Ruština se stala hlavní informační zbraní našeho nepřítele a hlavním nástrojem informační okupace. Ruština hraje roli hlavního předmětu spekulací pro ospravedlnění agrese a slouží jako kouřová clona pro kulturní genocidu.

Přilba Alexandra Něvského

Kde se vlastně ruština vzala a proč se na záleských bažinách mluví právě touto řečí? Vždyť, jak dobře víme, staroruský jazyk, jemuž se také říkalo slovanština, se vyskytoval na středověké Rusi, tato Rus ovšem neležela nad Volhou, ale nad Dněprem. A nebýt toho, že Jurij Dolgorukij před časem založil ve volžském kraji Suzdalské knížectví, pak by zdejší národy dosud používaly své původní jazyky jako je mokša, merja nebo muromština. Pak přišli Čingisovci, ti však nebyli Slované. Vládci a obyvatelé Zlaté hordy používali ujgurštinu, mongolštinu a kipčacký jazyk. Tzv. přilba Alexandra Něvského, která patřila mezi ruské státní symboly, pro změnu nese citace z Koránu v ryzí arabštině. Odkdy tedy Moskovité začali mluvit tzv. ruštinou a především jak k ní přišli? Kdo a proč přiměl zástupce národů jako jsou Čudové, Vepsové, Perm, Meščerové nebo Merjané naučit se cyrilici a vtloukl jim do hlavy, že jsou tzv. Russkije?

Ke konci 9. století, kdy vznikla Rus, byla situace dokonalá. Naši předkové Rusíni žili na území dnešní Ukrajiny a zčásti Běloruska, zatímco předkové Moskovitů žili v Povolží, na severní části cesty od Varjagů k Řekům, tedy od Baltu k Černému moři, se rozkládala Novgorodská republika. Z posledně jmenované by časem klidně mohlo vzniknout samostatné slovanské etnikum, nebylo jí to však souzeno. V 15. století totiž podlehla moskevské okupaci s následnou likvidací elit a asimilací.

Jakou řečí vlastně mluvila Rus? Vědci to dokážou objasnit jen zkoumáním písemných pramenů, nahrávání zvuku totiž bylo vynalezeno teprve v 19: století. Zde na nás však číhá nepříjemné překvapení: staroruské písemnosti jsou totiž převážně psány tzv. starou neboli církevní slovanštinou, která vznikla na základě staré bulharštiny jako jednotný jazyk pro všechny Slovany. Zeptáte se: k čemu by potřebovali Slované jediný jazyk? No, přece aby se modlili. Církevní slovanština je především jazykem sakrálních knih a modliteb, teprve následně se začala používat i pro ostatní dokumenty, které vytvářeli mniši, hlavní tvůrci písemných památek. Podobně se právě latina stala jednotným jazykem všech křesťanů západního ritu. Znamená to snad, že naši předkové mluvili církevní slovanštinou, potažmo starou bulharštinou? Samozřejmě nikoliv. Jazyk církevní ovlivňoval běžnou řeč, která se tomu nemohla vyhnout, naštěstí se však

Dokument psaný na březové kůře

dochovaly i další nápisy umožňující širší zkoumání. Jedná se o psaní na kůře břízy, nápisy na předmětech, zejména na zbraních nebo na zdech chrámů. A nesmíme opomenout také spisovné památky, jako je např. slavné Slovo o pluku Igorově, které samozřejmě není psané obecnou mluvenou řečí, ryze církevním jazykem ovšem také ne. Podle slov, která se v těchto textech vyskytují, např. „porosja“ (sele) nebo „koval“ (kovář), vyvozují vědci, že tehdejší mluvená řeč připomínala dnešní ukrajinštinu a byla jejím přímým předchůdcem. Novgorodská mluvená řeč měla více rysů polských, jakož i řeč obyvatelů běloruských zemí, které se dostaly z područí Kyjeva jako první.

