- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Kozáci: služebníci Kremlu, hrobaři říše

Nabízíme čtenářům webových stránek mezinárodní zpravodajské komunity InformNapalm velmi zajímavý článek, který zpracoval Maksym Majorov, expert pracující pro Centrum strategických komunikací a informační bezpečnosti. Článek obsahuje mnoho odkazů na starší studie a OSINT vyšetřování od InformNapalmu a skládá kompletní puzzle nabízející celkový přehled o možnostech, které jsou použitelné i v zájmu Ukrajiny.


Návrat do historické vlasti

Hybridní válka je jako maškarní ples: dostává na jeviště barvité postavy. Mezi tyto se již rutinně řadí ruští kozáci v ovčích papachách a pestrých uniformách s řády.

Existuje rozšířený omyl, že ruské kozáctvo je dokonalou obdobou ukrajinských kozáckých komunit, kdy lidé prostě nosí kostýmy a účastní se veřejného života úplně stejně jako další nevládní organizace a spolky.

Není tomu tak, ruské kozáctvo (donské, kubáňské, těrecké apod.) je sílou mnohem víc propojenou se státem, ba dokonce si kladou nárok na moc nad některými územími, která považují za historické kozácké země.

Jde o dost početný a dost pasionární, i když také dost různorodý a vnitřně kontroverzní prvek ruské společnosti. Kozáci jsou pravidelnými hrdiny kriminálních kronik, politických avantýr, válečných konfliktů, etnické zášti a konfrontace s demokratickou opozicí.

Kozácké spolky začaly ve velkém vznikat ještě na sklonku Sovětského svazu. V kozáckém prostředí neutuchají diskuze mezi „bílými“ a „rudými“, demokraty a přívrženci pevné ruky, separatisty a stoupenci velkoruské říše, „dědičnými“ kozáky a novodobou náplavou. Kozácké spolky sdružily politiky, podnikatele, vysloužilé příslušníky ozbrojených složek, bandity nebo obyčejné dobrodruhy, které spojuje vlastní hierarchie, korporátní kultura a ideologie.

Již v ruském zákoně O rehabilitaci pronásledovaných národů z dubna 1991 jsou kozáci zmíněny mezi ostatními pronásledovanými v minulosti kulturně etnickými komunitami, které mají nárok na obnovení územní integrity, jež existovala před protiústavní politikou násilného překreslování hranic, na obnovení etnických státních útvarů, které fungovaly před jejich zrušením, jakož i na náhradu škod způsobených státem. Kozáci tehdy začali usilovat o obnovení předrevolučních (1917) územních celků jako je Oblast vojska donského.

[1]

Zakládající „velký kruh“ Svazu kozáků v Moskvě, 1990

Obnovit „spravedlivé hranice“ pro všechny zájemce současně nebylo fyzicky možné, správní hranice v rámci RSFSR se totiž pořád měnily ve prospěch buď jedné, nebo druhé komunity.

Nejvíc územních sporů měli ruští kozáci s původními národy Severního Kavkazu, které se také aktivně pustily do budování států. V kavkazské politice se kozáci moc nevyznačovali orientační důsledností. Nesnášeli se s Inguši a Čerkesy a zároveň se přátelili s Nogajci a Osety, válčili za Armény v Karabachu a současně přepadávali Armény v Rostovské oblasti, na Kubáni nebo Stavropolsku. Kozáci se pravidelně usmiřovali s Ičkerií a Konfederací horských národů Kavkazu. Společně se znepřátelenými horaly válčili kozáci proti Gruzii na straně separatistické Abcházie.

 

Kozácké volnosti v 1990. letech

Ruští kozáci se nejednou snažili o sebeurčení vyhlašováním samostatných „republik“ nebo „vojsk“, často zastávali dokonce protivládní (protimoskevská) stanoviska. Zde je několik příkladů podobných aktivit:

 

Celkově se kozáci v době bouřlivých 1990. let osvědčili jako zorganizovaná účinná síla. Moskva začala s kozáctvem pracovat, aby s ním neměla starosti, ale naopak tuto sílu zaměřila tam, kde se jí to hodí. Již tehdy se mnozí kozáci vědomě stali nástrojem k dosahování imperiálních cílů, kdy válčili v Podněstří, Abcházii nebo Bosně, destabilizovali situaci v Ukrajině či Kazachstánu.

