Autorem článku je Marius Laurinavičius, vrchní analytik Ústavu pro politické analýzy ve Vilniusu. Článek byl zveřejněn na portálu LRT.
Nebýt těchto dokumentů, které se našly po srpnovém převratu z roku 1991, mohlo by spojení mezi tzv. přestavbou Michaila Gorbačova a dnešním kremelským režimem vypadat jako pouhá konspirační teorie. Tento dojem můžeme získat dokonce i přes spoustu vedlejších důkazů, že to, čemu dnes běžně říkáme Putinův režim, se začalo vyvíjet už před rozpadem SSSR.
Nyní však postačí si obsah těchto dokumentů přečíst a porovnat ho s běžně dostupnými informacemi, abychom měli zcela jasno, že předmětný plán nejenže existoval, ale také se naplňoval.
Právě těmito dokumenty se zabývá čtvrtý článek z cyklu, který zahájil LRT.lt s cílem rozptýlit stíny, které stále obestírají Putinův režim představující pro Litvu obrovskou hrozbu, nebo dokonce mýty o něm a jeho podstatě.
V první eseji jsem podložil fakty, výzkumnými daty a svědeckými výpověďmi, proč předpoklad, že tento režim vytvořil sám Putin, není správný. A proč bychom si měli být vědomi, že „autorské právo“ k tomuto režimu patří systému mnohem mocnějšímu než je sám dnešní ruský vládce, a sice systému KGB/FSB, který právě znovu získal plnou moc v Rusku.
V eseji druhé jsem přiblížil jednu ze stránek Putinova životopisu, která se předtím zkoumala jen málo, a sice jeho osobní vazby na mezinárodní teroristickou síť. V tomto článku jsem také ukázal, že Putin předem počítal nejenže s jakýmkoli scénářem, ale také se zásadními změnami v SSSR.
V článku třetím jsem ukázal, že Gorbačovova tzv. přestavba byla jen naplněním dlouhodobého plánu Jurije Andropova, který stanul v čele SSSR v roce 1982, jak zreformovat Sovětský svaz.
Nyní tedy nastal ten pravý čas podívat se, co se stalo, když byl tento plán spuštěn.
„První oficiální schůzky elitní skupiny sovětského politického byra a vlivných zástupců nomenklatury, při nichž se řešilo, jak ukrýt prostředky, aktiva a zdroje Komunistické strany Sovětského svazu před jakýmikoli „demokratickými“ režimy, spadají do roku 1984. […] O dva roky později se nabírali specialisté od Prvního generálního úřadu KGB, kteří měli zkušenosti s „převáděním“ peněz do zahraničí na provoz Mezinárodního oddělení Komunistické strany a KGB.
Finanční transfery do zahraničí podléhaly velmi přísnému utajení. […] Skupina odborníků, kteří tyto finanční transakce plánovali, předpokládala, že rezidenti KGB v cizině již nebudou moci odvádět hlavní práci na „pumpování“ tvrdé měny do ciziny. […] Nicméně kanály a metody KGB umožnily uskutečnit prvotní pohyb prostředků, který přispěl k realizaci první fáze tohoto tajného plánu.
Jak se 1980. léta chýlila k závěru, začínalo být jasné, že generální tajemník Michail Gorbačov rychle ztrácí kontrolu ve snaze zreformovat státní správu a hospodářství SSSR a zároveň zachovat vůdčí postavení Komunistické strany. Elitní hospodářská skupina pak zahájila realizaci plánů pro případ nepředvídaných okolností, aby spolehlivě ukryla aktiva v zahraničí.
