V nedávném rozhodnutí v kauze Ukrajina vs. Ruská federace konstatoval Evropský soud pro lidská práva, že Rusko uplatňovalo nad Krymem účinnou kontrolu ode dne 27. února 2014. Máme tedy právně ověřené sedmé výročí okupace tohoto ukrajinského poloostrova.

Co jsme věděli i bez evropského soudu, je, že v noci na 27. února obsadily ruské zvláštní jednotky parlament a vládu Krymské autonomní republiky. Po tomto prvním aktu agrese kladli ukrajinští vojáci na poloostrově pasivní odpor nepříteli ještě necelý měsíc.

Události z roku 2014 na Krymu často působí tak, že šlo o naplňování předem připraveného scénáře ze strany Ruska, kdy toto důsledně mířilo k vytyčenému cíli. Ne všichni účastníci dění ovšem jednali tak sladěně. Aniž bychom zpochybňovali existenci rámcového záměru, zkusme zauvažovat o možných odlišnostech v cílech. O tom, že dosažený výsledek nakonec nebyl zcela takový, s jakým počítali hlavní a vedlejší beneficiáři.

Byla ruská operace z vojenského hlediska bezchybná? Reakce ukrajinských vojáků na agresi v únoru až březnu 2014 se projevila jako něco uprostřed mezi plnohodnotným ozbrojeným odporem a organizovanou změnou vlajek. Když Rusko plánovalo invazi, mohlo vycházet buď z prvního, nebo druhého scénáře, tomu prostřednímu se však podle všeho muselo situačně přizpůsobit.

Jako nedomyšlené působily i snahy podat ruské vojáky z povolání jako „místní domobranu“. Putinova operace na Krymu vypadala právě jako testování vskutku významných úspěchů vojenské reformy, jako klukovské vystavování na odiv nových typů silniční techniky a výstroje. Tato touha pochlubit se vůbec nekorespondovala se zamýšleným plánem na operaci pod falešnou vlajkou (false flag operation). V konečném důsledku tedy výslovné pokrytectví a lhaní pořádně naštvalo „západní partnery“, kteří na oplátku uvalili bolestivé sankce.

Vedle vojenské strategie vzbuzují otázky také politické cíle Kremlu. U toho se pozastavme podrobněji.

V době, kdy v čele Ukrajiny stál Viktor Janukovyč, prosazovala Moskva urychlenou hospodářskou a politickou integraci postsovětského prostoru. Ruský režim to vnímal jako evoluční proces obnovení říše, která vzala za své v roce 1991. Prvními schůdky euroasijské integrace byly Celní unie a Jednotný ekonomický prostor, kam byla Ukrajina vytrvale zatahována. Terčem vynakládaných ruských snah se staly místní zkorumpované elity postsovětských republik, které uplatňovaly autoritářské modely řízení.

Jak víme, vůči Ukrajině tento plán selhal. Dohodu o Eurasijském ekonomickém svazu podepsaly Rusko, Bělorusko a Kazachstán. Stalo se tak 29. května 2014, tedy v době, kdy již byl okupován Krym a hybridní agrese na Donbase nabírala na obrátkách.

Zkorumpované režimy typu toho Janukovyčova představovaly sice jednoduchý, nicméně nepříliš spolehlivý nástroj prosazování ruských zájmů v sousedních státech. Tyto neměly příliš velkou podporu ze strany svých společností a navíc musely udržovat rovnováhu mezi Ruskem a Západem. Tyto režimy ohrožovaly tzv. barevné revoluce, v chápání Moskvy vzpoury zorganizované nepřáteli Ruska na Západě.

Majdan proti Janukovyčovi se v Kremlu očekával, i ten se připravoval k reakci na toto „ohrožení národních zájmů“. Nejlepším variantem pro Rusko by patrně bylo, kdyby Janukovyč občanské protesty tvrdě potlačil. Očekávanou reakcí Západu by pak byla izolace a sankce proti represivnímu režimu. Což by nenechalo Janukovyčovi jinou alternativu než další sbližování s Putinem a upadání do ještě větší závislosti na něm. Tento plán se téměř zdařil, střílení na Majdanu však způsobilo štěpení v řadách vládnoucího režimu. Janukovyč musel z Kyjeva uprchnout, a jeho spolustraníci v parlamentu začali spolupracovat s novou demokratickou vládou.

