevstafjev, který oficiálně sloužil jako poradce a tiskový mluvčí, ve skutečnosti však byl považován za člověka mnohem vlivnějšího.

Jedním z nejznámějších skandálů z Jelcinovy doby byl ten, kdy byl Jevstafjev zatčen v době volební kampaně 1996 Jelcinovým osobním důvěrníkem, jedním z nejvlivnějších lidí v Kremlu A. Koržakovem, který měl na starosti personální politiku. Po tomto skandálu Koržakov o svou funkci přišel, přestože měl na Jelcina zvláštní vliv, zatímco Jevstafjevova kariéra hladce postupovala dál. Dnes ho můžeme pokládat za jednoho z ruských oligarchů.

[9]

Rusko / Foto BNS

Tento incident mimochodem znovu názorně ukazuje, že již v roce 1996 skupiny KGB v Jelcinově prostředí soutěžily. Právě tak popsal sám Jelcin tento incident ve své knize Prezidentský maraton, jako boj o moc mezi různými skupinami ve svém okolí, nikoli jako něčí snahu překazit jeho zvolení, jak se někdy tvrdí.

Mimochodem A. Jevstafjev dokonce měl přímé obchodní vztahy s Alfredem Kochem, který již byl členem shora zmíněné reformní skupiny A. Čubajse a J. Gajdara, od roku 1993 pak místopředsedou Gosimuščestva (úřadu pro správu státního majetku) odpovědným za privatizaci.

Ani Jevstafjev však nebyl jediným zástupcem KGB v Čubajsově nejbližším okolí. Od roku 1992 patří Jegor Kornějev, příslušník zahraniční rozvědky KGB, mezi nejvlivnější postavy u Fondu ruského federálního majetku, který se přímo podílí na prodeji aktiv.

Přestože najít pravdivé informace o této záhadné postavě je dnes velmi těžké, ve svazku na A. Čubajse, který dala dohromady Koržakovova kancelář v roce 1994, zveřejněném však mnohem později, je Kornějev označen za důstojníka prvního úřadu KGB (zahraniční rozvědky) a „zástupce“ A. Čubajse.

Pan Aven, z nějž je dnes oligarcha, nejen pomáhal úspěšné Putinově kariéře v Moskvě. V roce 1992 právě Aven v podstatě Putina zachránil a umožnil mu pokračovat ve zločinném vlastnictví v Petrohradě. Jako tehdejší ministr pro zahraničně ekonomické vztahy Aven totiž prostě ignoroval podání předsedy kontrolní rady prezidentské kanceláře Jurije Boldyreva, které se týkalo Putinových aktivit.

Podání vycházelo z tzv. zprávy Mariny Saljeové, která pojednávala o Putinových obřích podvodech v Petrohradě. Aven však namísto toho, aby Putina potrestal, udělil mu další pravomoc k tunelování.

V kontextu upevnění postavení KGB u moci v Rusku hned po rozpadu SSSR je důležité zmínit, že jakmile se Aven stal ministrem pro zahraničně ekonomické vztahy, pozval Michaila Fradkova, aby mu dělal náměstka. I když to nebylo oficiálně potvrzeno, jen málokdo pochybuje, že Fradkov byl důstojníkem zahraniční rozvědky KGB s diplomatickým krytím v SSSR.

[10]

Vladimir Putin / Foto AP

Při pohledu na vlastní životopis p. Avena můžeme pojmout podezření, že ačkoli je ekonomem, mohl být sám důstojníkem KGB pracujícím v utajení. V letech 1989 až 1991 byl jako oficiální poradce Ministerstva zahraničí SSSR pracovně vyslán na Mezinárodní ústav aplikovaných systémových analýz se sídlem nedaleko rakouské Vídně.

Tento ústav je považován za štáb plánování reformy SSSR ze strany KGB, který založil a následně kontroloval šéf KGB a pozdější hlava Sovětského svazu Jurij Andropov. Žádný zástupce tohoto ústavu nebyl v Gajdarově vládě.

Nejde zdaleka o celý příběh upevnění v Rusku těch, kdo se podílel na Putinově příchodu k moci a měl přímé vazby na KGB, což začalo ještě před rozpadem SSSR.

Tento díl můžeme nicméně symbolicky zakončit vizí člověka, u nějž se ještě stále často má za to, že přispěl k tomu, že se Putin stal Jelcinovým nástupcem. Jde o člověka často označovaného za šedou eminenci Jelcinova prezidentství, a sice Borise Berezovského, který se později stal jeho úhlavním nepřítelem a záhadně zemřel v emigraci v Londýně v roce 2013. Mimochodem samotného Berezovského Putinovi představil už zmíněný „ekonom“ P. Aven na začátku posledního desetiletí 20. století.

„Udělal jsem jednu systémovou chybu. Myslel jsem, že hlavní protireformní sílou byli komunisté. Byla to však FSB, neboli přesněji řečeno KGB SSSR. Tato organizace přežila jako duchovní bratrství, zločinné společenství. KGB byla základem sovětského státu, tvořili ji lidé vycvičení k páchání zločinů, jimž se říkalo, že zločinci nejsou. A tito lidé nikam neodešli.

[11]

Vladimir Putin na návštěvě v Izraeli / Foto AP

KGB se tedy rozštěpila na spoustu konkurenčních skupin, které sloužily svým vlastním nebo cizím zájmům. Ukázalo se však, že její údajný rozpad byl jen předstíraný“, napsal Berezovskij ve své životopisné knize Autoportrét, aneb Zápisky oběšence.

Těmito slovy mimochodem popisuje situaci, kdy se podle samotného Berezovského při hledání Jelcinova nástupce dalo vybírat pouze mezi I. Primakovem a V. Putinem.

Připadá vám Putinův výrok o příslušnících FSB vyslaných do vlády (možná v širším slova smyslu do ruské státní správy jako celku), aby tu pracovali v utajení, stále ještě jako vtip?

Druhý díl článku si můžete přečíst v litevštině na portálu LRT [12] nebo příští týden v překladu na našem webu.


Překlad z litevštiny do ruštiny zpracovali partneři mezinárodní komunity InformNapalm v Litvě, Centrum občanského odporu Res Publica

[2]


Překlad: Svatoslav Ščyhol [13]