Michail Gorbačov / Foto AP
Sovětské státní společnosti převedly aktiva na nedávno založené zahraniční dceřiné společnosti z Kypru do Karibiku. Tyto dceřiné společnosti byly vývozní a dovozní firmy, banky nebo obchodní společnosti vzniklé za účelem obchodu se sovětskými potravinami. Některé z nich neměly viditelné vazby na sovětskou vládu, byly však založeny lidmi, kteří čerpali „půjčky“ od propojených bank. V konečném důsledku většina údajně soukromých družstev, která vznikla v Sovětském svazu koncem 1980. let a stala se chloubou veřejnosti jako příběhy úspěchu tzv. přestavby, vznikla za státní prostředky jako pouhé krytí pro tentýž stát.
Významnou roli sehrály také obchodní společnosti vzniklé za účelem prodeje státních zdrojů. Tyto firmy získávaly ropu, bavlnu nebo diamanty za ceny dotované státem a toto vše prodávaly do zahraničí za ceny tržní, a to nikoli v rublech, ale v tvrdé měně. Jejich zisky byly obrovské, ty se však nevracely do Moskvy, ale mířily do všech koutů světových daňových rájů jako je Švýcarsko, Hongkong, Kypr nebo Kajmanské ostrovy, aby se tyto zisky tzv. vypraly a posloužily k založení společností nové generace, u nichž by bylo ještě těžší odhalit původ z Komunistické strany a Sovětského svazu celkově. Část peněz se vracela do SSSR, někdy vznikaly i společné podniky se sovětskými partnery, což ovšem už bylo považováno za přímé západní investice. Tato praxe se rozšířila v období mezi rokem 1989 a rozpadem Sovětského svazu v prosinci 1991“.
Tento dlouhý citát podrobně popisující, co se dělo v Sovětském svazu po smrti Jurije Andropova, ještě nepatří mezi klíčové dokumenty, které mám v úmyslu tentokrát rozebrat. Můžeme ho však pokládat za svědectví vycházející z dokumentu. Jde totiž o výpověď bývalého agenta CIA USA, který celou tuto kauzu speciálně vyšetřoval. Jméno tohoto agenta zní Richard L. Palmer. A nevypovídal jen tak před někým, ale před Výborem pro bankovní a finanční služby Sněmovny reprezentantů USA. Mimochodem jak tento výbor, tak celý svět, pokud měl zájem naslouchat, si tuto výpověď vyslechl už dávno, v září 1999, tedy ještě před Putinovým příchodem k moci.
Jak se 1980. léta chýlila k závěru, začínalo být jasné, že generální tajemník Michail Gorbačov rychle ztrácí kontrolu ve snaze zreformovat státní správu a hospodářství SSSR a zároveň zachovat vůdčí postavení Komunistické strany.
Dnes je R. L. Palmer prezidentem společnosti Cachet International, uznávaným expertem na mezinárodní kriminalitu, praní špinavých peněz a další nelegální hospodářské aktivity. K jeho výpovědi se v rámci tohoto cyklu určitě vrátím, protože tato výpověď a rozhovor na toto téma, který R. L. Palmer poskytl, podle všeho opravdu velmi výstižně shrnuje a koncentruje něco, co můžeme nasbírat z dalších zdrojů nebo dokonce oficiálních dokumentů.
Tentokrát však jde jen o jakýsi úvod do zkoumání dokumentů, které jsem zmínil na začátku této eseje.
R. L. Palmer nikoli náhodou tvrdí, že vše, co popisuje, začalo „nabírat na obrátkách“ v roce 1989. Začátkem prosince téhož roku na Gorbačovově stole přistálo oficiální hlášení „K problémům stranického jmění“.
Autorem této zprávy byl Oleg Šenin, tajemník ÚV Komunistické strany SSSR a člen Politbyra. V Litvě se dotyčný snad nejvíce vryl do paměti tím, že v rámci vyšetřování kauzy 13. ledna, které probíhalo koncem 1990. let, byl obviněn ze založení zločinecké skupiny ve spolčení s ministrem obrany SSSR Dmitrijem Jazovem, ministrem vnitra SSSR Borisem Pugem a šéfem KGB SSSR Vladimirem Krjučkovem, která měla na svědomí krev nevinných lidí ve Vilniusu.