Nyní je na místě otázka: co se dělo na bažinách? Sem náš jazyk přinesly církevní knihy. Když kyjevská knížata kolonizovala místní kmeny, zároveň je pokřesťanšťovala, budovala kostely a zakládala nové eparchie. Proto zde církevní slovanština zakořenila především jako jazyk náboženství. A samozřejmě také knížecí vlády. Současně s církevnímu služebníky však na nové země přicházeli i jiní zástupci Rusi: obchodníci, vojáci a správci, kteří přinášeli řeč hovorovou. Tato ovlivňovala jazyky zdejších národů a obohacovala je o nové výrazy, stejně jako angličtina dnes obohacuje naši rodnou ukrajinštinu. Zde bychom měli vzít v potaz, že cyrilice zůstávala jediným způsobem zápisu, a tak se mimo církev používala pro zápis textu nejen v církevní slovanštině, ale i ve všech ostatních případech. Cyrilicí se tedy zaznamenával i hovorový jazyk v podobě, jakou tehdy měl. Chcete ukázku? Budiž. „Milostiju Božiju preidoch že tri morja digyr chudodonoš pereodigyr. Dono. Amiň. Smilana. Rachmam. Ragym“. Jde o text ze

Stránka ze spisu Putování za tři moře

slavného spisu Putování za tři moře z pera tverského obchodníka Afanasije Mykytyna, jehož jméno bylo později upraveno na Nikitin. Jak vidíme, ne všem výrazům hned tak porozumíme, autor totiž psal směsicí ze staré ruštiny, perštiny, arabštiny, kipčačtiny a kdovíčeho ještě, výklad spisu tedy dnes vyžaduje snahy celého týmu vědců. Zde je na místě poznamenat, že Mykytynův text se dochoval v pozdějších opisech, originál tedy nikdo neviděl a neví se, jak byl psán. Text však ukazuje, že hovorová řeč na moskevských zemích (připomeňme, že Tver okupovala Moskva právě za Mykytynových časů) se od církevní slovanštiny výrazně lišila. Takový bilingvismus je na tehdejší dobu věc zcela normální. Stejně jako v Litevském velkoknížectví se věci státní správy psaly starou ukrajinštinou nebo starou běloruštinou, které se tehdy příliš nelišily. Obyvatelstvo však mluvilo po svém, zejména Žemajtové, předci dnešních Litevců, mluvili svou žemajtštinou, Obdobně v zemích katolických, zejména Polském království, byla jazykem státu, vědy a církve latina, zatímco obyvatelstvo mluvilo vlastními jazyky, tedy polsky, francouzsky nebo německy. I když aby poddaní něčemu rozuměli, musely se zákony a výnosy překládat do místních jazyků, ty proto časem začaly latinu ze státní správy vytlačovat.

Strategickou důležitost vlastního jazyka pro budování státu jako první pochopili Francouzi. V roce 1631 kardinál Richelieu (ano, právě ten ze Tří mušketýrů) zajistil královskou záštitu, tudíž i státní financování pro instituci, která se jmenovala

Francouzská akademie

Francouzská akademie. Králem tehdy mimochodem byl Ludvík XIII, kterého patrně znáte jako hlupáka a žárlivce, co chtěl po královně ukázat přívěsky. Až takový hlupák však patrně nebyl, když pochopil, k čemu je zapotřebí akademie. Byla nutná především k rozvíjení francouzštiny. Přesně tak, šlo o hlavní účel činnosti zapsaný ve stanovách instituce: „Primárním účelem akademie je neustálá péče o to, aby náš jazyk získal určitá pravidla, stal se čistým, výřečným a způsobilým k práci v oblastí umění a vědy“. Takto intrikán kardinál a prosťáček král (právě tak vnímají Richelieua a Ludvíka XIII. běžní Ukrajinci) si vytýčili cíl udělat z francouzštiny hlavní jazyk ve státě, kultuře a vědě. A nikdo neřekl: „Jaký je rozdíl? Pro mě je to takhle pohodlnější“. A nebojoval o žádná práva latinofonních Francouzů – připomeňme, že právě latina tehdy hrála roli jazyka církve a elit. Pro úplnost dodáme, že francouzština a latina jsou si dost podobné, vzdělaný člověk tedy nemá s porozuměním nijak velký

Francouzský akademický slovník, titulní stránka

problém. A akademie samozřejmě hned začala pracovat – na čem? Správně, na slovníku. Protože jazyk se skládá ze slov. Práce na prvním vydání francouzského akademického slovníku trvaly 60 let, i tento vyšel tiskem v roce 1694.

