Pavlo Kazarin napsal jako vždy brilantní a vysoce aktuální text o „smíření“ mezi Ukrajinou a Ruskem. Nový trend přicházející „z druhé strany“ jistě vyžaduje správné pochopení a kvalifikovanou odpověď. Kvůli snad vrozené inteligenci, snad získané neochotě nahrávat radikálům autor ovšem nechal mimo pozornost tu nejvýznamnější složku případného smíření mezi dvěma sousedními národy. A kdepak jen složku, nevšiml si (nebo nechtěl reflektovat) podmínku sine qua non.
Nelze tedy pochybovat, že v historickém výhledu se dokáže smířit každý s každým. Vedle uvedených v článku příkladů Německo-Francie a Polsko-Ukrajina existují i jiné, neméně působivé. Třeba anglicko-americké smíření známé jako Velké sblížení (The Great Rapprochement) bylo možné teprve v roce 1895, po téměř století od Války na nezávislost, Války z roku 1812 (existoval mezi Londýnem a Washingtonem i tento konflikt) a dlouhých desetiletích přetahování o sféry vlivu na západní polokouli. Ještě víc ohromujícím, ba dokonce inspirativním příkladem bylo smíření mezi Němci a Židy, které se odehrálo prakticky před našima očima, i přes bezprecedentní hrůzy Holocaustu.
Serhij Hromenko, ukrajinský historik
Na druhou stranu, kromě Ruska a Ukrajiny se nemohou nebo nechtějí smířit Izrael a většina jeho sousedů, Čína a Tchaj-wan, Severní a Jižní Korea, Gruzíni nemají mír s Rusy, Abcházci a Osetinci, Arméni s Ázerbájdžánci, národy Libanonu mezi sebou, není v dohledu žádné smíření mezi Indií a Pákistánem, a to jde jen o ty nejzjevnější příklady. Že není možný mír v Iráku a Sýrii, o tom zatím nemluvil jen lenoch. Pro Afriku je dnes mír vzdálenější než kdykoli v jejích dějinách. Ani v místech, kde byl konflikt formálně ukončen (Bosna a Hercegovina) nebo během desetiletí prostě „vyšuměl“ (Severní Kypr), skutečné smíření nevidíme, což znamená, že by se násilí mohlo v budoucnu opakovat.
V čem se tedy liší ty „povedené“ příklady od „nepovedených“? Proč některé země a národy i přes prolitou krev dokázaly dojít smíření se sousedy a jiné zase ne? Podle Kazarina je hlavní „překonat imperiální fantomové bolesti v povědomí své země“ (jak tomu bylo s Polskem) a rezignovat „na své imperiální sebeuvědomění“ (pro Rusko). Pak prý bude šance.
Krutá pravda ovšem je, že se Pavlo mýlí a že samotná změna světonázoru nestačí. Navíc činnost Jerzyho Giedroyce, který vytvořil „koncepci vzájemných vztahů mezi Polskem a východními sousedy“, byla umožněna právě díky splnění oné podmínky sine qua non („bez níž nelze“), kterou Kazarin přehlédl.
Proč to tedy někomu vyšlo a někomu ne? V čem se liší francouzsko-německý nebo německo-židovský případ od toho rusko-ukrajinského? Co je to zázračnou podmínku, která tvoří základ smíření mezi zeměmi a národy?
Odpověď je jednoduchá a očividná, liberálům se však nebude moc líbit. Hledanou podmínkou sine qua non je úplná vojenskopolitická porážka jedné ze stran konfliktu, v nejzazším případě pak zánik nepřátelského státu. Jinak všechny snahy o nalezení vzájemného porozumění a organizaci stálého dialogu zůstanou doménou malých inteligentských skupin bez jakékoli naděje na úspěch. Dokonce i v případech, kdy byl tento proces zahájen (Izrael a Palestina), nelze ho označit za dlouhodobý a stabilní.
Velká Británie prohrála otevřené války s USA a ustoupila v hospodářském soutěžení, což umožnilo „Velké sblížení“. Třetí říše nejen prohrála válku, ale dokonce zmizela z mapy světa, a tak Němci dokázali dojít smíření se sousedy a učinit pokání vůči Židům. Meziválečné Polsko bylo jakousi miniříší a ovládalo mj. Lvov a Vilnius, v důsledku Druhé světové války se však stalo průměrným národním státem a přišlo o ukrajinská, běloruská a litevská území. Giedroyc pouze přesvědčil Poláky, aby tuto skutečnost přijali.
Pouze tehdy, kdy jeden z rivalů zcela prohrál a dokázal si svou porážku uvědomit, a vítěz měl dost rozumu, aby jeho omluvu a „podanou ruku přátelství“ přijal, je možné skutečné smíření. Němci po První světové nechtěli mír, ale revanš, a smířili se s nevyhnutelným teprve po Druhé světové. Většina zemí a národů „přišla k rozumu“ na první pokus.
Naopak tehdy, kdy si rivalové dosud neustoupili a pomýšlejí na možné vítězství, není žádné smíření možné. Nikdo nechce vypadat jako „slaboch“, který jako první nabídne mír a ve sporu ustoupí. Ani Pákistán a Indie v zápasu o Kašmír, ani Arménie a Ázerbájdžán v boji o Karabach, a už vůbec ne Rusko, které soupeří s Ukrajinou o Krym a podporuje teroristy na Donbasu. Jak pro Ukrajince, tak ještě více pro Rusy by „vzdát se“ Krymu znamenalo utrpět jasnou a jednoznačnou porážku v národním budování, popř. ve „vstávání z kolen“.
Smíření mezi Rusy a Ukrajinci (záměrně nepíšu „Moskvou a Kyjevem“) tak v této fázi není možné z objektivních důvodů, nejednou ověřených v jiných mezinárodních konfliktech. Žádné iniciativy intelektuálů, „inteligentů“, kulturních osobností, „obyčejných lidí“, ruských politických emigrantů a už vůbec ne tzv. olginských botů nebudou mít vůbec žádný úspěch. Po osudovém okamžiku, kdy při útoku na ukrajinské fotometrické středisko v Simferopolu zemřel ukrajinský voják, žádne slovní nebo papírové smíření nestačí, takové účty se platí jen krví.
“Za 18 km jsou ruští okupanti”, Chersonská oblast
K žádnému přechodnému smíření proto nedojde. Rusko musí zahynout v plamenech války, kterou samo rozpoutalo, Krym a Donbas se musí vrátit, kam patří – teprve tehdy, i když nikoli hned, dokážou Ukrajinci Rusům odpustit, a to upřímně. Ovšem pouze v případě, že samotní poražení Rusové si dokážou svou chybu uvědomit a o odpuštění upřímně požádat.
Serhij Hromenko, krymský historik a publicista, pracovník Ukrajinského ústavu národní paměti,
pro Krymr.org, 16. ledna 2016
Překlad: Svatoslav Ščyhol