Mimochodem právě autorství tohoto hlášení dost přesně odráží Šeninovo postavení: ve skutečnosti šlo o zástupce tzv. bezpečnostních složek, především KGB, mezi špičkami Komunistické strany SSSR, který oficiálně dohlížel na stranické aktivity u armády a KGB.
V hlášení stálo: „Probíhající politické procesy v zemi, zejména vznik systému více stran v mnoha věcech znovu definuje úkol, jak hmotně zajistit existenci strany, vytvořit stabilní finanční zdroje jak v sovětské, tak v cizí měně. Závisí na tom také hmotný základ mezinárodních vztahů KSSS. V nutných případech to může zajistit alespoň minimální podporu pro zahraniční komunistické strany.
Jak ovšem ukazují zkušenosti komunistických strany ve Východní Evropě, chybějící včasná opatření pro formalizaci strany v duchu obchodních požadavků a její zapojení do normálního hospodářského oběhu, zejména v době přechodu k tržním vztahům, mají pro stranu nevyhnutelné vážné důsledky.
Symptomy, které jsou pro Komunistickou stranu Sovětského svazu nebezpečné, se projevují již dnes. Měli bychom tedy začít od nuly a pracovat v nestandardních stranických podmínkách s tím, že se přizpůsobíme požadavkům trhu a konkurence. Členové skupiny, jíž bude tento úkol svěřen, se budou muset hned „naučit obchodovat“.
To si vyžádá přiměřené respektování zásad důvěrnosti, v některých případech prostřednictvím používání anonymních firem skrývajících své přímé vazby na KSSS. Konečným cílem vedle „komercializace“ stranických aktiv bude patrně plánovité vytváření struktur „neviditelné stranické ekonomiky“, které budou přístupné jen velmi omezenému okruhu osob určovaných generálním tajemníkem ÚV KSSS nebo jeho zástupcem…“
Na tento dokument můžeme pohlížet jako na Putinův manifest o začátku tvorby Ruska. Jasně říká totéž, co dosvědčil R. L. Palmer před Sněmovnou reprezentantů USA v září 1999: „kapitalismus“ v Sovětském svazu začal vznikat za peníze Komunistické strany pod bedlivým dohledem KGB. S tím, že všichni tzv. oligarchové, kteří se v Putinově Rusku dodnes cítí pohodlně, byli právě oním „velmi omezeným okruhem osob“, jimž bylo jmění jen předáno nebo různými způsoby kumulováno.
Vladimir Putin / Foto AP
I kdybychom se podívali dokonce na to, čím se zabýval sám Putin v Petrohradě jako náměstek primátora tohoto města Anatolije Sobčaka (třeba jen na základě tzv. zprávy Mariny Saljeové nebo činnosti firmy SPAG po celém světě, k tomu však dále), jasně uvidíme, že jednal minimálně v souladu se zásadami popsanými ve shora citovaném hlášení.
Pouhé zásady však nestačily. Konkrétní pokyny se také objevily v srpnu 1990. Mají formu dalšího tajného sdělení s názvem „O neodkladných opatřeních pro organizaci obchodní a zahraničně ekonomické činnosti strany“.
