- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Jižní Kavkaz: dilema Arménie

Ilustrace: ankasam.org


Autorem tohoto článku je Andrius Kubilius, poslanec Evropského parlamentu a stálý referent EP pro Rusko. Článek poprvé vyšel na webových stránkách litevské delegace [1] v rámci klubu Evropské lidové strany. Článek připravil k publikaci partner InformNapalmu v Litvě Res Publica – Centrum občanského odporu [2].


Druhá válka o Náhorní Karabach skončila. Názory na to, kdo zvítězil, se různí: jedni říkají Ázerbájdžán, jiní mají pocit, že jako hlavní vítěz vyšel Putin. Mně a řadě dalších expertů připadá, že nejvíce získal Erdogan, přinutil totiž Putina, aby se vzdal svého dosavadního monopolu na Jižním Kavkaze ve prospěch Turecka.

Letos ostatně šlo již o třetí konflikt (po Libyi a syrském Idlibu), kdy mělo Rusko přiznat převahu tureckých vojenských technologií. Proto působí celá situace tak, že se Kreml prostě netroufl pomáhat Arménům s obranou Náhorního Karabachu. V situaci, kdy Kreml má prostě strach prohrát Turkům potřetí, nezbývá než podporovat šuškání, že se prý Putin chtěl především pomstít Pašinjanovi a právě proto mu tuto porážku „zařídil“, protože se tento dostal k moci skrze „sametovou revoluci“, což Putin naprosto nestrpí.

Zda je výsledek 2. války v Náhorním Karabachu dokladem, že moc Kremlu slábne nejen v Bělorusku, Moldavsku nebo Chabarovsku, ale také na Jižním Kavkaze, je téma zasluhující si samostatnou analýzu, kterou bych rád zpracoval někdy v budoucnu jako samostatný text.

Dnes je asi těžké najít přesnou odpověď, jaké cíle a úvahy jak v Moskvě, tak v Ankaře rozhodly o tomto výsledku 2. karabašské války, je však zřejmé, že to v podstatě způsobilo politické zemětřesení na Jižním Kavkaze, jehož následky budou v nejbližších desetiletích znát. S tím, že v první řadě tyto následky pocítí malí účastníci tohoto konfliktu, Arménie a Ázerbájdžán.

[3]

Ázerbájdžánský voják a ruský „mírotvorce“ hlídkují na kontrolním stanovišti na okraji Šuši v Náhorním Karabachu 13. listopadu 2020 / Foto Reuters

Tento text chci věnovat tomu z účastníků konfliktu, jejž všichni jednomyslně hodnotí jako poraženou stranu v této válce, a sice Arménii.

Jen stěží si dokážeme představit, co pociťuje po této porážce arménská veřejnost jak v samotné Arménii, tak po celém světě. Zlost, potupa, nejistota ohledně dlouhodobé budoucnosti – toto vše jsou patrně převládající emoce. Stejně jako tvrdá kritika současné vlády. Což je pochopitelně. Zejména připomeneme-li si tragické arménské dějiny v posledních stoletích, s genocidou arménského národa a s tak nebezpečným politickým sousedstvím, které Arménii předurčila její geografie.

Právě proto nechci v tomto textu řešit, proč Arméni tuto válku prohráli a co dosud z geopolitického hlediska dělali špatně (i když pár postřehů na toto téma přece jen vyjádřím), mnohem víc bych však chtěl mluvit o tom, jaké alternativy Arménie v dlouhodobém výhledu má.

Arméni nejsou prvním národem, který je těžce a tragicky zkoušen bolestivou prohrou. Na některé národy měly podobné tragédie destruktivní dopad, nicméně světové dějiny nabízejí řadu přesvědčivých ukázek, kdy se bolestivá porážka stala pro národ radikálním podnětem k přehodnocení své budoucí cesty a k vlastnímu pozvednutí z propasti.

Slavný Jeremy Diamond ve své nejnovější knize Upheaval: How Nations Cope with Crisis and Change (Převrat: zlomové okamžiky národů v krizi, 2019, https://www.amazon.com/Upheaval-Turning-Points-Nations-Crisis/dp/0316409138 [4]) popisuje, jak se některým národům po podobných tragédiích podařila radikální obnova, zejména uvádí příklady Finska, Japonska, Chile, Indonésie, Německa, Austrálie nebo Spojených států. D. Diamond přesvědčivě rozvíjí teorii, že by se národy v podobné krizi měly chovat podobně jako člověk procházející hlubokou krizí osobnosti. Psychologové znají 12 hlavních činů a faktorů podmiňujících obnovu takového člověka, počínaje tím, že sám sobě přizná, že je v hluboké krizi a musí učinit kroky k překonání této krize. Tyto zásady osobní psychologie transformuje D. Diamond v 12 pravidel pro národy procházející krizí, od národní shody a přiznání, že je národ a stát v krizi a že lid musí najít nové východisko sám, přes zkoumání podobných zkušeností jiných národů a odmítnutí zavedených geopolitických omezení až po přijetí podpory od dalších států (https://blog.12min.com/upheaval-pdf-summary/ [5]).

