Přinášíme článek Mimořádného a plnomocného velvyslance Ukrajiny v Rakousku Oleksandra Ščerby, který zveřejnil portál Dzerkalo týžňa.

V konečném důsledku je důležité něco, čemu staří Římané říkali gravitas: trpělivost, vytrvalost a rozvážnost. A také odvaha.

Bez odvahy jsou totiž všechny tyto ctnosti k ničemu.

Eric Sevareid, americký novinář

Den po vítězství Džamaly v soutěží Eurovision jsem mluvil se zástupkyní jedné evropské země. Působila tak trochu jako vyplašený pták: Ukrajina porazila Rusko, navíc v tak dramatickém finále, k tomu ještě s tak „politickou“ písní – co bude teď, nezašla Evropa ve své podpoře Ukrajiny příliš daleko? Napadlo mě tehdy, že s odvahou na našem kontinentu není něco v pořádku.

Vítězství Ukrajiny v dnešní válce není tím pravým scénářem, na který by se mnoho Evropanů těšilo. Náš souboj mezi dobrem a zlem vnímají jako ukrajinskou vnitrostátní tragédii. Tak je to přece srozumitelnější. A pohodlnější. A také komfortnější. Iluze „občanské války“ počítá ze strany Evropy se zprostředkovatelstvím a mírotvorectvím. Pravda o vnější agresi by znamenala, že evropské reálie je nutno zásadně přehodnotit. Pravda totiž Evropu do této války zatahuje, zatímco iluze ji ponechává jakoby stranou. Můžeme se tedy divit, že se leckdo rád nechá oklamat?

Mnoho Evropanů by to na našem místě již dávno vzdalo. A vůbec nejde o ruský jaderný arzenál nebo o ruské opojení mocí. Dokonce ani o to, že se z politické Evropy postupně stává něco jako supermarket, kterým pozvolna prochází Gazprom a přidává si do košíku jednoho vlivného politika za druhým. Všechny tyto faktory jsou sice důležité, ve skutečnosti však odrážejí něco víc: „ducha doby“, který nutí Evropu, aby o sobě pochybovala.

Dějiny jsou tím největším mystifikátorem a zároveň usvědčovatelem. Jsou něco jako Giordano Bruno a Giuseppe Cagliostro v jednom. Dostanou celou generaci na barikády a pak se jí smějí do očí. Na troskách velké války a Berlínské zdi vytvořily „jednotnou Evropu“, jeden z největších výtvorů lidské civilizace vedle doby Renesance nebo Osvícení, aby ji ještě za života stejné generace dostaly na pokraj propasti. „Duch času“, který před 25, ba dokonce ještě před 10 lety usiloval o větší svobodu a demokracii, se začal najednou rozplývat jako hodiny na obraze Salvadora Daliho. Heslem dne se stal „pragmatismus“, hezký výraz, za nímž se skrývá princip „svoboda a demokracie pro nás, pro ty ostatní pak podle možností a situace“.

I když to dnes jen málokdo řekne na rovinu, veškerý zájem Evropanů je dnes zaměřen na nastolení nové rovnováhy s Ruskem. To je minimum. Maximem je pak přístup na obrovský ruský trh, kterému by neměly bránit žádné Putinovy války ani porušování lidských práv. Před rokem 2014 vše mířilo právě k tomuto cíli. Na jedné straně se hezky zakulacovala Evropská unie, na druhé vznikal jakýsi pomyslný okoloputinovský „russkij mir“, tedy společenství zemí, kde svoboda a demokracie nejsou základními potřebami, ale přepychem pro vyvolené. Jak by řekl Ostap Bender, „quasi una fantasia“.

Hospodářské vyhlídky to mělo působivé. Projekt „jednotná Evropa“ se měl začlenit do euroasijského řetězce EU – Rusko – Čína. Již vznikaly plány na jednotnou euroasijskou železnici na bázi Transsibiřské magistrály. Již byla zakreslena v mapách silniční komunikace Západní Evropa – Západní Čína. Již byly vydělány nehorázné peníze na Olympiádě v Soči. Kolem korupčního ruského, ukrajinského a ostatního postsovětského kapitálu již vyrostl rozsáhlý les šedých a proto zvlášť výnosných finančních služeb na Západě. „Russkij mir“ se měl stát novým prostorem pro růst Evropy. Evropa se měla stát zdrojem moderních technologií a investic pro „russkij mir“.

A najednou tu byl rok 2014, kdy se vše začalo hroutit. Ukrajina odmítla být součástí ruského prostoru a Rusko se přestalo tvářit, že patří do Evropy. V Evropě vznikla trhlina: ze začátku tenká jako vlásek z Putinovy pleše, pak stále širší a hlubší. Ideály začaly praskat ve švech pod tlakem sobeckých zájmů. Evropská jistota zítřejšího dne se otřásla pod návalem syrských, lybijských, iráckých nebo afghánských (jen ne ukrajinských) uprchlíků. Žárovka zhasla. Nastaly temné časy.