[3]

Mapa obnoveného Vševelikého vojska donského na místě ruské Rostovské a Volgogradské oblasti. Ideál současných donských kozáků

 

Ve službách státu

V srpnu 1996 podepsal prezident RF Boris Jelcin výnos O státním rejstříku kozáckých spolků v RF, který zaváděl evidenci kozáckých spolků a svěřoval jim působnost ve výkonu státní služby. Kozáci se začali registrovat, získali legální možnost zřizovat územní paramilitární formace v čele s atamany a organizovat speciální a vojenský výcvik. Ruští kozáci začali být přibíráni k pořádkové službě, civilní a území obraně, ostraze státních hranic, vedení vojenskovlastenecké výchovy mládeže a řadě jiných úkolů.

Nikde než v Rusku neměly kozácké spolky tak rozsáhlé pravomoci od státu. Pod vlivem ruského kozáctva však jeho stoupenci v Ukrajině [4] a dalších zemích také praktikovali paramilitární výcvik a projevovali se jako aktivní proruská síla.

Z důvodu prestiže nebo ve snaze získat výsady se ke kozákům začal hlásit kdekdo včetně proruských Čečenců.

Právě jako zorganizované hierarchické komunity [5], nikoli jako spontánní dobrovolníci, se kubáňští kozáci v roce 2014 zúčastnili okupace Krymu a ti donští následně invaze na Donbas. V rámci jediného záměru byla kozákům ponechána vlastní role a sféra odpovědnosti.

[6]

Ozbrojenci z Tamaňského oddělení Kubáňského kozáckého vojska při blokování vstupu na Krym u Perekopu, březen 2014

[7]

Ozbrojenci z Kozácké národní gardy v okupovaném Perevalsku, Luhanská oblast, září 2014

 

Podle jistých informací na používání kozáků v hybridní agresi proti Ukrajině dohlížel poslanec Státní dumy RF a ředitel Institutu zemí SNS Konstantin Zatulin, který je také členem Rady pro státní pokladnu při prezidentovi RF.

Jak už bylo zmíněno, v kozáckých spolcích je zastoupeno mnoho vojáků, policistů a válečných veteránů z různých generací. Jejich specifické zkušenosti se tu kumulují, což činí z kozáctva skvělou náborovou kapacitu pro putinovské soukromé vojenské společnosti [8].

Zestátnění kozáctva v Rusku pokračuje. V listopadu 2019 byla na základě Putinova výnosu zřízena Všeruská kozácká společnost, která sdružila 11. vojskových kozáckých spolků. Mezi uváděné cíle této organizace patři „zvýšení role ruského kozáctva při řešení státních a komunálních úkolů“.

Nejnovějším trendem je debata o nápadu zařadit kozáky do Ruské gardy a zřídit v rámci tohoto resortu speciální kozácké útvary.

 

Kozácké formace u ruských ozbrojených sil

Vedle povolení zřizovat paramilitární formace umožnila Moskva kozákům zřizovat vlastní útvary u ruské regulérní armády.

Prezidentský výnos O reformování vojenských struktur, pohraničních a vnitřních vojsk na území Severokavkazského regionu RF a státní podpoře kozáctva z března 1993 stanovil úkol schválit seznam kozáckých svazků a útvarů ozbrojených sil RF a pojmenovat je kozáckými názvy, aby tu kozáci mohli vykonávat vojenskou službu. Dále se měl vypracovat předpis o pozemkových vztazích s kozáky vykonávajícími vojenskou službu.

Již v době První čečenské války se bojů v rámci federálních sil zúčastnil 694. samostatný motostřelecký prapor generála Jermolova vzniklý v únoru 1996 z dobrovolníků, těreckých a kubáňských kozáků. Tento útvar však existoval jen krátce a byl rozpuštěn ještě před koncem války.

