- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Co čeká ukrajinské pravoslaví po udělení autokefality?

„Přicestovali jsme na Ukrajinu s mimořádnou misí, zastupujeme ekumenického patriarchu Bartoloměje osobně a zároveň Nejsvětější synod Ekumenického patriarchátu Konstantinopolského, abychom pokračovali v práci na již rozhodnuté věci se zahájením procesu udělení autokefality Ukrajinské pravoslavné církvi“. Jsme v závěrečné fázi, která vede do finále“.

„Hospodin přihlížel boji ukrajinského lidu o svou samostatnost. Vyslyšel naše modlitby a náležitě ocenil naše snahy. Jeho vůlí bylo, že Jeho svatost ekumenický patriarcha Bartoloměj a konstantinopolský Synod řekli vytoužené „ano“. Místní autokefální pravoslavná církev na Ukrajině se stává skutečností!“

První z těchto citátů ze 17. září patří arcibiskupu Danielovi [1], jednomu ze dvou exarchů ekumenického patriarchy na Ukrajině.

Ten druhý patří prezidentovi Petru Porošenkovi.

Tyto dva výroky od sebe dělí necelý měsíc. A samozřejmě mohou sloužit jako dva milníky, které značí závěrečnou etapu získání autokefality pravoslavnou církví na Ukrajině.

Když si dovolíme parafrázovat známý politický slogan, vstoupil proces vzniku nezávislé církve do fáze „ne slovem, ale činem“. S ohledem na netušenou dynamiku postupu „ukrajinské věci“ u konstantinopolského patriarchy na shora uvedenou finální čáru nebudeme muset čekat dlouho.

Své exarchy vyslal Konstantinopol do Kyjeva sice teprve v září, nicméně již 11. října dal najevo, že autokefalita ukrajinské církve již je de facto hotová věc [2].

Dosud však zůstává řada otázek, které nebyly zcela objasněny: proč vlastně exarchové z Konstantinopolu přijeli, jak a kdy bude vydán tomos (dokument udělující autokefalitu – pozn. překl.), proč byla zrušena exkomunikace patriarchy Filareta [3], co znamenají rozhodnutí schválená v Konstantinopolu, jak vznikne nová církev, kdo ji povede a co se bude odehrávat po udělení tomosu…

O čem rozhodl Synod Ekumenického patriarchátu 11. října? Získala již ukrajinská církev autokefalitu?

Rozhodnutí Synodu doslovně obsahuje pět ustanovení.

Za prvé, ze strany Bartoloměje bylo „potvrzeno již schválené rozhodnutí, že Ekumenický patriarchát zahájil úkony směřující k udělení autokefality církvi na Ukrajině“.

Prezident Porošenko a patriarcha Filaret jednomyslně prohlásili [4], že to znamená udělení autokefality ukrajinské církvi. I když k tomu formálně ještě nedošlo, vzkaz z Konstantinopolu dává najevo, že již není cesty zpět. Tomos bude určitě vydán, ale o něco později.

Navíc, jak vysvětlil Filaret [5], ukrajinští pravoslavní hierarchové by měli uspořádat sjednocovací koncil a ustavit novou pravoslavnou církev, která tomos vlastně získá.

Za druhé, Konstantinopol rozhodl obnovit „stavropegii ekumenického patriarchy v Kyjevě, jednu z mnoha stavropegií na Ukrajině, které zde existovaly vždy“.

De facto to znamená, že Ekumenický stolec prohlásil, že Ukrajina vždy podléhala a stále podléhá přímo jemu. Jak se vysvětluje v církevních kruzích, toto rozhodnutí je nutné k tomu, aby nikdo nepochyboval, že oprávněným subjektem pro udělení autokefality ukrajinské církvi je právě Konstantinopol, nikoli např. Moskva.

Mimochodem právě za tímto účelem vydal Synod rozhodnutí třetí, a sice zrušil Synodální dopis z roku 1686, který uděloval moskevskému patriarchovi právo vysvěcovat kyjevského metropolitu.

