- InformNapalm.org (Čeština) - https://informnapalm.org/cz -

Tatarstán mlčí, trpí a čeká na vhodnou příležitost

Na východě evropské části Ruské federace leží historická oblast Idel-Ural [1], která získala název po původních obyvatelích Povolží. Tento region tvoří šest zemí: Erziansko-Mokšansko (Mordvinsko), Čuvašsko, Marij El (Marijsko), Tatarstán, Udmurtsko a Baškortostán (Baškirsko), které mají vlastní svébytnou kulturu. Ugrofinské národy Erzjané, Mokšané, Marijci a Udmurtové žijí vedle svých turkických sousedů Čuvašů, Tatarů a Baškirů. Země Idel-Uralu jsou od sousedních ruských regionů natolik odlišné, že Moskva každé z nich dokonce přiznala postavení republiky s vlastní ústavou, úředním jazykem a správními orgány. Dnes však jsou všechny tyto republikové atributy zredukovány na pouhou kulisu, která zakrývá tvrdou centralizaci a podřízenost Moskvě.

Navzdory totální kontrole nad veškerými formami politických a sociálních aktivit domorodí obyvatelé Idel-Uralu snahy o uplatnění svých práv nevzdávají, i jejich národní hnutí i přes šílený tlak stále fungují. Idel-Ural zůstává pozoruhodným faktorem v geopolitice, který se může projevit před tváří nových politických turbulencí. A permanentní protesty při různých příležitostech ukazují, že Ruská federace není tak jednolitá, jak se snaží tvářit.


Přinášíme příspěvek [2] k tématu od analytika z centra Prometheus Pavla Podobjeda [3]


Lednová publikace z pera politologa Janusze Bugajského „Řízený rozpad Ruska“, která vyšla tiskem v americkém listu The Hill, způsobila mezi Rusy neurotické pozdvižení.

Článek byl prohlášen za marginální, ba dokonce za směšný. Do komentování „Bugajského blouznění“ se pustily RIA Novosti, Rambler, dokonce i ruská státní televize, která věnovala „marginálním blábolům amerického listu“ celý pořad.

Závěrečný koncert každoroční akce Min Tatarča sөiljөšәm!“ („Komunikuji tatarsky”). Kazaň, 2016

Téma jednoty Ruska začalo být ve zdejších médiích zvlášť populární právě v roce 2019. Zákeřné plány Západu na „rozčlenění Ruské federace“ odhalují jak celá ministerstva, tak jednotliví politici, úředníci nebo novináři. Se zvláštní horlivostí pracují informační zdroje v etnických republikách. Třeba jedno z mordvinských médií nedávno zveřejnilo článek s titulkem „Ugrofinské a turkické národy Ruska si cení jednoty země“. Kremelská propaganda nejenže náruživě ujišťuje občany ohledně hospodářské stability federace, ale také se je snaží přesvědčit, že k osamostatnění etnických republik neexistují žádné předpoklady.

Ukrajinci vnímají osamostatnění ruských území především prizmatem Severního Kavkazu. Právě Čečensko, Ingušsko a Dagestán totiž nejčastěji zmiňují ruská a světová média v kontextu separatistických hnutí. Součástí federace však jsou i další subjekty s dost výraznou historií boje o samostatnost, nezanedbatelnými hospodářskými a demografickými předpoklady pro oddělení od Ruska. Jedním z těchto subjektů je sekulární, bohatý a ve srovnání se sousedy celkem vyspělý Tatarstán.

Poloha Tatarstánu

Idel-Ural, neboli Povolží je území, kde se střetávají a aktivně spolupůsobí dva světy, turkický a ugrofinský. I přes odlišné náboženské a kulturní tradice vzájemná interakce turkických a ugrofinských národů nezpůsobuje jejich ostřejší konfrontaci ani izolacionistické nálady. Spíše naopak můžeme označit Idel-Ural za ucelený prostor, který po dlouhá století uchovává identitu titulních národů, odolává rusifikaci a rozmazávání etnických, jazykových a náboženských mezí.

K dnešnímu dni jsou všechny republiky Idel-Uralu subjekty Ruské federace a leží ve východní části Evropy. Nejzápadnější zemí regionu je Erzjansko-Mokšansko (Mordvinská republika). Vzdálenost mezi západní hranicí Mordvinska a východní hranicí Ukrajiny je cca 500 km. Východně od Idel-Uralu leží Baškortostán (Baškirsko), nejvýchodnější evropská země. Celková rozloha Idel-Uralu je 320.708 km2. V republikách Idel-Uralu žije 12.189.127 osob. Rozlohou je tedy Idel-Ural srovnatelný s Polskem (312.685 km2) a populací s Českou republikou (10.741.165 osob).