Co tedy kniha Jeremyho Diamonda vlastně Arménii radí?

Za prvé usilovat o celonárodní shodu a uvědomění si skutečnosti, že je stát a národ v hluboké krizi a že Arméni budou muset nová strategická řešení najít sami. Dosáhnout této shody nebývá snadné, vždy tu totiž bude pokušení obviňovat bývalé vrcholné politiky, že svého času stát na tuto válku nepřipravili. Podobný „festival“ vzájemného obviňování není zrovna tím postupem, který doporučuje D. Diamond a který použily další národy, jež překonání podobných krizí posílilo. Dokázaly vyhnout se vzájemnému obviňování a postoupit do mnohem větší hloubky v analýze vlastních problémů a příčin jejich vzniku. Jen to umožňuje nacházet nová strategická řešení, která dovolí státu vzpamatovat se a překonat krizi.

Nevím, jaké odpovědi by pro sebe arménský lid v takto hloubkové introspekci našel ohledně svých problémů a příčin jejich vzniku, rád bych však slyšel odpověď na dvě vzájemně související zásadní otázky.

Otázka první: zda bylo pro Arménii rozumné se celá tato léta snažit jen o zachování status quo vzniklého po první karabašské válce 1992–1994, kterou Arménie vyhrála, aniž by v podstatě usilovala o dosažení trvalé mírové dohody a dokázala pro mír obětovat území, které po první karabašské válce zůstalo v arménské okupaci, i když nepatřilo ke skutečnému arménskému Karabachu?

Zachování územního status quo se na dlouhá léta stalo pro Armény v celém světě stěžejní „národní ideou“ a tím jediným, co Arménii v rámci mezinárodního společenství odlišovalo. Působí to dojmem, že během celé této doby již arménský lid neměl síly nejen fyzické, ale ani duševní či citové. Víra, že vojenská moc Ruska pomůže udržet tento status quo, se ukázala jako naprosto zcestná. Právě tato dlouholetá snaha o zachování status quo se stala hlavní příčinou letošní tragédie. Navíc má porážka ten zcela zjevný následek, že z územního hlediska se jedná v podstatě o návrat k situaci, která existovala před rokem 1992.

Otázka druhá: bylo po celou tuto dobu strategicky správné spojovat svou geopolitickou bezpečnost pouze s jediným sousedem, a sice Ruskem, které bránilo veškerým arménským pokusům o intenzivnější sblížení se Západem, zejména s Evropskou unií?

Nakonec vyšlo najevo, že bezpečnostní záruky poskytované Moskvou nejsou účinné (zejména v situaci, kdy se Kreml dostává do střetu s pokročilejšími tureckými vojenskými technologiemi); podporovaná Kremlem strategie zachování status quo se také ukázala jako klamná; hospodářská provázanost s ruskými a euroasijskými trhy neumožnila Arménii se zcela přeorientovat na trhy západní a takto vytvořit pro zemi dlouhodobý úspěch, zatímco vztahy s Evropskou unií zůstaly jen ambivalentní.

[6]

Iluze bezpečnosti. Donedávna pořádaly Rusko a Arménie společná vojenská cvičení. Když však Arménie skutečně potřebovala pomoc, pomohlo jí Rusko jen málo. / foto massispost.com

Toto vše tvoří arménskou strategii v posledních třech desetiletích, která vedla k arménské národní tragédii, alespoň tak to působí při pohledu z Vilniusu.

Toto jsou mé subjektivní odpovědi na otázky, které pro arménskou introspekci pokládá kniha od D. Diamonda. Jen sami Arméni dokážou dát mnohem přesnější hloubkové odpovědi, nejdříve však musí začít tyto odpovědi hledat.

Odpovědi, které nabízím já sám, napovídají pojetí, jak by mohla vypadat nová arménská strategie, která by této zemi pomohla překonat tuto tragickou krizi.

Viděl bych v tom dvě hlavní věci, které spojuji se vztahy mezi Arménií a Evropskou unií.

Za prvé by měla Evropská unie společně s dalšími západními partnery (novou administrativou USA) přijít s iniciativou na vytvoření mezinárodního bezpečnostního mechanismu pro karabašské Armény žijící ve své domovině, který by nebyl závislý jen na nespolehlivých kremelských mírotvorcích. Není tomu tak dlouho, co Západ musel řešit mezinárodní bezpečnostní záruky pro kosovské Albánce a dokázal je vytvořit. Nemyslím tím, že by Západ měl kosovský model zkopírovat v Karabachu, je však zřejmé, že Západ musí hrát mnohem aktivnější roli, chce-li zamezit novému „blízkovýchodnímu“ scénáři na Jižním Kavkaze. Pokud vydá bezpečnostní architekturu v tomto regionu napospas pouze ruskému a tureckému dohledu, zůstane jihokavkazský region, který je blízkým sousedem Evropské unie a disponuje strategickými ropnými a plynovými zdroji, oblastí postiženou turbulencemi a manipulacemi Kremlu.

Mezinárodní bezpečnostní záruky pro karabašské Armény by umožnily Arménii uposlechnout další důležité rady z Diamondovy knihy, a sice přehodnotit zavedená geopolitická omezení.

