- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Falšování dějin: Ázerbájdžán – marné hledání vlastního rodokmene

Koncem května 1918 vyhlásili žijící ve východní části Zakavkazska kavkazští Tataři neboli kavkazští Turci vznik vlastního státu s názvem Ázerbájdžán. Ázerbájdžán je pozměněný název Atropatené [1], Atropatené bylo součástí Médie a íránského světa a nikdy nesahalo severněji od řeky Araks.

Řecký íránista Kaveh Farrokh, profesor Univerzity Britské Kolumbie v Kanadě a nominant na Nobelovu cenu, uvádí: „Království Atropatené původně zmiňují antičtí autoři: Strabón, Plinius starší, Ptolemaios a řada dalších pramenů. Důsledně uvádějí, že oblast Atropatené ležela jižně od Araksu, kde je dnes íránský Ázerbájdžán. Žádná entita s názvem Ázerbájdžán severně od Araksu, tedy na sever od íránského Ázerbájdžánu, neexistuje. Podobný historický útvar neexistoval nikdy. Teprve v roce 1918 takový útvar vznikl, a to z pohnutek ryze politických“.

Území ležící severně od Araksu neoznačoval jako Ázerbájdžán ani otec ázerbájdžánské historiografie Abbasqulu ağa Bakıxanov [2], který žil v první polovině 19. století. Dnešní ázerbájdžánská historiografie tedy falzifikuje dokonce i spisy svého zakladatele.

Londýnský výzkumník historických map Rouben Galichian [3] uvádí: „Bakixanov sepsal Dějiny Dagestánu a Širvanu, které v moderním ázerbájdžánském překladu nesou název „Dějiny Ázerbájdžánu“. Máme tu dva zcela odlišné názvy. Jak tedy zakladatel jejich domácí historiografie nazývá vlastní zemi? Mnoho píše o Arménii a Atropatené s tím, že Atropatené leží jižně od Araksu. V dnešních ázerbájdžánských překladech však bychom tyto názvy hledali marně. Území na sever od Araksu se říkalo Širvan nebo Dagestán, ale Ázerbájdžán nikdy“.

Známý ruský generál Anton Děnikin, který v době občanské války dočasně vykonával působnost hlavy ruského státu, ve svých pamětech „Črty ruských nepokojů“ napsal: „V Ázerbájdžánské republice bylo vše umělé, smyšlené. A to počínaje samotným názvem vypůjčeným od jedné z perských provincií. Bylo to umělé území, které zahrnovalo lezginskou Zaqatalu, Arménskotatatarskou, Bakinskou a Jelizavetpolskou gubernii a ruský Muğan, vše stmelené tureckou politikou jako předmostí panturkismu na Kavkaze. Šlo o umělou státnost“.

Ještě absurdnější je historie vlastního etnického názvu „Ázerbájdžánci“. Před rokem 1926 se zdejšímu národu říkalo kavkazští Tataři nebo kavkazští Turci. Právě takto jsou označeni i ve sčítání obyvatel Sovětského svazu z roku 1926. Teprve v roce 1936 před schválením nové Ústavy SSSR byl používaný v Ázerbájdžánu turkický jazyk Stalinovým výnosem přejmenován na ázerbájdžánštinu a azerští Turci na Ázerbájdžánce. Taková je skutečnost: etnonymum národa vzniklo na základě termínu Ázerbájdžán ukradeného sousednímu Íránu, a to na základě Stalinova nařízení.

[4]

Výsledek sčítání obyvatel SSSR z roku 1926, v němž je pro označení titulní národnosti Ázerbájdžánské SSR použit výraz “Turci”

Označováním východního Zakavkazská jako Ázerbájdžánu sledovali panturkisté dalekosáhlé cíle: prohlásit toto území za severní Ázerbájdžán a v budoucnu vytvořit společně s íránským Ázerbájdžánem jediný turecký stát. Kroky směřující k dosažení tohoto cíle dnes ještě víc nabyly na intenzitě. A není žádnou náhodou, že stát vzniklý na nelegálním základě má stejně tak nelegální nároky vůči státům sousedním, které mají autochtonní obyvatelstvo se staletými vazbami na svou odvěkou půdu.

