Karikatura: Sergej Jolkin / DW

Andrius Kubilius, europoslanec, stálý referent Evropského parlamentu pro Rusko, sdílí své úvahy o vyhlídkách demokratického Ruska. Se souhlasem autora tento článek přetiskujeme na webu InformNapalm. Článek byl poprvé zveřejněn na portálu Delfi.

Minulou neděli se na části ruského území konaly regionální volby. Celé Rusko se vměstnalo mezi Chabarovsk na Dálném Východě, kde již od léta neutuchají protesty, a Bělorusko, kde právě probíhá nefalšovaná demokratická revoluce, jejíž protagonisty jsou obyčejní lidé.

Před těmito regionálními volbami Kreml zjevně dostal strach: jako zjevné důkazy stačí zmínit třeba jen otravu Alexeje Navalného, který věnoval velkou pozornost projektu „chytrého hlasování“, a skutečnost, že hlasování bylo rozloženo do tří dnů, aby se vytvořil prostor pro nejrůznější falzifikace.

Jak tyto volby dopadnou, můžeme jen hádat, zřejmé však je, že tyto regionální volby jsou pouhou předehrou k volbám do Státní dumy, které se uskuteční příští rok.

Revoluce v Bělorusku jasně ukázala, že revoluční změny v postsovětském autoritářském prostoru mohou začít náhle a nečekaně, rychle se rozšířit do celé země, i děje se to bez jakýchkoli klasických specifik revolucí 19. nebo 20. století: nejsou k tomu zapotřebí žádné strany, ideologie ani výrazní vůdci. Online revoluce jsou skutečné revoluce, jejichž protagonisté jsou obyčejní lidé, a obvyklými násilnými metodami se zastavit nedají.

Ba více: pro nestranného pozorovatele jsou zárodky těchto revolucí nenápadné. Ještě v dubnu já osobně v žádnou revoluci v Bělorusku vůbec nedoufal, než jsem pocítil závan změn a zabloudil do nezávislého běloruského internetového prostoru, do domény telegramových kanálů a blogerů, která mi nečekaně vyzradila celý obrovský rozsah intenzivně kypícího vědomí a nezávislých iniciativ, jež zachvátily všechny běloruské regiony. To zásadně proměnilo mou tehdejší představu o veřejném prostoru v Bělorusku a pomohlo pochopit, že se Lukašenkův režim drží na slabých hliněných nohou.

Podobně to vypadá i s Ruskem. Abychom pochopili, co se v Rusku děje, nestačí jen sledovat kremelskou televizi nebo číst několik hlavních opozičních médií na internetu (jako je Meduza nebo Echo Moskvy). Chabarovsk zřetelně ukazuje, že ruské regiony žijí vlastním intenzivním občanským životem, který pro nás zůstává prakticky neviditelný.

A to v našem chápání činí z Ruska zemi podobnou tomu, jak vypadalo v dubnu Bělorusko, kdy si většina z nás vůbec nepomyslela ani nevěřila, že je v Bělorusku možná taková revoluce, jaká začala 9. srpna.

Toto vše dnes umožňuje položit jednoduchou otázku: kdy dojde v Rusku na „běloruskou“ demokratickou revoluci?

Tuto otázku budou mnozí pokládat za zbytečně radikální a patrně řeknou, že v Rusku demokracie není v zásadě možná, protože „Rusko nelze pojmout rozumem“, i tato země demokracii nikdy nezažila.

Jsem přesvědčen, že všechny tyto skeptické argumenty boří revoluce v Bělorusku, protože až do letošního situace působila tak, že z hlediska demokracie mělo Bělorusko ještě horší vyhlídky než Rusko. A dnešní běloruské události jsou jasným důkazem, že k tomu může kdykoli dojít i v Rusku.

Jsem si jist, že tyto závěry nepramení ze skutečné nebo domnělé podoby mezi Rusy a Bělorusy, ale z objektivních historických zákonitostí, které jsou hlavní příčinou revoluce v Bělorusku a nedají se zastavit žádnou krutostí režimu.

„Kolo dějin“ neušetří žádného diktátora bez ohledu na to, kolik tisíc armádních bajonetů za nim stojí až do konce.

