Nejlepším východiskem z karabašské pasti je uvědomit si, pro koho je tento konflikt ve skutečnosti výhodný, kdo je již dlouhá desetiletí beneficiářem tohoto prvního územního konfliktu na postsovětském prostranství. Tímto beneficiářem je právě Moskva.

Nejnovější eskalace mezi Arménii a Ázerbájdžánem, už druhá během posledních měsíců a nebezpečnější než ta minulá, nám znovu připomíná, že žádné zmrazené konflikty neexistují. Že každý tzv. zmrazený konflikt je těhotný válkou. Že zastavení palby a režim klidu zbraní, byť dohodnutý na nejvyšší úrovni a s mezinárodními prostředníky, dříve či později vystřídá další ostřelování, které může vyústit v novou velkou válku. Měli bychom to mít na paměti právě proto, že na Donbase z vojenského hlediska Kreml vybudoval právě konflikt karabašského typu, tedy tzv. vleklý konflikt.

Právě u podobných konfliktů může palba ustát, ale časem znovu propuknout s ještě větší sílou. Mohou přitom umírat vojáci a civilisté. I tak to může trvat desítky let. Je to dokonalá past, což Rusové velmi dobře vědí, protože do podobné pasti již dostali Arménii a Ázerbájdžán. Obě tyto země tedy potřebují Rusko k tomu, aby z této pasti unikly, přinejmenším si to v Jerevanu a Baku mohou myslet. I když nejlepší východisko z karabašské pasti je uvědomit si, pro koho je tento konflikt ve skutečnosti výhodný, kdo je již dlouhá desetiletí beneficiářem tohoto prvního územního konfliktu na postsovětském prostranství.

Tímto beneficiářem je právě Moskva. Pro Arménii je Rusko oficiálním spojencem a zárukou, že tento stát nezlikvidují sousedé, s nimiž dlouhá desetiletí, ne-li století, nedokáže najít společnou řeč, a sice Turecko a Ázerbájdžán. Zároveň však má Moskva velmi dobré vztahy také s Ázerbájdžánem, jemuž dává naději, že dříve či později „přimhouří oči“ a umožní Baku bez vážných vojenských následků znovu dostat pod kontrolu ázerbájdžánské území, které od začátku devadesátých let fyzicky ovládá Arménie.

Bylo tomu tak hned od prvního dne tohoto konfliktu. A to ani ne od 80., ale od 20. let minulého století, kdy bylo území osídlené převážně etnickými Armény začleněno do Ázerbájdžánské SSR právě proto, že bolševické Rusko, které okupovalo jak Arménii, tak Ázerbájdžán, tehdy potřebovalo podporu Ázerbájdžáncům blízkého Turecka. A vzhledem k tomu, že Arménie a Ázerbájdžán předtím jako samostatné státy o toto území válčily, vrátila se tato nedokončená válka hned v prvních letech Gorbačovovy tzv. přestavby. A Moskva tehdy mimochodem nestranila Arménům, ale Ázerbájdžáncům: negativně se postavila k samotnému nápadu předat Náhorně-karabašskou autonomní oblast Arménské SSR, nechala zatknout členy výboru Karabach, první nekomunistické politické formace v Sovětském svazu, předhazovala Arménům narůstající nacionalistické nálady.

Když však začaly podobné nálady sílit i v Ázerbájdžánu a místní komunisté v této zemi utrpěli porážku, rozhodla se Moskva pro Arménii. A to nikoli z velké lásky k arménskému lidu, na nějž Kreml zvysoka kašle, ale protože vzniklo nebezpečí, že Ázerbájdžán bude moci se svou ropou nakládat sám a opustí sféru vlivu Kremlu. Karabašský konflikt se tehdy stal pro Moskvu nástrojem, jak ovlivnit ázerbájdžánskou společnost, nadějí, že se k moci dostanou proruské síly, které tuto zemi dostanou pod kremelský patronát.

Tento plán uspěl jen zčásti. Porážka v Karabachu skutečně marginalizovala ázerbájdžánské národní demokraty a donutila prezidenta země a lídra Národní fronty Abulfaze Elčibeje odstoupit. Přesto se Moskvě nepodařilo dosadit do čela státu svou loutku. K moci v Baku se dostala někdejší dlouholetá hlava sovětského Ázerbájdžánu a člen Politbyra ÚV KSSS Hejdar Alijev, který svého času patřil dokonce mezi uvažované nástupce Leonida Brežněva. Právě tento zkušený státník s kágébáckou minulostí vybudoval v Ázerbájdžánu autoritářský rodinný režim, který dokáže manévrovat mezi Západem, Tureckem a Ruskem a ignorovat ázerbájdžánskou společnost.

Nicméně také Arménie se stala rukojmím vlastního vítězství. Její přežití a kontrola nad Karabachem byly nyní plně závislé na spojenectví s Ruskem. Právě to způsobilo marginalizaci arménských národních demokratů. Zakladatel výboru Karabach a první arménský prezident Levon Ter-Petrosjan také na svůj úřad rezignoval, a to mimochodem právě v době, kdy měl k nalezení kompromisu s Alijevem ohledně Karabachu již blízko.

