Dnes, 25. dubna, Nejvyšší rada Ukrajiny schválila ve druhém čtení dlouho očekávaný a velmi diskutovaný zákon č. 5670-d, „O zajištění fungování ukrajinštiny jako úředního jazyka“. Účelem tohoto právního předpisu je naplnit obsah ustanovení článku 10 Ústavy Ukrajiny, který říká, že stát zaručuje rozvoj a fungování ukrajinštiny ve všech sférách veřejného života ve všech regionech Ukrajiny. Česká redakce InformNapalmu nabízí čtenářům překlad příspěvku, který k tématu ještě před samotným hlasováním napsal známý ruský opoziční novinář Arkadij Babčenko žijící v ukrajinském exilu.

Pro mne jako rusky píšícího novináře by bylo samozřejmě pohodlnější, kdyby tu byly jazyky dva. Kvůli kvótám mám problémy s pracovním uplatněním. Mé knihy podléhají zákazu. Mohl bych mít teplé místečko a pracovat kdekoli si budu přát, získat nové příležitosti a nové příjmy.

Srbové a Chorvaté mluví stejným jazykem, srbochorvatštinou. Jak jedni, tak druzí jsou Slované. Jak jedni, tak druzí jsou křesťané.
Slyšeli jste snad někdy o bratřích Chorvatech?
Proč Srbové jsou bratři, ale Chorvati ne?
Jak Ukrajina, tak Polsko byly součástmi Ruské říše. Jak Ukrajinci, tak Poláci jsou Slované.
Proč jsou Ukrajinci z ruského pohledu „stejnýnárod“, zatímco Poláci nikoliv?

Ukrajina dnes získala jedinečnou šanci. Taková šance se jí naskytne jednou za století. Alespoň naposledy se naskytla přesně před sto lety. Podobné podmínky pro uvědomění sebe jako národa tu byly v roce 1918. Tehdy byla tato šance zmařena. Kdyby si ji Ukrajinci nechali ujít i tentokrát, obávám se, že by čekali dalších sto let.

Estonsko a Ukrajina opustily Sovětský svaz ve stejném roce. Proč tedy Estonci nejsou „stejný národ“? V Tallinnu s ruštinou nejsou žádné problémy. Abychom mohli klidně žít v Tallinnu, nemusíme umět estonsky. V obchodech, stáncích, na benzínkách, zkrátka téměř všude lze s obsluhou bez problémů komunikovat rusky. V barech je to však už obtížnější.
Pročpak?
Protože jako prodavači v obchodech pracují lidé ze starší generace, zatímco jako číšníci v barech ti mladší.

Třicet let po opuštění říše přestala mládež v pobaltských zemích mluvit jazykem této říše. Estonsky ano. Anglicky také ano. Ruština se již téměř nepoužívá.

Mám v Tallinnu známého, který je zaměstnán jako hasič. Je stoprocentní etnický Rus. Nedávno se stal velitelem týmu. Kvůli tomu musel udělat zkoušku z estonštiny. Na stupeň B2, pokud se nemýlím. Teď mě hasič opravuje: C1. Zkoušel to nějakých osm let. Nakonec ji udělal.
Zamysleme se nad kvalitou přístupu k vlastnímu jazyku: i k získání práce hasiče je nutno ovládat jazyk na univerzitní úrovni.

Mám za to, že chce-li Ukrajina se začlenit do Evropy co nejdříve, musí mít dva běžně používané jazyky: ukrajinštinu a angličtinu. A pro úředníky by měla být angličtina vůbec povinná. Aby každý investor mohl bez problémů komunikovat s úředníky. Aby každý turista mohl bez problémů koupit jízdenku do metra. Ale to je jen tak, odbočka.

Dnes nejde o to, aby celá Ukrajina okamžitě přešla do ukrajinštiny. To se nestane. Nikdo to ani nepožaduje. Bludy o údajném utlačování ruštiny nechci ani popírat, jejich nesmyslnost je zcela evidentní. Starší rusky mluvící generace jak mluvila rusky, tak mluvit bude. Nejde tu dokonce ani o naše děti.
Jde o to, jakou řečí budou mluvit naši vnuci.

Vnuci Estonců, kteří žili v Sovětském svazu, mluví estonsky. A hotovo, žádná rétorika o bratrských sovětských národech tu vůbec nevzniká. Prostě zanikla z důvodu vymření.

