Z Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu se stala mocná zbraň hájící ruské zájmy. Zvláštní je, že ukrajinský stát nevěnuje tomuto problému řádnou pozornost.

Kdysi dávno podle ukrajinských měřítek, před o něco málo více než rokem, jsem napsal text Proč si Rusko nemůže dovolit „ztratit“ Ukrajinu. Rozebíral několik faktorů, které nutí Putina usilovat o překážení úspěchu „projektu Ukrajina“. Bohužel jsem měl pravdu. Následoval Krym, Donbas a dále dle seznamu…

O tom zde ovšem není řeč. Na pomezí 2013/2014 jsem se dotkl náboženského tématu. Chování kléru Ruské pravoslavné církve mě přimělo se k tomuto tématu opět vrátit. Důvodů je víc než dost:

• „práce“ kněží Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na východě země;
• chování části kléru vůči vlastenecky smýšlejícím farníkům;
• řetězec přestupů – hromadný odchod věřících a farností z lůna církve (přestup do jiných pravoslavných denominací)
• demonstrace de facto nepřijetí nové státní moci v zemi ze strany vedení Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.

A nakonec to poslední: kázání (!!!) patriarchy Kirilla při liturgii v den památky svatých věrozvěstů Metoděje a Cyrila. Nejde tedy o pouhé prohlášení, ale o pastýřské slovo. Nejvyšší představitel církve se vyjádřil takto: „Při každé Božské liturgii se modlíme za Ukrajinu. Národ Ukrajiny nerozdělujeme. Velká část ukrajinského národa jsou naši věřící“. A pak navázal: „ale když se z bezbožnosti stává státní ideologie a kvůli tomu umírají lidé, ničí se svatostánky a je tupeno Boží jméno, je to již víc než pouhá ideologie“.

Vzkaz je jednoduchý: státní moc na Ukrajině je bezbožná. Na první pohled je to zcela obyčejné prohlášení. Vezměme však mimořádně zajímavý dokument s názvem ZÁKLADY SOCIÁLNÍ KONCEPCE RUSKÉ PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE. V oddíle Církev a stát se dočteme: „Když státní moc nutí pravoslavné věřící, aby se zřekli Krista a jeho církve, nebo k hříšným činům, které škodí jejich duši, musí církev odepřít poslušnost státu“. K tomu připomeňme, že patriarcha Kirill neřekl o bezbožnosti při běžném projevu, ale při kázání, tzv. Slově primase, které je pro podřízený klér závazné. De facto tak patriarcha Kirill Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu vyzval k odepření poslušnosti světským úřadům. Nic více, nic méně. Je na tom také dost zajímavé, že tento vzkaz pochopí jen kněží a úzký okruh osob, kteří se v tématu vyznají. Běžní ukrajinští politici budou tento patriarchův výrok pokládat za „další prohlášení“.

Nejpikantnější na této situaci je, že za výzvy k totální neposlušnosti úřadům lze v jakékoli zemi za jistých podmínek vykoledovat trest. Nikoli však v tomto případě. Kněží se budou „držet patriarchových slov“. A stát bohužel nebude moci použít represivní opatření. Proč?

Útok na svobodu vyznání je zjevná rezignace na demokracii. Jakékoli pokusy zapůsobit na Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu tak Kreml použije jako argument proti Kyjevu. K této kritice se pak aktivně připojí země „pravoslavného světa“, třeba Řecko. Musíme uznat, že jde o „elegantní“ politicko-náboženskou past od Putina pro Porošenka. Patriarcha Kirill svá slova vyřkl 24. května. Klér začne jednat od léta. Máme tak další rozvrácení vnitropolitické situace. Když vezmeme v potaz náboženskou angažovanost ukrajinských obyvatel, je toto nebezpečí víc než reálné. Přece jen Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu v té či jiné míře ovlivňuje 20 % obyvatel (počet nominálních věřících). Abychom si představili možný rozsah problému, stačí uvést, že aktivisté Majdanu mohli koncem roku 2013 v té či jiné míře ovlivnit maximálně 5 až 10 % obyvatel.

