Kdybych byl požádán, abych charakterizoval „russkij mir“ jediným slovem, bez váhání odpovím: infantilismus. Právě tento pojem nejlépe vystihuje stav dnešní ruské společnosti.

Infantilismus je především neschopnost zodpovídat za své činy. Je to neschopnost pochopit souvislost mezi příčinou a následkem a uvědomit si, že určité chování způsobí určité důsledky.
Je to dětinská bezprostřednost vnímání světa. Infantilní svět je nadmíru jednoduchý. Američané srazili ceny ropy. Američané zosnovali revoluci na Ukrajině. Američané nenávidí Rusy. Proto nastrčili Židy a liberály. A Židé Rotenbergové ukradli všechny peníze. A Putin je hodný. V tomto světě nezbývá místo pro pološero a složité rozumové konstrukce. Primitivita je jeho hlavním rysem.
Je to stejná dětinská krutost. Dospělí lidé se obvykle nedostanou do stavu takové nenávisti, agresivity, touhy bezdůvodně škodit, způsobit bolest nebo ztrátu. V dospělém světě, kde existuje rodina, děti a zodpovědnost, se to nedělá. Funguje systém brzd a protiváh. Jsou to extrémy. Tak rychle upadnout do stavu krutosti a tak závratně měnit objekt své nenávisti dokážou jen infantilní lidé.
Je to úplně stejně dětinské nechápání hodnoty života. Mezi dospělými lidmi není normální nafukovat žáby brčkem. Uřezávat hlavy štěňatům. Rovnat se zemí obytné čtvrtě totálně destruktivními zbraněmi. Pálit po letadlech z Buku podle zásady „je civilní nebo ne, jaký je rozdíl, hurá, ptáčkopád, varovali jsme přece, ať nelítají po naší obloze!“
Nechápání hodnoty života, a to i svého vlastního, je snad hlavní vlastností infantilního člověka.
A samozřejmě také chybějící logické řetězce. Život ve světě s narušenými vazbami mezi příčinou a následkem. Kde mezi činem a jeho následkem není žádná souvislost. Kde házení vajíček z oken a natrhané uši jsou dvě zcela rozdílné věci. Stejně jako okupace části sousedního státu a sankce se zhroucením cen ropy. Žádný zasloužený trest za idiocii, jen Amíci nenávidí cokoli ruského.

Nejzajímavější však je, že tato masová infantilita nemá vůbec třídní povahu. Dejme tomu dědiční alkoholici, u nichž etanol. v průběhu několika generací zdegeneroval všechny mozkové synapse a neurony, u těch je vše jasné. Naprosto vykrystalizovaná a generacemi vytříbená prapůvodní hloupost. Vyspělou osobnost tu prostě není na čem stavět.
Ale infantilismem je přece prostoupena celá společnost odshora dolů, bez ohledu na sociální postavení, příjmy a kastu – to je zarážející!
Zakrýt hadrem lampu na porodním oddělení a spálit v tomto požáru novorozence. Zapřít vlastní ohořelé dítě. Neumožnit adopci postiženého dítěte německé rodině z důvodu, že by se teoreticky mohlo dostat ke gayům. Vyrábět klipy o ukřižovaném chlapci. Věřit jim. Podporovat oloupení slabšího. Vyprávět o eurofašismu, banderofašismu, turkofašismu nebo liberalofašismu. Jít zabíjet banderovce, protože utlačují ruštinu. Dělat o tom televizi. Vhazovat volební lístky u sebe v nemocnici. Rozjíždět potraviny buldozerem. Sbírat rozjeté potraviny. Vyhazovat z univerzity turecké studenty. Vyhodit profesora kvůli článku. Potvrzovat přednost národního práva před mezinárodním. A vzápětí žalovat Turecko. Podepisovat vlezdoprdelské ódy na režim…
Dospělý člověk zná něco jako důstojnost. Jde o pojem zcela nemateriální, tedy nevynášející žádný zisk. Dítě je pro bonbónek schopno ponižujících věcí. Osobnost, tedy základ, na němž se buduje důstojnost, mu zatím chybí. Zatímco dospělý jedinec, který je už hotovou osobností, nebude ze sebe dělat idiota za profit. Silné osobnosti mají tento abstraktní pojem nadřazen hmotným statkům.
Dospělý člověk nebude přejíždět rajčata kamionem. Nebude řídit buldozer míchající s blátem husy, které byly odebrány obchodnici ve vesnickém krámku…
Protože je to hanba.
Další abstraktní pojem, který infantilní svět nezná.

