- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Čím se „banderovci“ nezavděčili Zemanovi? Spolupráce Čechů s podzemím OUN a UPA na Volyni

Dne 29. prosince 2018 mluvčí prezidenta České republiky Jiří Ovčáček napsal na svém Twitteru, že Miloš Zeman vyzývá k „protestům proti velebení válečných zločinců Ukrajinou“.

Takto emotivní reakci způsobila událost z 23. prosince, kdy prezident Ukrajiny Petro Porošenko podepsal zákon, který přiznává postavení válečných veteránů příslušníkům ozbrojených formací, kteří „bojovali za samostatnost ve 20. století“.

Toto politické prohlášení z úst otevřeně proruského populistického politika Zemana vůbec překvapuje. Dává však podnět k připomenutí málo známých stránek naší společné minulosti.

[1]

Již od 60. let 19. století se místem kompaktního českého osídlení na území Západní Ukrajiny stala Volyň. Mezi zdejším obyvatelstvem Češi získali pověst vzorných hospodářů, vzdělaných a tolerantních lidí.

Téměř na celé století se volyňská země stala vlastí pro desetitisíce Čechů. Celkem logicky se tedy stali nedílnou součástí boje za svobodu, který se na tomto území rozhořel ve 40. letech 20. století.

Historie vztahu mezi volyňskými Čechy a Organizací ukrajinských nacionalistů se začala psát současně se vznikem jejich prvních buněk. Již začátkem roku 1941 orgány NKVD zatkly Čecha Ivana Albela, který patřil do „pětice“ OUN ve městečku Ivanyči.

Velkou mírou k navázání spolupráce přispívaly smíšené sňatky. Z české rodiny pocházel vedoucí Koreckého nadokresu OUN Svjatoslav Tytkov (přezdívka Roman) a člen OUN Alexandr Štefel z obce Kňahynínek v Luckém okrese.

[2]

Svjatoslav Tytkov (Roman)

Je známo, že volyňský Čech i s manželkou Ukrajinkou působili jako sanitáři u „Morozenkovy“ roty UPA (Kremenecký okres). Češka Nina Beštová z obce Polonka v Luckém okrese byla vdaná za vedoucího Bezpečnostní služby (BS) OUN na Severozápadních ukrajinských zemích (SZUZ) Oleksije Prysjažňuka (přezdívka Metla) a sociopolitický referent OUN pro Kovelský kraj Teodor Šolomyckyj (přezdívka Styr) byl ženatý s Češkou z obce Kupyčiv v Turijském okrese.

[3]

Oleksij Prysjažňuk společně s manželkou Ninou Beštovou (vlevo) a jejími kamarádkami z gymnázia. Foto z 1930. let

Přestože většina volyňských Čechů byli katolíci a Ukrajinci vyznávali pravoslaví, mezi nimi na rozdíl od Poláků nikdy nevznikaly žádné náboženské ani etnické konflikty. Důvodem byla tradiční česká rozvážnost a chybějící velmocenské komplexy.

Volyňští Češi, kteří jen krátce předtím přišli o vlastní stát, měli vstřícný postoj vůči národně osvobozeneckým snahám Ukrajinců. Na podzim 1942 u české rodiny v Kupyčivě pobýval kovelský okružní náčelník OUN Jevhen Maňko (přezdívka Jaščur). Ve stejné době místní český básník Josef Toman-Tománek napsal báseň vyzývající k ozbrojenému boji za samostatnost Ukrajiny.

[4]

Josef Toman-Tománek s manželkou

Většina volyňských Čechů kladně reagovala na vznik zázemí Ukrajinské povstalecké armády na jaře 1943. Na toto téma vojenský referent OUN pro SZUZ Vasyl Sydor (přezdívka Krehul) vzpomínal:

„Boj jednotek UPA spočíval v domobraně obyvatelstva Ukrajiny bez ohledu na národnost, vyznání atd. (např. velmi pěkný postoj vůči osvobozeneckému boji měli Češi, jichž bylo na Volyni něco kolem 40 tisíc, ti s UPA úzce spolupracovali)…“.