Pro Rusko jsme se stali překážkou k obnovení jeho postavení říše. Mnoha lidem v Evropě jsme se postavili do cesty k fantastickému zbohatnutí. Máme snad vysvětlovat, proč jsme se stali předmětem ukrutné nenávisti pro ty první a vědomé nechápavosti pro ty druhé? Ne že by pochopit Ukrajinu bylo snadné: ani my sami svou vlast často nechápeme. Nicméně skutečnost, že v letech 2013–14 jsme přišli na Majdan ze stejných pohnutek, z jakých východní Němci v roce 1989 drtili svou zeď, by si snad pochopení zasloužila. Bohužel zdaleka ne vždy se tohoto pochopení dočkáme.

„Na Ukrajině pokračuje vytváření jednotné Evropy, je to přece zjevné“, říkáme si. Bohužel však zjevné jen pro nás, nikoli pro ně. Zčásti by se to dalo vysvětlit našimi odvěkými prohřešky jako je korupce nebo chronická nezodpovědnost politické třídy. Ale kořen problému je přece jen jinde. Máme to objektivně těžší než tehdy oni. Východní Němci pluli po proudu, zatímco my plujeme proti. Rozbíjeli zeď, která se již bortila, zatímco my mlátíme do skály, která sílí. Doba mostů bohužel skončila. Vrací se (alespoň na nejbližší dohlednou budoucnost) doba zdí.

Evropská unie je mírně řečeno oslabena (chybějící jednotná reakce na Skripalovo otrávení je tomu jen dalším svědectvím). NATO je rozštěpené (jakou cenu má transatlantické partnerství bez vzájemné důvěry mezi partnery?). Rusko se tváří silácky, jako ekonomika a společnost je však vážně nemocné a nemá zájem o terapii. Čína je silná a hospodářsky všudypřítomná, zůstává však zahleděná do sebe. Amerika… Americké zprávy někdy připomínají surrealistický seriál, jen není jasné, zda kratší, nebo nekonečný.

Kde je naše místo v tomto světě, jehož základy se bortí a vyhlídky jsou jen mlhavé? Odpověď se skládá patrně ze dvou částí, vnitřní a vnější. Vnitřní místo Ukrajiny je závislé na úspěchu či neúspěchu reforem. Mnozí možná budou zmateni, ale cítím to tak, že ještě nikdy jsme neměli tak blízko k úspěchu jako dnes. Minimálně seznam „problémových otázek“ při nedávné návštěvě rakouského prezidenta na Ukrajině byl bezprecedentně stručný, seznam zájemců o vstup na Ukrajinu zase obdivuhodně dlouhý. I když je faktem, že mnozí se zatím ohledně Ukrajiny definitivně nerozhodli, protože… Protože je válka.

Rozsah už schválených reformních zákonů, počet nových lidí u moci, dobrá vůle ke změnám, poněkud zkrocená byrokracie, stupeň svobody a kreativity ve vzduchu – toto vše má ještě sice daleko k vytouženým 100 %, nicméně již postačí k výraznému tahu vpřed. Od tohoto tahu nás dělí jediné slovo: válka. Právě kvůli tomu, že úspěch máme na dosah, nepřítel dělá, co může, aby přesvědčil nás a sebe, že se řítíme do zkázy. Právě proto, že mezi námi a úspěchem stojí válka, nepřítel neplánuje tuto válku ukončit. A přece jen jsem přesvědčen: ukončit válku možné je.

Stačí, aby slova „Ukrajina“ a „válka“ přestala zaznívat v jedné větě, a dočkáme se solidních evropských investic. Je to právě ten případ, kdy západní „pragmatismus“ zafunguje v náš prospěch. Investoři se zajímají jen o dvě věci: o ochotu Ukrajinců poctivě pracovat a o rámcové podmínky pro podnikání. To první bylo na Ukrajině vždy, to druhé vzniklo v posledních letech. Zbývá jen to poslední: udělat vše, aby nad Ukrajinou neviselo prokletí války.

Teď k odpovědi vnější. Je jasné, že nikdo nemůže přestat být tím, kým je. Rusko nepřestane být vlkem, před nímž se musíme mít na pozoru. Ukrajina nepřestane být shlukem nervů a vůle zaměřeným pryč od vlastní špíny a hříchu. Vzhledem k tomu, že odraz vlastní špíny a hříchu spatřuje právě v Rusku (k čemuž se v posledních letech přidala také nefalšovaná zloba, lži a agrese), povede dráha ukrajinského pohybu pryč od Ruska.

Pryč od Ruska – ale kterým směrem? Evropa také nepřestane být tím, čím je. A sice ideou, která zapaluje srdce a dostala se do masa a krve většiny evropských národů. Ideou svobody a demokracie, které umožňují dosáhnout míru a prosperity. A dokud nebude evropská idea znehodnocena, neztratí pro nás hodnotu ani Evropská unie. Mimochodem proto právě proti této ideji zaměřuje Kreml své ústřední snahy. Proto jsou „gayropa“ a „tolerastie“ jeho hlavními strašáky.

