- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Imantas Melianas: Rozčlenění Běloruska je záložní varianta Kremlu

Článek zpracován na základě referátu „O možné ruské hrozbě pro uzemní celistvost Běloruské republiky“ předneseného autorem na Pátém mezinárodním kongresu výzkumníků Běloruska, který se konal v Kaunasu ve dnech 2. až 4. října 2015.

Když jsem se zajímal o problematiku rozněcování etnických konfliktů na postsovětském prostoru, napočítal jsem na padesátku „projektů“ separatistického nebo iredentistického rázu, které se Moskva snaží zrealizovat prakticky všude, od Estonska až po Tádžikistán. V tuto chvíli samozřejmě jsou v různých stádiích rozpracování. Krym již byl do Ruska začleněn. Podněstří, Abcházie, tzv. Jižní Osetie, „DLR“ a „LLR“ stále strádají v očekávání stejného osudu. Je zřejmé, že podobným směrem se vyvíjejí události i v Gagauzsku (i s okresem Taraclia navíc). Jinde podvratná činnost zatím probíhá takříkajíc na ilegálně společenské úrovni. Platí to třeba pro estonskou Narvu nebo lotyšské Latgalsko, ukrajinské pobřeží Černého moře a zejména jeho část Jižní Budžak, pro Slobodskou Ukrajinu, Zakarpatí, moldavské Bălți, gruzínskou Džavachetii, kde se snaží vytvořit gruzínskou variantu Karabachu, pro části Ázerbájdžánu, kde žijí Lezginové a Talyšové, pro Celinný kraj Kazachstánu nebo jeho Mangystauský poloostrov, pro uzbecký Karakalpakstán aj. apod. Ještě nižší úroveň představuje vyvolávání napětí na sociálních sítích, kde se anonymně množí nejrůznější klaipedské, vilniuské, lvovské, kyjevské a další „lidové republiky“.

Patnáct let každodenní intoxikace putinovským televizním (a nejen televizním) jedem vedlo k tomu, že průměrný Rus začal vnímat okolní svět jako něco pro něj cizího a nepřátelského (kresba: Vasja Ložkin)

Celá tato propaganda se netýká až tolik nás, členů NATO a Evropské unie (mám na mysli pobaltské země), kteří byli moskevskými propagandisty již dávno zařazeni na černou listinu „vzteklých rusofobů“ (nebo něco ve stejném duchu). Ostří putinovské nenávisti a destrukce je namířeno především na tzv. zrádce, tedy ty, kteří se přece jen rozhodli otočit směrem k západní civilizaci a jejímu hodnotovému systému: Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii. Skoro totéž by se dalo říct o státech, které se zatím snaží lavírovat mezi Ruskem a jinými orientačními směry, třeba o Ázerbájdžánu nebo Uzbekistánu.

“RUSKO NEMÁ HRANICE, JE VŠUDE, KDE JSOU RUSOVÉ”. Putinovská propaganda pěstuje u lidí názor, že Rusko má nějaká zvláštní práva na zasahování do vnitřních záležitostí okolních států.

Nicméně vidíme, že se podněcování separatistických nálad nevyhnulo ani státům, které jsou spojenci Putinova režimu. Toto opět ukazuje, že Kreml vnímá své „menší bratry“ výhradně masožravě – buď jako poslušné nohsledy, nebo jako dárce území. Mimochodem právě za tímto účelem byl zamýšlen předem prohraný celek s názvem „Svazový stát Ruska a Běloruska“.

Návrh symbolů Svazového státu Ruska a Běloruska

Jinak řečeno, vztah Ruska ke všem bez výjimky bývalým a stávajícím členům SNS se omezuje na vzorek jednoduchý jako facka: buď se budete držet kremelské politické linie a poslušně vstupovat do všemožných celních a ostatních euroasijských unií nebo obranných svazů, nebo vám seberou kousek vašeho území, obvykle obydleného nějakou národnostní menšinou (nejlépe etnickými Rusy). K tomu se používá argumentace nejen etnická, ale i další argumentační model, který má blízko k tomu prvnímu a zakládá se na pseudohistorickém zdůvodnění.

Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. K vidění jsou nejrůznější fígly používané k ospravedlnění ruské rozpínavosti nebo dokonce přímé agrese. Uplatňují se jak postuláty o nástupnictví Ruské federace ve vztahu k Sovětskému svazu, tak „krajanský zákon“, který zařazuje mezi krajany nejen etnické Rusy, ale i zástupce všech národností, které kdysi obývaly nejen Ruskou federaci, ale i Ruskou říši a Sovětský svaz. Jinak řečeno se „ruští krajané“ stali ze všech Finů včetně finských Švédů, ze všech obyvatel Pobaltí, stejně tak z Poláků nebo obyvatel Aljašky – Aleutů, Eskymáků a ostatních indiánů. Další ohranou metodou je mýtus, že do tzv. „rusského miru“ musí patřit všechny východoslovanské a pravoslavné národy. V tomto formátu jsou Ukrajinci a Bělorusové vnímáni pouze jako etnografické skupiny ruského národa, a etnografickým skupinám, jak je známo, právo na státní samostatnost nepřísluší. Vidíme tedy, že si Rusko takto jakoby přivlastnilo „právo“ zasahovat do vnitrostátních záležitostí sousedních (a nejen sousedních) států a mrzačit jejich historické osudy.

Co podnikají kremelské imperiální kruhy k rozčlenění (a v konečném důsledku i k anexi) Běloruské republiky? Jak se zdá, můžeme vyjmenovat minimálně tři moskevské „projekty“ zaměřené na likvidaci nebo „zkrocení“ běloruského státu prostřednictvím vydírání založeného na etnických, etnografických (etnolingvistických) a rádoby historických faktorech. Rozeberme je v chronologickém pořadí.

M. Šyljahovyč a “jatvjažské” symboly, které používal

Jako první zmíníme tzv. jatvjažský projekt Mykoly Šyljahovyče. Jeho podstata spočívala v imitaci vzniku zvláštního etnického společenství, Jatvingů, z mluvících ukrajinským nářečím obyvatel brestsko-pinského Polesí. Nevím, co přimělo pana Šyljahovyče k volbě právě tohoto etnonymu (historičtí Jatvingové přece žili severozápadně od předmětného území, v Bělověžském pralese, na západě dnešní Hrodenské oblasti, v Podleském vojvodství a v jihozápadní části Litvy), o to ovšem nejde. Mnohem důležitější je pochopit, proč se toto vše dělalo. Ani Běloruská národní fronta přece hned nerozeznala otrávenou návnadu „jatvjažství“, považovala ho za druh neškodného regionalismu, jakousi ilustraci „jednoty v mnohotvárnosti“.

Typologicky je „jatvjažství“ celkem srovnatelné s dalšími pseudohistorickými identitami fabrikovanými v kremelských pracovnách. Do této skupiny patří zakarpatští Rusíni, litevští Žemaitové, lotyšští Latgalové, estonští Setové, gruzínští Mingrelové, kazašští „Mangystauci“ atd. Rozdíl je jen v tom, že v tomto případě bylo nutné nejen ukázat údajné separatistické nálady určitých etnografických skupin, ale také onu skupinu nějak uplácat.

Myslím, že volba kremelských politických technologů padla právě na tento region proto, že západní Polešané, kteří byli předmětem sporu dvou nedávno vzniklých nacionalismů, ukrajinského a běloruského, se se svou etnickou sebeidentifikací poněkud opozdili, v čehož důsledku se jejich hlavním jazykem pro veřejnou komunikaci stala od poloviny 20. století ruština. Šyljahovyčovi šéfové usoudili, že nebude vůbec těžké takto vytvořit prorusky orientovanou exklávu pod „jatvjažskou“ vývěskou.

