Propagandista si zvolí vhodnou chvíli, kdy může říct: nebojujeme proti vám, ale proti XYZ, kteří vás klamou.
– P. Lineberger: Psychologická válka, 1954
Ukrajina žije nejen v situaci ozbrojeného střetu s Ruskem, ale také informační a psychologické války. Tato válka má vlastní způsoby vedení, vlastní taktiku a strategii.
Jeden z nejstarších psychologických postupů propagandy zaměřené proti nepřátelské straně spočívá v tom, že se snaží maximálně „rozmazat“ její představu o protistraně a docílit, aby přišla o jasné a srozumitelné vnímání nepřítele, proti němuž vede válku.
Obraz skutečného nepřítele může být rozmazaný, zkreslený a doplněný o humánní cíle, fiktivní motivací. Konečným a nejlepším výsledkem propagandy bude vytvořená představa v naší mysli, že „nebojujeme proti těm pravým“, že skutečný nepřítel a kořen zla je jinde, nejlépe uvnitř země.
„Jsme vaši bratři, stejní lidé jako vy, nebojujeme proti vám, ale proti nacistickému oligarchickému režimu, za sebeurčení a za lepší život“, mohl by za stávající situace říct a také říká zkušený ruský propagandista.
V podmínkách hybridní války je tak mít jasné zaostření a chápání důležité jako nikdy.
Kdo může poskytnout jasnější představu o nepříteli než lidé, kteří s ním byli v nejužším kontaktu? Tento závěr se nejvíce nabízí. Je tu však hrozba již nikoli úmyslného překrucování informací propagandou, ale účinku podvědomého mechanismu, který se v literatuře popisuje jako stockholmský syndrom.
V 10:15 hodin dopoledne ve čtvrtek 23. srpna 1973 vstoupil do banky v centru Stockholmu 32letý Jan-Erik Olsson. V bance vytáhl automatickou pistoli, vypálil do vzduchu a vykřikl: „Mejdan začíná!“
Olsson vzal čtyři zaměstnance banky (tři ženy a jednoho muže) jako rukojmí a zabarikádoval se s nimi v prostorách úschovny. Zločinec požadoval tři miliony švédských korun (cca 700.000 USD dle kurzu z roku 1973), zbraně, neprůstřelné vesty a přilby, sportovní automobil a propuštění svého bývalého spoluvězně Olofssona. Slíbil, že nebudou-li jeho požadavky splněny, rukojmí zabije.
Po dvou dnech se však vztahy mezi pachateli (Olsson a propuštěný Olofsson) a rukojmími poněkud změnily. Přesněji řečeno se zlepšily. Rukojmí a bandité spolu příjemně komunikovali a hráli piškvorky.
Zajatci najednou začali kritizovat policii a požadovali, aby přestala usilovat o jejich osvobození. Jedna z rukojmích Kristin Enmarková po napjatém vyjednávání mezi Olssonem a vládou dokonce sama zatelefonovala premiérovi a prohlásila, že se rukojmí pachatelů vůbec nebojí, ale naopak s nimi sympatizují a požadují, aby jejich podmínky byly neprodleně splněny a následně všichni propuštěni.
– Jsem z vás zklamaná. Sedíte tu a smlouváte o naše životy. Dejte mně, Elisabet, Clarkovi a lupičovi peníze a dvě pistole, které požadují, a pak odjedeme. Chci to a důvěřuji jim. Zorganizujte to a všemu bude konec. Nebo přijďte sem a vyměňte nás za sebe.
Když se Olsson rozhodl předvést úřadům, že to myslí vážně, a pro názornost jednoho z rukojmích zranit, zajaté ženy přemlouvaly Svena Säfströma, aby se této role ujal. Ujišťovaly ho, že zranění nebude nijak vážné, ale pomohlo by to vyřešit situaci. Později Säfström již po propuštění říkal, že ho dokonce do jisté míry těšilo, že si Olsson zvolil pro tento účel právě jeho. Naštěstí na to nedošlo.
Nakonec 28. srpna, když drama trvalo šestý den, policisté s použitím slzného plynu úspěšně vzali místnost útokem. Olsson a Olofsson se vzdali a rukojmí byli propuštěni.
Propuštění rukojmí prohlásili, že celou dobu měli mnohem větší strach z policejního útoku. Vřelé vztahy mezi bývalými rukojmími a zločinci vydržely i do budoucna. Podle jistých informací tato čtveřice pro Olssona a Olofssona dokonce najala advokáty.
Shora popsaný psychologický fenomén, který na první pohled působí dost paradoxně, získal označení stockholmského syndromu. Používají se také názvy „syndrom identifikace rukojmího“, „syndrom zdravého smyslu“ apod.
Stockholmský syndrom můžeme chápat jako bezděčnou, patrně podvědomou citovou reakci na traumatickou situaci, kdy je člověk v postavení oběti. Je nutno zdůraznit, že jde vlastně o reakci PODVĚDOMOU, tedy že oběť nerozhoduje vědomě, že je toto chování ve stavu ohrožení nejlepší.
Fenoménem stockholmského syndromu je vývoj pozitivního citového pouta ze strany oběti vůči násilníkovi a někdy i ze strany násilníka vůči oběti.
Syndrom se vyvíjí podle jednoho nebo více z těchto scénářů:
- u rukojmích se vyvíjejí kladné emoce vůči jejich únoscům, teroristům;
- u rukojmích se vyvíjejí záporné emoce vůči úřadům;
- u teroristů se vyvíjejí kladné emoce vůči jejich rukojmím
Oběť se přitom neuvědomuje, že její pocity jsou iracionální, protože ztrácí schopnost kriticky vyhodnotit situaci. Vnímání teroristy, jeho osobnosti, pohnutek a chování se tak zkresluje. Oběť HUMANIZUJE svého násilníka, přehodnocuje ho a přisuzuje mu mravní kvality, že o ni pečuje a že nemůže jednat jinak. Zejména může oběť např. ospravedlňovat teroristu, jehož chování racionalizuje tak, že toto řešení bylo pro něj jediné možné a že oba mají v podstatě velmi podobné problémy.