Češi již od počátku povstalcům pomáhali. Zejména začátkem března 1943 se v české kolonii poblíž obce Kolesnyky v Hoščském okrese ukrýval budoucí náčelník štábu UPA Leonid Stupnyckyj (přezdívka Hončarenko) a jeho syn Jurij.

[5]

Leonid Stupnyckyj (Hončarenko)

V sociopolitické zprávě OUN z okruhu Volodymyr-Horochiv za srpen 1943 se uvádělo: „Češi v Ivanyčivském okrese s našim bojem sympatizují, Češi z okolí Horochiva (několik set osob) se o naše hnutí zajímají a mají k němu velmi vstřícný postoj. Podřizují se naší organizaci a spolupracují s námi, vytvářejí přitom vlastní stanice“.

V květnu 1943 předala česká komunita v Kupyčivě vojenské základně UPA Sič v obci Vovčak velké množství léků. Navíc tu zprovoznila koželužnu a řeznictví.

[6]

Dům Čecha Bujalského v Kupyčivě

Hospodářský referent pro Dubenský nadokres OUN Josyp Pavljuk (přezdívka Venus) vzpomínal na pomoc pro UPA od místních Čechů:

„Pro zdravotní potřeby Ukrajinského Červeného kříže (UČK) se podomácku vyráběl 85% líh. S výrobou tohoto lihu pomáhali Češi žijící na našem území. Svépomocí zhotovili příslušné zařízení na výrobu lihu a sestrojili požadovaný přístroj na měření obsahu alkoholu…

Češi se vůbec stavěli k našemu hnutí velmi vstřícně a aktivně se zapojovali do nejrůznějších družstev vyrábějících věci pro potřeby UPA. Obec Česki Vovkovyji byla hlavním místem, kde se soustřeďovaly různé dílny a stroje. Největší oblibě se těšil sedlářský podnik, kde Češi vyráběli pro UPA kvalitní sedla a postroje“.

UPA považovala Čechy za spojence a snažila se je chránit. Jako ukázka by mohla posloužit snaha zachránit obec Český Malín před její likvidací Němci. Všechny okolnosti této tragédie nebyly dodnes podrobně zjištěny. Existuje však domněnka, že v pozadí stála provokace ze strany sovětských partyzánů.

Verzí je více. Podle jedné z nich bylo 13. července 1943 v kostele, kůlnách, stodolách, škole a domech upáleno 532 civilních obyvatel Malína (374 Čechů, 132 Ukrajinců a 26 Poláků) a společně s obyvateli sousedních vesnic v masovém hrobě pohřbeno 800 osob.

Tuto zločinnou akci provedli Němci, podle výpovědí očitých svědků však někteří z vojáků mluvili polsky, ukrajinsky, rusky nebo dokonce česky. Doprovázely je ozbrojené civilní osoby a vojáci Schutzmannschaftu polské národnosti.

Podle jiných údajů bylo 13. června 1943 zaživa upáleno přes 650 Čechů a necelých 200 Ukrajinců. Tuto trestnou akci pod německým vedením realizovala polská policie.

Podle svědectví povstalce Vasyla Soloveje (přezdívka Mucha) se Malín snažila zachránit před spálením „Čumakova“ četa UPA (40 vojáků). V boji s německým trestným oddílem však byla totálně poražena.

[7]

Výňatek z protokolu výslechu Vasyla Soloveje ze dne 15. dubna 1944

Navíc při obraně Českého Malína Němci zcela zlikvidovali křovinový oddíl domobrany UPA vedený Andrijem Havryljukem (16 vojáků). Zpráva UPA pro Lucký okruh ze dne 13. července 1943 uváděla, že Němci spálili Malín. Podle další verze přitom zemřelo 624 Čechů a 115 Ukrajinců.

