- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Krym, jeho dějiny a chybná tvrzení německých politiků

Dne 15. června 2017 americký senát již opakovaně rozšířil protiruské sankce [1]. Navzdory hysterii německých politiků a médií, kteří již půlroku působí dojmem, že americkému legislativnímu systému nikdy nevěřili a mají za to, že jediný nepříliš zatížený znalostmi prezident dokáže lusknutím prstů udělat autokracii ze země, která je už několik století symbolem svobody, americký systém přece jen dál pracuje na zachování postulátů demokracie a základních principů práva, které platí ve světě po skončení Druhé světové války.

Reakce německých politiků na tuto zprávu působila zvláštně: zejména se k ní kriticky vyjádřil ministr zahraničí SRN Sigmar Gabriel, který v oficiální zprávě na webu německého diplomatického resortu tvrdil [2], že „evropské zásobování energiemi je věcí pouze Evropy, nikoli Spojených států!“.

Má na mysli společný projekt, který hýčkají němečtí podnikatelé a někteří politici, a sice pověstný plynovod Nord Stream. Šéf diplomatů SRN patrně zapomíná, že „evropské zásobování energiemi“ v tomto případě znamená obchodování s diktaturou a fašistickým [3] kremelským režimem. I kdybychom etickou stránku této transakce nechali stranou, Nord Stream stejně nebude znamenat nic jiného než záměrné strkání Evropy do totální závislosti na Rusku. Co je plynové a energetické vydírání ze strany státu Ruská federace, už Ukrajina měla příležitost pocítit na vlastní kůži. I ona se za poslední tři roky dokázala odpoutat a závislosti na této nebezpečné droze zbavit. Proč se Německo i přes tak aktuální příklad snaží dostat do identické situace, je otázka na její podnikatele a politiky.

U toho však neskončilo, i další německá strana, které neustále prská na Ameriku, zároveň však zůstává zcela slepá vůči ruským zločinům, a sice nacionalistická Alternativa pro Německo (AfD [4]) prokázala při svém nejnovějším zasedání nejen zcela chybějící empatii vůči krymskému lidu [5] a právní nechápavost, ale také totální nedostatek znalostí z historie. Jeden z lídrů této pravicově populistické strany Alexander Gauland se podle německého listu Die Welt [6] před shromážděním vyjádřil takto: „Sankce jsou vždy špatné, jsou politicky chybné. Nevrátí zpět ani nejmenší kousíček Krymu. Krym je přece odvěkým ruským územím a v žádném případě se nemůže vrátit Ukrajině“.

Pomineme-li, že protiruské sankce již v dostatečné míře prokázaly svou účinnost, o čemž se můžeme za pár minut přesvědčit nahlédnutím do světových hospodářských statistik a zpráv v médiích, není zcela jasné, jak onen „stranický lídr“ dospěl k tomu, že označuje Krym za „odvěké ruské území“, které se „v žádném případě nemůže vrátit Ukrajině“. Vzhledem k tomu, že ani já nejsem historička, uvedu citace z článku ruského historika Andreje Zubova, který byl uveřejněn již v roce 2014 v listu Vědomosti [7]:

Ve starověku a středověku Krymský poloostrov ovládalo mnoho států, na jeho území se vystřídalo mnoho národů. Rusko tehdy ještě neexistovalo, a Rusíni a Slované se na Krymu objevovali ve velmi malých počtech. V 11. stol. na Tamani (dnešní Kubáň) existovalo Tmutarakaňské knížectví, jemuž vládli Rurikovci. Tento stát patrně ovládal jakousi část východního Krymu a byl vazalsky závislý na Konstantinopolu. Zabředávání do dávnověku však více svědčí ve prospěch Kyjeva, než Moskvy. Na místě dnešní Moskvy tehdy přece ještě kvákaly žáby, zatímco Kyjev byl „matkou ruských měst“, právě zde měli Rurikovci svůj nejvyšší trůn.

Později Krym ovládala Byzance, Mongolové a Zlatá Horda. Jižní pobřeží Konstantinopol přenechal v druhé polovině 13. stol. Janovanům, kteří zde založili Gotské kapitánství. V létě 1475 Krym dobyla Osmanská říše. Ve stepní části poloostrova a v Přiazoví Osmani zachovali vazalský Krymský chanát, jižní pobřeží připojili přímo ke svému území. Na Krymu tehdy žila velmi různorodá populace: zůstávalo tu dost Řeků, Italů, Arménů, Židů nebo Slovanů. Stepní obyvatelstvo bylo převážně mongoloidní, horské a přímořské europoidní. Jazykem pro mezietnickou komunikaci se postupně stala krymská tatarština. Na poloostrově žili vedle sebe muslimové, křesťané z různých denominací a židé. Tento obdivuhodný svět však nebyl ruský až do dubna 1783.

