- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

„Dobrovolníci Donbasu“ a válka, kterou rozpoutala Moskva

Hlavním tématem, které řešili účastníci sjezdu Svazu dobrovolníků Donbasu konaného koncem října v Moskvě, nebyla vůbec situace na Donbase, ale válka na Kavkaze. Předseda tohoto svazu a někdejší „premiérministr Doněcké lidové republiky“ Alexandr Borodaj prohlásil, že dostal stovky zpráv od „dobrovolníků“, kteří se ho ptají, zda se mají vydat do Karabachu. Ukázalo se však, že nemusí, protože si Arménie „začala hrát na samostatnost“.

„Dobrovolníci jsou v Karabachu velice očekáváni, neměli by však tam jet, dokud v Jerevanu sedí prozápadní vláda“, vysvětlil Borodaj. S tím, že jeho výroky na sjezdu nejsou známy jen z nějakých kuloárních informací nebo z anonymního telegramového kanálu používaného k vysílání požadovaných signálů ze zákulisí ruské politiky. Šlo o signál docela veřejný: reportáž ze sjezdu přinesla [1] Komsomolskaja pravda právě v den, kdy arménský premiér Nikol Pašinjan oficiálně požádal ruskou vládu o pomoc a dostal od ruského Ministerstva zahraničí jasnou odpověď: Rusko samozřejmě Arménii pomůže, ale teprve tehdy, až budou boje ohrožovat přímo její území.

V kontextu Borodajova výroku lze ruskou politiku na Kavkaze zrekonstruovat docela snadno. Je pravda, že z pohledu svých závazků vůči Arménii je Rusko skutečně povinno zasáhnout až ve chvíli, kdy budou boje probíhat přímo na arménském území, nikoli v místech, které mezinárodní právo uznává jako součást Ázerbájdžánu. Copak ale v minulosti něco takového Kremlu někdy vadilo?

Stojí za připomenutí, že Moskva nezapojila regulérní armádu v případě celé řady konfliktů na postsovětském prostoru inspirovaných z Ruska. V letech 1992 až 1993 v Abcházii žádná ruská armáda nebyla, byli jen tzv. dobrovolníci ze severního Kavkazu neboli normální ruští vojáci převlečení do „dobrovolnických“ uniforem. Gruzínské pozice se ostřelovaly z letadel bez identifikačních znaků.

O pěknou řádku let později prohlásil Jevgenij Primakov, který tehdy vykonával funkci ředitele Služby zahraniční rozvědky Ruské federace, že „k ostřelování ze vzduchu nedocházelo na rozkaz Moskvy, ale z podnětu zkorumpovaných vojáků“. Následně však byl Tbilisi požádán o souhlas s nasazením „mírových sborů SNS“, de facto ruských vojáků, v oblasti konfliktu. A když v roce 2008 se nové rusko-gruzínské války zúčastnily již regulérní ruské jednotky, zdůvodnilo se to porušením závazků ze strany Gruzie a ochranou mírových sborů.

V roce 2014 zahájil Kreml zvláštní operaci s úmyslem anektovat Krym, mimochodem znovu poté, co se v Kyjevě dostala k moci „prozápadní vláda“. A opět žádné regulérní ruské oddíly, jen samotní „zdvořilí zelení mužíčci“ a „domobrana Krymu“ narychlo splácaná z místních žoldáků a ruských „dobrovolníků“. Že se na okupaci Krymu podílela i regulérní armáda RF, přiznal Vladimir Putin teprve po legislativním zakotvení anexe tohoto ukrajinského poloostrova.

Naproti tomu přítomnost ruských vojáků na Donbase nepřiznalo Rusko dodnes. Celé zdejší „hornické povstání“ bylo zorganizováno za pomoci zaslaných záškodnických skupin z Ruska, kam patřili ruští vojáci, delegáti sjezdu předmětného Svazu dobrovolníků Donbasu. Rusko nikdy nereagovalo na zadržení celých vojenských útvarů, které „zabloudily“ v ukrajinských lesích, na výpovědi průzkumníků ani na „paměti“ záškodníků… Když ruský novinář Lev Šlosberg objevil hroby pskovských výsadkářů zlikvidovaných při invazi na Donbas, byl prostě zbit neznámými osobami.