Ve snaze podpořit boj UPA proti Němcům se k ní někteří volyňští Češi přidali. Bratr starosty Kupyčiva Josef Kučer se na jaře 1943 ujal vedení školy minérů UPA a později velel jezdeckému roji u oddílu Bohuna (Volodymyrvolynský okres).

Je rovněž známo, že do stavu jednotky skupiny UPA Bohun (jižní Volyň) patřil Čech Tadeáš Hlosa (přezdívka Čodaka) z obce Pustoivanne v Radyvylivském okrese a střelec přezdívaný Hrom.

[8]

Voják z “Čumakovy” roty UPA Vasyl Solovej (Mucha)

Shora jmenovaní vedle dalších povstalců pokládali své životy za budoucí státnost Ukrajiny. V srpnu 1943 za spolupráci s UPA Němci v Horochivě oběsili zdejšího Čecha Alexandra Štěpána. Koncem léta 1943 u obce Velykyj Stydyn na Kostopilsku při střetu se sovětskými partyzány padl příslušník setniny UPA Družynnyky, Čech přezdívaný Chvylja.

Je známo, že v rámci UPA existovala česká etnická jednotka. Velitel roty UPA Maksym Skorulskyj (přezdívka Max) vzpomínal, jak se v obci Hilča na Zdolbunivsku potkal s českou domobranou, která si říkala Česká povstalecká armáda. V jejím čele stál Antonín Nechutný.

Tato jednotka se zanedlouho připojila k rotě UPA pod velením Jakiva Jakovliva (přezdívka Jurko) a měla základnu v obci Vovkovyji v Demydivském okrese. Speciálně pro nové brance České povstalecké armády vydala tajná tiskárna Skupiny Turiv na Dubensku letáky „Čechům na Ukrajině!“ a „Češi!“.

[9]

Leták “Češi!” Zdroj: oborový státní archiv SBU

I přes veškerou agitaci se většina volyňských Čechů neodvážila přidat na stranu UPA se zbraní v rukou. Sociopolitický přehled vojenského okruhu Bohun (jih Rovenska) ze dne 31. října 1943 uvádí:

„Mezi národními menšinami, které toto území obývají a s nimiž nacházíme společnou řeč, jsou i Češi. K nám jako domovským obyvatelům tohoto území a k boji ukrajinského národa za svobodu se staví loajálně. Je však pravda, že se snaží být loajální všude, jak jsou zadobře s námi, tak zavděčují i Němcům. Jakkoli Němce nenávidí, přece jen se snaží žít v klidu…“.

Novým podnětem ke spolupráci s Čechy se stal vznik české organizace Blaník v obci Moskovščyna, Mlynivský okres, dne 13. června 1943. Koordinaci spojení s českým ozbrojeným podzemím měl na starost vedoucí zázemí UPA Rostyslav Vološyn (přezdívka Horbenko).

[10]

Rostyslav Vološyn (Horbenko)

Pro plnění tohoto úkolu byla při průzkumné buňce štábu skupiny UPA Jih (Dubensko) zřízena speciální skupina. Jejího vedení se ujal šéf rozvědky Adam Kysil (přezdívka Nemo) a jeho zástupce, vyšetřovatel BS Vasyl Koreňuk (Modest).

[11]

Adam Kysil (Nemo)

K prvnímu jednání se zástupci Blaníku došlo již v létě 1943. Byla dohodnuta neutralita. Počítalo se s tím, že Češi vytvoří vlastní ozbrojené jednotky a budou bojovat proti Němcům nezávisle na UPA. Speciálně kontakty se zástupcem Blaníku v obce Josyfivka získal při štábu UPA skupiny Bohun na starost voják s přezdívkou Verba jako spojka.