Nyní definuji tři historické zákonitosti podmiňující dnešní úspěch běloruské revoluce: a) „životnost“ diktátorů na postsovětském prostoru se chýlí ke konci; b) další pomalý rozpad Sovětské/Ruské říše, v jehož důsledku se z vlivu Kremlu vymaňují stále další území; c) nevyhnutelná zákonitost „čtvrté demokratizační vlny“.

Stejná zákonitost platí i pro Rusko, má tedy smysl nastolit objektivní a rozumnou historickou otázku: kdy se i v Rusku zopakuje „běloruská“ revoluce, kterou nevyvolá žádný Západ nebo nějací domnělí nepřátelé, na něž ukazuje Kreml, ale bude vycházet ze samotných obyvatel Ruska a již mnou zmíněných tří historických zákonitostí.

Stojí tedy za to věnovat diskuzi o těchto zákonitostech větší pozornost, nahlédneme-li do nich totiž blíže, neztratíme se v každodenních historických změnách, které probíhají v našem sousedství.

I. „ŽIVOTNOST“ DIKTÁTORŮ NA POSTSOVĚTSKÉM PROSTORU SE CHÝLÍ KE KONCI

Jak jsem už psal, světové dějiny 20. století přinášejí dost důkazů, že se autoritářské režimy udrží dokonce i v těsném sousedství s demokraciemi a zaručují loajalitu lidí pouze v případě, že jim dokážou zaručit neustálý růst hospodářského a sociálního blahobytu. Bylo tomu tak s autoritářskými režimy v zemích Jihovýchodní Asie, a sice v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu nebo dokonce v Singapuru, kde tyto režimy úspěšně fungovaly několik desetiletí a udržely si loajalitu lidí, protože uplatňovaly rozumnou politiku hospodářské modernizace. To způsobilo rychlý postup hospodářského a sociálního rozvoje těchto zemí. Po Maovi uskutečnil známý Teng Siao-pching revoluční změny v Číně, od nichž se dodnes odvíjí rychlý růst blahobytu v této zemi. Což také zaručuje dnešní loajalitu Číňanů vůči zdejšímu autoritářskému režimu.

Jak Lukašenko, tak Putin také mohli v rané fázi svého vládnutí počítat s loajalitou obyvatel, protože po revolučních změnách v 1990. letech se jejich zaručená autoritářská stabilita opírala o růst blahobytu. Veškerý růst v 2000. letech však ukončila globální krize v letech 2008 až 2012, po níž běloruské ani ruské hospodářství není růstu schopno. Obzvlášť to platí o tom běloruském. Autoritářské režimy se také nedokážou samy od sebe měnit, zatímco samotná společnost se během uplynulých 20 až 26 let autoritativního vládnutí radikálně proměnila jak v Bělorusku, tak v Rusku. Dosavadní loajalita lidí vůči autoritářskému režimu, která byla dlouhá léta pozorována, se za těchto okolností velmi rychle vytrácí. Proměna sebeuvědomění a myšlení lidí nastává nepozorovaně a velmi rychle.

Potřeba změn vyšplouchne do ulic, i tento proces se již nedá zastavit, zejména když lidé dostanou příležitost se ujistit, že je jich většina. Když autoritářskému režimu začne vzdorovat už nikoli málo početná a vyčerpaná permanentním zatýkáním opoziční strana, ale ulice měst a městeček, znamená to, že období loajality lidí vůči autoritářské moci skončilo. A tím končí také „životnost“ tohoto režimu. Právě to se děje dnes v Bělorusku. V Rusku to může začít třeba hned zítra.

II. DALŠÍ POMALÝ ROZPAD SOVĚTSKÉ/RUSKÉ ŘÍŠE

Ruské dějiny se již po dlouhá staletí vyznačují jedním rysem: navzdory vysvětlování všech dnešních ruských politologů je Rusko evropským státem, který prochází stejnými proměnami jako západní část evropského světadílu, byť s velkým zpožděním. Feudalismus a kapitalismus přišly do Ruska se zpožděním v řadu století, přesto přece jen přišly. V 18. až 19. století se Rusko opozdilo s pořizováním zámořských říšských kolonií, rozšiřovalo však své kontinentální hranice na úkor území Běloruska, Polska, Ukrajiny nebo Střední Asie. Po celé 19. století se ruská inteligence a elity snažily zopakovat v Rusku Velkou francouzskou revoluci, ale vše skončilo jen prokletím Ruska, Velkou říjnovou revolucí z roku 1917.