[4]

Mapa Idel-Uralu

V letech 1919 až 1925 měl Baškortostán a tudíž i celý Idel-Ural společnou hranici s Kirgizskou ASSR (tak se tehdy jmenoval Kazachstán). Nicméně již v roce 1925 bolševický režim Orenburskou gubernii sovětskému Kazachstánu vzal a přičlenil ji k RSFSR. Hlavní město Kazachstánu přesídlilo z Orenburgu do dnešní Kyzylordy (do roku 1936 se republika jmenovala Kazašská ASSR). Takto vznikl Orenburský koridor, který dvě turkické republiky rozdělil. Ze začátku byl koridor oddělující Kazachstán od Baškortostánu široký sotva 30 km. Obavy z přílišného „přátelství“ mezi Baškiry a Kazachy přiměly Moskvu několikrát „upravit hranice“. V konečném důsledku se koridor rozšířil na téměř dvojnásobek. K dnešnímu dni republiky Idel-Uralu nemají přístup k vnějším hranicím Ruska s tím, že vzdálenost mezi jižní hranicí Baškortostánu a jižní hranicí Kazachstánu činí cca 50 km.

Význam Tatarstánu pro region

V zeměpisném středu Idel-Uralu leží Tatarstán. Tato republika bohatá na přírodní zdroje vždy usilovala nejen o hospodářskou, ale i o politickou soběstačnost. Přestože tatarský národ už půlstoletí funguje v útrobách Moskovie (dnes Ruské federace), volžští Tataři nejenže nepřišli o svou identitu, ale dokonce udávají směr svým sousedům. Tataři dosáhli úctyhodných výsledků v rozvoji kultury: první tatarská kniha spatřila světlo světa v roce 1612 (šlo o gramatiku tatarského jazyka). Ze samotné Kazaně se stalo významné vydavatelské centrum v rámci Ruské říše. Vycházely tu knihy nejen v tatarštině, ale i v jazycích téměř všech národů Idel-Uralu. Jedním z prvních kroků svrchovaného Tatarstánu již začátkem 1990. let bylo zřízení nakladatelství tatarských knih Mәgarif (Osvěta), které za necelých tři desetiletí svého působení vydalo na půldruhého tisíce knih o celkovém nákladu 18.500.000 výtisků.

Dnes vedle republikových úřadů pracují na upevnění tatarské vědy a kultury početní dobrovolníci. Do tatarštiny se překládá nejen klasika světové literatury (zejména také spisy antických filozofů), ale i moderní vědecké studie z fyziky, matematiky, lékařství, astronomie apod. S tím, že tatarští překladatelé nepracují až tolik s ruštinou, jako s angličtinou a turečtinou. Během posledních několika let vznikly desítky videopřednášek TED přeložených do tatarštiny. Existují dokonce i příručky pro programování sepsané v tatarštině – jde o úroveň nedosažitelnou pro většinu domorodých národů RF.

Tak působivé úspěchy ve věci rozvoje a zachování tatarské kultury by nebyly možné bez významných intelektuálních a finančních zdrojů. Zárukou tatarské rezistence vůči asimilačním procesům je řada národních vlastností: neústupnost, svéhlavost, podnikavost a věrnost islámu v kombinaci s dodržováním národních zvyků. Tatarské infrastrukturní, vzdělávací a kulturní projekty, ostatně stejně jako vyhandrkovaná při náročných jednáních s Moskvou okleštěná autonomie ve sféře humanitární politiky také plynou z významu Tatarstánu pro hospodářství RF. Tato republika se každoročně zařazuje mezi TOP 10 hospodářsky nejvyspělejších subjektů státu. Tatarstán je důležitým průmyslovým centrem v odvětví těžby a zpracování ropy, výroby letadel, vývoje komunikačních systémů, výroby výbušnin, strojů a automobilů. Na území republiky se nacházejí významné pro Rusko infrastrukturní objekty: ropovody, plynovody, dvě mezinárodní letiště, železnice, mosty přes Volhu a Svijagu. Tatarstán je infrastrukturním logistickým středem regionu Idel-Ural.

Tatarská cesta ke státnosti

Po dlouhá století se ruská vláda snažila neutralizovat snahy Tatarů o obnovu vlastního státního projektu zapojováním tohoto porobeného národa do správy a budování Ruska (Ruské říše, pak SSSR a nakonec RF). Gorbačovova přestavba však u Tatarů opět probudila touhu po obnovení státnosti. V letech 1988 až 1990 v Tatarstánu vznikají a rychle se rozvíjejí nekontrolované z Moskvy politické strany, občanská sdružení a hnutí.