Mapa nářečí běloruštiny (západoběloruská nářečí jsou označena žlutě)

Situace se začala vyjasňovat teprve poté, kdy Šyljahovyč oznámil celý svůj (a nejspíše nejen svůj) program: vznik „jatvjažského“ (tj. západopoleského) etnického územního celku, který by měl vytvořit společný stát se zbytkem Běloruska na federativním základě. Je jasné, že to posloužilo jako špatný příklad i pro další regiony země, zejména pro katolický severozápad a do jisté míry proruský východ. Navíc mělo být do „Jatvjažska“ začleněno také ukrajinské Polesí a přilehlé polské území, což samo o sobě zakládalo územní konflikt mezi Běloruskem a těmito státy.

Převážné rozšíření běloruštiny (červená) a ruštiny (modrá) v Bělorusku. První mapa ukazuje situaci s městským obyvatelstvem, druhá s venkovským.

Zajímavé je, že koncem 1990. let Šyljahovyč založil Jatvjažskou lidovou stranu a v roce 1995 Stranu celoběloruské jednoty a shody, která spolupracovala se sovětsko-revanšistickým Národním hnutím Běloruska. Že by se ze separatisty stal unitář? Ani ne, spíše se změnily okolnosti a pokyny.

“Jatvjažské” noviny Zbudinně a nášivka s logem “jatvjažské organizace” používaná následovníky M. Šyljahovyče v Kaliningradě

Začátkem roku 1995 se „jatvjažství“ vypařilo stejně rychle, jak vzniklo – když se do čela běloruského státu postavil horlivý (alespoň tehdy) zastánce sjednocení s Ruskem. Odepisovat tento projekt by ovšem bylo předčasné, protože se Šyljahovyč i se svou „jatvjažskou“ organizací přesunul do Královce (Kaliningradu). Právě zde produkuje dnes hlavní „Jatving“ své protihistorické opusy, které ochotně uveřejňují ruské imperiální a šovinistické webové servery. Tento náboj zkrátka nebyl zlikvidován, ale jen přeřazen do záložního zásobníku.

Mimochodem v březnu 2013 se Šyljahovyč „opřel“ i do Alexandra Lukašenka, označil ho za nacionalistu a varoval, že když se nevzpamatuje, mohl by se v rámci Ruska objevit „Jatvjažsko-litevský federální okruh“, který by také zahrnoval Smolenskou a Kaliningradskou oblast (věnujme pozornost tomuto detailu). Vzhledem k tomu, že „Litvou“ Šyljahovyč myslí Bělorusko a Kaliningradská oblast je od Běloruska oddělena pásmem litevského území, nabízela se otázka: jak to? Na tuto otázku Šyljahovyč odpověděl v červnu 2014, kdy vysvětlil, že existuje jistá „Jatvjažská Rus“, což je právě onen kousek litevského území mezi Kaliningradskou (RF) a Hrodenskou (Bělorusko) oblastí. Navíc jeho díla zmiňují i další, „Němenskou Rus“, kterou se rozumí litevský Klaipedský kraj.

Region realizace “jatvjažských” fantazií

Někteří běloruští badatelé, např. Andrej Dyňko, vůbec nepochybují, že Šyljahovyč byl mužem od KGB. Jaképak vůbec pochybnosti? Řeknu jen, že jeho litevští známí, o nichž víme, jsou „ptáčci“ podobného ražení.

Pomyslný “jatvjažský stát”

Už jsem zmínil, že by „jatvjažství“ mohlo posloužit jako špatný příklad pro Hrodensko – bylo jen otázkou, kdy k tomu dojde. Letos v lednu se tak konečně narodila obluda s názvem „Hrodenská lidová republika“, a to nikoli sama, ale ve společnosti podobných paterčat: Republika Baltská Rus [1](tím je myšlena část severního Estonska od Narvy až k Tallinnu), „Latgalská lidová republika“, Vilniuská lidová republika [2]a Lvovská lidová republika [3]. Na rozdíl od mnoha dalších „lidových republik“, které se v řadách desítek objevily na ruských sociálních sítích s názvy ukrajinských, moldavských a některých dalších měst, tyto všechny startovaly z platformy Facebooku ve snaze nás svést na falešnou západní stopu. Aby toho nebylo málo, ve třech z pěti popsaných případů (Vilnius, Hrodna a Lvov) se nás snažili přesvědčit, že „zelení mužíčkové“ k nám každou chvíli zavítají nikoli z Ruska, ale z Polska, čímž chtěli vrazit klín mezi Poláky na jedné straně a Litevci, Bělorusy a Ukrajinci na straně druhé. V estonském a lotyšském případě se žádné podobné mimikry nekonaly: velký počet zdejšího ruského obyvatelstva (a tudíž i oblbovacího materiálu) umožňoval mluvit otevřeně.