Za čtvrté, Konstantinopolský patriarchát zrušil „politicky motivované“ exkomunikace, které uplatnila ruská církev vůči „Filaretovi (Denysenkovi), Makariji (Maletyčovi) a jejich přívržencům, kteří se dostali do schizmatu z důvodů nikoli dogmatických“.

Všem shora jmenovaným „byl kanonicky obnoven jejich biskupský nebo kněžský stupeň svěcení, stejně tak byla obnoven podíl jejich věřících na církvi“.

Za páté, Konstantinopolský patriarcha vyzval obě strany, aby „se zdržely násilného přebírání kostelů, klášterů nebo jiného majetku, stejně tak veškerého dalšího násilného jednání a pomsty“.

Proč příprava tomosu míří do finále právě dnes? Proč se Konstantinopol odvážil jít do konfliktu s tak silnou církví, jakou je Ruská pravoslavná církev (RPC)?

Odpověď na otázku, proč se autokefalita ukrajinské církve naplňuje právě teď, je tvořena několika dílčími odpověďmi, které nemusí spolu souviset.

První z nich je politická.

Zatím nevíme, jak konkrétně, nicméně je zcela zřejmé, že se ukrajinskému prezidentovi Petru Porošenkovi podařilo přesvědčit svého tureckého kolegu Recepa Erdoğana, aby postupu udělení tomosu nebránil, ne-li mu přímo napomohl.

Konstantinopolský patriarchát totiž sídlí v Istanbulu a musí se vždy ohlížet na stanovisko tureckých úřadů. Ty pak na jedné straně příliš netouží po posílení role „řeckého“ patriarchy, na straně druhé nikdy nechtěly kazit vztahy s Ruskem.

Co přimělo Erdoğana zaujmout v církevní „ukrajinské otázce“ pasivní postoj, se zatím neví, výsledek je však evidentní.

Je tu však jiná odpověď na velkou otázku „Proč právě teď?“. Pomyslně bychom ji mohli popsat názvem známého seriálu Hra o trůny.

Ve světovém pravoslaví můžeme v posledních letech rozeznat ozvěny stejných procesů, které hýbou i světovou politikou: probíhá velký zápas o udržení a rozšíření vlivu.

Má dva hlavní hráče: Ekumenický patriarchát, jemuž se tradičně říká také První stolec, a patriarchát Moskevský. Dlouhá léta šlo o nevyhlášenou válku o dominanci mezi tou nejvlivnější a tou největší církví.

Bodem, odkud už nebylo cesty zpět, se v této věci de facto stal Všepravoslavný koncil na Krétě z roku 2016, který měl být první po více než 12 stoletích od posledního Ekumenického koncilu.

Pořádání tohoto koncilu bylo označováno za Bartolomějovo málem životní dílo. Na poslední chvíli však bylo jeho postavení jako Všepravoslavného koncilu zmařeno, Ruská pravoslavná církev totiž přijet odmítla a „přesvědčila“ na ní závislé patriarchy, aby Bartolomějovo pozvání také ignorovali.

Pro ekumenického patriarchu to byl bolestivý a především veřejný políček. Jeden z „pozdravů“, který byl Bartolomějovi vyřízen, naznačoval, že nejpočetnější církev v pravoslavném světě by neměla problém vyzkoušet i postavení Prvního stolce. Když ne teď, tak aspoň v budoucnu.

A tento „pozdrav“ byl na Fanaru [6] (istanbulská čtvrť, kde sídlí Ekumenický patriarchát – pozn. překl.) vyslyšen. Vznik místní církve na Ukrajině vlastně od základů překreslí mapu pravoslavného světa.

Kdyby nově vzniklá církev početně rostla tak rychle, jak doufají v Kyjevě a Konstantinopolu, vznikne v Evropě největší pravoslavná církev po RPC, jejíž loajalita zcela jistě nebude patřit Moskvě.

Naopak, v jaké míře získá nová církev věřící a vliv, stejné tak o ně ta ruská přijde. Aniž by dosáhla postavení té nejvlivnější, riskuje, že nebude ani největší.

