Přinášíme zajímavý článek z pera Oleksandra Kramara, který vyšel na portálu Ukrajinský týden, k tématu kroků, u nichž autor považuje za důležité, aby je ukrajinské síly udělaly, chtějí-li zastavit politický a ideologický pohyb země v kruzích.

První pololetí vládnutí Volodymyra Zelenského rozptýlilo veškeré pochybnosti o tom, že máme co do činění se sice nezbytně opatrným, přesto cíleným znovunastolením protiukrajinského režimu a s naplňováním měkkého scénáře podrobení Ukrajiny Rusku v kulturní, ideologické a výhledově také v politické rovině. Z hlediska dosahu výzev pro národní státnost jeho politika v ničem nezaostává za režimem Janukovyčovým, i když taktika se liší.

Tato skutečnost dokládá, že i po dvou Majdanech a třech desetiletích formálně samostatné existence země stále chodí v kruzích kvůli nesplněným historickým úkolům po dvou předchozích nedokončených revolucích. S tím, že navzdory hrozbám, které nese obnovené za Zelenského protiukrajinské směřování, nespočívá hlavní výzva v tom, jak ho zvrátit, nýbrž v tom, jak jednou provždy znemožnit pravidelné návraty protiukrajinských režimů jako takové.

Vlci v rouchách beránčích

Přítomnost jednotlivých personálií ani opakované formální ohledy na ukrajinskou většinu již nedokážou zakrýt cílenou demontáž předchozích úspěchů v budování národního státu a navrácení Ukrajiny do postavení území v politickém a kulturně civilizačním ohledu nárazníkového, příznivého pro pohlcování „ruským světem“.

Čtěte také: Na cestě ke katarzi (Zakladatel InformNapalmu Roman Burko, článek z vydání „Svět v 2020“, ukrajinsky)

V zahraniční politice nabírá na síle čím dál hůř maskovaná pomalá kapitulace před Kremlem. Od vydání zločinců ve veřejně známých kauzách do Ruska pod záminkou výměny zajatců, zejména v kauze sestřelení malajsijského Boeingu, hromadných poprav na Majdanu nebo charkovských teroristů, přes odevzdání strategických pozic na frontě pod záminkou tzv. stažení jednotek nebo prodloužení platnosti zákona o zvláštním způsobu místní samosprávy na okupovaném území Doněcké a Luhanské oblasti až k souhlasu s implementací tzv. Steinmeierovy formule do ukrajinské legislativy. Jak víme, tato formule počítá s přiznáním zvláštního postavení pro Ruskem okupované území nikoli na přechodné období pro reintegraci, ale natrvalo.
K takto rozsáhlé zradě národního zájmu při vyjednávání s nepřítelem došlo bez jakýchkoli úspěchů, ale pod neustálou nepřátelskou palbou a bez byť minimálního snížení ztrát mezi ukrajinskými vojáky. Ve vnitrostátním měřítku pak nabírá na obrátkách soustředěná ofenzíva represivního systému proti veteránům a dobrovolníkům.

Krátce před Novým rokem se k tomu všemu přidala nefalšovaná kapitulace na plynárenské frontě hybridní války. Navzdory silným trumfům jako je zastavení výstavby Nord Streamu 2 kvůli americkým sankcím a neexistence možnosti přepravovat ruský plyn po dobu nejbližšího roku jinak než přes naše území přistoupili vyjednávači za Ukrajinu na kapitulantské podmínky plynárenských dohod s RF. Aniž by přitom obhájili byť jednu z klíčových konfliktních položek: ani evropský přístup k tvorbě cen na tranzit plynu, ani prodej plynu Gazpromem evropským odběratelům na ukrajinsko-ruských hranicích, ani větší objem zaručených přeprav nad rámec toho, co ruský monopolista beztak nemohl pumpovat mimo ukrajinské území.

Ukázková v tomto smyslu je rétorika ruského vicepremiéra Dmitrije Kozaka, který měl na starosti jednání za ruskou stranu, že zástupci RF de facto nadiktovali ukrajinské straně podmínky plynárenské kapitulace, za nichž byli ochotni ve spolupráci pokračovat. S ohledem na vzájemný poměr pozic to nasvědčuje cílené zradě ukrajinských zájmů, dle anonymizovaných insiderských zpráv na některých telegramových kanálech k tomu mělo dojít pod přímou pohrůžkou odvolání vedení Naftohazu ze strany Zelenského. Zajímavé je, že se shora uvedený ruský dohlížitel netajil tím, kdo toto vše zajišťuje z ukrajinské strany: jedná se o Zelenského asistenta Andrije Jermaka, s nímž má pocházející ze sovětské GRU Dmitrij Kozak, jak sám tvrdí, dlouhou historii plodné spolupráce.