Politické pole Tatarstánu v 1990. letech můžeme rozdělit do tří pomyslných skupin: provládní síly (sdružovaly se kolem strany Jednota a pokrok), demokratická opozice (ruské celostátní politické strany) a tatarská opozice (nacionalisté a tatarští komunisté). Tatarské nacionalistické síly vyznávající ideu samostatnosti jejich republiky byly zastoupeny Tatarským veřejným centrem (obdoba ukrajinského Národního hnutí za přestavbu), Tatarskou stranou národní nezávislosti Ittifak (soulad), islámskou stranou Әmet (naděje), lidově demokratickou stranou Vatan (vlast) a mládežnickou politickou organizací Azatlyk (svoboda). Tyto strany a občanská sdružení byly v opozici vůči republikové a federální vládě.

Den památky v Tatarstánu (uctění obránců Kazani, kteří padli v boji s armádou Ivana Hrozného při útoku na město v roce 1552). Demonstranti drží nápis „Státní nezávislost Tatarstánu!“ Říjen 1991 Foto: Nuruli Garif z archivu Azatlik Radios

Tatarstán jako první z republik Idel-Uralu vyhlásil deklaraci o státní svrchovanosti (30. 8. 1990) a jako první dal najevo úmysl stát se samostatným státem. V roce 1991 se v RSFSR konaly prezidentské volby a v Tatarstánu zároveň také volby prezidenta Tatarstánu. Radikální tatarské kruhy s podporou oficiální Kazaně rozjely kampaň pro bojkot voleb ruského prezidenta na území republiky. Těch se ostatně zúčastnilo jen 36,6 % tatarských voličů, zatímco voleb prezidenta Tatarstánu 65 %. Boris Jelcin získal v Tatarstánu 16,5 % hlasů a Mintimer Šajmijev 44,8 %.

Tatarská stranická nomenklatura se ze začátku snažila nových politických hráčů nevšímat. Později se komunistický stranický aparát Tatarstánu pokusil využít národní hnutí pro hru „na přetahovanou“ s Moskvou tak, že strašil Kreml možností příchodu k moci nacionalistů, s nimiž dialog nebude možný. Nicméně v prosinci 1991 se postavení tatarského národního hnutí zastoupeného především Tatarským veřejným centrem a stranou Ittifak znatelně upevnilo. Nacionalisté dokázali získat do svých řad městskou tatarskou inteligenci, najít zdroje financování (především v prostředí tatarských podnikatelů), vyškolit vedoucí pracovníky na různých úrovních, vybudovat distribuované stranické struktury a zahájit silnou propagační kampaň.

Dne 24. října 1991 vyhlásil Tatarstán samostatný stát. Nezávislost republiky potvrdilo referendum v roce 1992. Zanedlouho Tatarstán odmítl podepsat federální smlouvu a schválil dokonce vlastní ústavu, která zakotvovala přednost zákonů Tatarstánu před zákony RF. Na podzim 1993 prezident Tatarstánu Mintimer Šajmijev podrobil tvrdé kritice návrh nové ruské ústavy, jehož ustanovení byla v rozporu s ústavou Tatarstánu. Koncem téhož roku se Tatarstán odmítl zúčastnit voleb ruských zastupitelských orgánů, a sice Rady federace a Státní dumy (k volbám přišlo pouhých 14 % obyvatel republiky).

Až do začátku roku 1994 se Tatarstán snažil vést nezávislou politiku, kdy udržoval rovnováhu mezi konceptem úplné samostatnosti a zachováním hospodářských vztahů s Ruskem. Nakonec musel Šajmijev pod tlakem Moskvy ustoupit: 15. února 1994 byla uzavřena smlouva s RF o vzájemném delegování pravomocí, na jejímž základě se z Tatarstánu stal stát přidružený k Rusku v konfederativním postavení.

Mítink v předvečer referenda o samostatnosti Tatarstánu (21.3.1992). Muž drží plakát “Tatarstanyң kurkusyz ir-egetləre! Bezneң uryn milli gvaridiyadə!” (“Odvážní muži Tatarstánu, naše místo je v Národní gardě!”). Tatarská republika, 1992 Foto: z archivu Azatlik Radios

Zanedlouho se Šajmijev stal jednou z nejloajálnějších vůči Kremlu hlav republik. Tento politický obrat souvisel s dojednanými dohodami mezi Kazaní a Moskvou: Šajmijev všemožně podporoval ruskou vládu Viktora Černomyrdina, zatímco Tatarstán získal pro ostatní subjekty federace nevídané hospodářské úlevy (nízké odvody do federálního rozpočtu, vysoký stupeň samostatnosti při schvalování hospodářských rozhodnutí, při správě vlastnictví apod.). De facto Moskva na Tatarstánu vyzkoušela politiku „kupování loajality“, kterou později uplatnila v Čečensku.