Proč Konstantinopol ustanovil na Ukrajině své exarchy? Jakou mají funkci?

7. září rozšířila kancelář ekumenického patriarchy Bartoloměje oficiální prohlášení, které informovalo o ustanovení dvou exarchů do Kyjeva [7]. Několik dní předtím se v Istanbulu konal tzv. Synaxis, biskupský sněm Konstantinopolské církve, na němž byla velká pozornost věnována „ukrajinské otázce“.

Synod Konstantinopolské církve poslání exarchů podrobně nepopisoval, pouze určil, že zamíří do Kyjeva „v rámci příprav na udělení autokefality“.

Dnes však už víme, že hlavním úkolem vyslanců jsou konzultace a jednání se všemi účastníky budoucího sjednocení církví. Nejde o správu ukrajinských pravoslavných obcí, k tomu hierarchové Konstantinopolské církve oprávnění nezískali.

Na jedné straně budou udržovat přímou komunikaci s Istanbulem a informovat svého patriarchu a Synod o veškerém dění. Zejména 10. října se dostavili na Synod a podali zprávu o vývoji na Ukrajině [8].

Na druhé straně se budou v Kyjevě aktivně podílet na přípravách chystaného koncilu, na němž by měla vzniknout budoucí nezávislá pravoslavná církev na Ukrajině.

Exarchové jsou rovněž zodpovědní za dialog s úřady. I když zástupci prezidentského týmu, kteří se zabývají agendou tomosu, pokládají za lepší nedávat své kontakty s Bartolomějovými vyslanci příliš najevo, aby zamezili obviněním ze strany Moskvy.

Přesto již došlo k několika schůzkám mezi Porošenkem a exarchy [1], o čemž široce informovala prezidentská kancelář.

Kdo jsou exarchové?

Poslání zastupovat ekumenického patriarchu na Ukrajině se dostalo dvěma biskupům Konstantinopolské církve. Jeden z nich je arcibiskup Daniel (Zelinskyj), biskup Pamflijský, který má sídlo v americkém New Jersey. Druhý je biskup Ilarion (Rudnyk), který stojí v čele diecéze v kanadském Edmontonu.

Oba exarchové nejenže mají ukrajinské kořeny, ale dokonce vyrůstali na západní Ukrajině.

Arcibiskup Daniel se narodil v Ivano-Frankivsku, je mu 46 let. Svou církevní kariéru zahájil na Ukrajině v řeckokatolické církvi, vystudoval Ivanofrankivský seminář a byl vysvěcen na diákona. V roce 1996 budoucí vladyka a exarch emigroval do USA, kde pokračoval ve studiu na papežské Katolické univerzitě Ameriky ve Washingtonu.

Zanedlouho však přestoupil z katolictví na pravoslaví, když se v roce 2001 stal knězem Ukrajinské pravoslavné církve v USA. Tato církev byla založena ukrajinskými emigranty a v 90. letech vstoupila v plné obecenství s Konstantinopolem.

Dnes je Daniel už arcibiskupem a řídí Západní diecézi UPC v USA, do níž patří ukrajinské farnosti ve 13 státech.

Druhým exarchou je biskup Ilarion, rodák ze Lvova, jemuž je stejně jako Danielovi 46 let.

Než přestoupil ke Konstantinopolskému patriarchátu, byl farníkem a seminaristou UPC Moskevského patriarchátu. V roce 1992 studijně pobýval v Řecku, kde studoval teologii a církevní právo. Do okruhu Ilarionových vědeckých zájmů patřily historické vazby Kyjevské metropolie na Konstantinopol. Právě tyto vazby má jmenovaný exarcha nyní za úkol v Kyjevě obnovit.

V roce 2005 byl Ilarion zvolen biskupem, jeho svěcení vykonal ekumenický patriarcha Bartoloměj osobně ve svém katedrálním chrámu na Fanaru.

Již několik málo měsíců po vysvěcení byl Ilarion poprvé přibrán k jednání o ukrajinské autokefalitě. Když v červnu 2005 Fanar navštívil prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, jeho jednání s Bartolomějem tlumočil právě Ilarion.