Za druhé Arménie, kterou obklopuje Turecko, jeho geopolitický satelit Ázerbájdžán, geopolitické mocnosti Írán a Rusko, se nikdy nebude cítit bezpečně, bude-li svou bezpečnost spojovat jen se zbraněmi, ať už dosavadními či plánovanými k nákupu. Jediným rozumným způsobem pro Arménii, jak hledat další cesty k posílení své bezpečnosti, je zaměřit se na hospodářskou a sociální prosperitu Arménie. Izrael na Blízkém Východě, jehož sousedi jsou samé vážné bezpečnostní výzvy, je chráněn v první řadě nikoli tím, že má mnoho zbraní, ale protože dokázal vytvořit velmi výkonnou ekonomiku. Arménie nemá na výběr než se soustředit na vytvoření hospodářského zázraku na Jižním Kavkaze. K tomu je nutné ve své národní strategii přejít od vojenských priorit k prioritám rozvojovým, k získávání investic a k modernizaci. Z Arménie, která neoplývá přírodními zdroji, se může stát země s úspěšnou ekonomikou jen skrze integraci s hospodářsky silným Západem, když si dá za cíl užší partnerství s Evropskou unií.

Realizovat tuto změnu své zahraničněpolitické vize nebude pro samotnou Arménii snadné, zůstane-li osamocena. Evropská unie by v tom mohla sehrát velmi významnou roli. Jak píše sám D. Diamond, národům procházejícím hlubokou krizí pomáhá se znovu postavit na nohy významná podpora ze strany dalších států nebo organizací. To ovšem teprve poté, až si sám národ uvědomí zásadní příčiny své krize a akceptuje obrysy nové národní strategie.

Stabilita na Jižním Kavkaze by měla být pro Evropskou unií klíčovou prioritou. Samotná Evropská unie se musí naučit tuto stabilitu vytvářet a vychovávat. Pouhé pasivní pozorování neschopnosti Arménů a Ázerbájdžánců dosáhnout dohody a stability nebo spoléhání na to, že tuto stabilitu přinese Rusko, je ze stany Evropské unie krátkozrakým sebeklamem. Kremlu jde jen o to, aby vytvořil na okrajích svého bývalého impéria dlouhodobou nestabilitu, která by brzdila západní integraci tohoto území. Pro Evropskou unii je však výhodnější vyvážet stabilitu, protože pokud tak nečiní, pak musí dovážet nestabilitu.

Jak dosáhnout stability v zónách s dlouhodobou nestabilitou, ukázala zcela nedávno administrativa Donalda Trumpa, když dala několika arabským státům podnět k podpisu mírových dohod s Izraelem a na oplátku jim nabídla obrovské balíky hospodářské pomoci. Podobné dohody mají obrovský historický význam. Nikoli nadarmo byly pojmenovány po slavných „Abrahamových smlouvách“ připomínajících biblický příběh o původu židovského a arabského národů.

Evropská unie by v tom mohla USA následovat a nabídnout obdobné dohody Arménům a Ázerbájdžáncům. A to s rozsáhlými plány hospodářské pomoci a trvalými oboustrannými mírovými smlouvami, kdy se najde také mechanismus mezinárodních bezpečnostních záruk pro karabašské Armény. Taková ujednání by byla pro Arménii obzvlášť významná, protože by otevřela dveře k dlouhodobému arménskému úspěchu pramenícímu nikoli z množství zbraní, ale ze silného hospodářství.

Mezinárodní společenství by mělo pomoci Arménii rozšířit svou geopolitickou agendu, která se musí stát ambicióznější a obsahovat zaměření nejen na bezpečnost, ale také na hospodářský růst, získávání investic, provádění reforem, sociální blahobyt, potírání korupce, respekt k lidským právům a demokracii. Arméni by se tak dokázali vrátit jak do vnitrostátní politiky, tak do širší geopolitiky s novou sílou, novými očekáváními a vyhlídkami. Mezinárodní společenství, především Evropská unie, by mohla Arménii nabídnout novou dohodu o dalších strategických cílech, do jejíž realizace by se měly zapojit mezinárodní dárci (G7) finanční instituce (Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Evropská investiční banka, Evropská banka pro obnovu a rozvoj) a národní investiční instituce členských států EU.

Připomeneme-li si další biblický příběh spojený s Arménií a horou Ararat, mohli bychom tyto dohody, které Evropská unie nabídne Arménii a Ázerbájdžánu se zvláštním důrazem na budoucí vyhlídky Arménie, označit historickým názvem jako Dohody Noemovy archy.

Bible říká: miluj bližního svého jako sebe sama. Jde také o vzorec míru mezi sousedy. A také o radu pro Evropskou unii: milovat své východní sousedy jako sebe samu, protože je to jediný způsob, jak zaručit mír na Jižním Kavkaze.


Čtěte také další příspěvky k tématu na InformNapalmu


Partner InformNapalm v Litvě: Res Publica – Centrum občanského odporu

Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno! (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Facebooková stránka InformNapalmu v češtině: InformNapalm Česko [5].

[8] [8]


Překlad: Svatoslav Ščyhol [5]