V roce 1968 si Jerevan připomněl 2750. výročí města, což se odtehdy stalo dobrou tradicí. Každý rok v říjnu slaví Arméni Den města – narozeniny své metropole. Jako protiváhu této tradici s úmyslem znovu překroutit dějiny byla v Baku v roce 2011 s finanční podporou ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva uspořádána slavnost 500. výročí Jerevanské pevnosti. Podle Ázerbájdžánců Jerevan údajně založil Revan Kuli Chán začátkem 16. století, z čehož má vlastně pocházet i název města. Pro podobná tvrzení musí být člověk přinejmenším nevzdělancem, protože ještě z doby před 16. stoletím najdeme o Jerevanu i se zdejší pevností stovky zmínek. Již v 7. století čelila Jerevanská pevnost Arabům a zůstala nedobyta. V roce 1387 se bránila Tamerlánově invazi. Jak by ostatně mohl být Jerevan založen začátkem 16. století a pojmenován po Revanu Kulim, když dvě století předtím, tedy v první polovině 14. století, razili mongolští vládci Abú-Said a Anuširván v Jerevanu mince, na nichž je mimochodem vyražen i název města?

Povýšené na státní úroveň ázerbájdžánské falšování dějin se však neomezuje jen na překrucování historie Jerevanu, ale zasahuje dějiny celé Arménie a arménského národa. V 1990. letech nařídila tehdejší hlava Ázerbájdžánu Hejdar Alijev, otec současného prezidenta republiky Ilhama Alijeva, domácím historikům, aby dějiny země přepsali způsobem odpovídajícím ázerbájdžánským představám, samozřejmě ve svůj prospěch. Z falšování dějin se v Ázerbájdžánu stává státní politika.

Doktor Alikber Alikberov, profesor Ústavu orientalistiky Ruské akademie věd, říká: „V Ázerbájdžánu byla již ze sovětských dob kvalitní škola, která je dnes bohužel z velké míry potlačena. Ti, kteří si vůbec troufnou něco říct, jsou normálně pronásledování. A to lidmi, kteří byli dosazeni z politických důvodů a mají k vědě dost daleko. V současné době jde bohužel o obecný problém ázerbájdžánských humanitních věd. Dojde-li člověk na základě objektivních historických dat k nějakým závěrům, které se nehodí politickému vedení, pak se k nim nepřihlíží. Zatímco kdysi byla věda ve službách náboženství, dnes z ní dělají služebnici politiky“.

V důsledku této státní politiky byly prohlášeny za odvěké ázerbájdžánské dědictví nejen arménské území a kulturní památky, ale také dějiny a kultura dalších sousedních národů. Třeba perská Safíovská říše byla prohlášena za ázerbájdžánský stát a velký perský básník Nizámí Gandžaví za azerského Turka.

Nizámí Gandžaví

Předseda nadace Níšápúr v Teheránu Dr. Firudín Džunejdí uvádí: „Mimochodem pokud jde o Nizámího. Nedávno jsme se dozvěděli, že vyryté ornamenty na básníkově hrobce s básněmi v perštině byly zničeny. Existuje příběh: jednou byl Nizámí požádán, aby zarecitoval nějakou báseň v turečtině. Odpověděl tímto dvojverším: „Chování Turka nám nesluší, jeho slovo není naší hodnotou. Kdo je šlechetné krve, tomu sluší slovo cti“. Význam je: jsem Peršan, tudíž mám mluvit persky, mluvit řečí barbarů je pod mou úroveň“.

Jeden z postulátů ázerbájdžánských falzifikací spočívá v tom, že před 15. stoletím Arméni na území dnešní Arménské republiky údajně nežili. Abychom posoudili míru nesmyslnosti tohoto tvrzení, stačí se jen letmo podívat na známé starověké mapy světa. Jejichž autoři a vydavatelé mimochodem vůbec nejsou Arméni.

Opět Dr. Ruben Galichian: „Otec historiografie Herodotos ve svých spisech Arménii zmiňuje a označuje její polohu tak, že jde o území ležící severně od pramenů Tigrisu a Eufratu. Němečtí a angličtí kartografové, kteří později na základě Herodotových spisů vytvořili mapu světa, pak vyznačili území s názvem Armenia takřka uprostřed světa. Eratosthenés, který žil ve 3. století před Kristem, ve svých spisech také zmiňuje Arménii. S tím, že na mapách sestavených na základě jeho spisů a spisů dalších antických autorů, je Arménie opět umístěna doprostřed světa“.

