Každá další etapa konfrontace kolem Karabachu je podobná té předchozí. Strany slibují vítězství, informační prostor přetéká neověřenými zprávami, Arméni a Ázerbájdžánci po celém světě se vzájemně urážejí a nikdo neřeší, co bude po případném vítězství následovat.

V roce 1988 se o konfliktu v Karabachu ještě dalo debatovat v kategoriích historické a etnické konfrontace. Dalo se tvrdit, že území s převážně arménským obyvatelstvem bylo do sousedního Ázerbájdžánu začleněno pouze díky zvláštním vztahům mezi bolševickým Ruskem a kemalistickým Tureckem. Dnes je však zřejmé, že Lenin a Stalin mysleli na Atatürka ze všeho nejméně, šlo jim hlavně o sebe a o osud říše, kterou vytvářeli. Po celém nově vzniklém státě bylo přece podobných pastí pro svazové republiky nastraženo bezpočet! Stačí se podívat na politickou mapu SSSR, na všechny ty nekonečné enklávy a exklávy, na území s převládajícím titulním etnikem některé republiky přičleněná k republice sousední, na hranice nakreslené tak, aby se žádná ze svazových republik v případě osamostatnění nemohla cítit jista svou budoucností, mimochodem nevyjímaje ani samotné Rusko. Nic z toho se nedělo jen tak, každá čára měla určitý smysl.

Nejde tu totiž ani o to, že byl Karabach začleněn do Ázerbájdžánu, ale v jaké podobě byl začleněn: tak, aby neměl žádnou společnou hranici s Arménií, ani náznakem. Zároveň byl Nachičevan začleněn do Ázerbájdžánu, aniž by na něj územně navazoval. To je ale panečku precizní práce! A není to ještě celé. Existovaly přece arménské enklávy v Ázerbájdžánu a ázerbájdžánské enklávy v Arménii. Když začala karabašská válka, zdejší obyvatelé odsud odešli, nicméně existovaly i tyto pasti.

Karabach se stal jednou z pastí, které sklaply. Jak pro Armény, tak pro Ázerbájdžánce, i když si to žádný z obou národů neuvědomuje. Je to tak, hlavním záměrem bolševiků bylo jednou provždy vyloučit možnost osamostatnění Arménie a Ázerbájdžánu, které okupovali. To se jim nepodařilo. Díky Stalinově nástraze však Putinovo Rusko dodnes má bezprecedentní a neúměrné vlivové páky na Kavkaze. A bude je mít, než se Arménie a Ázerbájdžán vymotají z karabašské léčky a budou schopny se spolu dohodnout a navázat dobré sousedské vztahy.

Právě proto by si měla každá ze stran položit otázku, jak si představuje ovoce svého budoucího vítězství. Dejme tomu, že zvítězí Ázerbájdžán. Území, které dnes kontrolují Arméni, bude etnicky vyčištěno, územní integrita Ázerbájdžánu obnovena, na znovudobyté území se vrátí ázerbájdžánské obyvatelstvo. Je to vážně vítězství? Z pohledu vyhlídek Ázerbájdžánu velmi pochybné. Z Arménie se stane skutečná ruská pevnost toužící po revanši. I s její pomocí bude Kreml pohrávat jak s Ázerbájdžánem, tak s Tureckem, což omezí především možnosti pro rozvoj Ázerbájdžánu.

Přitom bychom si neměli myslet, že světové společenství bude vůči problémům Baku vstřícné. Protože samotné vyčištění území od arménského obyvatelstva (nemusíme si nalhávat, že tu zůstane a bude žít šťastně) zasadí pověsti ázerbájdžánského státu takovou ránu, z níž se nebude moci vzpamatovat dlouhá desetiletí. Bude následovat spousta žalob v kauzách válečných zločinů, tribunály, fotografie zabitých dětí a žen, paralely mezi rokem 1915 a 2020. Přijdou teroristické útoky a přípravy nové války o Karabach. A žádné mezinárodní právo před tím Ázerbájdžán neochrání. Ba víc, každý krok Ázerbájdžánu směrem k civilizovanému světu vyústí v novou válku, o to se v Moskvě jistě postarají.

Dejme tomu, že zvítězí Arménie. Že dokáže udržet území, které dnes kontroluje Karabach. A potvrdí svou schopnost udržet v regionu stávající poměry. A co dál? Dál bude pokračování ázerbájdžánské a turecké blokády, zachování téměř plné závislosti na Rusku, marginalizace hospodářství, další ožebračení obyvatel a jejich odliv do Ruska za prací.

Žádný Ázerbájdžánec a žádný Armén mi za tento text nepoděkuje. To mi však nevadí. Stejně ho dopíšu pro národy, s nimiž hluboce sympatizuji. Prosím vás, vyhrabejte se konečně z pasti, do níž jste se chytili. Pochopte, že dokud se budete vzájemně nenávidět, nemají vaše národy a státy prostě žádnou budoucnost.

A máme-li mluvit na rovinu, žádnou přítomnost také. Vaše přítomnost je permanentní válka dirigovaná z Kremlu. Ruské rubly, které stále vydělávají vaši zbídačení spoluobčané, a ruština, v níž se vzájemně hanobí. Autoritářské režimy, které nic nemění, a povstání, která nikam nevedou. Smutné pobíhání unavené veverky ve zrezivělém kolečku. Nebo spíše dvou veverek, které se nenávidí.

Autor: Vitalij Portnykov
Zdroj: Grani.ru, 1. října 2020
Překlad: Svatoslav Ščyhol