Ale zatímco chápeme, že nevysvětlíme tříletému dítěti, proč nejde trefit slunce kamínkem z praku, a také chápeme, že nevysvětlíme lumpenům, proč je špatné jezdit s traktorem po rajčatech, zarážející je, že nedokážeme vysvětlit profesorovi, spisovateli, lékaři nebo inženýrovi, proč si nesmíme přivlastnit cizí věc. Máme před sebou přece dospělého člověka. Dokonce inteligentního. Ale jistá část mozku je totálně rozežrána oním infantilismem, který televize dotáhla až k absurdu, takže obvyklé v jakékoli normální dospělé společnosti mravní imperativy se do jeho povědomí vůbec nedostanou.
S nimi se nedá mluvit. Nedá se polemizovat. Stejně jako s rozmarným děckem, které hysterčí. „Proč jsi vzal Péťovi Krym? Brát si něco, co ti nepatří, je špatné. Vrať ho. Musíš dodržovat zákony“. „Ne! Nedám! Je to moje! Můj Krym! Chci ho! Nevrátím! Moje hračka!“ A hotovo.

Odejít válčit na Donbas kvůli splácení úvěru není chování dospělého člověka.
Zapřít svého zabitého manžela za peníze není chování dospělého člověka.
Sloužit jako důstojník u zvláštní jednotky GRU (!), vydat se do týlu nepřítele se záškodnickou skupinou a pak v zajetí blekotat: „já nic, já muzikant, já nejsem já, nic jsem nevěděl, podvedli mě“ – to není chování dospělého člověka.
Řvát „Putine, přiveď armádu“ a pak se divit, že Ukrajina používá dělostřelectvo – to není dospělé chování.
Ale co máme říct – když nejvyšší velitel zapírá své vojáky, tvrdí, že „tu nejsou“, posílá svou armádu válčit a umírat bez nášivek a identifikačních znaků a svá letadla také bez identifikace…
Je to infantilismus povýšený na státní politiku.
Historie snad nic takového ještě nezažila.

Hlavním charakteristickým znakem dospělého člověka je schopnost zodpovědnosti. Zodpovědnosti za jiné, zodpovědnosti za svou zem, hlavně však zodpovědnosti za své činy. Dokonce i Sovětský svaz tomu učil. I Sověti, byť potlačovali veškeré projevy samostatné osobnosti, přece jen učili, že musíme být čestní, že nesmíme lhát a musíme se za své činy zodpovídat. Putinusmus je snad první režim v dějinách, jehož oficiální ideologií se stalo deviantní chování.

A kvintesencí tohoto jevu je samozřejmě Donbas. Této válce dokáže konkurovat snad jen Kongo, kde jedenáctileté děti po vesnicích sekají místním obyvatelům mačetami ruce a nohy.

„Šli jsme přece k referendu a hlasovali v naději, že nás Putin vezme k sobě, stejně jako si vzal Krym, hlasovali jsme hlavně za Putina“ – tuto citaci od uprchlice z Donbasu v Pskově, kterou dnes vystěhovávají z hotelu, uvádí Rádio Svoboda.

No teda… Na tuto větu jsem zíral několik dní a nevěděl, kde začít s komentováním. Ona věta „chtěli jsme, aby nás Putin vzal k sobě“ totiž z pohledu dospělého člověka postrádá veškerý zdravý rozum. Je to zcela nesouvislá řada slov, která nemá žádnou významovou náplň.
Co znamená „vzal k sobě“? Máte snad na mysli, že jste chtěli žít v Rusku? Tak si kupte jízdenku a jeďte. Kde je problém?
Nebo to snad myslíte tak, že jste chtěli, aby armáda sousedního státu okupovala část vaší země, zlikvidovala ústavní pořádek a státní moc, zřídila ozbrojené banditské formace, začala devastovat města totálně destrukčními zbraněmi a zabila deset tisíc lidí? V tom případě se tomu říká úplně jinak. Není to žádné „jsme jen chtěli, aby si nás Putin vzal“. Je to kolaborantství. Je to zrada. Je to vlastizrada. Je to účastenství v teroristické organizaci. Jsou to zločiny proti životu. Proti lidskosti. Proti veřejné bezpečnosti a veřejnému pořádku. Proti základům ústavního řádu a bezpečnosti státu. Je to terorismus. Je to plánování, příprava, rozpoutání a vedení agresivní války. Je to na dvacet let vězení. V tom nejlepším případě. V tom horším pak likvidace se zbraní v ruce.
Dochází vám vůbec, že jste zločinci, kteří patří do kriminálu? To, co máte dnes, máte právě z toho, že jste „jen šli k referendu“. Není to žádné „jen“. Chápete to?
Ani trochu. V očích je naprostá nechápavost.

