V prvním díle tohoto článku jsme se zabývali hlavními důvody, proč Ukrajina aktivně pracuje na tom, aby omezila přítomnost a vliv organizace, která si říká Ruská pravoslavná církev (RPC). V díle aktuálním se pokusíme vyvrátit některé z oblíbených postulátů ruské propagandy, které provázejí postup sjednocení a autokefality ukrajinského pravoslaví.
Připomeňme si hlavní postavy příběhu:
Ruská pravoslavná církev (RPC)
Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu (UPC MP)
Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu (UPC KP)
Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC)
Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU)
Při zkoumání podkladů pro tento článek se autor nestačil divit profesní kvalitě propagandy a takřka děsivé účinnosti ruských státních médií. Jsou velmi přesná a důsledná, pokud jde o volbu terminologie. Na RT je Pravoslavná církev Ukrajiny téměř vždy „schizmatická“, ať už v titulku či v textu. Text zpravidla obsahuje citaci od „experta“, tedy duchovního RPC nebo spřátelené místní církve, např. bulharské či srbské. TASS pokaždé tituluje PCU jako „takzvanou“ nebo „organizaci nazývající se Pravoslavnou církví Ukrajiny“. Obě tato média píšou na západní způsob profesionální reportáže o některých událostech, které pak obohatí o několik ostře formulovaných a emočně zbarvených citací. Výsledek je velmi kontrastní, živý a přesvědčivý. Zde je ukázka reportáže na RT:
Bartoloměj oznámil své rozhodnutí vyhovět žádosti Ukrajiny o ustavení vlastní pravoslavné církve nezávislé na Moskvě v říjnu minulého roku. Ruská pravoslavná církev na tento kontroverzní krok reagovala tak, že přerušila s Ekumenickým patriarchátem v Konstantinopolu veškeré styky. Přiznání samosprávy nově ukrajinské církvi bylo „nekanonické a protiprávní… Podobné akce způsobí jen neštěstí, rozdělení a hřích“, prohlásil pro RIA Novosti zástupce Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu Vasyl Anisimov. Rozkol v pravoslavném světě způsobený Bartolomějovým rozhodnutím by mohl trvat „dlouhá desetiletí nebo dokonce století“, nechal se slyšet zástupce Moskevského patriarchátu metropolita Ilarion.
Nebo kupříkladu tento titulek od TASS:
Ruský patriarcha varuje: schizmatici způsobí Ukrajině duchovní smrt
Geniální, že ano?
Podívejme se tedy některým z těchto propagandistických poselství na zoubek.
„Ukrajinská politická vláda zasahuje do církevních záležitostí“
Pravoslavné kánony přiznávají hlavě státu právo žádat o autokefalitu pro církev ve svém státě. Právě k tomu došlo v případě žádosti prezidenta Porošenka o udělení samostatnosti PCU na RPC. Hlava ukrajinského státu navíc působila jako prostředník při vyjednávání o sjednocení mezi UPC MP, UPC KP a UAPC.
Prezident Porošenko se také řídil velmi zásadními hledisky bezpečnosti státu, které jsme rozebrali v předchozím díle.
Také jsme ilustrovali, jak vypadá skutečné zasahování do církevních záležitostí, kdy FSB a Kancelář prezidenta RF de facto kontrolují hierarchii RPC a neveřejně realizují operace na Ukrajině prostřednictvím UPC MP.
Na základě čerstvě schváleného zákona je UPC MP nyní povinna se přejmenovat na „Ruskou pravoslavnou církev na Ukrajině“, což ruská média také neustále zmiňují jako „hrubé zasahování“ do církevního života. Ve světě však bývá pravidlem, že je činnost církví regulována státem, Ukrajina zde tedy není žádnou výjimkou. Po ustavení jednotné a uznané PCU má Ukrajina plný kanonický a právní nárok požadovat přejmenování církve podléhající RPC. Na druhou stranu, když je Rusko „bratrská země“ a Rusové „bratrský národ“, pak by název „Ruská pravoslavná církev na Ukrajině“ neměl působit UPC MP žádné potíže. Nebo že by ruská média a RPC přece jen neříkaly celou pravdu, jak to s onou „bratrskou láskou“ skutečně je?