Dokonce i v této situaci mělo Rusko stále ještě šanci udržet ve sféře svého vlivu celou Ukrajinu. Janukovyč se snažil opevnit ve svých baštových regionech, jejichž obyvatelstvo převážně podporovalo Stranu regionů a nepodporovalo Majdan. 22. února dorazil do Charkova, aby se tu zúčastnil Sjezdu poslanců a zastupitelů všech úrovní za jihozápadní oblasti, Krym a Sevastopol svolaného z podnětu tehdejšího šéfa oblastní státní správy Mychajla Dobkina. Tento den předtím v komunikaci s novináři prohlásil, že „Kyjev se jako sídlo státní správy již vyčerpal“, i navrhl přesunout řadu celostátních úřadů do Charkova.

Kdyby byl Janukovyč shromáždil své podporovatele do Charkova a udržel pod kontrolou polovinu ukrajinského území, teoreticky se mohl vrátit do Kyjeva jako vítěz občanské války. Dokonce i samotná hrozba rozbití země a ruské intervence by měla přimět novou demokratickou vládu v Kyjevě ke značným ústupkům vůči Moskvě. Ostatně, ať už s válkou nebo bez, se před Ukrajinou rýsovaly vyhlídky, že se stane jakousi obdobou Bosny a Hercegoviny, de facto konfederace s velice polarizovanými subjekty. Jeden z těchto potenciálních subjektů se později vynořil pod názvem Novorusko. Díky zlegalizovaným vlivovým agentům v regionech mohla Moskva přinejmenším blokovat všechny pro ni nežádoucí politické procesy v Ukrajině.

Uprchlému prezidentovi se však nedostalo podpory ani v Charkově, ani později v Doněcku. Většina země, politici a ozbrojené složky uznali legitimní parlament a novou vládu. Janukovyč sice i nadále snil o odvetě, pro Putina však už přestal být kolegou, hlavou státu. Namísto toho se z něj stal nástroj k delegitimizaci Kyjeva, nástroj k zakrývání ruského vměšování a vzpour v jižních a východních regionech Ukrajiny.

Jako svou poslední baštu v boji o moc zvolil Janukovyč Krym. Putin však už definitivně podlehl pokušení zneužít těžkou situaci Ukrajiny a tento „sakrální“ poloostrov anektovat. Kdy se ještě naskytne podobná šance? Hbitě se tedy zmocnil poloostrova, který se pro něj stal „kufrem bez držátka“, a neuváženě ztratil zbytek Ukrajiny, která se rázem otočila ve směru EU a NATO. De facto Rusko vyměnilo geopolitickou kontrolu nad celou Ukrajinou za menší, ale přímý územní zisk. K ránu 27. února ani Janukovyčovi, ani většině krymských separatistů, ani zbytku ukrajinské společnosti patrně ještě nedošlo, co ve skutečnosti znamenalo obsazení vládních budov Krymské autonomní republiky.

Foto: ruský výsadkář Alexej Ivanov (vlevo) v uniformě jednotky Ministerstva vnitra Ukrajiny Berkut před budovou krymského parlamentu, (vpravo) ve svém běžném vojenském stejnokroji Ozbrojených sil RF při plnění úkolů blokace/obsazení objektů na Krymu. Zdroj: OSINT studie od InformNapalmu.

Existují protichůdné informace o tom, kdy konkrétně plánoval Janukovyč dorazit na Krym. Při projednávání jeho kauzy před Obvodním soudem Obolonskyj v Kyjevě se exprezidentovi obhájci snažili podat jeho útěk z Kyjeva jako řadu předem plánovaných pracovních návštěv v regionech, mezi nimiž figuroval i Krym. Obdobné veřejné stanovisko zastávají i ti Janukovyčovi bodyguardi, kteří uprchli do Ruska společně s ním. Šéf ochranky Kosťantyn Kobzar prohlásil, že 21. února vyslal dvě automobilové kolony, jednu v trase Kyjev – Charkov a druhou Kyjev – Belbek (letiště Sevastopol). Oleksandr Kustanovyč, který v roce 2014 sloužil u 204. brigády taktického letectva v Belbeku, uvedl, že Janukovyčův přílet z Charkova do Sevastopolu se očekával ve dnech 21. nebo 22. února, tentýž den však přišel pokyn to „stopnout“.

Podle jiných svědků to vypadá, že z Charkova mohl Janukovyč i s doprovodem zamířit vrtulníkem do Luhansku nebo dokonce do ruského Rostova na Donu. Víme, že k přistání v Doněcku piloty donutil Ukraeroruch, státní organizace pro řízení letového provozu. Téměř ihned se Janukovyč snažil z Doněcka odletět proudovým letadlem Falcon 900, tomu však zabránili pohraničníci. O tom, že se pojede automobily na Krym, se patrně s konečnou platností rozhodlo po návštěvě (de facto skrývání se) v domě Rinata Achmetova v Doněcku.