[12]

Vasyl Koreňuk (Žhář)

Další jednání proběhlo 24. října 1943 v obci Dermaň ve Zdolbunivském okrese, která tehdy fungovala jako metropole „povstalecké republiky“. Setkání přímo dohodl Čech Krejč z obce Hilča, který se těšil respektu mezi místními Ukrajinci.

Blaník při jednání zastupovali učitel Vladimír Knop (přezdívka Vlček), inženýr Jiří Lízálek (Broz) a Cilc. Podle ujednání dorazili beze zbraní na povoze taženém bílým koněm.

Několik kilometrů před Dermaní je uvítali zástupci UPA a doprovodili do přízemního cihlového domu Josypa Ševčuka. Právě zde začalo jednání, které trvalo cca dvě hodiny.

[13]

Dermaňský klášter. Foto z 1930. let

Jak vzpomínali čeští zástupci: „Dva banderovci, oba pěkně oblečení, v civilu, vyšli ze dveří naproti. Když jsme se představili, začalo jednání. Za naši první delegaci promluvil Jiří Lízálek. Mluvil česky…

Za druhou stranu jednal středně urostlý muž s přezdívkou Neznámý. Překvapilo nás, že plynně mluvil česky… Při dalších schůzkách s Antonínem Bočkem, který vedl bezpečnostní oddělení Blaníku, Neznámý uvedl, že je absolventem filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze…“

Jednání bylo věcné, klidné a na obou stranách uctivé. Češi prohlašovali, že státnické snahy Ukrajinců chápou, rozhodli se však, že budou zachovávat neutralitu.

Svůj postoj vysvětlovali tím, že respektují pokyny české vlády v Londýně, která je spojencem Sovětského svazu. V nejbližší době Češi pravděpodobně vystoupí proti Němcům. Má se to však realizovat v rámci československé armády pod velením Ludvíka Svobody.

Zástupce UPA Hryhorij Frydrych (Neznámý) v reakci uvedl, že stanovisku Čechů rozumí a podá o něm zprávu nadřízeným. Také je požádal, aby Ukrajincům pomohli se zemědělskou technikou při mlácení obilí. Po skončení jednání Neznámý i nadále koordinoval vztahy mezi UPA a Čechy.

[14]

Obal archivního vyšetřovacího spisu Hryhorije Frydrycha

Začátkem prosince 1943 došlo k dalšímu setkání mezi zástupcem organizace Blaník ve Zdolbunivském okrese Džusem a vedoucím průzkumné buňky UPA Nemem.

Po dohodách mezi Edvardem Benešem a Josifem Stalinem Češi své postoje radikálně změnili. Vedení Blaníku se rozhodlo přerušit styky s UPA a podpořit svou vládu. Navíc se obávali, že by mohli být vtaženi do konfliktu s Poláky, který tehdy na Volyni zuřil. Odtehdy kontakt s OUN udržovali už jen ojedinělí místní Češi.

V průběhu února až března 1944 Rovensko od Němců osvobodila Rudá armáda. V té době volyňští Češi hromadně vstupovali do brigády Ludvíka Svobody. Přicházeli po celých rodinách, otcové se syny, starší si ubírali věk a mladší přidávali. K Svobodově brigádě se hlásili dokonce i Ukrajinci z OUN. Šlo třeba o náčelnici Ženského úseku OUN v Ovadnivském okrese Halynu Berezovskou.

Druhá část volyňských Čechů zároveň pokračovala ve spolupráci s OUN. V březnu 1944 komunikační referent Krajského vedení OUN na SZUZ Mykola Koltoňuk-Jakymčuk (přezdívka Oleh) nechal v domácnosti Čecha Vladka Stehlíka z obce Maleve v Demydivském okrese ukrývat svou těhotnou manželku Zinajidu Dranyckou (Olja).