Bilancování na pomezí porušování vlastních kánonů

Přímý zásah do konfliktu činí Ruskou pravoslavnou církev dost zranitelnou. Zasahování do konfliktu mezi státy, jejichž občané jsou členy církve, je v rozporu s učením mj. otců této církve. Nejnovějším příkladem je svatý Mikuláš Japonský. Jako primas japonské církve v době rusko-japonské války napsal:

„Dnes ovšem, když byla vyhlášena válka mezi Japonskem a mou vlastí, jako ruský státní příslušník se nemohu modlit za japonské vítězství nad mou vlastní domovinou. Mám také závazky vůči své vlasti a právě proto budu šťastný, když uvidím, jak plníte povinnost vůči své zemi… Kdo bude muset jít do boje s nasazením vlastního života, bojujte, nikoli ovšem z nenávisti k nepříteli, ale z lásky k vašim spoluobčanům… Láska k vlasti je posvátný cit…“

Navíc je účast i jednotlivých kněží ve válce upravena shora uvedenými základy sociálního učení. Zejména „válka musí být vedena se spravedlivým hněvem, nikoli se zlostí, lačností, touhou těla (1.Jan 2:16) a dalšími výplody pekla“. Zajímavější je na tom však výčet podmínek, kdy církev připouští vedení války na svém nebo cizím území. Právě zde má Ruská pravoslavná církev obzvlášť slabé postavení. Pro názornost uvedu delší citát:

„Mezi kritéria přijatelnosti zahájení války na svém nebo na cizím území lze zařadit:

• válka musí být vyhlášena kvůli obnovení spravedlnosti;
• válku smí vyhlásit pouze legitimní vláda;
• právo na použití síly nesmí příslušet jednotlivcům nebo skupinám osob, ale shora ustanoveným zástupcům civilních úřadů;
• válku lze vyhlásit teprve poté, co budou vyčerpány veškeré mírové prostředky k jednání s protistranou a k obnovení výchozí situace;
• válka by měla být vyhlášena pouze v případě, že jsou docela důvodné naděje na dosažení vytýčených cílů;
• plánované válečné ztráty a destrukce musí odpovídat situaci a účelu války (zásada přiměřenosti prostředků);
• v době války je nutno zajistit ochranu civilního obyvatelstva před přímými válečnými akcemi;
• válku lze ospravedlnit pouze snahou o znovunastolení míru a pořádku.“

A teď pár otázek adresovaných kléru Ruské pravoslavné církve, a sice dle jednotlivých ustanovení sociálního učení jejich vlastní církve:

1. V čem spočívá obnovení spravedlnosti na Donbasu?
2. Která legitimní vláda začala válku? Kdo vyslal Strelkova?
3. K právu na použití síly: jaképak legitimní civilní úřady bojují proti ukrajinským ozbrojeným složkám? Jednotlivci ani skupiny osob přece podle učení církve nemají morální právo válčit.
4. Jaké mírové kroky byly začátkem roku 2014 podniknuty k poklidnému urovnání rozporů?
5. Jaké naděje na dosažení jakých cílů mají separatisté nebo RF?
6. V čem spočívá zásada přiměřenosti sil, destrukcí atd.?
7. Jak může kněz požehnat ozbrojenému muži, který střílí schovaný za zády civilistů (z obytných čtvrtí)?
8. Jaký mír a pořádek znovunastolují DLR a LLR?

Když tyto otázky prostě položíme, může nás kněz poslat někam hodně daleko. Ale když mu před nos strčíme text „základů sociální koncepce Ruské pravoslavné církve“, bude reakce mnohem zajímavější.

V kánonech pravoslavné věrouky se můžeme hrabat do nekonečna. Myslím ovšem, že v rámci tohoto textu by to nemělo smysl. Že Ruská pravoslavná církve riskuje a zahrává si na pomezí rezignace na vlastní učení, je jasné. Otázka je proč. Právě o tom si popovídáme dále.

K čemu takové riziko, aneb Putinův poslední trumf

Skutečnost, že se vládce Kremlu rozhodl zapojit pravoslavnou církev, vypovídá, že seriózních trumfů mu zbývá jen málo. Původně měla role Ruské pravoslavné církve spočívat ve zdůvodňování změn a přípravě obyvatelstva. V žádném případě v akcích „na přední linii“. Je nutno poznamenat, že předběžná příprava půdy již proběhla. Všichni si vybavíme příběh s bojem o židli po vladykovi Vladimírovi. Rozhořel se již dlouho před smrtí primase Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. A skončil bohužel drtivou porážkou proukrajinského kléru. K vedení církve se dostali lidé loajální vůči Kremlu. S tím, že po změnách v nejvyšších patrech zasáhly kádrové čistky prakticky všechny úrovně. Od veřejných, takříkajíc „politických“, až po hospodářský blok. Církev byla připravena pracovat ve prospěch Ruska.