Stockholmský syndrom je vlastně normální reakcí psychiky na nenormální události. Plní účel obranného psychologického mechanismu v situaci vitálního (životu nebezpečného) ohrožení.
Má se za to, že je vznik stockholmského syndromu založen na mechanismu „identifikace s agresorem“, který popsala Anna Freudová již v roce 1936. Identifikací s agresorem myslela proces, kdy se „oběť ztělesněním agresora, jeho imitací a přijetím jeho atributů za vlastní proměňuje z člověka ohroženého v člověka ohrožujícího“. Z pasivity se tak stává aktivita, která umožňuje únik z nesnesitelné úzkosti, ponížení a bezradnosti.
Dramatický případ identifikace s agresorem je známý z příběhu Patty Hearstové.
Patty Hearstová byla vnučkou Williama Randoplha Hearsta, amerického miliardáře a mediálního magnáta. Z jejího kalifornského bytu ji dne 4. února 1974 unesli příslušníci extrémně levicové teroristické skupiny Symbionistická osvobozenecká armáda (Symbionese Liberation Army – SLA). Hearstová strávila 57 dnů ve skříni vysoké 2 metry a široké 63 centimetrů, prožila fyzické, psychologické a sexuální násilí.
Za její propuštění teroristé požadovali, aby každý chudý obyvatel Kalifornie dostal potravinový balíček v hodnotě 70 dolarů a aby jejich propagandistická literatura byla vytištěna velkými náklady. Rodinu Hearstových by to stálo 400 mil. dolarů. Rodina prohlásila, že požadavky SLA není možné splnit, a nabídla 6 mil. dolarů ve třech splátkách, 2 mil. dolarů každá. Když rodina rukojmí zorganizovala distribuci potravin v hodnotě 4 mil. dolarů, jeden den před propuštěním dívky výměnou za další 2 mil. dolarů, které teroristé slíbili, uveřejnila skupina audioproklamaci, kde Patricia Hearstová prohlásila, že vstupuje do SLA a odmítá se vrátit k své rodině.
Hearstová získala bojovou přezdívku Tania podle Tamary (Táni) Bunkeové, zemřelé stoupenkyně Ernesta Che Guevary. Společně s bojovou skupinou SLA se Tania zúčastnila dvou bankovních loupeží, ostřelování supermarketu, několika případů s únosy automobilů a braním rukojmích. Po vyhlášeném pátrání byla zatčena dne 18. září 1975 společně se čtyřmi dalšími členy SLA.
Součástí identifikace je přijetí hodnot a norem jiných lidí za vlastní, i kdyby odporovaly dřívějším představám. V hloubkovém chápání je identifikace s agresorem reakcí na situaci, kdy jsme ztratili naději, že nám svět pomůže a ochrání nás, z níž není úniku.
Vedle vnitřního mechanismu identifikace s agresorem se rozlišují vnější činitelé, které přispívají k vývoji stockholmského syndromu.
- kontakt s teroristou tváří v tvář;
- delší časový úsek, a sice prožívání postavení rukojmí jako stabilní a dlouhodobé situace;
- jazyk – pravděpodobnost vývoje stockholmského syndromu je vyšší, když rukojmí a terorista používají pro komunikaci stejnou řeč;
- pobyt v izolaci;
- kladný kontakt s rukojmím ze strany teroristy.
Každopádně si nesmíme myslet, že všichni rukojmí nebo váleční zajatci jsou ovlivněni stockholmským syndromem. Můžeme vidět výrazné příklady, kdy tomu tak není.
Můžeme však připustit, že v situaci ozbrojeného střetu na východě Ukrajiny je stockholmský syndrom jedním z faktorů vzniku zkreslených představ o teroristických skupinách „DLR/LLR“.
Nejde jen o lidi, kteří prošli pověstným „sklípkem“, ale také o všechny občany, kteří dlouhodobě žijí v okupaci. Když to zobecníme, získáme model teroristického útoku, kde v roli rukojmích jsou občané žijící na okupovaném území, teroristé jsou nezákonné ozbrojené formace a vláda RF, ukrajinský stát a úřady jsou pak stranou, na niž jsou směřovány požadavky a ultimáta. Nelibost vůči Ukrajině a podpora ozbrojenců může v této situaci zákonitě stoupat.
Proto je tak důležité opatrně a promyšleně hodnotit osoby, situaci a procesy na východě Ukrajiny, brát v potaz možnosti vlivu nepřátelské propagandy a podvědomých činitelů zkreslujících představy. Tato výstraha se týká především veřejných osobností, politiků a novinářů, kteří byli v dlouhodobém kontaktu s teroristickými oddíly a nepřátelskými propagandisty. Je velice snadné bezděčně podlehnout tak podvědomému jevu, jakým je stockholmský syndrom, a stát se nástrojem v rukou agresora.
Chrystyna Turecka & Lukjan Tureckyj speciálně pro InformNapalm
Literatura
Originál publikován dne 27. září 2016
Překlad: Svatoslav Ščyhol
Read the latest book “Donbas in Flames. Guide to the Conflict Zone” published by Prometheus Center. This guide will be useful to journalists, researchers, war experts, diplomats and general readers seeking information on the war in Donbas.
Aktuální hlášení skupiny INFORM NAPALM