Právě tehdy byl Krym připojen k Ruské říši. Ruské dobývání Krymského chanátu bylo krvavé. Z původních obyvatel Krymu kvůli emigraci do souvěrného Turecka a krutovládě nových pánů zbyla ke konci 18. století pouhá pětina. Krymské křesťany kníže Potěmkin, který takto pochopil právo Ruska na ochranu krymských souvěrců vyplývající ze Smlouvy z Küçük Kaynarca 1774, násilně přesidloval na území severního Černomoří. Mnoho z nich přecházelo na islám, aby se vyhnulo odsunu…

Ruské vládnutí na Krymu nebylo pro původní obyvatele žádným požehnáním. Muslimské komunity přišly o vlastnictví vody a půdy, které přešlo na ruské šlechtice nebo na stát. Z vlastníků se původní obyvatelé stali nájemci. Během 100 let ruského vládnutí od Kateřiny II. do Alexandra II. včetně z Krymu odešlo cca 900.000 muslimů. Na jejich místo přicházeli křesťané z Osmanské říše: Řekové, Bulhaři nebo Arméni. Z Ruska, Německa a Rakouska přicházeli němečtí osadníci. Statkáři stěhovali na vylidněné území ukrajinské zemědělce a velkoruské mužíky…

Navíc bychom si měli jasně uvědomovat, že Ruská říše z 18.–19. stol. není totožný stát jako dnešní Rusko. Součástí říše přece nebylo jen území dnešní RF, ale také většina území Ukrajiny, Bělorusko, Kazachstán, Kavkaz, pobaltské státy, dokonce Polsko a Finsko. A všechny tyto národy se přiměřeně podíleli na osídlování krymského území, polévaly ho svým potem a krví. Copak za Krymské války 1853–1856 bylo u ruské armády málo Ukrajinců, Bělorusů, Gruzínů, baltských Němců nebo Poláků?

Ruská říše byla zemí mnoha národů, dnešní RF si tedy může jen stěží nárokovat nějaké území jen proto, že kdysi bylo součástí říše Romanovců. Bolševici se nástupnictví po Ruské říši vzdali a prohlásili, že budují nový stát dělníků a rolníků, rozdělili dobyté území na několik formálně samostatných států, které se spojily v údajně dobrovolný svaz…

Hranice, jakkoliv byly v SSSR pomyslné, byly již po rozpadu SSSR potvrzeny mezinárodními smlouvami a vyhlášením samostatnosti RF v prosinci 1991. Celosvětově uznaná Bělověžská dohoda a Velká smlouva mezi RF a Ukrajinou z roku 1997 ustavily hranice a ponechaly Krym Ukrajině. Co se týče formálního trvání ovládání území tou kterou stranou, pak je Ruská říše stejně jako ta Osmanská zcela jiným světem. Ale dokonce i v něm Osmanská říše držela Krym tři století, zatímco ta Ruská 134 let. RSFSR, za jejíhož pokračovatele se prohlásila RF, měla Krym v letech 1920 až 1954, tedy 34 let, Ukrajinská SSR a dnešní Ukrajina pak dohromady 60 let (1954 až 2014)…

Kompletní text tohoto článku v ruštině si můžete přečíst na odkazu: Andrej Zubov: je Krym náš? [8]

Pokud jde o právní postavení Krymu [9] a četných smluv, které Ukrajině zaručovaly územní celistvost, a Rusko vždy figurovalo jako jedna z ručitelských stran, můžeme uvést tyto mezinárodní smlouvy, jejichž ujednání Rusko v březnu 2014 okupací a anexí Krymu porušilo:

Němečtí politici nejenže často opakují tvrzení ruské propagandy, aniž by si dávali práci k tématu něco zjistit, ale i přímo porušují ukrajinskou právní úpravu: již v březnu letošního roku zástupci německé strany Die Linke, dokonce i vládní strany CDU navštívili [10] anektovaný Krym, což jednomu z nich, Willymu Wimmerovi, vyneslo pětiletý zákaz vstupu na Ukrajinu.

K větší vybíravosti bych ráda vyzvala i německé novináře, kteří ve svých článcích tvrdí [6], že Krym byl Ukrajině „darován“. Jde opět o pouhou ozvěnu kremelské propagandy, Krym byl totiž v roce 1954 sice skutečně předán z RSFSR do USSR, existovaly však i případy opačného územního transferu. Třeba v roce 1925 bylo sovětské Ukrajině odejmuto území východního Donbasu a Taganrožska a předáno [11] sovětskému Rusku. Ukrajinská sovětská vláda počítala s tím, že jako náhradu dostane území Bělgorodska a východní Slobodské Ukrajiny s převážně ukrajinským obyvatelstvem, jejich naděje na spravedlivou výměnu však vyšly naprázdno. Přitom Krym po odsunu [12] původních národů, který proběhl v několika etapách v letech 1941 až 1944, byl v roce 1954 zcela, jak rádi říkají Němci, kaputt. Jako „dárek“ se tato časově odložená výměna tedy každopádně rozhodně označit nedá.

Kdybychom začali ignorovat nebo zpochybňovat mezinárodní smlouvy a zákony, které ve světě platí po skončení Druhé světové války, k čemu asi dospějeme? Že by Německo zítra uspořádalo referendum v Královci? Na rozdíl od údajně „odpradávna ruského“ Krymu je totiž Královec skutečně odvěkým německým územím. Opravdu se chceme dostat na tento křehký led, nebo přece jen podpoříme ty, kdo se snaží udržet základní principy mezinárodního práva?


Autorka: Irina Schlegel [13], speciálně pro web mezinárodní zpravodajské komunity InformNapalm.

V případě převzetí nebo použití tohoto příspěvku je nutno uvést funkční odkaz na autory a na náš projekt (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0 [14]).

Chcete dostávat pohotově informace o nových vyšetřováních od InformNapalmu v češtině?

Staňte se fanoušky stránky InformNapalm Česko [15] na Facebooku


Překlad: Svatoslav Ščyhol [16]