Dalším signálem připravenosti na kapitulaci se stalo Zelenského veřejné družení s lidmi, kteří demonstrativně zpochybňovali ukrajinskou svrchovanost nad Krymem nebo ospravedlňovali jeho ruskou anexi. Nejdříve šlo o zrušení zákazu vstupu na Ukrajinu od SBU pro herce Fjodora Dobronravova, později byl za Zelenského osobní intervence povolen vstup zpěvákovi Doktoru Albanovi, který koncertoval na Krymu. Zelenského loajalita vůči lidem veřejně pohrdajícím ukrajinskou svrchovaností nad poloostrovem, který okupuje Rusko, nenechala nikoho na pochybách, že i on sám, byť de facto, přece jen jí pohrdá.
Vrcholem se stalo Zelenského novoroční přání samotnému iniciátorovi ruské anexe Krymu. Jednání se údajně týkalo dalších výměn zajatců. Důraz Zelenského tiskové kanceláře, že tento popřál Vladimiru Putinovi poté, co Putin ukrajinského prezidenta demonstrativně ignoroval, však dosvědčil Zelenského ochotu ponižovat sebe a celou zemi takto ukázkově lokajským stylem chování.

Čtěte také: Zabránit pesimistickému scénáři (ukrajinsky)

Uvařit jako žábu

Důkazem, že ukrajinské úřady pochopily všechny tyto signály právě takto, byl skandál s vánoční návštěvou ruské blogerky Alexandry Mitrošinové v Kyjevě. Policie se zcela v duchu Zacharčenka a Janukovyče pustila do pacifikace ukrajinských aktivistů, kteří se odvážili protestovat proti veřejné akci osoby, která předtím navštívila Krym. Tomuto postupu se pak dostalo tichého schválení ze strany vedení Ministerstva vnitra, které si dosud netrouflo potrestat své podřízené, dezorientované Zelenského veřejným stanoviskem.

Současně byl na pozici šéfa Ústavu paměti národa dosazen člověk, který je ochoten k „historickému dialogu“ s Ruskem, přezkumu desovětizace a změně panteonu národních hrdinů tak, aby vyhovoval poptávce tradičního maloruského přístupu ve smyslu Malevič a Sikorskyj. Už se chystá řada zákonodárných iniciativ, které mají rozmělnit dost chabé úspěchy z minulých let v jazykové a kulturní sféře, aniž by se změnil samotný jazykový zákon. Mezitím přichází stále více zpráv o útocích na mluvčí ukrajinštiny, od vraždy dobrovolníka v Bachmutu až k beztrestným projevům veřejného pohrdání ve sféře služeb.

Nakonec Zelenského tým stále méně skrývá i svou orientaci na Ruskou pravoslavnou církev na Ukrajině, kdy ignoruje nebo dokonce přímo překáží autokefální Pravoslavné církvi Ukrajiny. Zejména Zelenskyj ani další úřední osoby z prezidentské kanceláře vůbec nijak nepřipomněli první výročí tak významné události pro stát, jíž bylo mezinárodní uznání nezávislé Pravoslavné církve Ukrajiny. Navíc, jak tvrdí její primas metropolita Epifanij, místní státní správy po výměně jejich vedení novým prezidentem Zelenským začaly klást aktivní odpor přestupu pravoslavných farností od RPC k PCU po celé zemi. Kontrolované prezidentskou kanceláří soudy zablokovaly postup realizace zákona, který ukládá náboženským organizacím RPC na Ukrajině uvádět v názvu svou skutečnou jurisdikci. Zástupci vládnoucí strany Služebník lidu, jak tomu třeba bylo nedávno na Bukovině, pak veřejně avizují, že mají v plánu bránit přestupům ukrajinských farností od Ruské k Ukrajinské pravoslavné církvi.

Ivan Bakanov, šéf Bezpečnostní služby Ukrajiny SBU, která by se vlastně měla zneužívání Kremlem kontrolované náboženské organizace Moskevského patriarchátu v hybridní válce proti Ukrajině postavit, se naopak netají tím, že se k ní sám hlásí. Poradce tajemníka Rady pro národní bezpečnost a obranu Serhij Syvocho pak dokonce přímo prohlašuje, že úřady přiznávají zvláštní roli při ukončení války na Donbasu náboženské organizaci „zastoupené na obou stranách konfliktu“, která je již dlouho a úzce napojena na Kreml a ruské tajné služby. Je asi zbytečné vysvětlovat, na čích podmínkách a na jaké platformě.