UPC MP je samosprávná a do značné míry nezávislá na Moskvě, zatímco Konstantinopol bude mít na správu PCU větší vliv. Nejde o skutečnou autokefalitu, protože v čele PCU nestojí patriarcha
RPC sice skutečně poskytuje UPC MP rozsáhlou autonomii ve vnitřních záležitostech, stanovy této církve však obsahují ustanovení, která způsobují její závislost na RPC, a samotného primase UPC MP schvaluje neboli „uděluje požehnání“ patriarcha RPC; rozhodnutí místního a biskupského sněmu RPC jsou pro UPC MP závazná; nejvyšším církevním soudem pro UPC MP je soud biskupského sněmu RPC; s ostatními místními církvemi se UPC MP stýká pouze prostřednictvím RPC.
Navíc se biskupové UPC MP podílejí na biskupských sněmech RPC, jsou tedy součástí hierarchie RPC. To již má přímou souvislost se zákonem, který UPC MP ukládá změnit název na „RPC na Ukrajině“.
Na druhou stranu text tomosu o autokefalitě pro PCU neobsahuje žádná omezení její autonomie ani práva se stýkat s ostatními místními církvemi přímo. V tomto smyslu obsahuje jen doporučení v případech složitých církevních sporů požádat Ekumenického patriarchu o pomoc s řešením.
Primas PCU bude skutečně mít hodnost metropolity. Pro nově vzniklou autokefální místní církev je to normální. Hodnost patriarchy by mohla být přiznána později, a to za předpokladu splnění jistých požadavků. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla byla Gruzínská pravoslavná církev, která získala postavení patriarchátu zároveň s tomosem o autokefalitě jako jedna z celosvětově nejstarších místních křesťanských církví.
Západ zasahuje do ukrajinského politického procesu spojeného s autokefalitou
Podívejme se na pár případů “západního zasahování”.
Ministerstvo zahraničí USA podpořilo snahy o nezávislost ukrajinského pravoslaví na Rusku. Koncem září 2018 zástupkyně Ministerstva zahraničí Heather Nauertová prohlásila: „Spojené státy americké podporují svobodu vyznání, zejména svobodu pro příslušníky různých skupin zvolit si náboženství na základě svého přesvědčení a svobodně vyznávat svou víru bez zásahů ze strany státu. Spojené státy respektují právo náboženských autorit a vyznavačů pravoslavné víry na Ukrajině domáhat se autokefality podle svého přesvědčení“.
Dne 21. prosince 2018 nově zvolený primas PCU také uskutečnil telefonát s Mikem Pompeem. Na základě tohoto telefonátu vydalo Ministerstvo zahraničí oficiální prohlášení pro média. Pompeo vyzval Epifanije k respektování práva Ukrajinců vyznávat víru dle vlastního uvážení. Při příležitosti tohoto jednání TASS uveřejnil článek s titulkem Kreml ostře zkritizoval „bezprecedentní“ zasahování USA do náboženských záležitostí…
To je víceméně celé „západní zasahování“. Stojí za zmínku, že všechny shora popsané kroky byly veřejné a medializované.
Na druhou stranu Rusko ukázalo, jak vypadá skutečné zasahování do církevních záležitostí: RPC je de facto organizační složkou FSB, UPC MP pak tvoří rozsáhlou a prakticky nekontrolovanou agenturní síť a platformu pro podvratnou ruskou propagandu na Ukrajině. Mezi „kreativními“ snahami o intervenci do ukrajinské politiky nechybělo ani mapování možností, jak ovlivnit chování prezidenta Janukovyče prostřednictvím jeho duchovního, kněze UPC MP.