Kdyby se Rusku povedlo vnutit Polákům ruštinu, ručím za to, že by se „jsmepřecebratři“ určitě vydali zachraňovat bratrský polský lid – nevím před kým, třeba před fašistickou šlechtou. Nyní však ani Kurgiňana nenapadne říct, že by Rusové a Poláci byli „stejnýnárod“. I nejvíc poblázněný velkoruský šovinista by si totiž zaklepal na čelo: jakýpak stejný národ, my přece mluvíme rusky, oni polsky.
Kdykoli se zblázní Němci, vždy se v první řadě snaží připojit bratrský rakouský lid. Který mluví stejným jazykem jako oni.

Jazyk je základ národa. Je to jev natolik stěžejní, že v podstatě o něm nemá ani smysl mluvit. Stejně jako lékař onkolog nemluví o tom, že pro úspěšnou léčbu rakoviny je třeba dýchat. Můžeme prodělat chemoterapie kolik chceme, ale když nebudeme dýchat, nebude to k ničemu. Je to natolik jasné, že žádný lékař nikdy nepředepisuje „dýchání“. To se předpokládá automaticky.

Dnes bude Rada rozhodovat o věci nadmíru důležité. Je důležitější než prezidenské volby. Je důležitější než státní zřízení, zda bude parlamentní, prezidentsko-parlamentní nebo prezidentské. Je důležitější než Zelenskyj nebo Porošenko.
Jde o civilizační volbu.

I to je však málo. Ani tato opatření nestačí.

Srbochorvatsky vůbec mluví celá řada jižních Slovanů. Jsou to Srbové, Chorvaté, Bosňáci nebo Černohorci. Makedonci, Slováci a Slovinci v podstatě také, mají stejný základ, ale jsou tu větší rozdíly. Proč tedy Srbové jsou bratří, ale Chorvati ne?
Má to dva další důvody.

Za prvé Srbové jsou pravoslavní, Chorvati katolíci.
Za druhé Srbsko má cyrilici, Chorvatsko latinku.

Sledujeme-li písmo a vyznání, dospějeme ke zcela jednoznačnému závěru: ze všech slovanských národů jsou na „jsmepřecebratry“ pasováni pouze pravoslavní s cyrilickým písmem.

Slovinsko: katolictví, latinka
Slovensko, katolictví, latinka
Bosna: Slované, muslimové, latinka
Chorvatsko: katolictví, latinka
Polsko: katolictví, latinka
Česko: katolictví, latinka

A:

Ukrajina: pravoslaví, cyrilice
Bělorusko: pravoslaví, cyrilice
Bulharsko: pravoslaví, cyrilice
Černá Hora: pravoslaví, od roku 2009 snaha o přechod na latinku, dosud však podle ústavy cyrilice a latinka souběžně
Makedonie: pravoslaví, cyrilice

Mimochodem právě proto mnoho chytrých lidí říká, že dalším pokusem po Černé Hoře bude Makedonie.

Souběh těchto dvou faktorů, pravoslaví a cyrilice, je zaručeným důvodem pro bratrskou pomoc. Kde je z těchto faktorů naplněn pouze jeden, už žádné „jsmepřecebratrství“ neexistuje. O pravoslavném Rumunsku nikdo nikdy neslyšel, že by byli „jsmepřecebratrský“ národ.

Ohledně cyrilice vše pochopili dokonce i v Kazachstánu. Který vůbec není pravoslavný ani slovanský. Nebezpečí používání stejného písma jako Říše zde bylo však jasně uvědoměno. A zahájen přechod na latinku.

Heslo „Armáda, jazyk, víra“ s tímto rozdělením obdivuhodně přesně koreluje.
Ale.
Chce-li Ukrajina zcela jistě uniknout ze „jsmepřecebratrského“ objetí, heslo by mělo znít: „Armáda, jazyk, katolictví, latinka“.

Dva poslední faktory jsou volitelné. Jazyk je však v situaci existence agresivního souseda základním kamenem. Jde o atomární úroveň sebeuvědomění národa.

Dovolím si opakování: pro mne jako ruskojazyčného novináře by byly dva jazyky samozřejmě pohodlnější. Chápu však, že moje problémy jsou moje problémy. A že existence nezávislé svrchované svobodné Ukrajiny je důležitější než moje problémy.

Sečteno a podtrženo: nebude-li Ukrajina mít svůj jazyk, „jsmepřecebratři“ určitě znovu přilezou se líbat. Určitě se pohrnou zachraňovat „stejnýnárod“ před fašisty a banderovci. Ať už za deset let, padesát nebo sedmdesát.
Ale zaručeně.

P.S. Speciálně pro Facebook: žádnou nenávist ani její podněcování tu nehledejte. Jde pouze o pokus historické analýzy.

autor: Arkadij Babčenko
zdroj: Facebook: 25. 4. 2019
titulní foto: Eldar Sarachman, Ukrajinská pravda
překlad: Svatoslav Ščyhol