V roce 2007 se vladyka stěhuje do Kanady a již o rok později dostává biskupský úřad se sídlem v Edmontonu.

Oba exarchové se v církevní situaci na Ukrajině dobře vyznají, Ukrajinu nejednou navštívili jak soukromě, tak z titulu svého biskupského úřadu.

Od května 2018, kdy ukrajinské církevní špičky a světské úřady požádaly Bartoloměje o udělení autokefality, se Daniel a Ilarion do tohoto procesu aktivně zapojili za Konstantinopolskou církev. Právě oni byli členy delegace od Fanaru na oslavách 1030. výročí pokřtění Rusi.

[9]

Oba exarchové Ekumenického patriarchátu mají ukrajinský původ. Zdroj: Tisková služba prezidenta Ukrajiny

Proč jejich ustanovení tak pobouřilo Ruskou pravoslavnou církev (RPC) a Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu (UPC MP)?

Zpráva o ustanovení exarchů do Kyjeva vzbudila vlnu nevole ze strany Moskevského patriarchátu (MP). Zástupci MP v četných komentářích předhazují Konstantinopolu a Bartolomějovi osobně porušování církevního práva, nedostatek diplomacie, ba dokonce drzost.

Důvod této reakce je prosty: Moskevský patriarchát považuje celou Ukrajinu za své kanonické území. MP je přesvědčen, že vyslaní exarchů nemá žádný smysl, ale i kdyby to prý bylo skutečně potřeba, primas Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) metropolita Onufrij a patriarcha Kirill by s tím měli vyslovit souhlas.

Celé situaci dodala na emocích jedna „pikantní“ podrobnost. Při nedávné schůzce Moskevského a Konstantinopolského patriarchy v Istanbulu nebyl Kirill o plánech na ustanovení exarchů informován. S tím, že rozhodnutí padlo již před touto schůzkou.

V reakci na postup Konstantinopolu RPC na zasedání Synodu ze dne 14. září [10] rozhodla pozastavit modlitební zmínky o patriarchovi Konstantinopolském při bohoslužbách v chrámech Ruské pravoslavné církve. De facto tak Kirill učinil velký krok směrem k úplnému přerušení styků s Ekumenickým patriarchátem.

Později synod UPC MP vznesl požadavek na okamžité odvolání exarchů z Ukrajiny. V Konstantinopolu však metropolitovi Onufriji připomněli, že jeho církev není samostatným subjektem a po patriarchovi nic požadovat nemůže.

Což nejsou zdaleka všechny kroky, jichž je RPC schopna. Zejména velmi průhledně naznačuje, že Bartoloměj už delší dobu má v revíru neuznanou Tureckou pravoslavnou církev, která již dlouho žádá Moskevský patriarchát o uznání. Stejně jako „rozkolníky“ v Řecké pravoslavné církvi.

Kam by až mohly podobné praktiky vést, nikdo dnes nedokáže odhadnout.

Jak vypadá postup udělení tomosu Ekumenickým patriarchátem?

Koncept tomosu je již sepsán. O tom už před několika měsíci informoval archimandrita Kyrylo (Hovorun), kněz Moskevského patriarchátu, který aktivně podporuje autokefalitu. Text patriarchovy listiny sepsali přední odborníci na kanonické právo a církevní historii.

Dokument podrobně popisuje historické předpoklady přiznání církevní nezávislosti, vyjmenovává všechny právní stránky ustavení a dalšího fungování nové Ukrajinské pravoslavné církve.

Na zářijovém Synodu Konstantinopolského patriarchátu zazněla podrobná zpráva o kanonických stránkách udělení tomosu. Jednalo se tu také o možnosti zrušení exkomunikace primase Kyjevského patriarchátu Filareta [11].

Samotné udělení tomosu je tak dnes již ryze technická záležitost.

Konečné rozhodnutí schválí Synod Konstantinopolského patriarchátu, něco jako církevní vláda, kterou tvoří až dvacet nejuznávanějších a nejvlivnějších biskupů církve s patriarchou v čele.