Dochází také k obnovení ruské podnikatelské expanze na Ukrajinu. Vedle nárůstu dovozu ruského uhlí a později také elektřiny (buď rovnou, nebo přes Bělorusko) máme informace o možných přímých dodávkách plynu od Gazpromu (které nejenže nebyly dementovány, ale také zástupci Naftohazu nepřímo potvrzeny) a o spuštění montáže ruských aut na půdě Záporožské automobilky. Ostatně hlavními beneficiáři Zelenským aktivně lobbované legalizace hazardu (v čemž, jak se zdá, zatím máme jen pauzu) by se měly stejně tak stát ruské polokriminální struktury. Sebejistě jako nikdy se dnes na Ukrajině cítí ruská Alfa Group. S tím, že jde patrně jen o první vlaštovky expanze, jichž je však i přesto víc než dost.

Čtěte také: Dostat se na běžící řádek (ukrajinsky)

Dodáme-li k tomu všemu ochotu (deklarovanou některými zástupci úřadů) k obnovení železničního spojení s okupovaným územím Doněcké a Luhanské oblasti, přímého leteckého spojení s RF nebo výplaty dotací okupační správě ve výši několika miliard dolarů ročně pod zástěrkou důchodů pro obyvatele okupovaného území, máme dokonaný obraz zrady ukrajinských pozic Zelenským.

Manifestem této politiky se stalo Zelenského novoroční přání s tradičním leitmotivem „maloruství“ na téma „jaký je rozdíl“, což v konečném důsledku nevyhnutelně vede k „jaký je rozdíl, ve které zemi žijeme“ a „jaký je rozdíl, zda budeme Ukrajinci, nebo Rusové“. Jde jen o to, že podobné otázky vyžadují postupnou přípravu povědomí. Jak víme, hodíme-li žábu do vařící vody, rychle vyskočí ven, ale dáme-li ji do vlažné vody a postupně ji přivedeme k varu, nechá se uvařit.

Než se naplní pohár

Jediné, co dnes Zelenského brzdí a brání mu v rázném postupu ve smyslu odevzdání Ukrajiny Putinovi a znovunastolení protiukrajinského řádu ve vnitrostátní dimenzi, je strach z dalšího Majdanu. Jak však ukázala zkušenost s předchozím protiukrajinským režimem, není důležitá poslední kapka, která způsobí, že pohár přeteče. Předpokladem pádu režimu je jeho včasné naplnění kroky, u nichž by se mohlo zdát, že samy o sobě proběhnou, aniž by se dočkaly nějaké výraznější reakce, nicméně pouze ony dokážou udělat z některého kroku tu poslední kapku. Na čemž Zelenského tým aktivně pracuje s tím, že zároveň ztrácí tichou podporu maloměšťáků kvůli sociálním a hospodářským iniciativám, které se mezi nimi netěší oblibě. V této situaci by onou poslední kapkou mohlo být cokoliv, i nejde o to, zda režim padne dobrovolně na základě výsledků voleb, nebo nedobrovolně pod tlakem lidového protestu. Je to jen otázka času, místa a katalyzátoru.

Radikální síly v rámci ruské páté kolony na to čekají také. Stále více se mezi nimi prosazuje myšlenka, že „Zelenskyj a Porošenko jsou stejní“. Počítají s výraznějším rozšířením voličské základny kvůli poklesu podpory současné vlády. Ukrajinská voličská situace však funguje tak, že proruské síly mají apriori značně nižší podporu než ty ukrajinské. Problém vlasteneckého spektra, jak ukázaly volby v roce 2019, spočívá v chybějící konsolidaci kolem společných úkolů a fragmentací mezi různými vůdcovskými (ve skutečnosti oligarchickými) projekty. V situaci, kdy tu máme roztočený setrvačník populismu, z toho plyne vysoké riziko, že po pádu Zelenského režimu by mohly hlasy proukrajinsky orientovaných voličů posbírat jeden nebo více populistických politických subjektů s mlhavou identitou, která bude nahrazena dalšími očekáváními „zlatých cihel“ a „mesiáše“.

