V kontextu úspěchů pana Macrona v prosazování Evropy až do Vladivostoku bychom si dovolili menší ohlédnutí na téma Francie v Druhé světové válce. Něco málo užitečných francouzských dějin. Jde o velmi zajímavý příběh, zejména pokud jde o množství analogií se současnými ukrajinskými reáliemi.

Až do konce třicátých let byla francouzská armáda považována za tu nejsilnější v Evropě. Když se Hitler dohodl se Stalinem a vpadl do Polska, Francie hned po Anglii vyhlásila Německu válku.

Normálně by již samotná tato událost měla stačit k tomu, aby Hitler musel dřepnout a zařadit zpátečku. Něco však nabralo špatný směr.

Dne 10. května 1940 zahájili Němci ofenzivu v Ardenách a 14. června vstoupila německá armáda do Paříže. O týden později Francie kapitulovala.

Zvlášť výsměšná otočka francouzských dějin spočívá v tom, že již krátce před porážkou povolala francouzská vláda k moci hrdiny vítězství v První světové, 84letého maršála Philippa Pétaina (zvítězil u Verdunu v roce 1916) a 72letého generála Maxima Weyganda (při podpisu příměří z Compiègne přednášel Němcům jeho podmínky).

Generál Maxim Weygand

Týden po svém jmenování navrhl vítězný hrdina Weygand ukončit „nesmyslné krveprolití“ a uzavřít s Němci příměří. O další dva týdny později, krátce před vstupem Němců do Paříže, začal o příměří mluvit i maršál Pétain.

Maršál Pétain a Hitler

Již po pádu Paříže uprchla francouzská vláda do Bordeaux, byl odvolán premiér Paul Reynaud, který se odmítal vzdát, a ve funkci ho vystřídal Pétain, který ihned vyzval Francouze, aby „prostě přestali střílet“.

Německá okupace Paříže

Za pouhý měsíc byli Francouzi z války tak neskutečně unaveni, že Pétainův návrh byl s nadšením přijat. „Vytoužený mír“, „naši chlapci již nebudou umírat“ a vše v podobném duchu.

Pouze 50letý Charles de Gaulle kalil z Londýna vodu a vyzýval Francouze, aby nepřestávali klást odpor.

Charles de Gaulle. Před začátkem Druhé světové války měl de Gaulle hodnost plukovníka

V reakci mírotvorci z Pétainovy vlády zažalovali de Gaulla v nepřítomnosti u vojenského tribunálu a odsoudili k smrti a zároveň k propadnutí majetku, aby nemuseli vstávat dvakrát.

Francie je tedy okupovaná, ale ne celá. Pétainova vláda přinesla národu toužebně očekávaný mír (tedy kapitulaci) a „dohodla se někde uprostřed“. Říše si zabrala 60 % francouzského území, zbylých 40 % velkoryse ponechala francouzské vládě.

Samotná vláda přesídlila do městečka Vichy, i zbylý kousíček samostatné Francie byl hrdě pojmenován „Svobodná zóna“.

Doba republiky skončila a začala doba kolaboracionismu. Mimochodem samotné slovo „kolaboracionismus“ vymyslel spasitel národa maršál Pétain.

Příznačné je, že postup vichystické vlády představoval revanš reakční konzervativní Francie nad republikou.

První, co „nové tváře“ udělaly, byla změna ústavy. Veškerá moc přecházela na „hlavu státu“ Pétaina a heslo francouzské revoluce Liberté, égalité, fraternité (svoboda, rovnost, bratrství) bylo změněno na Travail, famille, patrie (práce, rodina, vlast). Pak „nové tváře“ zahájily boj proti odlišným názorům. Jako první se jim do rány dostali komunisté a zednáři.

Pak přišla řada na Židy. Začalo to sčítáním Židů, pokračovalo zákazem výkonu veřejných funkcí, i již do konce roku se přikročilo k zatýkání všech zahraničních Židů. V prosinci 1940 bylo v táborech tzv. Svobodné zóny vězněno přes 50.000 Židů.

Čím dál, tím víc. V roce 1941 se vichystická vláda pustila do židovské „deoligarchizace“. Na základě nového zákona byly jejich podniky tzv. arizovány a vyvlastněny ve prospěch „nových tváří“. Bratrská Říše na tom také netratila, protože ji „nové tváře“ štědře zásobovaly pracovní sílou.

K budování „nového světového řádu“ byli do Německa posílání ve velkém jak Židé, tak etničtí Francouzi. S tím, že Říši rok od roku rostla chuť. V rámci kolaborace se vláda mírotvorců podílela také na Hitlerově „konečném řešení židovské otázky“.

„Nové tváře“ poslaly do německých koncentračních táborů 76.000 Židů.

S vyvrhely z Odboje, kteří byli de Gaullem z Londýna všemožně podněcováni k podkopávání míru a nového řádu, se také moc nemazlili.

V roce 1943 zřídily „nové tváře“ tzv. Francouzskou milici. Posláním nově vzniklé Milice bylo potírat „terorismus“ (tedy Odboj) a „vřed židovstva“. A co naplat, taková byla „společenská poptávka“.

Je to zvláštní, ale příměří s „bratrským Německem“, dohody „někde uprostřed“ ani boj proti Židům nezachránily kolaboranty před úplnou okupací. Když se v roce 1942 spojenci vylodili v severní Africe, přešly francouzské kolonie na stranu válčící Francie. Hitlerovi došlo, že hrátek na mírotvorce už bylo dost, a v roce 1943 okupoval celou Francii. Svou příležitost si nenechala ujít ani Itálie, která si ukousla Korsiku a jihovýchod „Svobodné zóny“. Od této chvíle se z vichystické vlády stala pouhá kulisa.

6. červen 1944, den D. Spojenci se vylodili v Normandii a začali dloubat do Říše od západu. 19. srpna vypuklo povstání Odboje v Paříži. O týden později byla osvobozena. De Gaulle se triumfálně prošel po Avenue des Champs-Élysées.

„Nové tváře“ mezitím pokračovaly v zábavném show. Stačily se nechat zatknout od Němců, pak se evakuovat do Německa a dokonce (budete se smát) podílet se na „francouzské vládě v exilu“.

V květnu 1945 došlo k náhlé změně producentů show. „Nové tváře“ byly dopraveny do Paříže a stanuly zde před soudem. Pétain, Laval a řada dalších soudruhů byli shledáni vinnými z vlastizrady. Finálním jednáním show byla poprava zastřelením. Samozřejmě i s propadnutím veškerého majetku.

Mravní ponaučení z celého příběhu je jasné: bojujte, a zdoláte.

De Gaulle táhl svůj národ do boje za nezávislost a dosáhl svého.

Maršál Philippe Pétain

Pétain, který vyzýval, aby se přestalo střílet v zájmu míru za jakoukoli cenu, se v konečném důsledku dočkal vlastního symbolického kontrolního výstřelu. Z úcty k vysokému věku obžalovaného a jeho zásluhám za První světové války byl Henrimu Philippovi Pétainovi trest smrti nahrazen odnětím svobody. V roce 1951 byl z věznice přeložen do civilní nemocnice, kde zemřel.

Autor: Maksym Serdečnyj
Zdroj: Milnavigator.com.ua, 28. 11. 2019
Překlad: Svatoslav Ščyhol