Tento dokument už uvádí:
„… důkladně zanalyzovat stávající právní základ, tzn. zákony Sovětského svazu a republik, za účelem zjištění optimálních právních možností přechodu k činnosti obchodního a zahraničně ekonomického subjektu. Také se aktivně podílet (skrze komunistické poslance) na vypracování nové legislativy v Nejvyšších radách SSSR a některých republik za účelem ochrany hospodářských zájmů strany;
… – zpracovat návrhy na některé nové „mezitímní“ hospodářské struktury (fondy, sdružení aj.), jejichž vazby na ÚV KSSS by byly jen minimálně viditelné, které by se mohly stát centry vzniku „neviditelné stranické ekonomiky“;
– ihned zahájit zpracování návrhů ohledně forem anonymní činnosti, které by skrývaly přímé vazby na KSSS při rozvoji obchodních a zahraničně ekonomických aktivit strany. Zejména posoudit možnost vstupu do stávajících společných podniků, mezinárodních konsorcií atd. v rámci řízení jejich kapitálu;
– posoudit možnost založení banky pod kontrolou ÚV KSSS s oprávněním k provádění devizových transakcí a účasti strany na podnikání nadnárodních společností kontrolovaných spřátelenými obchodními organizacemi. Za účelem zajištění zahraničně ekonomické činnosti je také nutné ihned zahájit spoření vkladů zahraničních společností na samostatném účtu KSSS;
– provést konzultace s Gossnabem SSSR (Státní výbor SSSR pro hmotně technické zásobování – pozn. překl.) ohledně využívání sovětských aktiv, které zbyly po odchodu sovětské armády z Československa, Maďarska a NDR, k zahraničně ekonomické spolupráci“.
Přestože se tyto dokumenty převážně týkají pouze Komunistické strany SSSR, neměli bychom se nechat oklamat – KGB hrála klíčovou roli ve všech hospodářských procesech. Citovaný druhý dokument stejně jako ten předchozí sepsal O. Šenin. Už jsem zmínil, kdo to je a jak je oficiálně propojen s KGB.
Ruská vlajka / Foto AP
Ještě lépe však tato svědectví a zároveň celý proces popisuje nová kniha „Spiknutí darebáků. Zápisky bývalého podplukovníka KGB“, jejímž autorem je Vladimir Popov, někdejší plukovník 5. úřadu, který emigroval do Kanady, kde nyní postupně odhaluje tajemství KGB. Mimochodem právě 5. úřad KGB, zejména jeho vedení, společně s 1. úřadem sehrál téměř zásadní roli při vypracování a realizaci těchto plánů.
Explukovník V. Popov zejména napsal: „Jen stěží si dokážeme představit, že by nováček u vrcholného stranického orgánu Šenin mohl zpracovat dokument vyžadující hloubkové konkrétní znalosti tajných aktivit strany, které byly skryty nejen před jejími řadovými členy, ale také před mnoha vyššími šéfy. Tajné transakce Komunistické strany Sovětského svazu na financování zahraničních komunistických stran a na zřizování společností a nejrůznějších finančních ústavů v cizině, které podléhaly zvláštnímu utajení, tradičně realizovala zahraniční rozvědka SSSR. Šeninovu ruku vedli mistři s důkladnými znalostmi tajných zahraničních transakcí, a sice Pitovranov (tím se myslí bývalý šéf rozvědky a kontrarozvědky SSSR, později oficiálně předseda Obchodní a průmyslové komory SSSR a neoficiálně strůjce a šéf veškerých tajných zahraničních schémat generálporučík Jevgenij Pitovranov – M. L.) a Ivanov (tím se myslí bývalý místopředseda 1. úřadu KGB a pozdější poradce Jurije Andropova a jeho kamaráda a nástupce ve funkci šéfa KGB Viktora Čebrikova generálporučík Boris Ivanov – M. L.). Právě Pitovranov a Ivanov byli ideologickými lídry Šenina a jeho tichých pomocníků. K realizaci dalekosáhlých plánů potřebovali kurátora u nejvyššího stranického orgánu, jímž se stal Šenin“.
O úloze Pitovranova v tomto cyklu budu muset jistě napsat, protože šlo o roli skutečně rozhodující. Zatím se však podíváme do dokumentu třetího, který již oficiálně zpracovala KGB, přesněji řečeno plukovník Leonid Veselovskij a jeho 1. úřad.
Tento dokument má titulek „O dalších opatřeních pro zajištění a účinné využívání stranického jmění“. Psalo se v něm: „Finanční prostředky uvedené ve finančním výkaznictví lze veřejně investovat jen do státních, veřejných nebo charitativních fondů, protože by to ztížilo jejich vyvlastnění v budoucnu.