[5] [6] [7]

 

V této řadě zkoumající spoustu map starověkého a středověkého světa můžeme pokračovat ještě velmi dlouho. Může jít třeba o díla Strabóna, Ptolemaia nebo prvního zástupce klasické arabské školy Al Istachrího. Všechny tyto mapy zmiňují Arménii, která je na nich vyznačena jako území mezi Černým, Kaspickým a Středozemním mořem. Počkat: a kde je tu vlastně Ázerbájdžán? Ázerbájdžán neboli Atropatené je médsko-perský region, který nikdy nezasahoval na sever od Araksu. Což dosvědčují dokonce i muslimští geografové.

Dr. Ruben Galichian: „Na islámských mapách jsou samozřejmě podrobněji zachyceny islámské země. Mezi mapami z dílny muslimské duchovní školy Palcha najdeme mapu s názvem „Ázerbájdžán, Arrán a Arménie“. Na této mapě je území jihovýchodně od Araksu označeno jako Ázerbájdžán, tedy Atropatené, jihozápadním směrem leží Armanistan, tedy Arménie, a v místech kolem Kury a Araksu, přesněji řečeno na sever od Kury až k Derbentu, se pak nachází Aghvank, jinak řečeno Kavkazská Albánie, což zní arabsky jako Arrán. Území na sever od Araksu žádná z map včetně těch islámských neoznačuje jako Atropatené/Ázerbájdžán. A to až do roku 1918“.

 

Opět dr. Firudín Džunejdí: „Jak víte, těmto místům se říká Arrán. Ve všech pramenech je najdeme pod názvem Arrán. Ázerbájdžán se pak nachází v nížinách Araksu, i staří lidé v tomto Ázerbájdžánu mu tak dodnes neříkají, ale říkají Arrán. Tak to mají vryté do paměti“.

Stojí za zmínku, že choutky falzifikátorů dějin stále rostou. Ve svém „hledání“ zašli tak daleko, že tvrdí: Arméni prý nemají s Arménií nic společného, protože své zemi říkají Ajastán. Je to tak, Arméni svou zemi skutečně označují výrazem „Ajastán“, další národy však nejčastěji užívají název „Arménie“. Jde o přirozený jev. Např. název sousední Gruzie zní v arménštině jako „Vrastán“, v gruzínštině „Sakartvelo“, v ruštině „Gruzija“, v angličtině „Georgia“, v turečtině „Gyurjestan“. Hledat potvrzení, že Arménie a Ajastán jsou dva různé státy, je normálně k smíchu, bylo by to podobné jako dokazovat, že Vrastán, Sakartvelo, Gruzie, Georgia a Gyurjestan je pět různých států. Nebo že Deutschland v němčině, Germanija v ruštině, Germany v angličtině, Allemagne ve francouzštině, Tyskland v severských jazycích, Niemcy v polštině, Vokietija v litevštině a Saksa ve finštině neznamená Německo, ale minimálně osm různých zemí.

Turecko-perské války, které trvaly od začátku 16. století, Arménii zpustošily, což vedlo k poklesu její populace. Ázerbájdžánští rádoby historici se snaží tohoto faktu využít, aby dokázali, že v 17. století na tomto území žádní Arméni nežili. Jak je toto tvrzení směšné, můžeme soudit podle velmi objektivního dobového pramene, a sice popisu z pera francouzského cestovatele Jeana Chardina. Když Chardin v roce 1673 Jerevan navštívil, ovládali město Peršané. Chardin pořídil náčrtek města a nechal své dílo zveřejnit v německém vydání s popiskem: „Jerevan, hlavní město Arménie“. Zdůrazníme: žádné jiné země, ale právě Arménie.