Delší seznam zásluh má další kozácká formace, která se poskvrnila krví v bojích v Čečensku, Dagestánu, Gruzii a Ukrajině. V listopadu 1993 se kozáci z Kavkazského řadového vojska domluvili s tajemníkem Rady bezpečnosti RF Olegem Lobovem na přiznání postavení kozácké 21. samostatné vzdušné výsadkové brigádě. Nejméně třetinu osobního stavu měli tvořit kozáci. O rok později brigáda získala název Stavropolská kozácká (podle stálé základny).

Po skončení První čečenské války byla brigáda reorganizována v 247. výsadkový útočný Kavkazský kozácký pluk (vojenský útvar č. 54801 ve Stavropolu). Zařadil se do 7. gardové výsadkové útočné horské divize [9].

[10]

Logo 247. výsadkového útočného Kavkazského kozáckého pluku

Okupanti z 247. kozáckého pluku byli spatřeni v bojích u Ilovajsku [11] v srpnu 2014. V říjnu téhož roku zahájil velitel 2. praporu tohoto pluku Stanislav Jeršov [12] výkon funkce zástupce velitele 6. samostatného motostřeleckého kozáckého Platovova pluku 2. armádního sboru tzv. LLR.

247. pluk se rychle dostal do bitevních svodek nové fáze rusko-ukrajinské války, která začala v únoru 2022. Velitel roty tohoto pluku Nurmagomed Gadžimagomedov byl prvním ruským vojákem, jehož smrt Moskva oficiálně přiznala. (I když je pravda, že vzhledem k jeho jménu a místu narození byl nejspíš lakského původu a jen stěží se považoval za kozáka).

Kozáčtí výsadkáři stejně jako zbytek ruské armády museli čelit těžkému odporu ze strany obránců Ukrajiny. 5. března byl v boji zlikvidován velitel 247. pluku plukovník Konstantin Zizevskij.

 

Kozáci proti říši

Po volnostech z 1990. let to vypadá, že nastala doba úplné symbiózy kozáctva s putinovským režimem. Kozáci získali od Moskvy rozsáhlé výsady a pravomoci. Ve službách diktatury se poskvrnili před celým světem jako trestné oddíly a agresoři.

Aniž bychom snižovali závažnost zločinů, kvůli nimž musí být pachatelé povoláni k přísné odpovědnosti, přece jen má smysl se pokusit podívat na ruské kozáctvo jako na faktor, který lze použít proti putinovské říši ve prospěch Ukrajiny.

Vztahy mezi vládnoucím režimem a kozáctvem nejsou zdaleka bezoblačné. A i když opoziční hlasy dnes nejsou slyšet, neznamená to, že by neexistovaly opoziční nálady.

Za prvé kozáci stále vyznávají ideál sebeurčení v podobě vlastních samosprávných územních celků. Rostovská oblast, Krasnodarský ani Stavropolský kraj tuto představu nesplňují.

Aniž by měla možnost znovuzrodit Vojsko donské v Rostovské oblasti, pokusila se o to Kozicynova Kozácká národní garda na území okupovaného Luhanska. Koncem roku 2014 propukl ostrý konflikt mezi donskými kozáky a administrativou tzv. LLR. Došlo až na ozbrojené střety [13] a vzájemné veřejné obviňování [14]. Tento střet Donci prohráli: část z nich byla zabita, část vyhnána z tzv. lidové republiky a ti ostatní zařazeni pod ústřední velení rusko-teroristických vojsk.

V žádném případě nebyly urovnány rozpory mezi těreckými kozáky a horaly. Těrečtí kozáci prohrávají vůči původním národům Kavkazu demograficky. Navíc Putinův režim vsadil na Kadyrova, čímž pohřbil touhy kozáků po území rovinatého Čečenska na levém břehu Těreku.

Za druhé „dědiční“ kozáci nesou s velkou nelibostí, že se z kozáků stala legie putinovských opričniků. Většina ruských registrovaných kozáků jsou podle „dědičných“ jen „maškarní“, „rekonstruktoři“ nebo hledači výsad.

