- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Karabach a Donbas: paralely mezi dvěma minskými procesy

Od rána 2. dubna se světové agentury rozsáhle věnují ozbrojené eskalaci arménsko-ázerbájdžánského konfliktu. Někteří mluvčí a média dokonce vyslovili domněnku, že totální válka, jejíž plamen se podařilo uhasit před více než 20 léty, je zpět.

Dnešní konflikt sahá svými kořeny do dob pozdního SSSR, kdy slábnoucí říše již nedokázala na svém území potlačit „řetěz osamostatňování“. Národní snažení a územní konflikty mezi národy byly navíc využívány jako prostředek v boji o moc mezi různými uskupeními v Moskvě. Z důvodu shovívavosti a někdy i výslovného podněcování ze strany Kremlu přerostlo napětí v Náhorně-Karabašské autonomní oblasti Ázerbájdžánské SSR, kde žilo arménské obyvatelstvo, v krvavou válku (1992 až 1994), kterou spolu vedly již samostatné státy Ázerbájdžán a Arménie. Ta posledně jmenovaná se samozřejmě za stranu konfliktu nepovažuje, jinak by ji mezinárodní společenství již dávno vnímalo jako agresorskou zemi, která okupovala významnou část území souseda. Arménské stanovisko spočívá v tom, že proti Ázerbájdžánu stojí „Náhorně-Karabašská republika“, která brání své právo na samostatnost. Tento fígl ovšem na věci nic nemění: arménsko-ázerbájdžánskou hranici v celé délce v podstatě tvoří frontová linie. Navíc svou hranicí s Arménií zablokovalo Turecko. Arménie tak zůstala jako malá země odříznutá od světa, která má pozemní spojení pouze s Gruzií a Íránem.

Opuštěné zříceniny ázerbájdžánského městečka Ağdam na demarkační čáře

Jakousi „zvláštní“ shodou okolností se řešením karabašského konfliktu, stejně jako toho donbaského, zabývá OBSE v Minsku. Zatímco my máme Minské dohody, zde působí Minská skupina, které spolupředsedají Rusko, Francie a USA. Jak je minský proces ohledně Karabachu úspěšný, můžeme soudit z toho, že již přes dvě desetiletí zůstává konflikt nevyřešen. Aby toho nebylo málo, pravidelně dochází k eskalacím v podobě přestřelek a pozičních bojů. Od května 1994, kdy bylo oficiálně vyhlášeno příměří, až dosud padly na obou stranách stovky vojáků. Incident z letošního dubna je pochopitelně nejzávažnější za celou dobu: bylo nasazeno těžké dělostřelectvo, pancéřová technika a letectvo. Očekávat obnovení totální války zatím ovšem není důvod. Experti, kteří situaci na Jižním Kavkaze permanentně sledují, mají pevné nervy a uvádějí zdrženlivé prognózy.

Po dvou uplynulých desetiletích je konflikt v Karabachu stabilní a řízený, kdy mezi stranami vznikla parita, která neumožňuje žádné z nich počítat s úplným vítězstvím. Na jedné straně Ázerbájdžán vážně navýšil vojenský potenciál: souhrnná hodnota investic do obrany ze strany Baku přesahuje celý arménský státní rozpočet. Baku touží po vojenské revanši, brání mu však okolnosti. Arménie je členským státem vojenskopolitického bloku OSKB, v jehož čele stojí RF. V katastru arménského města Gjumri se nachází 102. ruská vojenská základna. Navíc Rusko má s Ázerbájdžánem společnou hranici. V Baku mají za to, že by mohli Arménii porazit, ovšem pouze v případě, že nezasáhne Moskva.

Vyhlídky na zásadní zvrat v situaci jsou proto mlhavé, a z karabašské otázky se tak stal faktor vnitrostátní politiky jak v Ázerbájdžánu, tak v Arménii. Vlády obou republik apelují na nutnost být připraveni bránit/osvobodit své území, k čemuž hledají podporu u svých společností a upevňují své postavení. Z nevyřešeného problému Karabachu čerpají legitimitu stávající režimy v Baku a Jerevanu. Posláním občasných eskalací je připomenout, že „je to vážné“ a že je třeba se semknout kolem správného vládního směru.