Vnitřně Evropa stále touží po smíření s Moskvou, takže dříve či později, až doba uzraje, bez ohledu na naše emoce, k tomuto smíření přistoupí. Se stejnou mírou pravděpodobnosti proto lze i do budoucna předpovědět odmítání jakékoli konfrontace s Ruskem ze strany Evropy. A přece: na podmínkách a okolnostech smíření EU a Ruska bude záviset diskreditace či utvrzení evropské idey. Z tohoto pohledu je Ukrajina historickým prubířským kamenem jednotné Evropy. Stručně řečeno: zradí-li Ukrajinu, zaprodají se ďáblovi. Proto zrazovat nás „natvrdo“ nikdo nebude. Bude se hledat kompromis mezi dvěma extrémy: kapitulací a konfrontací.

Zjevné nebezpečí pro Ukrajinu přinášejí narůstající nacionalistické tendence v Evropě. Stačí jen zběžně pohlédnout na evropskou politiku v posledních letech, abychom pochopili, že nacionalismus není láska, ale sobectví. V Evropě nenajdeme větší příznivce Putina než nacionalisticky zaměřené strany. Jsou tu i tací, komu naše bolest nejenže je lhostejná, ale mají z ní i radost. Čím víc budeme slepí, čím dříve v naší horečce vyhoříme, čím dříve si navzájem přehryzáme krky, tím snazší bude pro ně pak říct: tahle Evropa shořela, budujme jinou.

Pro Putina by to znamenalo historickou příležitost poopravit kurz evropské lodi, zlomit transatlantický link. Což by automaticky znamenalo opuštění paradigmatu jednotné Evropy a rozprchnutí se do národních domečků. Což by zase Rusko pozvedlo na úroveň Gullivera v zemi trpaslíků. Tento pochmurný scénář nelze zcela vyloučit, i když jeho pravděpodobnost je dost nízká: opět z jednoho prostého důvodu, že Rusko na rozdíl od Sovětského svazu nemá ideu, která by kolem něj sjednotila aspoň někoho kromě loutkových politiků nebo nostalgujících diktátorů. Rusko se sice naučilo, jak se dostat do evropských hlav a kapes, zapálit evropská srdce je však nad jeho síly.

I přes veškerou rozmanitost politických trendů lze dnešní Evropu rozdělit do dvou táborů: liberálního a nacionalistického. Evropští nacionalisté nás budou zuřivě vystrkovat z Evropy a strkat do náručí „rusského miru“, protože nás vidí právě tam. S žádnou rozšířenou EU jejich představy o budoucnosti nepočítají. Ani s členstvím Rumunska a Bulharska se ještě zcela nevyrovnali. Na řadě je lomení rukama kvůli přistoupení balkánských zemí. Na Ukrajinu v Evropě tito tragičtí hrdinové zatím nemají ani pomyšlení. Je lepší je ani nestrašit. I když je naše místo v jednotné Evropě. Ti, pro koho je cenná, si na tuto myšlenku pomalu zvykají.

Je jasné, že jen samotná liberální Evropa nestačí k tomu, aby se svět přestal sypat. Amerika i s jejími nadcházejícími parlamentními a pak i prezidentskými volbami zůstává onou neznámou hodnotou mimo závorku, na které závisí dost významná meziodpověď pro Ukrajinu. Richard N. Haass, dlouholetý prezident americké Rady pro mezinárodní vztahy (lidé, kteří znají Ameriku, pochopí, co je to za autoritu), nedávno zveřejnil článek „Sbohem, liberální světový řáde“. Zde zejména určil diagnózu západním zemím: ztráta vlivu elit na národ. Jinak řečeno, jeden z nejchytřejších analytiků Ameriky konstatuje situaci: zatímco v Rusku vládnoucí elity mají svůj lid zcela pod kontrolou, Západ riskuje, že se z něj stane chodící klubko nervů, kdy hlava nekamarádí s tělem. Čili ideální prostředí pro populismus. Je to hrozná a dost nevčasná diagnóza. Doufám, že přece jen ukvapená. Alespoň v závěru článku Haass vyjadřuje mlhavou naději: listopadové volby ukážou, zda se v Americe hlava s tělem usmíří. Když ne, bude to ve světě ještě temnější.

Co si má počít Ukrajina? Spoléhat na sebe. Nechovat zbytečné iluze ohledně Západu, ale pamatovat, že „dobu si zvolit nemůžeme“. Dobu hrdinskou jednou vystřídá doba zbabělá a naopak, někdy to dokonce zasáhne i jedinou generaci. Jsme na náročné, ale správné cestě. Ve vztazích s Evropou máme dva klíčové nástroje: dost široký přístup k trhům a bezvízový styk. A také (což je velmi významné!) podporu a sympatie mnoha slušných, upřímných a statečných Evropanů. Zbývá jen jedno: ukázat konkrétními činy a ukazateli, vlastní vírou a dobrou vůlí, že Ukrajina přinejmenším není horším prostorem pro ekonomický přírůstek Evropy než „russkij mir“. A pak třeba Bůh dá, že se změní i duch doby.

Titulní foto: Vasyl Arťušenko, DT.UA

Překlad: Svatoslav Ščyhol