Prezident Šajmijev se pokusil přeměnit Tatarstán na svazový stát, který buduje své vztahy s Moskvou na exkluzivních smluvních zásadách. Mimochodem v roce 1999 Tatarstán nebyl nadšen z nápadu vytvořit svazový stát mezi Ruskem a Běloruskem. Tuto iniciativu přijala Kazaň dost chladně a v předtuše možné ztráty svého exkluzivního postavení zkusila ukázat zuby. Na podzim 1999 parlament republiky odhlasoval přechod tatarštiny na latinku. Toto rozhodnutí způsobilo nefalšovanou hysterii v Moskvě.

Na co spoléhala Kazaň?

Šajmijev doufal, že výjimečný hospodářský význam Tatarstánu a vliv tatarské komunity v republice a celkem v RF umožní „dohodnout se s Moskvou na zvláštních podmínkách“. Tatarský prezident aktivně využíval nacionalistické opozice jako strašáka pro Moskvy, i je nutno říct, že tento postup nějakou dobu fungoval. Nicméně to Šajmijev poněkud přehnal: za pomoci silné úřednické mašinérie a většinového volebního systému byla z tatarského parlamentu prakticky vytlačena opozice – jak ruská, tak tatarská. Celé tatarské národní hnutí se tak už v druhé polovině 1990. let stalo hnutím mimoparlamentním, i jediným prostorem pro jeho aktivity zůstala ulice.

Když se k moci dostal Vladimir Putin, nabral Kreml směr tvrdé centralizace. Prvními oběťmi této politiky se staly ty nejbohatší a nejsamostatnější subjekty federace, v první řadě Tatarstán. Už v roce 1998 bylo pro obvinění z podněcování mezietnické zášti zastaveno vydávání opozičního tatarského listu Altyn urda. Nějakou dobu pak vycházel v samizdatu, než ho úřady zakázaly úplně. V roce 1999 se tatarští nacionalisté pokusili o spojenectví s tatarskými komunisty a ruskými demokraty v zájmu společného boje proti Šajmijevovi. Tatarská pravice vyhlásila politickou hladovku, aby dosáhla změny volební legislativy. Tato kampaň však nepřinesla žádný výsledek. V roce 2001 byla v Rusku na legislativní úrovni zakázána činnost etnických stran. V důsledku soudních perzekucí a tlaku tajných služeb zanikla početná občanská sdružení a hnutí domorodých národů, zejména všechny tatarské strany a nejvlivnější tatarské organizace. V letech 1999 až 2005 Kreml každoročně prováděl změny ústavy Tatarstánu, aby ji „uvedl do souladu s ústavou RF“. Z ústavy republiky tak zmizely zmínky o navazování vztahů s cizími státy, o zřízení národní banky apod.

Tatarské elity se příliš dlouho konejšily zvláštním postavením, zatímco Moskva vařila oponenta „pomalým varem“. Nový prezident republiky Rustam Minichanov, který nastoupil do úřadu v roce 2010, pokračoval v politice svého předchůdce: loajalita výměnou za omezenou autonomii. Problém spočíval v tom, že do roku 2010 se Tatarstán přenechal Moskvě téměř celou svou svrchovanost, čímž zanikl i předmět pro „smlouvání“ s Ruskem. Zbývalo jen platit, i Tatarstán platil. Republika zvyšovala rozsah odvodů do federálního rozpočtu, proto musela navýšit i těžbu ropy.

Tramsparent “Kremlin kills native nations!” (Kreml zabíjí domorodé národy!) umístěný aktivisty ze Svobodného Idel-Uralu u vstupu na olympijský stadion v Kyjevě 26. května 2018 v den finálního zápasu Ligy mistrů

Přestože v období vyspělého putinismu se z Ruska s konečnou platností stal unitární stát, symbolické projevy federalismu se vymycují dodnes. V roce 2017 Kreml odmítl prodloužit smlouvu o rozdělení pravomocí mezi RF a Tatarstánem (tato smlouva byla chloubou jak Šajmijeva, tak Minnichanova), a v roce 2018 tatarština de facto přišla o funkci úředního jazyka republiky zrušením její povinné výuky na školách.

