Putin docílil vydání Cemacha, diskreditace ukrajinského stanoviska v očích Západu a pokračování v „konstruktivním“ vyjednávání.

Osvobození ukrajinských občanů, z nichž byli mnozí vězněni v ruských věznicích a lágrech dlouhá léta, vzbuzuje v první řadě zcela přirozenou radostnou a soucitnou emotivní reakci u každého normálního člověka. Emocionální stránka však obvykle zůstává mimo rámec analytických textů. Našim úkolem je pochopit motivaci stran a možné důsledky výměny, která proběhla.

Ukrajinská strana má motivy mnohem pochopitelnější a průhlednější než ta ruská. Vedle již zmíněné citové lidské stránky je tu také celkem přirozená touha nového prezidenta Volodymyra Zelenského ukázat, že plní své sliby a má starost o každého krajana. Nechci přitom ani tvrdit, že by tato ukázka měla jasnou stránku politickotechnologickou. Z hlediska politické technologie by totiž bylo právě pohodlnější nepouštět se do takové výměny dnes, kdy je obliba prezidenta a loajalita vůči veškerým jeho krokům ze strany ukrajinské společnosti bezmezně vysoká, ale až za několik měsíců, kdy v kontextu nevyhnutelných politických a hospodářských kataklyzmat začnou hlavě státu preference klesat. Nicméně Zelenskyj – což můžeme vidět jak na jeho činnosti, tak na činnosti jim kontrolovaného parlamentu – nejraději dělá vše rychlým tempem, aniž by pomyslel na vlastní politické vyhlídky. Z humanitárního hlediska je však tato rychlost ve věci osvobození Ukrajinců spíše přínosem. Protože kdyby prezident byl v každém případě ochoten zaplatit za tuto výměnu tu cenu, kterou zaplatil, je lepší, že tak učinil v září, než v prosinci. Pro vězně je totiž každý den za mřížemi jako rok.

Ruská motivace si zaslouží podrobnější rozbor. Proč na výměnu přistoupil Vladimir Putin?

První motiv ruského prezidenta je velmi jednoduchý: Kyjev prostě měl k dispozici zboží, které ho zajímalo, a sice Volodymyra Cemacha. Delší dobu koloval mýtus, že Putin má zájem např. o osud Kirilla Vyšinského, právě z toho po Vyšinského zadržení vycházely i ukrajinské úřady, které počítaly s tím, že ho Putin nechá vyměnit za Sencova nebo Suščenka. Žádný větší zájem o osud nějakého novináře, jakkoli blízkého „samotnému“ Dmitriji Kiseljovovi, však Putin neprojevoval. Cemach je úplně jiné kafe. Kreml se vážně připravuje na soudní řízení o Boeingu, i kdyby se u tohoto řízení objevil tak významný svědek, mohlo by to ruské zájmy výrazně poškodit. Právě proto byla zvláštní operace SBU v Moskvě vnímána tak nervózně a byl zadán úkol za každou cenu zabránit případné Cemachově cestě do Nizozemska. Kvůli splnění tohoto úkolu nebylo škoda předat nejen ukrajinské námořníky, ale i Sencova, jehož osoba u ruských špiček tradičně vzbuzovala zvlášť odmítavý postoj. Všichni ostatní propuštění Rusové jsou pouhým přídavkem k Cemachovi, žádný význam pro Moskvu nemají.

Druhý motiv Putinova rozhodnutí: realizací Cemachova osvobození ukázat Západu ochotu nové ukrajinské vlády v zájmu vlastních cílů jednat v rozporu s generální linií stíhání Ruska za válečné zločiny jeho špiček, podrýt solidaritu ve věci potrestání pachatelů sestřelení Boeingu, usnadnit západním zemím možnost řešit své problémy na úkor Ukrajiny. Jde o velmi významný úkol. Již předtím byla kvůli velkému zbrojnímu kontraktu z „boeingové koalice“ vyřazena Malajsie, jejíž autoritářský premiér Mahathir Mohamad de facto odmítl obvinit Moskvu z účasti na zničení letadla svých národních aerolinek. Kvůli Cemachovu propuštění tuto koalici nyní de facto opouští i Ukrajina. Minimálně kdyby se Nizozemsku hodila domněnka, že jsme ji opustili, mělo by k tomu veškeré důvody.

Třetím motivem Putinova rozhodnutí je předvést Volodymyru Zelenskému svůj konstruktivní přístup k řešení problémů, které Ukrajině způsobila ruská invaze. Řekneme-li to jednoduše, vyřešit se dá vše, když se přistoupí na Putinovy požadavky. Tímto Putin zručně navádí Zelenského na kluzkou cestu hledání kompromisů, které by mohly vést nejen k ukončení válečného konfliktu a reintegraci Donbasu, ale také k navrácení Ukrajiny do její obvyklé role ruského satelitu, což by představovalo první krok k pohlcení Ukrajiny Ruskem.

Čtvrtým Putinovým motivem je usnadnit západním „příznivcům“ Ruska vytvoření mýtu, že se Kreml vrací ke konstruktivnímu jednání, i v zájmu reanimace dobrých vztahů s Moskvou má smysl obětovat Ukrajinu, ba ještě víc: zatlačit na ukrajinskou vládu, aby prokázala „konstruktivní přístup“ ve vztazích s Moskvou a přistoupila na Putinovy podmínky, co nejdříve se vrátila do role ruského satelitu a přestala dráždit západní podnikatele a ty politiky, kteří cílí především na zisky plynoucí z komunikace s Kremlem. Zde se vracíme k motivu třetímu.

Pátý Putinův motiv bych pomyslně označil jako „Savčenkové efekt“. Když se připravovalo osvobození Savčenkové, jen málokdo věděl, že Kreml počítal s provedením rozsáhlé zvláštní operace s cílem destabilizovat tehdejší ukrajinskou vládu a stát jako takový. Přestože se v Moskvě nijak zvlášť netajili tím, že v Savčenkové osobě chtějí podstrčit do Kyjeva politickou bombu, nicméně i ti příslušníci ukrajinských elit, kteří o těchto úmyslech věděli, snažili se o tom nemluvit nahlas: až tolik byl tento postoj v ukrajinské společnosti nepopulární.

Zatím nevíme, zda se ukrývá mezi těmi, koho propouštějí dnes, podobná „politická bomba“, popř. více bomb. Velmi brzy se to však dozvíme – budeme-li mít štěstí, nikoli až po úspěšném bombardování, ale ještě předtím.

Dnes však nezbývá než uznat, že oba účastníci „velké výměny“, jak Volodymyr Zelenskyj, tak Vladimir Putin, se maximálně přiblížili dosažení cílů, které s tímto procesem spojovali. Zelenskyj dosáhl osvobození ukrajinských vězňů, jež jsme dnes s úlevou uvítali doma. Putin dosáhl vydání Cemacha, diskreditace ukrajinského postoje v očích Západu a pokračování v „konstruktivním“ jednání, které může vést buď k dalšímu vážnému konfliktu, nebo ke kapitulaci a ulehčení postavení ruských „příznivců“ na Západě.

„Velká výměna“ je dokonána, „velká hra“ o Ukrajinu však teprve začíná.

Autor: Vitalij Portnykov
zdroj: Bukvu.com, 7. září 2019
překlad: Svatoslav Ščyhol