Hlavní výzvou pro dnešní Ukrajinu je volba ze dvou scénářů, které zemi čekají: zda to bude ten bosenský, nebo ten chorvatský.
Často si myslíme, že hybridní válka je know-how ruské invaze na Ukrajinu. Není to však pravda. Vše, co pozorujeme dnes na Donbasu, bylo vynalezeno před 25 lety, kdy probíhal rozpad Jugoslávie.
Slobodan Milošević byl předchůdcem Vladimira Putina. Ani srbský prezident nevnímal Srby, kteří zůstali žít mimo území státu, jinak než jako iredentu. Také se je snažil využít jako prostředek k udržení vlivu na bývalé části Jugoslávie, které se v té době již staly samostatnými státy.
V Bosně a Hercegovině žili muslimští Bosňáci, katoličtí Chorvaté a pravoslavní Srbové. Šlo sice o složitý etnokonfesní koktejl, nebyl to však benzín, který by dokázala vznítit jediná jiskra. Byl to spíše trotyl, který potřeboval rozbušku. A tato rozbuška byla nalezena.
Bosenští Srbové v roce 1992 za podpory Bělehradu vyhlásili vznik Republiky srbské. Politickým vůdcem bosenské „DLR“ se stal psychiatr Radovan Karadžić, vůdcem vojenským generál jugoslávské armády Ratko Mladić. Oficiální Bělehrad zaujal zhruba stejné stanovisko jako dnes Moskva: veřejná diplomatická podpora a neveřejná vojenská. Přes srbské hranice proudila do „neuznané republiky“ technika, munice a dobrovolníci.
Jatka trvala bezmála čtyři roky a vyžádala si přes sto tisíc životů. Pro samotný Bělehrad byli přitom bosenští Srbové pouhým nástrojem, zhruba stejným jako Donbas pro Kreml. Ve chvíli, kdy se Milošević rozhodl, že Mladiće a Karadžiće „usmíří“ se Sarajevem, překvapivě zjistil, tento je nástrojový přístup oboustranný. A že bosenští Srbové jsou ochotni plnit jen ty pokyny Bělehradu, které se jim zamlouvají.
V období 1993 až 1995 totiž Karadžić s Mladićem stačili zmařit celkem tři západní plány na mírové urovnání, které Miloševićovi docela vyhovovaly. Když Karadžić odmítl první plán, srbský prezident ho pozval s sebou do Atén, kde společně se západními diplomaty podpis dokumentů prosadil. Vůdce bosenských Srbů však prohlásil, že tento plán musí ratifikovat parlament neuznané republiky, a Miloševič pak musel letět a přednést projev před poslanci.
Projev však nepomohl: hned po Miloševićově projevu se ujal slova Mladič, který zdůrazňoval, že by mír vedl ke ztrátě již dobytého území. Poslanci hlasovali proti. Srbská státní média pak najednou zjistila, že předáci bosenských Srbů nejsou žádní Robini Hoodové, ale pouhý hlouček nezodpovědných dobrodruhů, kteří kvůli sobě samým drží za rukojmí jak bosenské Srby, tak samotné Srbsko, které se trápí pod tíhou sankcí. Když pak bosenští Srbové odmítli mírový plán napotřetí, Miloševič se naštval a uzavřel bosenské hranice i s veškerými dodávkami zbraní.
Přesto je bosenský příběh bez ohledu na vše ostatní právě tím scénářem, který si přeje Kreml pro Ukrajinu. Protože při vyjednávání Daytonských dohod, které znamenaly konec války, Západ prosadil zachování „Republiky srbské“ jako samostatného celku v rámci Bosny. Její zástupci dostali třetinu v parlamentu země a samotná enkláva získala právo vetovat společná rozhodnutí. Pravomoci celostátní vlády byly zredukovány ve prospěch regionálních úřadů.
Výsledkem je, že Bosna a Hercegovina dnes připomíná příběh s labutí, štikou a rakem: není schopna ani kompromisu, ani efektivního rozvoje. Systém státní správy vyšel nešikovný a neúčinný. Ani skutečnost, že samotný Milošević již dlouhá léta není mezi námi, tento status quo nevynulovala. Brzda pro bosenskou státnost, kterou stvořil, stále žije i přes politický krach samotného autora této myšlenky.
