Po referendu o samostatnosti Katalánska, které vzbudilo velký rozruch, mnoho expertů a uživatelů sociálních sítí na Ukrajině začalo zcela nečekaně srovnávat katalánskou kauzu s tou krymskou a tvrdit, že by případné uznání Katalánska jako samostatného státu mohlo uzavřít cestu k navrácení Krymu do ukrajinské správy, a že právě proto by Ukrajinci neměli Katalánce podporovat. Toto tvrzení ani závěr z něj vyvozený však nedokáže čelit kritice.

Je celkem jasné, že ukrajinský stát by měl z úcty k mezinárodnímu právu podporovat územní integritu Španělska až do dne, kdy Španělsko samostatnost Katalánské republiky samo uzná. Právě shodné stanovisko Ukrajina zastává i vůči jakýmkoli dalším svévolně vyhlášeným státům včetně Kosovské republiky, jejíž samostatnost uznala většina zemí Evropské unie a Spojené státy.

Zdaleka to však neznamená, že by touhy Katalánců měli vnímat podobně i řadoví Ukrajinci. Alespoň proto, že v roce 1991 byla jejich vlastní země ve stejné situaci jako dnešní Katalánsko, kdy tehdejší prezident Spojených států z tribuny ukrajinského parlamentu vyzýval Ukrajince, aby podpořili snahy o zachování a upevnění Sovětského svazu.

Z pohledu mezinárodního práva měl George Bush senior naprostou pravdu: SSSR byl zavedeným fungujícím státem, zastánci ukrajinské státnosti zase separatisty, kteří ohrožovali stabilitu a ustálený světový řád. Jenže ukrajinský lid rozhodl jinak.

Neobstojí před kritikou ani argument, že katalánské snahy o samostatnost podporovat nesmíme, protože mezi jejich příznivci je větší počet zástupců levicových, ba dokonce extrémně levicových organizací a nechybí tu ani podporovatelé Putina a „DLR“. Hnutí za samostatnost je totiž jevem celonárodním.

Samostatný ukrajinský stát vyhlásil 24. srpna 1991 ukrajinský parlament většinou hlasů, přestože ho z větší části tvořili komunističtí funkcionáři, odpůrci demokracie, tržních reforem a samotné myšlenky samostatné Ukrajiny. V den vyhlášení samostatnosti tito lidé ani neumožnili vnést do parlamentní jednací síně modrožlutou vlajku, a když sem byla tato vlajka z moskevských barikád přece jen propašována, byla opovržlivě umístěna za sochu pravé modly „otců samostatnosti“ Vladimira Lenina. Přesně tak, nikoli Stepana Bandery, ba dokonce ani Tarase Ševčenka, ale Vladimira Lenina. Právě tyto nálady ukrajinských funkcionářů tehdy poskytli „demokratickým“ zástupcům ruské vlády záminku, aby požádali Gorbačova a Jelcina o vyslání tanků do Kyjeva a zastavení odštěpování „komunistické“ Ukrajiny od „nového“ Ruska a „obnoveného“ SSSR.

Neměli bychom srovnávat Katalánsko a Krym ani z pohledu státnického odkazu. Katalánsko se liší od zbytku území dnešního Španělska alespoň tím, že prakticky nezažilo období muslimské nadvlády a existovalo jako samostatný stát už v době, kdy ostatní části tohoto státu patřily k nejrůznějším emirátům, což bylo právě příčinou výrazných civilizačních rozdílů. Katalánský národ zápasil buď o samostatnost, nebo o autonomii během celých svých tisíciletých dějin.

Dějiny Krymu dopadly jinak. Po okupaci poloostrova armádou císařovny Kateřiny II. byla jeho státnost zcela zrušena a velká část obyvatelstva porobené země doslova vyštvána do Osmanské říše.

Autonomii v rámci sovětského Ruska Krym získal teprve o půldruhého století později, neuplynula však ani tři desetiletí, než byly zbytky původních národů z jeho území vyhnány.

Obnovení autonomie nevedlo k zajištění práv krymských Tatarů, kteří se právě vraceli do své domoviny. Dalo by se říct, že tu šlo spíš o „protitatarskou“ autonomii, dokonce ani o autonomii ruskou, ale o autonomii, která zakonzervovala zvyklosti zaniklého SSSR. Dovolím si připomenout, že zástupci původního etnika, které se na poloostrov vrátilo, dnes nemluví o žádné samostatnosti a prosazují autonomii v rámci nikoli Ruska, ale Ukrajiny.

Přípravy katalánského referenda, ať si o samotné legitimitě tohoto procesu myslíme cokoliv, trvaly několik let, hlasování předcházela řada diskuzí a provedený poradní průzkum. V katalánských parlamentních volbách zvítězily strany, které se netajily tím, že usilují o samostatnost. Naproti tomu na Krymu prakticky neexistovaly politické síly, které by usilovaly o samostatnost poloostrova nebo alespoň o jeho připojení k Rusku.

Zatímco hlasování v katalánském parlamentu neovlivňovali žádní cizí vojáci, v tom krymském se hlasovalo s namířenými samopaly. Pod dohledem okupačních jednotek se konalo i krymské „referendum“. Nejzásadnější však je, že nešlo o referendum o samostatnosti, nýbrž o připojení k Rusku! Otázku samostatnosti Krymu odhlasoval zdejší parlament jen jako mezistupeň, který umožnil Rusku poloostrov anektovat, aniž by muselo změnit vlastní právní úpravu.

Otázka samostatnosti Krymu nikdy nebyla předmětem ani „Potěmkinova“ všelidového hlasování. Odhlasovali ji poslanci, kteří svým voličům nic takového nikdy neslíbili. Srovnávat Katalánsko a Krym tedy znamená srovnávat svobodný projev vůle národa, byť třikrát nelegitimní, s hlasováním s namířenými samopaly. Znamenalo by to ten nejlepší dárek pro okupanty Krymu.

A nakonec: opravdu by mohlo uznání katalánské samostatnosti ovlivnit krymský problém? V žádném případě. Cesta ven z katalánské slepé uličky vede skrze hledání vzájemného porozumění mezi Madridem a Barcelonou, mezi Katalánskem a zbytkem Španělska. Je to volba svobodných lidí v demokratické společnosti.

V situaci s Krymem nejde o odtržení, ale o okupaci části jedné země jinou zemí s demonstrativní ignorací práv původních obyvatel dotčeného území. A kdyby se na Ukrajině skutečně myslelo na budoucnost Krymu, už by se dávno pochopilo, že cesta ke zvratu anexe spočívá především v zajištění práv krymských Tatarů na národní sebeurčení.

Autor: Vitalij Portnykov

Zdroj: Krym.Realii, 4. října 2017

Titulní foto: Muž drží esteladu, neoficiální vlajku katalánských zemí. Barcelona, 1. říjne 2017

Překlad: Svatoslav Ščyhol