
Eiffelova věž zhasínající světla na znamení solidarity s umírajícími civilisty v Aleppu je nefalšovaným symbolem bezradnosti dnešního světa. Situace podivuhodně připomíná počáteční období Druhé světové války, kdy se jí stále říkalo „podivná“. Přesto i později, kdy již válka zuřila naplno, v některých evropských zemích pokračoval obvyklý život až na to, že vlajek s hákovými kříži bylo víc než obvykle, zatímco v jiných proudem tekla krev. Nezbývá než litovat, že Eiffelova věž tehdy nebyla nasvícena. Dokážu si představit, jak působivá iluminace by vyšla na znamení solidarity s padlými ve Varšavském povstání – stejné bombardování, stejné městské boje jako v Aleppu a stejná lhostejnost. Na památku obětí z Osvětimi nebo Dachau by pak bylo možné věž opět zhasnout a chodit se skloněnou hlavou v očekávání, kdy dojde řada na prohlídku a kdy si budeme moci objednat svůj pohár šampaňského a připít s ním na všechny postřílené, upálené a udušené. V této situaci je nejdůležitější, aby smutek byl upřímný, věž černá a šampaňské správně vychlazené.
Mám daleko k myšlence, že bych prohlásil Paříž za světovou metropoli cynismu: tímto cynismem, touto bezstarostností a bezcitností je stejnou mírou prolezlý celý Západ. Vše začalo mimochodem právě onou mírumilovností v Sýrii, neochotou aktivně zasáhnout do situace, hádat se s Ruskem a mařit jaderný obchod s Íránem. Bezletová zóna nad Sýrií tak nakonec vůbec nevznikla a v nebi této těžce zkoušené země dodnes létají supi, kteří zabíjejí lidi. A dnes, jak se tvrdí, se prostředky protiletecké obrany již objevily nejen u Asadovy vlády, ale také u Islámského státu, s tím, že se oběťmi této obrany mohou stát nejen vojenská, ale i civilní letadla, a situace s Boeingem by se tak mohla opakovat sice na úplně jiné obloze, ale ze stejného důvodu.
A sice z důvodu beztrestnosti. Právě tato beztrestnost je hlavním výsledkem západní politiky pohodlnosti z posledních let, podstatou zahraničněpolitických vymožeností Baracka Obamy. Vážně, když Američané rezignovali na skutečnou intervenci do konfliktu, když před záchranou lidí dali přednost dohodě s lidožrouty, co nyní zbývá Francouzům než si pohrát se světlomety?
Během těchto let se vytvořila zcela nová pravidla, jak by se měl vývoj naší civilizace dál ubírat. Za prvé, když některá země má jaderné zbraně, její režim může pozabíjet tolik lidí, kolik bude chtít: nechceme přece třetí světovou válku. Za druhé, zapůsobit na takovou zemi lze jen hospodářskými sankcemi, a sice tak, abychom vážně nepoškodili své vlastní zájmy: lidožroutský režim se přece stejně dříve či později zhroutí, k čemu tedy spěchat a přicházet o peníze? Za třetí, pro civilizovaný svět mají velký význam jeho hodnoty, které bude vštěpovat ostatním, sám sobě však dovolí se od těchto hodnot elegantně odchýlit, když jde o cizí životy nebo okamžité zájmy.
Právě tento přístup bude v encyklopediích budoucnosti označen za „Obamova pravidla“ – i když si odcházející americký prezident myslí, že se snažil čelit cynismu pouhou sílou svého nesporného osobního kouzla. Tato doba již přináší své nezpochybnitelné ovoce. Lidé v různých zemích světa stále méně důvěřují profesionálním politikům a stále více pohádkářům, kteří jim říkají jen to, co by si přáli slyšet. Domlouvat se se zlem začíná být natolik přirozené, že předmětem diskuze je spíše technika kompromisnosti. Západní svět je přeplněn gentlemany Chamberlainy v takovém počtu, že dokonce i opatrná Angela Merkelová, která se snaží jen držet v politice zdravého rozumu, působí jako vznešená hrdinka a poslední naděje.
A to je správné. Protože naší poslední nadějí, jak tomu vždy bývá v dobách hromadných masakrů, se skutečně stává naděje na zdravý rozum.
Autor: Vitalij Portnykov
Zdroj: GRANI.ru, 16. prosince 2016
Přeložil Svatoslav Ščyhol speciálně pro InformNapalm.org
Aktuální hlášení skupiny INFORM NAPALM