Moskva svěřila Arménii těm, kdo by ji zcela jistě nezklamal a byl plně závislý na její přízni, a sice někdejším karabašským polním velitelům Robertu Kočarjanovi a Serži Sarkisjanovi, kteří se stali druhým a třetím arménským prezidentem. Tito lidé v zemi vybudovali zkorumpovaný marginální režim, který však na rozdíl od toho ázerbájdžánského nebyl schopen zcela ignorovat vlastní společnost. Vzdorovat Moskvě však také nedokázal. Důkazem bylo, že si Sarkisjan po schůzce s Vladimirem Putinem rozmyslel podpis asociační dohody s Evropskou unií, a následně Arménie vstoupila do Euroasijského ekonomického svazu.

Později se však v Arménii odehrálo něco, co Ázerbájdžán dosud nezažil (i když by ještě mohl), a to vlastní „barevná revoluce“, kdy klany, které tuto zemi po Ter-Petrosjanově rezignaci řídily, přišly o moc, i do nejvyššího úřadu ve státě se dostal oblíbenec protestujících Nikol Pašinjan. Pro Vladimira Putina je Pašinjan nejenže zcela cizím člověkem, ale dokonce tím, kdo ohrožuje vliv a bezpečnost Putinových přátel. Třeba již řadu měsíců se na pomezí věznice a svobody pohybuje někdejší druhý prezident Arménie a první prezident samozvaného Karabachu Robert Kočarjan. A přestože Putin pokračuje v osobním kontaktu s Kočarjanem, Pašinjan tyto signály od ruského vládce jako by nevnímal a neuvědomoval si jejich následky pro sebe a svou zem.

Uvědomuje si je však ázerbájdžánský prezident a nástupce svého otce Ilham Alijev. A může mít za to, že by změna dosavadního stavu věcí v Arménii, tedy samostatné rozhodnutí arménského lidu o tom, kdo bude jejich zemi řídit, mohla pro něj otevřít okno příležitostí. Že kdyby mezi Arménií a Ázerbájdžánem propukla válka, pak bez ohledu na to, kdo k ní dal podnět (na tom moc nezáleží, u vleklého konfliktu může k porušení klidu zbraní dojít kdykoliv), Rusko na straně Arménie aktivně nezasáhne a umožní Ázerbájdžánu znovu získat kontrolu nad částí svého území: ne-li nad samotným Karabachem, pak nad tzv. bezpečnostním pásmem, tedy ázerbájdžánským územím, které Náhorně-karabašskou autonomní oblast obklopuje a uzavírá do enklávy bez společných hranic s Arménií; ostatně právě tak to bolševici zamýšleli. A možná i nad samotným Karabachem, bude-li mít štěstí. Proč by ale mělo Rusko pomáhat Pašinjanovi?

A skutečně – proč vlastně? Je nutno si uvědomit, že z objektivního hlediska Moskva dnes není zainteresována na vítězství Arménie, ale Ázerbájdžánu, byť třeba jen částečném. Získala by tak další důkaz, že veškeré majdany, veškeré snahy si zvolit vedení neodsouhlasené s Kremlem mohou v konečném důsledku způsobit jen národní ztroskotání a úpadek. Moskva to dokazovala v Gruzii rusko-gruzínskou válkou. Moskva to dokazovala v Ukrajině po Majdanu okupací Krymu a Donbasu. Proč by to nemohla dokázat i v Arménii, navíc nevlastníma rukama? Zůstává jen otázka, jaký rozsah arménské porážky Kreml naplánoval, zda teď, nebo až v další fázi konfliktu. Zda jde jen o kontrolu nad bezpečnostním pásmem, nebo nad celým Karabachem, popř. dokonce o vstup ázerbájdžánské armády na území samotné Arménie, což by Rusku umožnilo přímo převzít roli jejího obránce, se dnes dá říct jen těžko. Navíc vzhledem k tomu, že se kremelské plány zdaleka ne vždy naplní tak, jak byly sepsány v kancelářích.

Nenaplní se vždy proto, že Kreml sice dokáže propočítat vlastní postup, postup vlád států, které se chytily do kremelské pasti, dokonce i západních špiček nebo tureckého prezidenta, nikdy však nedokáže propočítat, jak budou reagovat národy.

Právě proto se Moskvě nepodařilo udělat z Ázerbájdžánu loutkový stát. Právě proto v Moskvě přehlédli chvíli, kdy klanový režim v Arménii zcela prohnil. Právě proto si Moskva jen stěží uvědomuje, jak budou na skutečnou válku reagovat obyčejní Arméni a Ázerbájdžánci. Každá válka totiž odhalí v národních náladách něco, co nedokáže odhadnout žádný politický prognostik ani etnolog. Navíc vzhledem k tomu, že Kreml národy vůbec zcela ignoruje, neboť věří jen na peníze a moc.

Co ovšem odhadnout můžeme, je, že dokud Ázerbájdžán a Arménie nebudou schopny vyřešit vzájemné problémy dokonce ne mezi oběma státy, ale mezi oběma národy, zůstanou v kremelské pasti, což zpochybní jejich rozvoj nejen jako států, ale i jako národů. Ázerbájdžánce a Armény nedokáže zachránit vítězství jedné ze zemí nad tou druhou, ale jen dobré sousedské vztahy a ochota společně bez ruské účasti budovat budoucnost svého komplikovaného regionu. Pouze toto odhodlání znemožní Rusům manipulovat s Arménií a Ázerbájdžánem a dělat z národů těchto zemí herce v divadle svých geopolitických ambicí.

Autor: Vitalij Portnykov
Zdroj: Bykvu.com, 28. září 2020
Překlad: Svatoslav Ščyhol