Za tomos bude Synod hlasovat. V případě kladného rozhodnutí patriarcha Bartoloměj podepíše listinu, načež bude možno ustavení církve prohlásit za právně dokonanou skutečnost.

Kdo má doručit tomos na Ukrajinu a komu konkrétně?

Tomos vychází od Konstantinopolského patriarchy a Synodu Konstantinopolské církve. Otázka, komu bude listina předána a kdo tento historický dokument fyzicky dopraví do Kyjeva, zatím zůstává otevřená.

Podle jedné z verzí bude tomos doručen na koncil, který, jak se očekává, bude krátce po podpisu dokumentu svolán v Kyjevě. Tohoto koncilu se zúčastní všichni biskupové, kteří podepsali žádost o autokefalitu.

Podle jiné verze koncil zahájí svou činnost, zvolí primase a pak již hlava nové církve převezme listinu od patriarchy Bartoloměje.

Tato varianta však nevyhovuje biskupům Moskevského patriarchátu. V tomto případě by se totiž museli do nové církve včlenit, aniž by získali nějaké definitivní záruky.

Kdyby se však koncil konal až po vyhlášení rozhodnutí o tomosu, k obavám z RPC by již nebyl žádný důvod.

Jak by mělo proběhnout spojení ukrajinských církví v novou autokefální církev?

Sloučení církví za účelem ustavení nové místní církve bude nejnáročnější částí procesu. Církve přece nejsou firmy, které se mohou snadno slučovat, fúzovat nebo vzájemně inkorporovat.

Církevní sjednocení je výsledkem dlouhého, zpravidla zcela neveřejného jednání mezi biskupy. Ohledně spojení Kyjevského patriarchátu (UPC KP) a Autokefální církve (UAPC) je vše již víceméně jasné.

Patriarcha Filaret v rozhovoru pro Ukrajinskou pravdu [12] vysvětloval, že se biskupové z obou církví včlení do nové církve s tím stavem diecézí a farností, který mají ke dni sjednocení.

Problémy vznikají, když dochází na připojení biskupského sboru Moskevského patriarchátu. Není znám ani samotný počet těch, kteří se budou připojovat. Dopis Ekumenickému patriarchovi podepsalo na deset biskupů MP, po vyhlášení tomosu však může jejich počet rapidně vzrůst.

Dnes by se dalo mluvit o tom, že by se k nové církvi mohlo připojit až 20 z cca 90 biskupů UPC MP.

Jak se bude nová církev jmenovat?

Problémy s ustavením nové církve začínají již u názvu. Logické by bylo ji pojmenovat Ukrajinská pravoslavná církev. Bez jakýchkoli přídavků, obdobně jako např. Konstantinopolská pravoslavná církev, Gruzínská nebo Ruská. Tento název je však už „zadaný“.

Z právního hlediska patří název Ukrajinská pravoslavná církev (UPC) církvi Moskevského patriarchátu. Tento název zakládá kanonickou výlučnost této církve a její postavení jako jediné.

Po získání autokefality se však tento stav musí změnit.

U patriarchy Filareta se trvá [12] na tom, že by se UPC měla přejmenovat na Ruskou pravoslavnou církev na Ukrajině, tzn. de facto se vrátit k postavení exarchátu RPC.

S touto variantou však kategoricky nesouhlasí vedení UPC MP, o Moskvě nemluvě.

Zdroje Ukrajinské pravdy u týmu prezidenta Porošenka ujišťují, že o názvu nové církve se právě intenzivně jedná. Úřady však souhlasí s tím, že by z názvu UPC slevily, kdyby to pomohlo snížit napětí.

Na vyhrožování změnou názvu a struktury se ovšem zároveň pohlíží jako na další argument k pacifikaci RPC a MP.

Kdo se postaví do čela místní církve? Existují navržení kandidáti?

O tom, kdo bude primasem místní Ukrajinské pravoslavné církve, rozhodne koncil, které budou tvořit biskupové podporující autokefalitu.