Tak to vlastně vypadá s celým ruským respektem k mezinárodnímu právu. Proč se tedy dnes chová Rusko tak puntičkářsky? Protože válka o Karabach není ázerbájdžánskou ani tureckou, ale právě ruskou odvetnou operací. Jde o odplatu arménskému lidu, který si troufl zvolit vládu, jakou si sám přál. Který se zbavil zkorumpovaných klanů a dovolil si na samotného Roberta Kočarjana, druhého arménského prezidenta a důvěrného přítele Vladimira Putina.

Dokážeme si představit, jaké by to bylo, kdyby v čele Arménie dnes nestál Nikol Pašinjan, ale Robert Kočarjan nebo jeho předchůdce v arménském prezidentském úřadě Serž Sarkisjan. Žádný sjezd dobrovolníků Donbasu by se nekonal, všichni „dobrovolníci“ by seděli na palebných pozicích, zatímco letadla bez identifikace, ona věčná zbraň „zkorumpovaných vojáků“, by bombardovala ázerbájdžánská města.

I když vlastně ne, nic by nebombardovala. Protože Ilham Alijev jako zkušený a chytrý politik by si v tomto případě na operaci v Karabachu nikdy netroufl. Samotná tato válka byla umožněna jen díky tomu, že v Baku pochopili nebo se předem dozvěděli, že ve vzniklé situace nebude Moskva Jerevanu pomáhat. Že tu nebudou žádní „dobrovolníci“ s odpáranými výložkami. Ani k tomu nepotřebovali žádné informace od zpravodajců: ázerbájdžánskému prezidentovi nebo jeho tureckému kolegovi, s nímž Putin pravidelně komunikuje, se to mohlo říct na rovinu.

Jaké konečné cíle si Rusko touto odvetnou operací klade, pochopíme již v nejbližších týdnech. Ideální variantou pro Kreml je samozřejmě předání tzv. nárazníkového pásma kolem Náhorního Karabachu pod ázerbájdžánskou kontrolu a příchod ruských mírových sborů do samotného Karabachu. To by Moskvě umožnilo udržet a posílit svůj vliv v Arménii, protože garantem bezpečnosti karabašských Arménů by se od této chvíle stalo pouze Rusko a nikdo jiný. Protože sebemenší útok na pozice ruských mírotvorců, popř. imitace takového útoku dotyčnými mírotvorci by umožnila Rusku zahájit válečné operace již na území samotného Ázerbájdžánu. Stejně jak tomu bylo v Gruzii v roce 2008. Což by se mohlo hodit pro případ, že by se vláda v Baku najednou začala chovat příliš „prozápadně“.

Podobný trik Rusko v Ázerbájdžánu již jednou provedlo, a to v roce 1993, mimochodem také za účasti „vzbouřených dobrovolníků“. Tito dobrovolníci, formálně Ázerbájdžánci, pro svou ofenzivu na Baku použili zbraní údajně nechtěně zanechaných kontingentem ruské armády v Gandže, který z tohoto města odešel – jasně, „zkorumpovaní vojáci“, už jsme o nich slyšeli… Následně musel ázerbájdžánský prezident a lídr národních demokratů Abulfaz Elčibej předat moc někdejšímu prvnímu tajemníkovi ÚV Komunistické strany Ázerbájdžánu Hejdaru Alijevovi, který se pak po celých deset let svého vládnutí vymotával z kremelských pastí! A dnes je možné, že jeho syna Ilhama právě do stejných pastí lákají. V případě nasazení ruského kontingentu v Karabachu bude totiž Kreml mít na Kavkaze hned dvě závislá území, Arménii a Ázerbájdžán.

I kdyby však avantýra s mírovými sbory utrpěla fiasko a Arméni o Karabach přišli, považovalo by to Rusko za úspěšné „výchovné opatření“. Kreml opět a znovu připomíná, že pomáhá pouze těm národům, které jsou ochotny poddat se jeho vůli a rezignovat na vlastní volbu politického směřování nebo ústavních činitelů.


Autor: Vitalij Portnykov
zdroj: Detaly.co.il [2], 2. 11. 2020
titulní foto: Ruskem podporovaní separatisté v Doněcké oblasti. AP Photo/ Peter Leonard
překlad: Svatoslav Ščyhol [3]