Tuto větu „vzít k sobě“ čtu a slyším už nikoli poprvé. Co to znamená „vzít k sobě“? Do náruče, nebo co?
Jsou jako děti. Naprosto nevyvinuté dospělé vědomí.

Úplně stejné rozpaky vzbuzuje prohlížení videí z výslechů zajatých ozbrojenců z „lidových republik“ na YouTube. „Proč jsi sem přišel?“ – „Dostal jsem se do vlivu propagandy“: Jakého vlivu propagandy? Copak jsme v Německu v roce 1933 – jen list Deutsche Beobachter a žádné další informační zdroje? Je tu přece internet. Jsou tu zatím fungující Echo Moskvy, RBC, Novaja Gazeta, New Times nebo Dožď. Jsou tu Kanygin, Olevskij, Piontkovskij. Je tu nakonec Navalnyj. Víš přece, kdo je Navalnyj? Víš, o čem mluví? Tak proč ksakru, ty idiote?
A proto. Protože tu žádný vliv propagandy nebyl. Protože on sám jako první na fórech vyváděl: „Díky Bohu, že to liberální novinářské hovado odpráskli“:
Takže veškeré zdroje informací mají. Vědí všechno. Informace dostávají. Jen je neumějí využít. Neumějí analyzovat. Chybí jim logické řetězce, chybí vztah mezi příčinou a následkem, mají primitivní vidění světa, „vychovatelka teta Valja mi v televizi řekla, že banderovci jsou zlí“, profit – stačí jen vytvářet divize z nevyvinutých osobností a posílat je dělat jatka v sousední zemi.

Právě ona „teta Valja v televizi“ je vlastně prvopočátek. Nezačalo to totiž propagandou. Propaganda padla na již připravenou půdu. Žádný Kiseljov s „radioaktivním popelem“ a „srdci gayů“ by nebyl možný, kdyby půdu předtím deset let nekypřily idiotské talk show a seriály.
Nebýt jednoho totálního Domu 2 na všech kanálech, nedošlo by ani k okupaci Krymu. Jsem si tím naprosto jistý.
Vybavujete si již pozapomenutý termín „debilizace obyvatelstva“? Když devětadevadesát procent veškerého televizního produktu včetně reklam propagovalo pořád stejný živočišný model chování – mravní idiocii. Když v celém televizním produktu docházelo k redukci celé mnohotvárnosti lidských emocí na dva primitivní reflexy: řvaní a hysterii. Tedy stejný infantilismus. Stejné rozmarné děcko, které upadlo do neřiditelného stavu.
Co k tomu říct… Experiment s debilizací celé země můžeme považovat za úspěšně dokonaný.
Již posté zopakuji: nejničivější ruské zbraně nejsou Iskandery, ponorky nebo jaderný arzenál. Nejničivější ruská zbraň je zombovací bedna.

O komentářích na síti bych raději ani nemluvil. Když to člověk čte, dochází mu, že odpovědět na to lze jen úplně od základů. Od vzniku Země před čtyřmi a půl miliardy let. Jinak to nepůjde.

A musím ksakru přiznat, že tato nonstop existence v nápravné třídě internátu pro vývojově zaostalé lidi v režimu čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu se ukázala jako skutečně sakramentsky náročná. Možnosti potkat člověka, který ještě nesežral svůj mozek, si začínáme velice vážit. Je to snad nový druh jakéhosi absurdního ghetta.
Máme tu celou zemi agresivních malých dětí, které se zasekly ve vývoji. Zemi, kde hegemonem jsou kriminálníci…
To se Vláďovi povedlo. Klobouk dolů.

Dlouho však podobné konstrukty existovat nemohou. Nejsou schopny sebeorganizace bez řízení zvenčí.
Jak to celé skončí? Je to přece jasné. Opakováním ročníku a znovuvystudováním učiva.
Život je ten nejlepší učitel. Dokáže vysvětlit. Když ne přes mozek, tak přes zadek.
Všechny naučí. Všechny vychová. Všem narovná mozek. Bude tahat za uši, stavět do kouta a řezat páskem, ale určitě naučí pravidla chování v dospělé společnosti a hranice přijatelného. Dokonce i ty úplně nevzdělatelné.
Takže k dospívání dojde. Určitě dojde.
Ale bude to fakt moc bolet.

Arkadij Babčenko
zdroj: Facebook, 17. prosince 2015
titulní obrázek: Obozrevatel.com
překlad: Svatoslav Ščyhol