Ukázka perské mince z 16. století ražené v Jerevanu

S úmyslem překroutit dějiny Jerevanu se ázerbájdžánští falzifikátoři snaží využít jednak medaile Za dobyti Jerevanské pevnosti vydané v Ruské říši, jednak obrazu známého ruského bitevního malíře Franze Roubauda „Kapitulace pevnosti Jerevan 1. října 1827“. Z toho, že je na obraze přítomna mešita, vyvozují ázerbajdžánští falešní historici, že Jerevan byl ázerbájdžánským městem. Máme-li však vycházet z této logiky, pak můžeme do Ázerbájdžánu započítat celý islámský svět. Předmětné válečné panorama namaloval Franz Roubaud v roce 1893, sám autor se narodil v roce 1856, tedy 29 let po dobytí pevnosti. Ve snaze zdůraznit postoupení Jerevanu z perské nadvlády pod tu ruskou tak malíř namaloval na obraze mešitu. Stejný přístup můžeme sledovat i u medaile Za dobytí Jerevanské pevnosti. Účelem zobrazení perských mešit je podtržení skutečnosti, že Jerevan přešel od Persie k Ruské říši. A že Jerevan jako centrum východní Arménie patřil také mezi nejvýznamnější města v Persii, je obecně známo. Vypovídají o tom i mince, které nechala v Jerevanu vyrazit řada perských šáhů v 16. až 19. století a na nichž stojí „Zarde Iravan“, tedy „Vydáno v Jerevanu“. Celé tyto dějiny se však v žádném případě netýkají Ázerbájdžánu, ale Persie. I dnes se v Jerevanu, uprostřed metropole křesťanského státu, týčí Modrá mešita, nádherná památka muslimské kultury. A vzhledem k tomu, že je tato mešita památkou íránské kultury 18. století, byla z rozhodnutí arménské vlády předána do správy velvyslanectví Íránské islámské republiky. Stejně spravedlivý přístup byl uplatněn i vůči další islámské památce v okolí Jerevanu: mauzoleum z roku 1413, tedy z dobu turkmenské Karakojunluské říše, spravuje velvyslanectví Turkmenistánu v Arménii. (Mimochodem Karakojunluskou říši ázerbájdžánští falzifikátoři rovněž prohlásili za azerský stát.)

Mezi oblíbená témata ázerbájdžánských falzifikátorů patří jerevanské mešity. Historické zdroje uvádějí, že v areálu Jerevanské pevnosti v 19. století existovaly dvě velké mešity a v jeho okolí ještě šest menších. Dodnes se z nich v Jerevanu dochovala jediná, a sice Modrá mešita. Ty ostatní byly zbořeny v sovětském období. Je to smutná skutečnost. Sovětský režim, vyzbrojen politikou ateismu, dlouhá desetiletí ničil památky duchovní kultury ve všech republikách tehdejšího SSSR. V Jerevanu bylo v těchto letech také zbouráno nebo poničeno mnoho křesťanských památek. V 1930. letech byl zbořen kostel sv. Pogose a Petrose (Petra a Pavla) z 5. století. V centru města byl zničen kostel sv. Matky Boží Katogike z 12.–13. století. Byly srovnány se zemí kostely sv. Řehoře Osvětitele, sv. Simeona Ceruniho, Mlera, středověká Kozernova kaple a spousta dalších historicky cenných kulturních památek. V roce 1938 byly i přes velké množství výzev a stížností ze strany arménské inteligence na pokyn úřadů do základů zbořeny dochované fragmenty Jerevanské pevnosti a na jejich místě vybudována vinařská velkovýrobna. Zbořena byla také pravoslavná katedrála sv. Mikuláše, právem považovaná za architektonický skvost 19. století. Ruský pravoslavný kostel sv. Bohorodičky z roku 1913 pro změnu v 1930. letech přestal sloužit původnímu účelu a změnil se v kino. Toto je skutečnost.

[8]

Modrá mešita v Jerevanu

Je zvláštní, že ázerbájdžánští falzifikátoři, když předhazují Arménům zničení jedné velké a šesti menších mešit v Jerevanu, si zároveň nepokládají otázku: copak totéž se tehdy nedělo i sovětském Ázerbájdžánu? Vzpomeňme si: v roce 1936 byla zbourána významná kulturní památka, mešita Bibi Ejbat v Baku. V tomtéž roce byla taktéž v Baku barbarsky pobořena ruská pravoslavná katedrála Alexandra Něvského. Jak to, že věřící obyvatelé Ázerbájdžánu nedokázali tyto památky před Sověty ochránit? Ázerbájdžánští falzifikátoři by ostatně neměli zapomínat ani na to, že již po vyhlášení samostatného Ázerbájdžánu samotní Ázerbájdžánci zbourali v Baku a jeho okolí několik mešit, proti čemuž protestoval jednak ázerbájdžánský tisk, jednak Duchovní správa muslimů na Kavkaze, dokonce i turečtí muslimové. Tato kauza se dokonce dostala do výroční správy Ministerstva zahraničí USA.