Nejpočetnější část biskupského sboru, a sice hierarchové Kyjevského patriarchátu, navrhnou svou dosavadní hlavu, patriarchu Filareta [11]. Zejména to Ukrajinské pravdě v rozhovoru řekl  mluvčí UPC KP arcibiskup Jevstratij (Zorja).

Primas UAPC metropolita Makarij již opakovaně prohlásil, že se o úřad patriarchy ucházet nebude.

Lze rovněž připustit, že biskupové, kteří přestoupí od Moskevského patriarchátu, budou moci také navrhnout vlastního kandidáta. Tato varianta je však málo pravděpodobná z ryze aritmetických důvodů

Filaret mezi zastánci autokefality prostě nemá žádného konkurenta, který by se mu vyrovnal autoritou a zkušenostmi. Poslední slovo však řekne koncil.

Kdo by se měl začlenit do nové církve? Jak budou po sjednocení rozděleny diecéze mezi biskupy z různých církví?

Nejvýznamnější právní jednotkou z pohledu světského práva na Ukrajině není církev jako celek ani diecéze, ale náboženské obce. Právě na ně jsou zapsána vlastnická nebo užívací práva k většině chrámů.

Bylo by logické připustit, že přestup do nové církve bude probíhat právě na úrovni obcí (farností). Z právního pohledu totiž jiná cesta neexistuje.

Účastníci procesu ustavení autokefální církve však mají na situaci poněkud odlišný názor. Z církevního pohledu, když biskupové podepisovali žádost patriarchovi, činili tak jménem jimi vedených diecézí.

Tyto diecéze by se tedy měly do nové církve začlenit jako celek, zatímco ty farnosti, které by chtěly raději zůstat u Moskevského patriarchátu, by pak musely učinit samostatná příslušná rozhodnutí.

V obou případech to však naráží na dosud platný zákon, který je velmi nejednoznačný. Dnešní právní úprava se schvalovala v době, kdy na Ukrajině bylo třeba upravit situaci s převodem chrámů od pravoslavné církve k obnovené řeckokatolické. Když šlo o rozdělení mezi skupinami stejného vyznání, probíhal proces velmi rychle.

Když však došlo k rozkolu v samotné pravoslavné církvi, ukázal se zákon jako velmi obtížně použitelný, protože způsob přestupu farností je v něm popsán dost mlhavě.

Již před několika lety byl Nejvyšší radě předložen návrh zákona č. 4128 [13], který postup v těchto případech jednoznačně upravuje. Tento návrh vyvolal v církvi a ve společnosti vážné diskuze [14], UPC MP totiž měla za to, že je sepsán „Filaretovi na míru“.

Kdyby byl zákon schválen, bude o přestupu rozhodovat valná hromada farníků, která musí své rozhodnutí oznámit státu. Kdyby se hromada v názorech neshodla, počítá se s možností střídavého konání bohoslužeb v chrámu.

Jsou tu samozřejmě i rizika. Na farní valnou hromadu se totiž může vyvíjet nátlak: od psychologického přes úřední až k finančnímu. Zabránit manipulacím a vnějším zásahům by měly úřady. Jak to udělají, se zatím neví.

Za samostatnou zmínku stojí Kyjevskopečerská, Počajivská a Svjatohirská lávra. Veškerý jejich majetek na rozdíl od zbytku církve nepatří žádným obcím.

Tyto největší kláštery spadají pod vládu prostřednictvím Ministerstva kultury, jde totiž o národní památkové rezervace.

V dobách Janukovyče docházelo k pokusům o převod láver do vlastnictví MP, podařilo se však jen poskytnout tyto svatostánky k bezúplatnému užívání klášterům Moskevského patriarchátu, zejména Počajivská a Kyjevskopečerská lávra byly takto poskytnuty na 50 let.

Nyní tak o dalším osudu svatostánků bude muset rozhodnout vláda. Stejně jako o osudu desítek dalších chrámů, které jsou součástí nejrůznějších rezervací nebo muzeí.


Zdroj: Ukrajinská pravda [15], 11. října 2018
Autoři: Saken Ajmurzajev, Roman Romaňuk
Překlad: Svatoslav Ščyhol [16]