Janukovyč pobýval na Krymu jen necelý den 23. února. Ve dne ho na poloostrov dopravilo ruské vojenské letadlo z Anapy a v noci ze Sevastopolu vyzvedla ruská vojenská loď. Jaký měla tak krátká návštěva smysl? Pro Putina, který měl pohyb skupiny vysoce postavených uprchlíků zcela pod kontrolou, byla patrně tím nejvýznamnějším fyzická přítomnost Janukovyče na ukrajinském území. Nejvyšší rada Ukrajiny přece ve večerních hodinách 22. února odhlasovala usnesení konstatující, že prezident de facto rezignoval, a v poledne následujícího dne stvrdila Oleksandra Turčynova jako dočasnou hlavu státu. Janukovyč jako „legitimní“ byl urgentně dopraven na Krym jako protiváha tvrzení o jeho útěku a de facto rezignaci.

Infografika: plánek Janukovyčova útěku (pro zvětšení rozklikněte)

Naproti tomu pro samotného uprchlíka, který se utábořil v Jaltě, to byl čas ověřování loajality místních úřadů a velení vojáků a bezpečnostních složek. Janukovyče doprovázeli ministr vnitra Vitalij Zacharčenko, předseda SBU Oleksandr Jakymenko a šéf prezidentské kanceláře Andrij Kljujev. Máme svědectví, že ze Sevastopolu na schůzku dorazil náčelník Generálního štábu Jurij Iljin. Do 19. února tento admirál velel námořnictvu, a jeho povýšení je spojováno s plány na nasazení armády proti Majdanu (jeho předchůdce Volodymyr Zamana buď byl považován za nespolehlivého, nebo to odmítl).

V Jaltě Janukovyč jednal také s nějakými zástupci krymských úřadů. Nicméně, jak přiznává Vitalij Zacharčenko, nejvyšší krymské špičky prezidenta „zradily“. Na schůzku odmítl přijet premiér Krymské autonomní republiky Anatolij Mohyljov, náčelníci krymského a sevastopolského úřadů Ministerstva vnitra. Zacharčenko píše (s možným zpětným poupravením faktů), že při pobytu na Krymu Janukovyč nařídil Berkutu uzavřít přístup na Krym Perekopskou šíjí. Právě to sevastopolský Berkut udělal, ale již 27. února, když ruské zvláštní jednotky obsadily hlavní správní budovy Krymské autonomní republiky.

Mezitím 23. února v Sevastopolu proběhl tzv. „mítink vůle lidu proti nacismu“, z nějž vzešel první „lidový starosta“ Alexej Čalyj. Příznačné je, že hněvnou kritiku schytala na náměstí Nachimova i tehdejší městská reprezentace, kterou tvořili převážně Janukovyčovi spolustraníci. Samotného prezidenta tato sebranka již předtím otevřeně obvinila, že zradil lid a dovolil zástupcům Majdanu převzít moc v zemi.

Foto: mítink v Sevastopolu volí „lidového starostu“

Janukovyč zjevně nebyl pánem situace a vůbec se necítil bezpečně. V obavách, že si pro něj přijdou z Kyjeva, se exprezident rozhodl uprchnout zpět do Ruska. Již o den později (24. února) přiletěly z Anapy na Krym ruské vojenské špičky: zástupce velitele Jižního vojenského okruhu Igor Turčeňuk, zástupce vrchního velitele námořnictva Alexandr Fedotěnkov a řada dalších důstojníků. Příprava okupace běžela naplno. Opravdu však Janukovyč odmítl krymské předmostí pro návrat do Kyjeva?

27. února 2014 rozšířily ruské mediální „splachovací nádržky“ text údajného Janukovyčova výnosu č. 90/2014 datovaného stejným dnem, a to v ruském překladu. Jeho podstatu lze stručně vyjádřit následovně.