Kněží, kteří smýšlejí jinak, ovšem nikam nezmizeli. Stejně jako obyčejní farníci. Což potvrdily nejnovější události. Postoj Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu ke konfliktu na východě způsobil výrazný odliv věřících. Zatímco v roce 2011 tvořili farníci moskevského patriarchátu na Ukrajině 25,9 % obyvatel, již začátkem roku 2015 se jejich podíl snížil na 20,8 %. Klesající trend je evidentní. Dostáváme se tak k otázce: k čemu takové riziko?

Odpověď je nasnadě. Putin musí jakýmkoli způsobem zabránit reformám na Ukrajině. Dokonce i za cenu částečné ztráty vlivu církve v sousedním státě.

Rozehrání „náboženské karty“ je přitom i přes veškerá rizika velmi výhodné. Kdyby ukrajinské úřady ve své naivitě zareagovaly represivními opatřeními, poskytlo by to Kremlu vynikající trumfy v boji o Ukrajinu. Zejména:

Ukázka nedemokratičnosti kyjevské vlády: svoboda vyznání patří mezi základní svobody

Rozkol ve společnosti, a to docela reálný, i v tzv. ruskojazyčných regionech. Ať se děje cokoli, právě v těchto regionech má Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu nejsilnější pozice

Získání dalších spojenců na mezinárodní aréně. Pod Ruskou pravoslavnou církev dnes spadá cca 35 % pravoslavných farností ve světě. Její vliv na „pravoslavný svět“ je tak víc než významný. Represe proti církvi by tak mohly posloužit k získání podpory pro Rusko od zemí jako je Řecko, Makedonie, Srbsko, Bulharsko nebo Rumunsko (v posledním případě s výhradami, protože zdejší církev se s RPC přetahuje o moldavské farnosti).

Situace je mírně řečeno nezáviděníhodná. V čemkoli snad můžeme vidět jak problém, tak příležitost. Takové riziko ze strany Moskvy, využije-li ho Kyjev správně, by mohlo od základů změnit rozložení sil v pravoslavném světě. Týkalo by se to nejen církví. Křesťanství východního ritu má přece tradičně blízko k světským úřadům. Změny by se tak mohly dotknout vlivu Ruské federace v celém regionu a zaručit Ukrajině subjektivitu v zahraniční politice.

Pravoslavná krize jako boj o subjektivitu

Existence „vlastní“ církve, která je největší z pravoslavných, a její úzké kontakty s politickým vedením umožňují Rusku rozehrávat pravoslavnou kartu na dost rozlehlém území. Od Balkánu až k Zakavkazí a Severní Africe.

Samotná RPC již přitom dávno přerostla rámec „ruské církve“. Ba ještě více: počet farností na území samotného Ruska není zase tak velký. Klíčovou roli na moci a vlivu moskevského patriarchátu má počet farností v sousedních zemích.

Chápou to mimochodem i velekněží v Moskvě. Není náhoda, že dohledat informace o počtu farností a věřících v samotné RF je dost obtížné. Možné to však je. Dovolil jsem si zpracovat menší tabulku na základě údajů národních církví. Nabízím počet farností Ruské pravoslavné církve z jedinečného úhlu pohledu:

Název církve (části RPC)                                                    Farností celkem
Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu  11358
Moldavská církev                                                                  1813
Běloruský exarchát                                                               1437
Kazašský okruh                                                                     285
Středoasijský okruh                                                               102
Lotyšská církev                                                                     118
Estonská církev                                                                     33
Japonská církev                                                                    150
Čínská církev                                                                        13
Ruská pravoslavná církev v zahraničí                                  400
RPC celkem (vč. podřízených církví)                                30675

A nyní se pusťme do výpočtů. Po odečtení „zahraničních“ farností RPC nám vychází, že na území samotného Ruska není víc než 14996 farností.

Pro srovnání je na Ukrajině v celkovém souhrnu 17304 pravoslavných farností. Jde o Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu, Ukrajinskou pravoslavnou církev Kyjevského patriarchátu, Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev a Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev kanonickou.

Rumunská pravoslavná církev (bez moldavských farností) má 15717 farností.