Profil zrušené facebookové komunity “Hrodenská lidová republika” využívající polskou vlajku a znak města Hrodny z doby Polské republiky 1918-1939; sdílená v komunitě mapa “Velkého Polska”; logo skutečného “partnera” HLR v Polsku – radikální pravicové organizace Falanga

Je sice pravda, že nešlo o násilné obsazování oblastních úřadů a ředitelství SBU jako na Ukrajině, ale o pouhou internetovou provokaci. Nicméně je to o signál, že by po slovech mohly přijít i činy. Zajímavé je, že na rozdíl od čtyř ostatních případů, které „visí“ na internetu dodnes, „Hrodenská lidová republika“ se po uplynutí nějaké doby stala nedostupnou (v poslední době byla patrně zrušena i stránka „Latgalské lidové republiky“ – IN). Myslím, že mezi Lukašenkem a Putinem mohl proběhnout zhruba tento telefonát:

Lukašenko: „Poslyš, bráško, proč ses do mě pustil? Jsem takříkajíc duší a tělem apod., a ty na mně takhle. Copak jsem nějaký Porošenko, Saakašvili, nebo co?“
Putin: „Dobře, tak to tedy ututláme. Ale ty, bráško, také zkus nebýt tak iniciativní s tím zprostředkovatelstvím, nějak ses nám moc osamostatnil. A pro každý případ ti tam plácneme leteckou základničku, někde u Babrujsku, ještě lépe u Baranivyčy nebo Lidy. Odsud je to do Vilniusu blíž. Jawohl?“

Běloruské regiony s významným podílem polského obyvatelstva

Myslím, že i tato „lidová republika“ byla prezentována jako pouhý příklad, „coby, kdyby“… Ze skutečně polských tu byly citovány jen svinstva od jediné ultranacionalistické organizace, a sice Falangy, která je součástí proruského Globalnego Sojuszu Rewolucyjnego.

Jdeme dál. Nějakou dobu jsem byl na rozpacích: jak to, že si Putin sice vzpomněl na někdejší „ruskost“ Krymu a Sevastopolu, přitom však zapomněl na údajně stejně „ruské“ východní oblasti Běloruska, které k němu byly přičleněny v letech 1924 až 1927? Moje rozpaky ovšem netrvaly příliš dlouho, protože se záhy objevila celá řada publikací, které s agresivní přesvědčivostí vysvětlovaly, že tyto oblasti budou Běloruské republice ponechány pouze v případě, že se její zahraniční politika nebude odchylovat od té ruské ani na milimetr. V opačném případě však… Bude spuštěn taxametr „historické spravedlnosti“ i se všemi následky z toho vyplývajícími.

Mapa Ukrajiny a Běloruska “vyzdobená” hákovými kříži “Ruské národní jednoty”; stránka “Dobrovolnických oddílů RNJ” a loga partnerů RNJ v Bělorusku – Republikového národně vlasteneckého hnutí a “Odpor – Bílá Rus”

Jako první prohlásili, že by na východě (a nejen na východě) Běloruska měly vzniknout „lidové republiky“, aktivisté Ruské národní jednoty v říjnu 2014. Je sice pravda, že se od toho snažili zanedlouho distancovat, nikdo jim však nevěřil, protože stovky jejich členů se účastní bojů na Donbasu, a mapy Běloruska „vyzdobené“ barkašovskými hákovými kříži se objevovaly na internetu již dříve. V březnu 2015 se pak na ruském šovinistickém portálu Sputnik a pogrom objevil zlověstný, údajně konceptuální článek Kirilla Averjanova [4], který žádal, aby Bělorusko „vrátilo, co mu nepatří“.