Populismus bez ideologie založený na vlivu místních oligarchů (a v poslední době také přímých agentů Kremlu) se velice hodí jak jim samotným, tak Kremlu. Umožňuje totiž vytvořit z ideologicky neutrální „bažiny“ v parlamentu nezbytný pool k prosazování požadovaných politických řešení na základě momentální rovnováhy zájmů. Toto riziko úměrně vymizení podpory Zelenského existuje dokonce i v dnešním parlamentu, o tom příštím nemluvě.

Pro Rusko je tento scénář optimální z pohledu obnovení fyzické kontroly nad ukrajinským územím. V situaci, kdy národní politiku určuje „bažina“, totiž nastává ideální chvíle k prosazování zájmů těch vnějších vlivových center, které dokážou v této „bažině“ udat směr. Ruská agrese v roce 2014 vzbouřila ukrajinskou společnost, alespoň její nejaktivnější část. Varianta „uspí ji a okradenou vzbudí“, z níž měl už před necelými dvěma stoletími největší obavy Taras Ševčenko, byla zmařena. Právě tento scénář by se však mohl v nejbližší době stát tím nejnebezpečnějším. Ukolébávání, uspávání národní bdělosti se současným rozněcováním populistických očekávání maloměšťáků vytváří ideální podhoubí pro destrukci ukrajinské státnosti tak, jak to bylo před 350 lety v hetmanátu po Bohdanu Chmelnickém.

Čtěte také: Shrnutí InformNapalmu: ruská agrese nezná hranice

Jak se tedy bude pád Zelenského režimu blížit, vyvstává před ukrajinskými sílami klíčová výzva: pracovat na chybách z minulosti, které umožnily další návrat protiukrajinského směřování po tak drtivé porážce, jakou zažilo proruské voličstvo po druhém Majdanu. Tyto závěry se netýkají až tolik dnešních politických projektů, které stále často mají příliš úzké zájmy dokonce ne stranické, ale skupinové, jako spíš ukrajinského politického tábora v širším slova smyslu: vůdců veřejného mínění, politických aktivistů, organizované části ukrajinského veteránského prostředí, nakonec všech zástupců ukrajinské většiny. Je důležité, aby odmítli zhoubnou logiku, která vedla k totální porážce ukrajinského tábora ve volbách 2019. Jak už Týden napsal, důvodem této porážky nebyla tolik popularita Zelenského a jeho Služebníka lidu nebo proruské páté kolony, jako spíš slabost, neurčitost a rozmělněnost ukrajinské většiny. A podmínky k tomu vytvořila chybná představa o nemožnosti znovunastolení protiukrajinského režimu. Uvědomit si a napravit tuto chybu je první složkou akční strategie.

Druhou chybou, jejíž opakování nesmíme dovolit, je ztráta iniciativy a odevzdání moci těmi, kdo si ji vybojoval v prvním a druhém Majdanu, ve prospěch oligarchie skrze realizaci práva volit nové vedení a určovat pořad jednání skupinou obyvatel, kteří se k pádu předchozích režimů nijak nepřičinili. Lustrace a odejmutí všeobecného volebního práva v chudém oligarchizovaném státě by měla tvorbě nového režimu předcházet a týkat se právě volených funkcí. Formát tohoto článku a právní omezení mi nedovolují popsat možné varianty těchto pojistek, jejich potřeba je však evidentní, i příslušná logika by měla být uplatněna po dalším převzetí moci ukrajinskými sílami. Právě neschopnost udržet moc na straně těch, kdo se podílel na svržení předchozích protiukrajinských režimů, totiž pokaždé vytvářela předpoklady k jejich znovunastolení prostřednictvím vad všeobecného volebního práva a stávajícího politického terénu.

Třetí složkou, na níž je důležité pracovat už dnes, je vypracování akčního plánu a jasně vytyčených realistických cílů pro budoucí ukrajinskou vládu. Nový režim má být jen jejich realizátorem. Naplnění tohoto programu a vytyčených úkolů by mělo skoncovat se střídáním sil proukrajinských a lhostejných/nepřátelských vůči ukrajinským národním zájmům. Otázka geopolitické nebo kulturně civilizační volby musí být jednou provždy uzavřena v zájmu konsolidace národní identity, a veřejná diskuze se posune pouze do roviny optimální taktiky rozvoje ukrajinského státu. K tomu je nutno znemožnit samotnou existenci protiukrajinských politických sil a nástrojů, které jim umožňují nejen dosáhnout revanše, ale také legálně působit. Jinak bude každé další vítězství v revoluci nebo volbách jen další iluzí, která namísto rozvoje odsoudí ukrajinský národ k chození v kruzích.

Překlad: Svatoslav Ščyhol