Není pak nic divného na tom, že Moskva touží, aby Donbas sehrál pro Ukrajinu stejnou roli, jakou sehrála „Republika srbská“ pro Bosnu. Pro Ukrajinu je však na čase upřít zrak k příkladu další bývalé jugoslávské země, a sice Chorvatska.
Po téměř celou první polovinu devadesátých let souběžně s válkou v Bosně totiž probíhala další válka v Chorvatsku. I zde krátce po rozpadu Jugoslávie začal konflikt. Chorvatští Srbové v roce 1991 vytvořili na území této země „Srbskou Krajinu“ – další odnož „DLR“. I tato enkláva se stejně tak těšila podpoře ze strany Bělehradu, chorvatská vláda však na rozdíl od té bosenské až do poslední chvíle nechtěla přistoupit na skutečné kroky, které by vedly k reintegraci vzbouřeného území podle cizích pravidel.
I když k podobným pokusům docházelo. Třeba v lednu 1995 americký velvyslanec Peter Galbraith navrhl stranám konfliktu plán Záhřeb 4. Podle tohoto plánu měla některá území dostat autonomii a další se reintegrovat do země. Chorvatský prezident Franjo Tuđman však vyhodnotil tuto variantu jako nepřijatelnou, ačkoli nahlas slíbil, že ji nechá posoudit, i když teprve ve vzdálenějším časovém výhledu.
Jednání sice probíhala, jejich účelem však bylo spíš odvrátit pozornost. Oficiální Záhřeb čekal jen na chvíli, až se Srbsko začne potápět ve vlastních rozporech a prostě se přestane zajímat o podporu separatistů mimo vlastní území. Po čtyřech letech od začátku konfliktu se Chorvaté přece jen dočkali.
V již zmíněném roce 1995 provedla chorvatská armáda dvě vojenské operace, Blesk a Bouře. První z nich obnovila kontrolu nad srbskou enklávou Západní Slavonie, ta druhá nad zbylým územím Srbské Krajiny. Postoje vůči těmto operacím jsou dodnes kontroverzní: vedle obnovy územní integrity způsobila uprchlíky a oběti mezi civilisty.
Nicméně je Ukrajina dnes na rozcestí. Jedna cesta vede k zopakování bosenské zkušenosti, druhá k té chorvatské. Je třeba si jasně uvědomovat motivy Moskvy: v Kremlu se sází právě na to, že by se Ukrajina vrátila do formátu „nárazníku“ mezi Ruskem a Západem. Že by i nadále trvala situace, kdy Západ nebude končit na ukrajinsko-ruských hranicích, ale na polsko-ukrajinských. Moskva nepotřebuje Doněck ani Luhansk, ty chce použít jen v roli oné „Republiky srbské“, kterou Milošević svého času dokázal vnutit Bosně. Aby tyto enklávy pod kontrolou ozbrojenců byly zlegalizovány na Ukrajině, získaly právo veta proti rozhodnutím Kyjeva a působily jako obojek na ukrajinské zahraničněpolitické samostatnosti.
Stejně tak je hlavním úkolem Ukrajiny snažit se o chorvatský scénář ukončení války. Protahovat jednání tak dlouho, až Moskvě dojdou veškeré zdroje nutné k prosazování vlastní vize mírového procesu. Nepřistoupit na žádná rozhodnutí, která by mohla omezit ukrajinskou samostatnost. Zvyknout si žít v podmínkách hybridní války a občasných válečných eskalací. V rámci možností přispívat k tomu, aby sankční tlak na Moskvu nepolevoval.
Nikdo neslibuje, že se to stane zítra. Nikdo neslibuje, že vítězství bude snadné. Ale jak nás ksakru vůbec napadlo, že to ve válce může být jinak?
Autor: Pavlo Kazarin
Zdroj: Krym.Realii, 19. září 2016
Překlad: Svatoslav Ščyhol