Karikatura Vasila Počického zobrazující teroristy, kteří přišli z Ruska (“zelené mužíčky”), a podporující lidi z místních lumpenů s transparenty “Orše je naše!”, “HLR”, “VLR” a “MLR”

K tomu bychom ovšem mohli připomenout, že první Běloruská sovětská republika (vzniklá v lednu 1919) měla za hlavní město Smolensk, trvala však pouhé dva měsíce, její Hrodenská a Minská gubernie pak byly začleněny do tzv. Litbělu a Vicebská, Mahiljouská a Smolenská navráceny RSFSR. Chápání historické spravedlnosti je zkrátka dvousečný meč. Víme ovšem i něco jiného, a sice že na euroasijském prostoru nerozhodují spekulativní závěry a argumenty, ale hrubá síla. Je to jako s vlkem z Krylovovy bajky, který říká jehněti: „Provinil ses tím, že mám hlad“.

K. Averjanov-Minskij a ilustrace k jeho studii “Jak se zvětšovalo sovětské Bělorusko”

Zástupci další odnože ruského expansionismu vůbec nevidí Bělorusko ani jako formálně samostatný stát. Třeba ještě v dubnu až květnu 2006 byl na šovinistickém portálu Ruská národní linie uveřejněn obrovský (dvanáctidílný) článek Běloruský fenomén [5], který napsal profesionální ruský šovinista, profesor Sergej Lebeděv společně s dalším stejně smýšlejícím profesorem Grigorijem Stělmašukem. Úkolem článku bylo přesvědčit čtenáře, že Bělorusové jsou jen místní poddruh ruského národa.

Kdo je tento záhadný S. Lebeděv, který ve svých článcích předem vylíčil povstání „porobeného“ ruského lidu (za Rusy považuje všechny východní Slovany) na Krymu, na Donbasu, v Charkově, Oděse atd.? Je sice pravda, že rychlost vývoje poněkud neodhadl, takže na vítězná iredentistická povstání na Bukovině, Huculsku nebo Zakarpatí si budeme muset počkat, nicméně…

Prof. S. Lebeděv, který má “prorocký dar” ohledně expanzionistických plánů Kremlu; znak BSTU Vojenmech, továrny na kádry pro Putinovo okolí, a jeden z těchto “kádrů” – budoucí generálplukovník FSB Grigorjev (vpravo) společně s dnešním bolehlavem lidstva

Nakonec se podařilo zjistit, že vyučuje na Baltské státní technické univerzitě Vojenmech se sídlem v Petrohradě, která připravuje odborníky pro oblasti jako je letecký nebo raketový průmysl, laserové a vesmírné systémy, politologie a aplikovaná lingvistika (existuje takový obor, který potřebují rozvědčíci). Mezi absolventy této vysoké školy je spousta osob spojených s někdejšími sovětskými a dnešními ruskými tajnými službami a osobně s Putinem. Je to třeba předseda Státní dumy Sergej Naryškin, miliardář Gennadij Timčenko, všeobecně známý Vladimir Jakunin, bývalý náměstek ředitele FSB generálplukovník Grigorjev a další. Právě tím se vysvětluje „prorocký dar“ S. Lebeděva.

Internetové stránky na ruské sociální síti VKontaktě sloužící k deetnizaci běloruského národa

Tzv. západorusismus je zastoupen mj. na téže ruské sociální síti VKontaktě. Za splynutí s ruským národem a ruským státem orodují stránky jako je např. Jsme vlastenci Bílé Rusi, Západoruské obrození, Západní Rus, Ruská agitace – Velká, Malá a Bílá Rus, Panrusismus nebo Rudá Rus.