Prostředky získané jako příjem stranické pokladny a ve finančním výkaznictví nezachycené by se měly použít anonymně k nákupu akcí jednotlivých společností, podniků nebo bank, což na jednu stranu zajistí stabilní příjem bez ohledu na budoucí situaci strany, na druhou stranu vytvoří podmínky pro jejich prodej na fondových burzách s následnými kapitálovými investicemi do dalších oblastí, aby se zakryla účast strany, ale byla zachována kontrola.
Tato opatření si vyžádají neodkladnou volbu vysoce postavených zástupců KGB, kteří budou pověření plněním určitých bodů programu. Nelze vyloučit možnost vzniku kategorie neformálních členů strany, kteří zajistí její fungování v kterémkoli zvláštním období“.
Tato výpověď vysvětluje, jak je možné, že již v prvních letech údajně demokratického Jelcinova Ruska téměř třetina lidí pocházejících z bezpečnostních složek SSSR už nejvyšší mocenské pozice zastávala.
V Rusku existuje nikoli jeden či dva dokumenty potvrzující existenci a realizaci tohoto plánu, a to i s konkrétními částkami předanými konkrétním společnostem. Víme, že právě na základě těchto pokynů vznikla třeba „Banka V. Putina“ později pojmenovaná „Bank Rossija“. Samozřejmě také spousta dalších.
Toto hospodářské zázemí nové vedení KGB samozřejmě potřebovalo. Neméně významná však byla politická část plánu. O tom se mimochodem také dávno ví.
Třeba to, co zveřejnil Edward Randall Royce, republikán a pozdější předseda zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů, před Sněmovnou reprezentantů USA v červnu 1994: když Michail Gorbačov zrušil monopól komunistické strany na moc, tuto politickou mezeru rychle vyplnila zejména KGB. Před volbami v roce 1991 vytvořila KGB speciální pracovní skupinu pro organizaci a řízení volebních procesů. Speciální kurzy byly uspořádány pro privilegované kandidáty, kteří byli „vyzbrojeni“ speciálními informacemi o problémech, potřebách a touhách lidí žijících v jejich obvodech. Jen 2.756 veřejně známých příslušníků KGB se těchto komunálních, regionálních nebo celostátních voleb zúčastnilo. Dle interního informačního věstníku KGB v prvním kole zvítězilo 56 % z nich“.
Vladimir Putin / Foto AP
Tato výpověď vysvětluje, jak je možné, že již v prvních letech údajně demokratického Jelcinova Ruska téměř třetina lidí pocházejících z bezpečnostních složek SSSR už nejvyšší mocenské pozice zastávala. Připomenu, co jsem už zmínil v první eseji z tohoto cyklu, že závěr ohledně tak velkého počtu bývalých příslušníků bezpečnostních sborů u nejvyšší vlády Ruska vyvodila známá ruská socioložka Olga Kryštanovskaja na základě své studie.
KGB však nekontrolovala jen vlastní personál. Může působit výmluvně, že článek pozdějšího lídra ruských komunistů Gennadije Zjuganova „Architekt zřícenin“ v listu Sovětskaja Rossija z května 1991, jak se ukázalo, nenapsal sám Zjuganov, ale příslušníci analytického úřadu KGB, a to na Šeninův pokyn.
Šlo o jakýsi „velký podvod“, který byl možná zadokumentován dokonce i v době rozpadu SSSR. I právě tento podvod vedl k plné uzurpaci moci v zemi režimem KGB za cca 10 let.
Čtěte také další články z tohoto cyklu:
- 20 let Putina: dlouhé bloudění ve stínu. Díl 1.
- 20 let Putina: stopa mezinárodního terorismu vede z Drážďan. Díl 2.
- 20 let Putina: krvavý přízrak Andropova bloudí Ruskem. Díl 3.
Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno! (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Facebooková stránka komunity InformNapalm v češtině: InformNapalm Česko.
Překlad: Svatoslav Ščyhol