Tatarský odboj v podmínkách Putinova Ruska

Rusko soustavně a vytrvale pracuje na asimilaci velkých domorodých národů a na přeměně etnických republik v obyčejné oblasti. Realizace tohoto záměru probíhá v několika rovinách:

Vůdci tatarské mládežnické organizace Azatlyk proti tlaku FSB a ministerstva vnitra na jejich aktivisty. Kazaň, 2013. Foto: Tatarské společenské centrum

Dokonce i v těchto nesnadných podmínkách tatarské národní hnutí nejenže přežilo, ale také hledá nové formy a metody boje. Nejen propagandisté samostatného tatarského státu, ale i obyčejní občanští aktivisté se octli v postavení disidentů.

„Tatar milli chәrәkәte“ (tatarské národní hnutí) dnes už není masové ani organizované. Zároveň vzrůstá role morálních autorit a jednotlivých odvážlivců, kteří nemají v pozadí mnohotisícové demonstrace, mají však sympatie a podporu přemýšlivé části tatarské společnosti. Mezi tyto osobnosti patří spisovatelka, vůdkyně dnes ilegální Tatarské strany národní nezávislosti Ittifak Fauzija Bajramovová; politický emigrant a zakladatel občanského hnutí Svobodný Idel-Ural Rafis Kašapov; lídři mládežnické vlastenecké organizace Azatlyk Nail Nabiullin a Batyrchan Agzamov; známý tatarský publicista Ruslan Ajsin.

Na jaře 2018 skupina politických emigrantů oznámila na Ukrajině založení občanského hnutí Svobodný Idel-Ural, které deklaruje nenásilný boj za získání samostatnosti pro šest republik v Povolží. Jeden z předáků Svobodného Idel-Uralu pobývá na území Ukrajiny. Tato organizace vyvinula dost aktivní činnost nejen na jejím území, ale také v zemích Britského společenství a Spojených státech amerických. Účastníci hnutí informují mezinárodní společenství o porušování práv domorodých národů Ruska, vydávají v různých jazycích podcasty zpráv o Idel-Uralu a o politické situaci ve světě, věnují se lidskoprávním aktivitám.

Zakladatelé hnutí Svobodný Idel-Ural. Zleva: Syres Boljajeň (Erzjan), Rostyslav Martyňuk (Ukrajinec, člen kyjevského spolku Erzjaň Val), Rafis Kašapov (Tatar), Ilmir Imajev (Tatar). Kyjev, 21. března 2018

Činnost Svobodného Idel-Uralu však narazila na řadu problémů. Hlavním z nich podle erzjanského aktivisty Syrese Boljajeně je, že mezinárodní společenství nepodporuje národnostní hnutí domorodých národů, ale ruskou opozici. I ukrajinští politici dodnes spojují budoucnost rusko-ukrajinských vztahů s Alexejem Navalným, nikoli se separatisty. Vypadá to, že bez zpracování historického ponaučení z Chicken Kiev speech se Západ ani Ukrajina k „řízenému rozpadu Ruska“ neodváží.


Informace o CVBP Prometheus
CVBP Prometheus [5]
(Centrum pro výzkum bezpečnostního prostředí) je ukrajinská nevládní organizace, která se věnuje studiu různých stránek hybridní války Ruské federace proti Ukrajině. Organizace je známá v odborných kruzích svými jedinečnými analytickými publikacemi Krym za oponou a Donbas v plamenech. Prometheus se také specializuje na řešení problému porušování práv původních obyvatel a etnických skupin v Ruské federaci.


Další příspěvky od InformNapalmu:


Tento příspěvek zpracován speciálně pro InformNapalm
(Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0 [19])
Sdílejte s přáteli na sociálních sítích
.
 Stránka komunity InformNapalm na sociální síti Facebook v češtině: InformNapalm Česko [20].


Chceš pracovat pro mezinárodní komunitu InformNapalm jako dobrovolník, nebo máš pro nás zajímavé informace?
Napiš soukromou zprávu na naši hlavní vícejazyčnou stránku [21] na Facebooku nebo na osobní stránku šéfredaktora [22].

Chceš přispět finančně a stát se našim filantropem, abys pomohl dobrovolníkům hradit náklady na provoz webu? Zavaž se k minipříspěvkům pro InformNapalm přes Patreon: https://www.patreon.com/informnapalm [23]

Chceš nás podpořit morálně? Aktivně sdílej naše studie v různých jazycích na sociálních sítích, vypaluj agresora informačně společně s námi!



Překlad: Svatoslav Ščyhol [24]