Když pomyslím na vliv, který mají média na veřejné povědomí (zejména řízená profesionálními demagogy), neztrácel bych pozornost. Stáčí připomenout, že Putin během patnácti let udělal z většiny ruské společnosti totéž, co vytvořila dynastie Kimů ze Severokorejců během sedmdesáti let.

Stránky na ruské sociální síti VKontaktě, používané k podněcování protizápadních a protidemokratických nálad u Bělorusů: “Rusko, Ukrajina a Bělorusko jsou pro Antimajdan”, “Rusko, Ukrajina a Bělorusko jsou proti “uvědomělým”, “Antimajdan/Bělorusko”, “Antimajdan” (Bělorusko) a “Rudá Rus”

V říjnu 2012 vznikla dosud nezaregistrovaná strana Jednotné Bělorusko, která svým názvem kopíruje Putinovo Jednotné Rusko a jejíž šéf Michail Holubeu je propojen s Duginovým euroasijským hnutím Ruská pravda. Tato strana není řízena z Minsku, ale z údajně „sporného“ Vicebsku, a její vlajka kdovíproč připomíná vlajku anektované Krymské autonomní republiky. Je to svým způsobem symptomatické…

Vlajka strany Jednotné Bělorusko, běloruské obdoby Jednotného Ruska, a její šéf M. Holuběu. Vpravo: propagovaný touto stranou budoucí státní znak Svazového státu Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Dole: mapa Euroasijské unie, do níž se plánuje začlenit také Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Arménii, Ruskem okupované gruzínské území, větší část Ukrajiny (s výjimkou Volyně a Haliče) a dokonce Srbsko a Bulharsko

Nelze ovšem tvrdit, že Bělorusku hrozí pouze územní ztráty. V úvahu přicházejí také zisky, přesněji řečeno nebezpečí zisků. Už pokolikáté přece – buď to z legrace, nebo vážně – je sondována reakce veřejnosti na případné postoupení Kaliningradské oblasti Bělorusku i se spojovacím koridorem do Hrodny. Poprvé tato dojemná myšlenka zazněla již před 25 léty a v letech 2013 až 2014 se začala znovu objevovat v některých médiích, a to se zmínkou o dost významných osobách, které řídí dva východoslovanské státy. Lukašenkovi podle všeho přece jen došlo, že jde o sýr v pasti na myši, a tak se již v prosinci 2014 pokusil od podobných „žertů“ distancovat.

Pro Rusko vůbec není nic neobvyklého někomu darovat cizí území (a stejně tak po nějaké době požadovat jeho vrácení zpět). Třeba také nám (Litvě) na základě moskevské smlouvy z 12. července 1920 Rusko „darovalo“ Hrodnu, Ščučyn, Lidu, Ašmjany, Smarhoň, Mjadzel, Astravěc, Braslau nebo Pastavy, a co s tím? Zatímco toto vše uznávala Moskva jako součást Litvy, reálně to stejně kontrolovalo Polsko. Ale když si Stalin a Hitler Polsko rozdělili, veškerá tato „litevskost“ kamsi vyprchala. Je pravda, že Vilnius jsme přece jen získali, ovšem za cenu ztráty samostatnosti na celých půlstoletí. Pěkně děkujeme. Také byly jiné časy. Nicméně se zkusme podívat, co nám zůstalo ve „zbytku“.

Zde je to, co navrhuje ponechat z pobaltských států Putinův “expert” R. Iščenko: Estonsko bez Tallinnu, rozpůlené Lotyšsko bez Rigy, Litvu bez Vilniusu a Klaipedy. Podle všeho bude Kaliningradská oblast i s Klaipedským krajem, Vilniuský kraj a spojovací koridor v Jižní Litvě nabídnut Bělorusku

Velmi zajímaví jsou v tomto smyslu dva autoři: antisemita Robert Mažitov a Rostislav Iščenko, který nejenže byl v minulosti poradcem prezidenta Kučmy, ale je také prezidentem Centra pro systémovou analýzu a prognostiku, který od roku 2013 úzce spolupracuje s Ruským ústavem pro strategická studia působícím při kanceláři prezidenta Ruské federace.