Kdo tedy vlastně jsou autochtonní národy žijící na území dnešního Ázerbájdžánu, které můžeme považovat za pravoplatné nástupce obyvatel historické kavkazské Albánie?

Opět dr. Alikber Alikberov: „Arabské zdroje rozlišují na území kavkazské Albánie dvě skupiny kmenů. Jednu z nich tvoří vlastně kmeny arránské. Druhá je označena jako „al-Lakzaníja“; tito „Lakzové“ byli patrně národem blízkým dnešním Lezgům“.

Lakzové jsou tedy předky Lezgů. Z původně albánských kmenů se konce 20. století dožili také Udinové. Koncem 1980. let, kdy začalo Karabašské hnutí, ázerbájdžánské úřady Udiny z území Ázerbájdžánu jakožto Armény vyhnaly. Z velké části si pak našli nový domov v Arménii.

Opět Kaveh Farrokh: „Původně se tomuto regionu říkalo Albánie, přesto zejména podle Strabóna se tu mluvilo nejméně 26 jazyky. Máme tu zastoupeny různorodé kavkazské prvky, silný íránský vliv a spoustu íránských prvků. Dodnes existuje národnostní menšina mluvící talyšským jazykem. Na západě země byl zastoupen také prvek arménský“.

Není náhoda, že jakmile se sovětská diktatura začala bortit, Arméni jako první pozvedli vlajku hnutí za nezávislost, kdy vyhlásili vznik samostatné Náhorně-Karabašské republiky. V 1990. letech na ázerbájdžánském území pozvedly hlavu také další původní národy. Talyšové vyhlásili Talyš-Muganskou republiku, Lezgové usilovali o svobodný Lezgistán. Obě tato hnutí byla násilně potlačena a jejich vůdci skončili v exilu. Dějiny však ukazují, že zničit duch svobody národů žijících na svém odvěkém historickém území nelze.

Arménští historici podvody ázerbájdžánských falzifikátorů zpravidla ignorují. Někteří z nich to prostě berou tak, že by klesnout na jejich úroveň nebylo důstojné. Další se řídí lidovou moudrostí, že lež má krátké nohy, s tím, že čas odhalí pravdu. Časem určitě vyjde najevo, co a jak.

Viktor Krivopuskov, doktor společenských věd a člen ruské Unie spisovatelů a novinářů, říká: „Vědci na Moskevské univerzitě provedli průzkum školních učebnic dějepisu ze všech zemí SNS, který ukázal, že v rámci Společenství pouze dva státy, a sice Arménie a Bělorusko, nezkreslily své vlastní dějiny, dějiny společného státu za necelých 200 let, kdy jsme byli spolu, ani dějiny svých sousedů. Dalo by se tedy říct, že obstály s čistým svědomím, zachovaly pravdu jak svoji, tak historickou“.

Ázerbájdžánské falzifikace jsou povýšeny na státní úroveň. Ázerbájdžánský režim nešetří prostředky na prosazování vyrobených na jeho objednávku podvrhů na mezinárodní aréně. Co je však nejhorší, že si tyto falzifikace najdou místo ve školních učebnicích. Ázerbájdžánské děti jsou jimi infikovány již od útlého dětství. V učebnicích se píše, že arménské křesťanské památky na území Ázerbájdžánu vytvořili jejich předkové, údajní azerští křesťané. Zároveň však byly za pomoci ázerbájdžánské armády uprostřed bílého dne zničeny tisíce křesťanských chačkarů [9] v nachičevanské Džuze, stejně jako spousta křesťanských kulturních památek na území celého Ázerbájdžánu.

To přímo vybízí, abychom ázerbájdžánským úřadům připomněli známý výrok Abrahama Lincolna: „Můžete klamat svým počínáním některé lidi nějaký čas, některé dokonce po celý čas, ale nikdy ne všechny po celý čas“.


Zdroj: Sharm Holding
Zdrojové video: YouTube [10]
Překlad: Svatoslav Ščyhol [11]