Po zahájení ruské agrese proti Ukrajině v únoru 2014 se mezinárodní situace podstatným způsobem změnila. Rozptylování pozornosti Kremlu na jiná bojiště (Donbas, Sýrie) a výhledově i úpadek moci RF dává Ázerbájdžánu naději, že Arménie zůstane v rozhodující chvíli bez obránce. Zhoršující se rusko-turecké vztahy umožňují Ázerbájdžánu počítat také s podporou od Ankary. Nikoli bezdůvodně k největším eskalačním výbuchům v Karabachu dochází právě od léta 2014. Zatím jde jen o sondování situace, které by mohlo pokračovat.

Přestože mezi zasedajícími stranami v Minsku ve věci Karabachu jsou zastoupeny jak Rusko, tak západní země, jejich zájmy se diametrálně liší. Západ pohlíží na Jižní Kavkaz především jako na dopravní cestu pro energetické zdroje od Kaspického moře. Je to jakýsi úzký průchod „horskými soutěskami“ sevřený mezi nepřátelskými Ruskem a Íránem, který je ohrožen blízkostí zmražených konfliktů v Karabachu, Cchinvalském regionu a Abcházii.

Okupovaná území a dopravní projekty na Jižním Kavkaze

Západní země se upřímně snaží arménsko-ázerbájdžánský konflikt vyřešit. Umožnilo by to otevřít hranice a uskutečnit tranzitní projekty přes Arménii do Turecka, které by měly doplnit ty již provozované na gruzínském území. V otázce mírotvorby ovšem západní země vykazují úplnou bezradnost. Jsou proti vojenskému řešení konfliktu, nedokážou však stranám nabídnout nic jiného. Arménie mezitím ve veškerých otázkách zahraniční politiky, Ukrajinu nevyjímaje, kráčí ve stopách Kremlu. V Jerevanu chápou, že nejsou to dobré úmysly západu, ale vojenské záruky RF, co zajišťuje její bezpečnost.

Již 22 let se Rusko zabývá “smiřováním” Arménie a Ázerbájdžánu

Rusko má zájem do nekonečna udržovat minský formát v podobě, jakou má dnes. Za prvé by to zablokovalo západní projekty na dopravu energetických zdrojů a umožnilo by Rusku zachovat tranzitní monopol na přístup ke zdrojům z Kaspického moře a Střední Asie.

Svázané konfliktem Arménie a Ázerbájdžán se musí ve své zahraniční politice pokaždé ohlížet na Kreml. Právě RF je tak de facto v tomto střetu hlavním rozhodčím a přijít o tuto roli Moskva nehodlá.

Za druhé ruská účast v dalším zprostředkovatelském formátu společně se západními zeměmi dodává Rusku na významu a váženosti. V kontextu zhoršujícího se postoje k RF kvůli Ukrajině se Kreml všemožně snaží zdůraznit svou nezastupitelnost při řešení naléhavých světových problémů. Jak může Evropa zastavit vlnu teroristických útoků, když se Rusku upírá plnoprávné členství v koalici proti ISIS? Kdo jako jediný dokáže zastavit novou válku v Karabachu? Patrně ten, kdo skutečně kontroluje míru násilí. Aniž bychom sahali ke konspirologii, musíme vyzdvihnout, že dnešní eskalace v Karabachu byla výhodná jak pro Ázerbájdžán, tak pro Rusko, ovšem ze zcela odlišných důvodů.

Na závěr bychom rádi řekli, že nejlepším řešením pro karabašský konflikt by bylo hledání společné řeči mezi Ázerbájdžánem a Arménií bez ruských „zprostředkovatelských služeb“. Zatím si nedokážeme představit, za jakých podmínek by mohlo dojít ke skutečnému příměří, postoje stran totiž působí jako neslučitelné: zachování status quo pro Arménii a obnovení územní celistvosti Ázerbájdžánu. Překotně se měnící geopolitická situace by však nakonec mohla Arménii přimět, aby se zamyslela nad tím, jak špatného spojence si zvolila. A když už, pak budou určité ústupky vůči Ázerbájdžánu nevyhnutelné, aby se předešlo vojenské porážce.
Zachování minského formátu pro Karabach ve stávající podobě nepovede k ničemu než k dalším ztrátám na životech vojáků a civilistů, a také umožní uspokojit sobecké zájmy falešného mírotvorce – RF. Obdobnou roli přichystala Moskva i Minským dohodám o Donbasu.

Autor: Maxym Majorov [1]

(CC BY) Informace zpracovány speciálně pro web InformNapalm.org [2], v případě převzetí nebo použití tohoto příspěvku je nutno uvést funkční odkaz na autora a na náš projekt.

 

*Zkontrolováno redaktorem.


Originál publikován dne 3. dubna 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol [3]