Koloniální říše v Západní Evropě se začaly hroutit hned po 2. světové válce. Nestalo se to ze dne na den, i nešlo o snadný proces. Nostalgie po imperiální minulosti dlouho trápila Velkou Británii nebo Francii. Třeba pro Francii bylo „loučení“ s alžírskou kolonií tak bolestivé, že v polovině 50. let dokonce ohrozilo demokracii v zemi. Zmatek a chaos v samotné Francii zastavil pouze návrat rázného generála de Gaulla k moci, jeho činnost a loučení s říšskými koloniemi.

Rusko/SSSR se začalo s imperiální minulostí loučit teprve začátkem 1990. let. Rozpad říše byl pro Moskvu vždy bolestivý a neskončil dohodami o právním zrušení SSSR, které byly podepsány koncem roku 1991 v Bělověžském pralese. I přes podpis těchto dohod zůstala větší část SSSR některým způsobem ve sféře vlivu Moskvy. Pouze pobaltské země díky svým historickým specifikům už tehdy dokázaly říši opustit jak de iure, tak z hlediska geopolitického vlivu, i když vliv říše energetického potrubí a energetických kabelů vzniklé v dobách SSSR je stále znát i dnes.

Prvními po pobaltských zemích, kdo následoval náš příklad a zatoužil s konečnou platností odejít z vlivu Moskvy, byli obyvatelé Gruzie vedené Michailem Saakašvilim, kteří nastoupili cestu svobody v roce 2003 a v roce 2008 na to doplatili válkou s Ruskem, po níž následovala ruská okupace Jižní Osetie a Abcházie.

V roce 2014 nastoupila stejnou cestu skrze Majdan také Ukrajina: po národní revoluci Putin okupoval Krym a Donbas, Ukrajina však rázně skoncovala s postavením země patřící do sféry vlivu Moskvy a nevratně zvolila prozápadní orientační směr.

Dokonce i Arménie, kvůli Karabašskému konfliktu stále závislá na ruských bezpečnostních zárukách, prožila v roce 2018 skutečnou revoluci. I když Arménie svou geopolitickou orientaci nemění, znamená demokracie na postsovětském prostoru jediné: dříve či později začne vliv Kremlu v této zemi nevyhnutelně slábnout.

Jde o změny, při nichž se dva navazující procesy vzájemně posilují: nostalgie Kremlu po imperiální moci časem přirozeně a důsledně slábne a uvolňuje prostor pro demokratické procesy v bývalých říšských koloniích, posílení demokracie pak tuto oblast vlivu Kremlu oklešťuje ještě víc.

Běloruská demokratická revoluce je součástí téhož historického procesu: stará ruská/sovětská říše, jejíž základ tvoří imperiální a autokratické metody vládnutí, pomalu, ale jistě ztrácí svůj vliv. Dokonce i v Bělorusku. I čím déle bude Putin podporovat Lukašenka, tím rychleji bude probíhat proces poklesu vlivu Kremlu a odtržení.

Kdekdo se vzpomínkou na Majdan poznamenává, že demonstracím v Bělorusku chybí vlajky EU. Sami Bělorusové prohlašují, že běloruská revoluce není geopolitická, ale demokratická. Což je ze strany Bělorusů rozumné stanovisko: kdyby dnes dali najevo snahu o revoluci geopolitickou, již zítra by měli ruské tanky nejen v Minsku, ale také v Hrodně nebo Ašmjanech.

Přesto má demokratická revoluce v Bělorusku sama o sobě obrovský geopolitický význam: nejenže nové demokratické Bělorusko dokáže samo demokraticky rozhodovat o geopolitické strategii, aniž by bylo závislé na rozhodnutí jediného diktátora, ještě důležitější je, že demokracie v Bělorusku a Ukrajině časem povedou k transformaci Ruska v demokratický stát. Což bude snad nejvýznamnější geopolitická přeměna v tomto století na celém evropském světadíle.