„Dědiční“ jsou přesvědčeni, že za skutečné kozáky lze považovat jen osoby s odpovídajícím původem, které mají ve své genealogii kozácké předky. Na své hnutí tedy ti „dědiční“ pohlížejí jako na etnické se zaměřením na národní sebeurčení.

Tito opoziční kozáci idealizují předrevoluční kozáctvo a ruské bílé hnutí, zatímco putinovský režim považují za kágébácký a za pokračovatele bolševické tradice.

Přestože v celkovém počtu tvoří opoziční tzv. dědiční kozáci menšinu, jejich hlas je slyšet. Svými zásluhami na poli znovuzrození kozáctva si vydobyli velkou autoritu, zatímco pronásledování ze strany kremelského režimu jim vytvořilo mučednickou svatozář. Mezi nimi stojí za zmínku např. Všekozácké společenské centrum atamana Alexandra Dzikovického a okolí kozáckého mecenáše a osvícence Vladimira Melichova. Po roce 2014 tito ukázali proukrajinské a prozápadní stanovisko.

[15]

Ataman Alexandr Dzikovickij

Válečná příkoří a zátěž sankcí bude pokládat regionům a organizovaným spolkům v RF otázky, jak zmírnit negativní důsledky skrze separaci od Moskvy. Ne všichni budou tak stateční, aby se touto cestou vydali, ne všude se najde sociální opora a spolehlivé pozadí pro secesi (odštěpení).

Regiony, kde je kozáctvo tradičně silné, však mají jak potenciál, tak tradici bojovat o samostatnost. Nemusí mít nutně proukrajinské cítění, nejde tu přece o sympatie, ale o přežití. Zatímco v zájmu Ukrajiny je mít za sousedy malé, i když nikoli přátelské, kozácké republiky, než jedno obrovské a nepřátelské Rusko. Uplatnění zájmů zcela jistě vyžaduje vynaložení snah k jejich dosažení.

Závěrem několik slov ke kozácké Kubáni. Tento region Ukrajinci romantizují jako největší etnický celek, který zůstal mimo území jejich státu. Kubáňci stejně jako Ukrajinci odvozují svůj původ od záporožského kozáctva. Tento kraj je dodnes rudimentárně ukrajinsky mluvící navzdory dlouhým desetiletím rusifikace.

Politicky je však Kubáň pro Ukrajince dokonce cizejší než sousední ruskojazyčný Don. Kubáňské kozáctvo stejně jako to těrecké dospělo k svým politickým orientačním bodům pod vlivem konkurence a konfrontace s původními národy Severního Kavkazu. Proto je na Kubáni víc šovinismu a je silnější velkoruská idea. Vypadá to, že kulturní blízkost s Ukrajinou Kubáňce spíš dráždí než zakládá důvod k solidaritě.

Mezi Kubáňci samozřejmě najdeme i upřímné ukrajinské vlastence, nejsou to však oni, kdo udává celkový tón. Budeme-li pracovat s Kubání, lepší vyhlídky by měly investice právě do kubáňské kozácké nezávislosti než do ukrajinské sobornosti „od Sanu až ke Kavkazu“.


Čtěte také: Výzva válčící Ukrajiny národům Ruska [16]

[17]Tento příspěvek zpracoval Maksym Majorov speciálně pro InformNapalm. Šíření nebo převzetí s odkazem na InformNapalm je vítáno. (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Česká stránka komunity InformNapalm na Facebooku: InformNapalm Česko [18].

InformNapalm [19] nedostává žádnou finanční podporu od vlád ani od dárců. Na financování provozu našeho webu přispívají pouze dobrovolníci pracující pro naši komunitu a ostatní čtenáři. Zařadit se mezi dobrovolníky můžete i vy. Prosíme také o podporu jedinečného dobrovolnického zpravodajského média InformNapalm vašimi příspěvky na Patreonu [20].

Překlad: Svatoslav Ščyhol [21]