1. Vrací se vláda Mykoly Azarova, která byla kvůli událostem na Majdanu 28. ledna 2014 nahrazena vládou v čele s dočasným úřadujícím premiérem Serhijem Arbuzovem. Tato vláda měla realizovat opatření pro obnovení správní kontroly nad územím, financovat loajální vůči Janukovyčovi ozbrojené složky a „lidové milice“.
2. Zřizuje se hlavní stan nejvyššího velitele Ukrajiny se sídlem ve štábu námořnictva v Sevastopolu. Janukovyčově armádě měl velet admirál Jurij Iljin. Tento text obsahuje zjevné kiksy: zaprvé se používá pojem „námořní flotila Ukrajiny“, ze druhé je Iljin uveden jako vrchní velitel této neexistující flotily dočasně pověřený působností náčelníka Generálního štábu Ozbrojených sil. Připomeňme, že tuto funkci Iljin vykonával již od 19. února, a to nikoli na základě dočasného pověření.
3. Hlavnímu stanu nejvyššího velitele se podřizují velitelé a jednotky policie a SBU. Příslušníci, kteří nebudou plnit rozkazy, budou považováni za zrádce a odvoláni, a budou-li klást odpor, mají být zneškodnění dokonce i za cenu použití ostré střelby. Totéž platí také pro vojáky dle bodu předchozího.
4. Cizí státy, které chtějí zachovat diplomatické styky s Ukrajinou, mají do Sevastopolu vyslat své námořní atašé (sic!).
5. Jako sídlo Ministerstva zahraničí a Národní banky Ukrajiny se určuje hlavní stan nejvyššího velitele. Odsud mají dohlížet na plnění mezinárodních závazků vůči Ukrajině. Další kiks: „Centrální banka“.
6. Na den 3. března 2014 se v Sevastopolu svolává výjezdní zasedání Nejvyšší rady Ukrajiny, které projedná odnětí mandátů poslancům, kteří podpořili novou vládu v Kyjevě.
7. Volené orgány místní samosprávy se vyzývají, aby do 3. března navrhly kandidatury přednostů oblastí. Na místech se zřizují „lidové milice“ za účelem obnovení ústavního pořádku na celém území Ukrajiny. Další kiks: „gubernátoři“ oblastí.

Tzv. výnos č. 90/2014 nebyl nikdy vyhlášen oficiálně. Spousta chyb v názvech institucí a funkcí nasvědčuje spíš tomu, že jde o fake. Sepsali ho zcela zjevně lidé, kteří měli k ukrajinským vládním pracovnám daleko. Telefonáty Putinova asistenta Sergeje Glazjeva, které zachytila ukrajinská kontrarozvědka, však mohou dokládat, že minimálně část v něm popsaných úmyslů byla skutečná.

V komunikaci s Glazjevem z 28. února si ředitel Institutu zemí SNS Konstantin Zatulin dělal starosti kvůli Janukovyčově tiskové konferenci, která se měla konat téhož dne v Rostově. Janukovyč se podle něj chystal 3. března do Sevastopolu, což se mu rozhodně nemělo dovolit. Zatulin označil Janukovyče za „antipersonu“, která jen způsobí problémy. Zmínil také jeho luxusní sídlo Mežyhirja, které svého vlastníka v očích někdejších přívrženců velice zdiskreditovalo. Zatulin také zmínil, že Janukovyč obnovil Azarovovu vládu, s tím, že by lepší variantou byl příchod do Ukrajiny právě tohoto politika.

V době, kdy proběhl tento telefonát, postupovali krymští poslanci a sevastopolští zastupitelé již podle pokynů Kremlu. Zatulin zdůraznil, že „visí na Janukovyčově legitimitě, takže by neměli veřejně pochybovat“. O tom, že ve skutečnosti Janukovyč už nebude nic řídit, ujistil Glazjev prvního vicepremiéra Krymské autonomní republiky Azize Abdulajeva v telefonátu z 1. března.

Po Zatulinových připomínkách musel Janukovyč patrně obsah svého vystoupení na své úvodní tiskové konferenci v Rostově poněkud upravit. Jediným slovem nezmínil zřízení hlavního stanu nejvyššího velitele ani své plány na 3. března v Sevastopolu. Naproti tomu se označil za právoplatného prezidenta a slíbil, že se do Ukrajiny vrátí jen za předpokladu zajištění jeho bezpečnosti. Jako východisko ze situace Janukovyč „smířlivě“ navrhl vrátit se k ujednáním dohody s opozicí z 21. února (již žádné střílení ostrou municí!). Namísto konkrétních plánů boje proti kyjevské vládě jen pohrozil, že „jakmile se zastaví továrny a lidé zůstanou bez existenčních prostředků, v tu chvíli povstane Východní Ukrajina“.