„Postup autokefality má ryze politickou motivaci“
Zčásti je to tak. V nejnovějších ukrajinských dějinách otázka autokefality naléhavě vyvstala na začátku 1990. let, ihned po rozpadu Sovětského svazu a obnovení ukrajinského samostatného státu. V roce 1992 se UPC KP oddělila od UPC (pro kterou se později vžilo označení UPC MP, aby se předešlo zmatkům). Až do začátku ruské agrese proti Ukrajině v roce 2014 existoval jakýsi status quo, kdy v zemi souběžně působily tři pravoslavné církve. Tento stav jakžtakž vyhovoval všem pravoslavným věřícím na Ukrajině. UPC KP a UAPC měly silnější postavení na střední a západní Ukrajině, UPC MP měla pevný základ na východě a jihu s tím, že pro vlastenecky smýšlející část věřících i v těchto regionech existovaly nepočetné farnosti UPC KP. Nicméně právě politika, a sice politika Ruska i s jeho ozbrojenou agresí proti Ukrajině, tento stav zásadním způsobem změnila. Ostrá nespokojenost s chováním UPC MP, s její otevřenou proruskou propagandou, s přechováváním ozbrojenců a jejich zbraní, s její rolí na oděské tragédii nebo odmítáním sloužit zádušní mše za padlé ukrajinské vojáky, toto vše a mnoho dalších skutečností ovlivnilo nálady mezi pravoslavnými věřícími a ve společnosti celkově, což výrazně posílilo nálady podporující církevní nezávislost ukrajinského pravoslaví na RPC.
Pravoslavní “aktivisté” blokují průchod konvoje ukrajinské armády na Donbasu v roce 2014. Povšimněme si fyzicky zdatnějších mužů na okrajích fotografie pomáhajících starším a jemnějším “aktivistům”
Podle průzkumu, který provedlo Centrum Razumkova, v srpnu 2018 podíl Ukrajinců podporujících vznik jednotné místní autokefální pravoslavné církve na Ukrajině dosáhl 35 %, což je nejvyšší hodnota za celou dobu samostatnosti Ukrajiny. Jiné průzkumy ukázaly ještě víc: 37 % nebo dokonce 39 %.
Podrobný analytický přehled Centra Razumkova o náboženském a duchovním sebeurčení Ukrajinců ukazuje zajímavé trendy v letech 2010 až 2018. Dlouhodobě klesá podpora stanoviska, že by pravoslaví na Ukrajině mělo být součástí RPC (ze 22 % na 9 %). Celková důvěra k lídrovi RPC patriarchu Kirillovi (Gunďajevovi) během desetiletí výrazně poklesla (ze 44,4 % na 15,3 %), zatímco nedůvěra vůči němu naopak výrazně vzrostla (z 21,6 % na 44,6 %). Nejnázornější byl tento trend v letech 2014 až 2016. Že by shoda náhod?
Důvěra ukrajinských občanů k patriarchu Kirillovi (Gunďajevovi)
Můžeme vyvodit závěr, že postup autokefality je odůvodněn zejména podporou obyvatel a příslušnou sociologií. Hlavní příčiná této sociologie je pak skutečně politická: válka. Válka, kterou proti Ukrajině rozpoutalo Rusko využívající církev jako jednoho z typů hybridních zbraní.
„Věřící a duchovenstvo autokefalitu nepotřebují“
Již zmíněný analytický přehled od Centra Razumkova (na straně 16) ukazuje, že od UPC MP věřící již přes dvě desetiletí přestupují k UPC KP, podíl členů UPC MP mezi pravoslavnými věřícími na Ukrajině klesl z 34,5 % na 19,1 %, zatímco v případě UPC KP se zvýšil z 22,1 % na 42,6 %. Proti ukrajinské odnoži RPC věřící dlouhá leta de facto tzv. hlasovali nohami.
Sebeurčení ukrajinských pravoslavných věřících podle denominací v letech 2000 až 2018
Dalším zajímavým trendem v letech 2017–2018 bylo, že podpora myšlenky jediné pravoslavné církve nezávislé na RPC dokonce i mezi příznivci UPC MP vzrostla z 15 % na 25 %.
Snahy ve směru sjednocení a autokefality pro ukrajinské pravoslaví byly vynaloženy společně prezidentem Ukrajiny a hierarchy dvou ze tří pravoslavných církví (UPC KP a UAPC). Probíhaly konzultace s kněžími a laiky o sjednocení a autokefalitě. Výsledkem bylo, že deset biskupů UPC MP projevilo ochotu se zúčastnit Sjednocovacího sněmu. Dostavit se do Sofijské katedrály v určený den mohli jen dva. Jeden z nich, metropolita Symeon (Šostackyj), později vyprávěl o bezprecedentním nátlaku a osobních pohrůžkách v souvislosti s účastí na Sněmu.