“Stratégové” R. Iščenko a R. Mažitov

Právě na podrobné Iščenkově mapě vidíme, že je koridor mezi Kalininhradskou oblastí a Hrodnou již vyznačen, a tak informovaným lidem jako je on prostě nelze nevěřit. Iščenko „předvídá“, že by v rámci zkoušky bloku NATO na odolnost mohla být obsazena část území pobaltských států (i s jejich hlavními městy). Podle jeho mapy by byly v tomto případě k Rusku (nebo k Bělorusku) připojeny údajně ruské kraje Vilniuský a Klaipedský i s koridorem mezi nimi (připomeňme si Šyljahovyče s jeho „federálním okruhem“ od Kaliningradu až ke Smolensku).

Podobný plán rozkouskování Litvy nabízí i další “expert” R. Mažitov. Na západě země navrhuje vytvořit “ruskou” Klaipedskou lidovou republiku, na východě “ruskou” Ignalinskou a “rusko-polskou” Vilniuskou lidovou republiku, mezi nimi pak záhadné “zóny volného obchodu”, které by se měly stát “internacionálními výrobními laboratořemi”

Je možné, že jde o pouhou shodu náhod, přesto se v březnu až červnu 2015 na Wikipedii najednou změnil obsah ruského a běloruského textu o městě Klaipeda. Byla doplněna informace, že před postoupením Litevské SSR patřilo toto město do Kaliningradské oblasti [6]. Znamená to, že se to někomu hodilo? Není třeba vysvětlovat, jak by pro Bělorusko dopadly podobné hrátky a „územní zisky“.

A již zcela nedávno další autor, Eduard Birov (známý také pod pseudonymem Ruský chlapec) uveřejnil na proputinovském portálu Vzgljad článek s výhružným názvem „Je čas, aby si to Minsk ujasnil“, kde navrhl A. Lukašenkovi, aby společně s volbami na podzim 2015 uspořádal referendum o připojení Běloruska k Rusku v postavení „zvláštní autonomie“. V opačném případě předpovídá zánik běloruského státu, protože by „Lukašenko musel buď předat moc“ (komu?), nebo „se zaprodat Západu“. Zajímavá logika, že ano?

“Ruský chlapec” E. Birov, který uveřejnil ultimátum Putinova okolí určené A. Lukašenkovi, a S. Lušč, který “zastupoval Bělorusko” na ustavujícím shromáždění “Ruského internacionálu”

Měli bychom mít na paměti, že E. Birov není jen redaktorem šovinistického portálu Rusko navždy, ale také expertem Centra pro vědeckopolitickou myšlenku a ideologii, který vědecky řídí již zmíněný Vladimir Jakunin. Jinak řečeno, tento „ruský chlapec“ neprezentoval svůj vlastní názor nebo přání, ale něco, o čem mluví v důvěrném kruhu někteří dospělí a nebezpeční lidé.

Plakáty určené k propagaci “euroasijské jednoty”. U posledního z nich jsou symboly Ukrajiny nahrazeny symboly “Novoruska”

Tito „ruští chlapci“ přece nikam nezmizeli. Třeba Serjoža Lušč se 19. února 2014 zúčastnil zakládání Ruského internacionálu, kde zastupoval Bělorusko, přesněji řečeno Republikové občanské sdružení Rus. Asi není třeba vysvětlovat, za jakým účelem vznikl tento „Rusintern“ řízený de facto Dmitrijem Rogozinem.

Někdo by mohl říct, že toto vše jsou jen dohady, které se teprve musí dokázat. Já se zase domnívám, že již teď máme dost znepokojivých signálů, abychom všichni zbystřili. Což není na závadu sbírání dalších důkazů, které budou tolik zapotřebí před mezinárodním tribunálem očekávaným v nepříliš vzdálené budoucnosti.


Imantas Melianas, etnokonfliktolog (Vilnius)


Originál publikován dne 1. března 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol [7]