Ačkoli Rusové tehdy již obsadili a zablokovali řadu objektů na Krymu, Janukovyč tvrdil, že je kategoricky proti invazi do Ukrajiny a porušení její územní integrity. Dal najevo, že podle jeho přesvědčení měl Krym zůstat součástí Ukrajiny. Odmítnutí podpořit jeho návrat do Sevastopolu a Putinova dvojí hra s nasazením ruské armády se nejspíš staly pro exprezidenta nepříjemným překvapením. Ani tzv. výnos č. 90/2014 nezmiňoval žádnou žádost o vojenskou pomoc. Není tedy žádná náhoda, že v nervovém pohnutí Janukovyč před televizními kamerami zlomil propisku.

Nebyl to však poslední případ, kdy Rusové ukrajinského exprezidenta bezostyšně zneužili. Pouhý den po tiskové konferenci (1. března) se objevila Janukovyčova písemná žádost adresovaná Putinovi s výzvou k nasazení Ozbrojených sil Ruské federace „pro obnovení zákonnosti, míru, právního řádu, stability a ochrany obyvatel Ukrajiny“. Toto psaní se stalo formální záminkou k tomu, aby Rada federace udělila souhlas s nasazením ruské armády na území Ukrajiny. (I když fyzicky byla tato armáda již nasazena minimálně od 27. února!) Vychází nám tedy, že Janukovyč znovu již pokolikáté náhle „změnil názor“. Nekritizoval ani následnou nelegální ruskou anexi Krymu.

Dopis Viktora Janukovyče Vladimiru Putinovi

Janukovyč se nedokázal stát druhým baronem Wrangelem, který využil Krym jako předmostí pro boj o moc ve státě. Janukovyčovo jméno však okupanti zneužili ještě víckrát. Třeba separatistický předseda krymského parlamentu Volodymyr Konstantynov prohlašoval, že ho uznává jako legitimního prezidenta. A ještě Janukovyč údajně odsouhlasil jmenování Sergeje Aksjonova krymským premiérem (odsouhlasení s prezidentem vyžaduje ukrajinská právní úprava).

3. března, právě v době, kdy se ve štábu námořnictva měl údajně rozmístit hlavní stan nejvyššího velitele, dorazil do zablokovaného vojenského útvaru admirál zrádce Denys Berezovskyj v doprovodu ruské ostrahy. Obsadit velitelské stanoviště štábu tzv. z voleje a unést velitele Serhije Hajduka se mu nepodařilo. Kvůli vyříkání si úmyslů byla svolána důstojnická schůze, na níž střídavě mluvili Hajduk a Berezovskyj. Tento ujišťoval, že legitimním prezidentem zůstává Janukovyč a že ke Krymu je údajně ochotna se připojit řada ukrajinských oblastí (Chersonská, Mykolajivská, Záporožská).

Na úrovni rétoriky a oficiálních rozhodnutí se samozvané krymské úřady postupně posouvaly od regionalismu přes separatismus až ke „sjednocení“ s Putinem. Nejnázornější v tomto ohledu bylo patrně opakované posouvání termínu a změny ve znění otázek tzv. krymského referenda.

Čtěte také další příspěvky k tématu na InformNapalmu

• Dobrovolníci zveřejnili rozsáhlou interaktivní databázi ruské agrese
• Dobrovolníci nasbírali důkazy účasti 32 vojenských jednotek Ozbrojených sil RF na záboru Krymu
• Seznam 1097: jak 18. samostatná motostřelecká brigáda ruských Ozbrojených sil okupovala Krym
• Zjištěna účast ruských vojáků ze 7057. základny námořního letectva na operaci záboru Krymu
• Rusko pokračuje v militarizaci okupovaného Krymu. Infografika
• Ruské jaderné zbraně již jsou na Krymu: expert na mezinárodní námořní právo připomněl četná fakta
• U voleb v USA zástupcům Parlamentního shromáždění OBSE prezentován materiál k okupaci Krymu (FOTOZPRÁVA)
• Na Donbase poprvé oficiálně zaznamenán ruský radarový systém Kasta-2E1, který se snažili narychlo zamaskovat (FOTO)

Tuto publikaci zpracoval Maksym Majorov. Infografika: Oleksa Vit. Speciálně pro InformNapalm Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno. (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Facebooková stránka komunity InformNapalm v češtině: InformNapalm Česko.

InformNapalm nedostává žádnou finanční podporu od vlád ani od dárců. Na financování provozu našeho webu přispívají pouze dobrovolníci pracující pro naši komunitu a ostatní čtenáři. Zařadit se mezi dobrovolníky můžete i vy, popř. podpořit rozvoj jedinečného dobrovolnického zpravodajského média InformNapalm svými příspěvky prostřednictvím Patreonu.

Překlad: Svatoslav Ščyhol