Dalším ukazatelem ochoty církevních obcí setrvat v moci RPC je tato mapa ukazující přestupy farních kostelů a katedrál k PCU. Ke dni 29. prosince k PCU přestoupilo 22 farností, 2. ledna 2019 na mapě bylo již 31 farností a 2 katedrály, k 15. lednu již 69 farností a 2 katedrály.
Postup autokefality PCU prohlubuje schizma na Ukrajině a způsobuje rozkol ve světovém pravoslaví
Ruská státní média běžně pracují podle Goebbelsových tutoriálů, tedy obviňují protistranu z toho, co dělá Rusko samo. Ve skutečnosti jádrem autokefalizačního procesu bylo od samého počátku sjednocení tří pravoslavných církví na Ukrajině. Píše se o tom dokonce i v žádosti k Ekumenickému patriarchátu, autokefalita byla totiž požadována pro PCU, jednotnou místní pravoslavnou církev, která měla teprve vzniknout.
Před ustavením sjednocené PCU na Ukrajině souběžně působily tři pravoslavné církve: UPC MP, UPC KP a UAPC. UPC MP jako „samosprávná“ součást RPC vedla proti dvěma ostatním církvím agresivní propagandu, kdy je cejchovala jako „schizmatické“, „bezbožné“ a nezasluhující si žádný dialog. Metropolita Symeon (Šostackyj), bývalý biskup Vinnycký a Barský v rámci UPC MP, v nedávném rozhovoru řekl, že „zombovali lidi“ ve smyslu jejich postoje vůči dvěma ostatním církvím, čehož dnes lituje. RPC také využívala svého obrovského vlivu na Ekumenický patriarchát, aby podpořila izolaci UPC KP/UAPC a exkomunikaci jejich hierarchů. Zkrátka UPC MP dělala vše, co bylo v jejích silách, aby vymýtila veškerá pravoslavná církevní hnutí neorientovaná na Rusko, aniž by si dělala těžkou hlavu s duchovním spasením obrovského počtu věřících, kteří se hlásili k „bezbožným“ a „schizmatickým“ UPC KP a UAPC.
Samotná existence UPC KP (vznikla v roce 1991) a UAPC (vznikla v roce 1990) je však přesvědčivým důkazem touhy velké části ukrajinského duchovenstva a věřících po nezávislosti na RPC, především z důvodů, o nichž byla řeč v prvním díle této série. RPC jako nástroj Ruské federace přes 26 let nedělala nic pro překonání rozkolu a nesváru v ukrajinském pravoslaví. Situace postupně dosáhla kritického bodu, kdy víc než polovina pravoslavných na Ukrajině navštěvovala, hlásila se nebo podporovala „schizmatické“ církve. Tato situace vyžadovala činy, i prezident Porošenko do tohoto stavu zasáhl tak, že působil jako prostředník v postupu sjednocení a autokefality mezi Ekumenickým patriarchátem, UPC KP, UAPC a samozřejmě také UPC MP.
UPC MP přitom měla šanci sehrát při sjednocení místní pravoslavné církve významnou roli, její biskup by se nejspíše stal primasem, přesto hierarchové RPC a UPC MP výzvu k jednotě pravoslavných křesťanů na Ukrajině důrázně odmítli. Nabízí se upřímně překvapené „Proč!?“ Jediné rozumné vysvětlení spočívá v tom, že RPC nevěřila, že by UPC MP získala dostatečný vliv v rámci PCU, proto se rozhodla pro otevřenou církevní válku a přístup „rozděl a panuj“ jak vůči Ukrajině, tak vůči světovému pravoslaví.