[15]

Mykola Jakymčuk-Koltoňuk (Oleh). Foto z roku 1939

Dne 21. října 1944 pohotovostní skupina Dubenského okresního oddělení NKVD objevila na půdě u obyvatele České kolonie Hendrycha tři příslušníky UPA. Všichni se odmítli vzdát nepříteli a padli v boji.

Dne 10. července 1946 byla mezi Sovětským svazem a Československa podepsána dohoda o vzájemné výměně obyvatel. Počítalo se s odsunem Čechů z území někdejší Volyňské gubernie a s přestěhováním Ukrajinců-Rusínů ze Slovenska na jejich místo.

V rámci této výměny společně s volyňskými Čechy odešlo mnoho ilegálních pracovníků OUN. Zejména Alexandr Dusz z městečka Verba na Rovensku na povoze pod slámou tajně vyvezl do Česka svého zetě, ounovce Stepana Ostapčuka. Totéž udělal Čech Josef Čapek z obce Sofijivka v Dubenském okrese.

S pomocí Čechů Josefa Linherta a Ivana Lingera z obce Ivanyči ve Verbském okrese odešel do Prahy referent BS pro Dubenský okres OUN Mychajlo Furmanec (přezdívka Orlyk). V československé metropoli se nechal zaměstnat jako řidič tramvaje.

Čech z Dubenska Mikuláš Vahanov propašoval do Prahy příslušníci OUN Mariju Dzyvakovou, kterou nahlásil jako příbuznou. Do Libčan na Královéhradecku nelegálně přicestoval náčelník BS pro Zdolbunivský nadokres OUN Mykola Myskiv (přezdívaný Čornota) a příslušníci jeho oddílu: Mykola Kovtoňuk (Bříza) a Fedir Savyckyj (Nezivaj).

I po hromadném exodu do historické vlasti ojedinělí Češi, kteří ještě zůstávali na Volyni, stále poskytovali podporu podzemí OUN. Třeba v noci na 19. července 1949 se v domě starého Čecha v obci Pidcurkiv ve Zdolbunivském okrese konala porada vedoucích OUN.

K dnešnímu dni se podařilo zjistit, že posledním volyňským Čechem, který položil život za samostatnou Ukrajinu v boji o její svobodu, byl vedoucí ilegální tiskárny Tarase Ševčenka při Kremeneckém okruhu OUN s přezdívkou Veno.

[16]

Leták z ilegální tiskárny Tarase Ševčenka: “UKRAJINA MÁ PRÁVO VYSTOUPIT Z SSSR” (z ústavy SSSR)”

Dne 5. června 1950 dvě pohotovostní vojenské skupiny Šumského okresního oddělení MGB pod velením poručíka Chrenova a kapitána Sacharova obklíčily jeho úkryt poblíž obce Teremne v Ostrožském okrese.

Ilegálové, kteří zasedli v krytech, byli vyzváni, aby se vzdali, to však odmítli a zahájili opětovnou palbu. V důsledku přestřelky všichni tři ounovci s Venem v čele padli.

[17]

Zabavené příslušenství z ilegální tiskárny Tarase Ševčenka

Dnes Ukrajinci znovu bojují o zachování své státnosti. Stejně jako Češi v minulosti usilují o to, aby zachránili svůj jazyk a kulturu před zničením.

Naproti tomu někteří zahraniční rádoby politici se snaží využít situace a šplhnout si u Ruska. Nestydatě se vměšují do vnitřních záležitostí cizího státu. Aniž by si udělali jasno v historických událostech, chtějí hledat problém tam, kde nikdy žádný nebyl.

Češi a Ukrajinci mají dlouholetou, pro Evropu jedinečnou historii vzájemné úcty. Můžeme s jistotou tvrdit, že ji žádný politik zničit nedokáže.


Zdroj: Ukrajinská pravda [18], 27. 1. 2019
Autor: Jaroslav Antoňuk
Překlad: Svatoslav Ščyhol [19]
Titulní foto: uctění památky obětí Malínské tragédie v roce 2018