III. NEVYHNUTELNÁ ZÁKONITOST „ČTVRTÉ DEMOKRATIZAČNÍ VLNY“

Známý americký analytik Samuel Phillips Huntington ve své známé knize „Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století“ (The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century) vydané v roce 1991 jasně zdůvodnil jednu historickou zákonitost: v globálním světě se demokracie šíří jako vlny oceánských přílivů a odlivů, tzn. jednou za čas nastává doba, kdy se světem začne šířit vlna demokracie zasahující stále další státy. Demokracie se však nedokáže udržet ve všech zemích, které její vlna zaplavila, proto část nových demokracií, zejména ty, které tato vlna zasáhla poprvé, se opět vrátí k autoritářským režimům a čeká na další vlnu.

Ve 20. století svět podle Huntingtona zažil tři tyto demokratizační vlny: první z nich byla pozorována po První světové válce a trvala do konce 1920. let; druhá začala po Druhé světové válce a trvala do 1960. let, nakonec třetí začala v polovině 1980. a trvala do 2000. let.

My, tedy Litva a celá Střední Evropa, jsme produkty této „třetí vlny“. Měli jsme štěstí, že tato globální demokratizační vlna, která nás zaplavila, s pozdějším odlivem nás neopustila. Přispěl k tomu proces evropské integrace, který začal v 1990. letech. Naproti tomu v Rusku odliv demokracie v 2000. letech vrátil samotné Rusko do rukou autoritářské moci Putina. V Bělorusku začal tento odliv ještě dříve.

Takový je podle Huntingtona osud těch zemí, které předtím zkušenost s demokracií neměly: první pokus tu nikdy nevydrží dlouho. Teorie „tří vln“, která je založena na konkrétních faktech včetně historie změn a proměn v našem regionu za posledních 30 let, umožňuje vyvodit závěr zdůvodňující další historickou zákonitost a umožňující optimisticky pohlédnout do budoucnosti demokracie v našem regionu: když ve 20. století byly ve světě pozorovány tři demokratizační vlny, které se pravidelně opakovaly v průměru každých 20 let, pak po „třetí vlně“, která přestala působit kolem roku 2000, bychom se měli připravit na „čtvrtou demokratizační vlnu“.

Právě tato „čtvrtá vlna“ dnes zaplavila Bělorusko a nevyhnutelně zaplaví také rozlehlé ruské šíře. Je to historická zákonitost.

Kdo myslí, že demokracie v Rusku není možná, je na omylu. Je možná v Rusku stejně tak jako v Ukrajině či Bělorusku. Ani my nepředstavujeme nic specifického, měli jsme jen kliku, že se u nás třetí vlna uchytila, i když také nejsme chráněni před erozí demokracie. Tři historické zákonitosti, které jsme v tomto kontextu rozebrali, umožňují s odvahou a optimismem vznést otázku: kdy začnou i v Rusku podobné procesy, jaké pozorujeme dnes v Bělorusku?

Letos jsme si připomněli a společně s Bělorusy spojenými demokratickou revolucí se naučili skandovat „Žyvě Bělarus!“

Mohli bychom se začít zajímat, co budeme skandovat s Rusy, až i v Rusku v dohledné době začne „běloruská“ demokratická revoluce prostých lidí.

Čtěte také další příspěvky k tématu od InformNapalmu

• Dobrovolníci zveřejnili rozsáhlou interaktivní databázi ruské agrese
• Dobrovolníci nasbírali důkazy účasti 32 vojenských jednotek Ozbrojených sil RF na záboru Krymu
• Zpravodajská data o jednotkách 1. a 2. armádního sboru RF na okupovaném Donbase
• Do Běloruska dorazili vojáci z ruské 76. vzdušné výsadkové divize, která se zúčastnila agrese proti Ukrajině

Partner InformNapalmu v Litvě: Res Publica – Centrum občanského odboje

Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno! (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Facebooková stránka komunity InformNapalm v češtině: InformNapalm Česko.

Překlad: Svatoslav Ščyhol