RPC přerušila veškeré styky s Ekumenickým patriarchátem a zuřivě lobovala mezi ostatními autokefálními církvemi, aby autokefalitu pro Ukrajinu nepodpořily. Několik místních církví po celém světě stanovisko a postup RPC v různé míře podpořilo. RPC také učinila agresivní kroky vytvořením exarchátů v Západní Evropě a Jihovýchodní Asii. Přední západní média označila rozkol kvůli Ukrajině za největší rozkol v křesťanství od Velkého schizmatu mezi katolictvím a pravoslavím v roce 1054.
Ukrajina je kanonickým územím RPC. Autokefalita PCU není kanonická. UPC MP je jedinou kanonickou pravoslavnou církví na Ukrajině.
Pojem „kanonické území“ je hluboce zakořeněn v kánonech a kanonickém právu. Psané kánony vznikaly od nepaměti, původně formou Pravidel svatých apoštolů (od 1. století našeho letopočtu). Ve 4. století našeho letopočtu již existovala první sbírka kánonů, Apoštolské konstituce. Prvních 5–6 století existence křesťanské církve se stalo obdobím intenzivního zákonodárství. Účastníci prvních biskupských sněmů aktivně tvořili zásady správy, církevní a území hierarchie apod. (tedy kanonické předpisy), v mnoha případech v reakci na pronásledování a politické otřesy. Pozdější kanonické zákonodárství tíhlo k „tradicím“ (tedy precedentům), přihlíželo však také k aktuálním právním, politickým nebo dokonce geopolitickým reáliím různých zemí a říší. Koncept pravoslavného kanonického práva byl víceméně dotvořen ke konci 18. století, již po Francouzské revoluci. Stručně řečeno, pravoslavné kánony a kanonické právo tvoří jeden z nejsložitějších a rozporuplných právních systémů; jde o směsici předpisového a precedentního práva s náboženskými texty. Rozeznat, co je kanonické, a co není, je tedy úkolem velmi netriviálním. V pravoslavné církvi, která nemá papeže ani precizní právnický přístup typický pro církev římskokatolickou, vznikla struktura, kdy Ekumenický patriarcha jako „první mezi rovnými“ platí svým způsobem za rozhodce nejvyššího stupně v kanonických sporech.
Ve sporu o církevní svrchovanost nad Ukrajinou měly jak RPC, tak Ekumenický patriarchát pádné argumenty. Fanar jednal na pomezí své pravomoci a vlivu, jeho motivace a argumentace však byly silnější jak z etického, tak z kanonického hlediska. Zuřivě agresivní stanovisko RPC však zároveň podlomilo zavedený řád ve světovém pravoslaví.
Aby mohla RPC plnoprávně tvrdit, že její dceřiná struktura UPC MP je „jedinou kanonickou“ církví na Ukrajině, musela být neomylná z mravního, historického a kanonického hlediska, tak tomu však jistě není. Kanonické postavení samotné RPC a její autokefalita jsou hluboce pochybné. Vznik Ruské církve v její dnešní podobě a Moskevského patriarchátu byl plný kanonicky kontroverzních kroků, samozvaných vyhlášení, politického tlaku a intervencí ze strany státu. Moskva získala svou autokefalitu koncem 16. století od Ekumenického patriarchy Jeremiáše, který navštívil Moskvu, aby tu požádal o hospodářskou pomoc, byl však podroben dlouhodobému domácímu vězení a hrubému nátlaku ze strany cara Borise Godunova. Samotný titul „Patriarcha Moskevský a celé Rusi“ odebírali a udělovali dle vlastního uvážení autoritářští vládci jako car Petr Veliký nebo Stalin. V průběhu 20. století se RPC de facto stala nástrojem sovětského státu. Dohled nad hierarchií RPC neveřejně a ve velmi významné míře přešel od KGB SSSR k FSB Ruské federace.
Autokefalita povede k násilí, za které budou zodpovědní „schizmatici“ a ukrajinský stát; UPC MP bude oloupena, dojde k násilnému záboru kostelů ve prospěch PCU
Na důkaz tohoto tvrzení RT a TASS uvádějí výroky ultrapravicových nebo ultranacionalistických marginálních ukrajinských politiků na jedné straně a vystrašených kněží UPC MP na straně druhé.