Toť je řešení celé otázky. Kdyby na Ukrajině vznikla vlastní místní církev, automaticky by se tím změnilo rozložení sil v pravoslavném světě. Pochopitelně se tak nestane hned. Navíc za předpokladu, že se nová ukrajinská církev stane součástí Konstantinopolského patriarchátu. Který i přes nominální číslo 1 na seznamu pravoslavných církví má k dnešnímu dni pouhých cca 500 farností.

Odchodem Ukrajiny ze sféry vlivu Ruské pravoslavné církve se automaticky spustí řetězec osamostatňování. Rumuni si přirozeným způsobem vrátí kontrolu nad moldavským pravoslavím. V Bělorusku po nahrazení primase církve „Pskovským Varjagem“ by klér jen stěží prosazoval samostatnost. Efekt Lukašenka není ovšem radno podceňovat. Poslední evropský diktátor je beztak obviňován z náboženských perzekucí. A dokud zůstávají tato obvinění v platnosti, mohl by se docela pokusit „pravoslavnou otázku“ vyřešit. Navíc o potřebě mít vlastní církev nejednou mluvil.

Ve výsledku by mohl za několik let vzniknout zajímavý obrázek. Pro názornost uvedu výhledový počet farností různých církví v případě odštěpení „zahraničních provincií“ od Ruské pravoslavné církve:

1. Rumunsko: 16 až 19 tisíc farností (maximum v případě připojení moldavské církve)
2. Ukrajina: 14 až 17 tisíc farností (část pravoslavných věřících bohužel každopádně zůstane u moskevského patriarchátu)
3. Rusko: 14 až 15 tisíc farností.

Namísto dosavadní dominance Ruské pravoslavné církve a tedy i Ruska v pravoslavném světě tak získáme triumvirát. Kde ta největší církev nebude ani slovanská. A ta druhá největší vzhledem ke krizi v letech 2013 až … by brala iniciativy z Moskvy s velkou opatrností.

Co by to znamenalo pro politiku? De facto konec vlivu Kremlu na celý region prostřednictvím náboženských pák. V pravoslavném světě mají tradičně silné pozice ty nejpočetnější církve. A když bude nová místní ukrajinská církev „pod křídlem“ Ekumenického patriarchátu, se soudruhem Kirillem a jeho kamarádem Vladimirem to dopadne vůbec zle.

Na druhou stranu posvátné místo nikdy nezůstane prázdné. O roli nové nejvlivnější pravoslavné církve se rozhoří dost vážný zápas. V němž Ukrajina nebude bojištěm, ale hráčem. Kterým ostatně zůstane bez ohledu na úspěch dělby sfér vlivu: půjde přece o příliš velkou místní církev na to, aby neměla subjektivitu. Subjektivitu jak v náboženském světě, tak s ohledem na pravoslavnou tradici i v politice.

Jedním z klíčových úkolů pro Kyjev se tak stává vytvoření vlastní místní církve. Navíc to nebyla Ukrajina, kdo vyhlásil „náboženskou válku“, první krok přece udělal Kirill.

Církevní otázka se také může vzhledem k aktivitě Ruské pravoslavné církve svým významem vyrovnat (a možná i předstihnout) otázce eurointegrační. Rozvrácení 20 % populace přece ohrožuje existenci samotného ukrajinského státu.

Na druhou stranu by mohla práce v církevní oblasti konečně naučit úředníky citlivým operacím. Třeba namísto přímých a dost hloupých represí „porážet nepřítele jeho vlastní zbraní“. Pokládat hloupé otázky o tom, jaký vztah má politika církve s jejím vlastním sociálním učením. Nebo s věroukou církevních otců. A dostat tuto rozmluvu na veřejnou rovinu.

Automaticky by to urychlilo řetězec přestupů. A možná by také přimělo jednotlivé pravoslavné církve zamyslet se ohledně sjednocení.

Nakonec je čas aktivně pracovat s Turky. Bez souhlasu z Ankary si přece Bartoloměj netroufne uznat ukrajinskou církev. Ačkoli je tu i alternativa: jakýmkoli způsobem přesvědčit primase k „emigraci“ na Ukrajinu. 17.000 farností a vliv a respekt s tím spojený je dobré pokušení.

Autor: Ihor Tyškevyč

Zdroj: Hvylya.net, 28. května 2015

Překlad: Svatoslav Ščyhol