V rámci zpracování tohoto článku autor mluvil s několika zástupci věřících a duchovenstva v Charkovské oblasti. Obavy z možného „oloupení“ jsou mezi duchovenstvem UPC MP aktivně přiživovány. Někteří vskutku vystrašení kněží vynášejí ze svých kostelů cenné věci, zejména staré ikony, ve strachu z „násilného obsazení“ jejich farností.
Oficiální stanovisko ukrajinského státu přitom dal najevo prezident Porošenko, který prohlásil, že žádné pravoslavné obce nebudou ke vstupu do PCU nijak pobízeny. Ministerstvo vnitra Ukrajiny nejednou prokázalo svou náklonnost civilizovanému náboženskému procesu na Ukrajině nasazením tisíců policistů pro zabezpečení nejrůznějších křížových průvodů a dalších veřejných akcí pořádaných UPC MP.
Na druhou stranu SBU zabránila možné krvavé provokaci v Kyjevě, která byla naplánována na 13.–14. prosince, těsně před Sjednocovacím sněmem. Podle oficiálního prohlášení SBU měl metropolita UPC MP a představený Kyjevskopečerské lávry o. Pavlo (Lebiď) koordinovat protesty proti autokefalitě PCU v Kyjevě a dalších ukrajinských městech (o. Pavlo je postava koloritní, je známý také jako Paša Mercedes kvůli silničnímu pirátství, zálibě v přepychu a rychlých autech). Teroristická operace byla zmařena, protože státní občan Ukrajiny, jehož Rusové naverbovali jako spojku, se obrátil na SBU. Ta musela rozpracovaný operační plán stopnout a zveřejnit předběžné výsledky, aby nevystavovala riziku životy věřících, kteří se měli zúčastnit protestních akcí, a neohrozila konání Sjednocovacího sněmu.
RT pokládá řečnickou otázku v jednom ze svých článků k tématu: „Bude krev?“ Jak můžeme soudit z příkladu o. Pavla, ruské tajné služby se o to vynasnaží postarat.
o. Pavlo (Lebiď) a Sergej Krištal, ruský “kozácký generál”, při túře s ikonou cara Mikuláše II. na Ukrajině. Z kultu zavražděného cara a jeho rodiny se stal imperiální propagandistický nástroj pro pravoslavné věřící na Ukrajině
Hlava ruské církve: „Globální spiknutí“ podkopává pravoslavný svět
Při hledání materiálu pro tento článek se tento titulek autorovi obzvlášť zalíbil. Tento příspěvek RT uvádí výrok patriarchy Kirilla o spiknutí proti „jediné mocné pravoslavné síle ve světě“. Když se organizace stává terčem „globálních spiknutí“, patrně nastal čas přehodnotit své chování a politiku.
Video: Kněz UPC MP žehná ozbrojencům ruské hybridní armády před bojem
Závěry
Navzdory četným prohlášením ruské propagandy je právě RPC skutečným zdrojem sváru v ukrajinském a světovém pravoslaví. Na závěr si dovolíme ocitovat ruského historika Jevgenije Ponasenkova, který nedávno shrnul reakci RPC na autokefalitu PCU: „Nezabralo ani „miluj bližního svého“, ani „nastav druhou tvář“. Nezafungovaly ctnosti, na něž jsou pravoslavní křesťané tak hrdí, zafungovala však pýcha, touha po moci, touha po obohacení, i toto vše nesporně povede k těm nejsmutnějším následkům…“
Patriarcha Kirill (Gunďajev) a mnoho hierarchů RPC jsou stoupenci iredentistické a imperiální ideologie „ruského světa“. RPC reprodukuje, nebo spíše zrcadlí imperiální politiku Kremlu, kde má Ukrajina právo na existenci pouze jako ruský satelit, ať už jednotná či rozdělená. Proto je striktní rozhraničení ukrajinské a ruské církve a omezení vlivu RPC na území Ukrajiny tak významné i z hlediska bezpečnosti našeho státu.
V případě použití informací je nutno uvést funkční odkaz na zdroj
(Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0)
Klikněte na „Sdílet“ a podělte se s přáteli
Přihlaste se k odběru novinek na stránce InformNapalm Česko na Facebooku
Překlad: Svatoslav Ščyhol