Zeptáme se: co v té době dělali Ukrajinci? Tito, tedy naši předkové, rovněž nestáli na místě. Samozřejmě jsme neměli vlastního krále, ale toho polského, který nakonec přece jen převedl státní agendu Polsko-litevské unie do polštiny (i když první slovník jazyka polského vyšel teprve začátkem 19. století). Ale proč se staráme o Poláky? Naší starostí je náš jazyk. A pečovat o něj se začalo ještě v 16. století v době knížat Ostrožských. Zejména v roce 1596 haličský bohoslovec Lavrentij Zyzanij vydal svůj Lexis

Lexis od Lavrentije Zyzanije (1596)

(neboli Slovník), jehož úplný název zní LEXIS, aneb výroky stručně sebrané a ze slovanského jazyka do prostého ruského dialektu vyložené. Ukazuje se však, že nebyl první. Z poloviny téhož století se totiž dochoval Lexis s výkladem slovanských jazyků prostým od neznámého autora, zatímco v roce 1627 Zyzanijův krajan Pamvo Berynda nechal vlastním

Lexikon od Pamva Beryndy (1627)

nákladem vytisknout Lexikon slovanskoruský a jmen výklad, který pojal téměř 7.000 slov, z nichž necelých 2.000 připadalo na slova přejatá z neslovanských jazyků, shromážděná v samostatném dílu. Ve své práci se Berynda opíral o práci Zyzanijova předchůdce, která obsahovala jen tisíc slov, jakož i na dnes již neznámé starší slovníky, – má se za to, že ještě z dob staré Rusi. Připomeňme, že do založení francouzské akademie tehdy zbývalo ještě osm let.

Už však vidím, jak se zvedají prsty komentátorů, aby napsaly: „Proč to srovnáváte? Francouzský slovník je přece slovník francouzštiny, zatímco Beryndův Lexikon je slovníkem vícejazyčným, překládá totiž slova ze staroslovanštiny do tehdejší ukrajinštiny“. S tím souhlasím, je však nutno zohlednit, že jiný spisovný jazyk než staroslovanštinu jsme tehdy neměli. A poněvadž pro výklad „prostým ruským dialektem“ Berynda pro vysvětlení významu používá mnoho synonym, dostáváme zároveň slovník, který zachycuje ukrajinštinu z autorovy doby. Máme tedy paradox: namísto jednoho slovníku vycházejí dva, pro spisovný a hovorový jazyk. Význam Beryndovy práce samozřejmě nepřeháním, i když vědci jsou nadšeny ze systémovosti, důkladné analýzy, zapojování zdrojových podkladů apod. Musíme prostě vzdát hold jak jemu, tak jeho předchůdcům, zejména Zyzanijovi a neznámým autorům starších slovníků. Ti hlídali, aby spisovný a hovorový jazyk byly pořád provázány, aby se z biblických textů nestal galimatyáš, ale Ukrajinci jim rozuměli.

Zeptáte se však: co s tím má ruština? Moskva totiž v té době těžila z výsledků práce ukrajinských vědců. Zejména je známo, že Lavrentij Zyzanij vozil své knihy do Moskvy s návrhem vydat je pro tamní čtenáře, nicméně neuspěl, zejména jeho Katechismus byl na příkaz patriarchy spálen. Nicméně Ukrajina, kde působila Ostrožská akademie nebo Kyjevská bratrská škola, každopádně sloužila pro nedávno uznaný Moskevský patriarchát jako vědecké centrum, protože ten žádné vlastní neměl. V jazykových otázkách se tedy museli opírat především o Gramatiku slovanskou, kterou vypracoval v roce 1619 Beryndův současník, absolvent Ostrožské akademie Meletij Smotryckyj. Vlastní gramatiku Moskovité poprvé začali řešit teprve v 18. století, kdy po okupaci ukrajinských zemí a vyhlášení říše vyvstala otázka budování státu. Jakékoli budování jde totiž ztěžka, když si lidé navzájem nerozumí. Proto začal císař Petr Veliký zakládat posádkové a plukové školy, kde se vojáci učili rozumět tomu, co jim říkají důstojníci. Připomeňme, že Ruská říše byla multietnická a že odvedence nabírali ze všech národů. Základem pro tvorbu úředního jazyka říše se stala církevní slovanština. Proč? Šlo totiž o dosud jediný spisovný jazyk, který byl rozšířen na celém území. Jako ostrovy pro jeho šíření sloužily kostely, i jako první se úpravy jazyka pro používání ve státní správě

Michail Lomonosov

zhostil slavný Michail Lomonosov. Když mimochodem mladý Michail odcházel studovat, jako jeden z úkolů měl právě studium ruského jazyka. Kdepak ho mohl studovat? Samozřejmě na Kyjevskomohyljanské akademii. Kde dosud na zdi visí pamětní deska, že tu studoval slavný ruský vědec. Nicméně my dobře chápeme, že v té době na kyjevské akademii mohl studovat jen a pouze církevní slovanštinu. Žádný jiný slovanský jazyk se tu totiž nevyučoval. Takže poté, co na Kyjevskomohyljanské akademii vystudoval ruštinu na základě gramatiky od Meletije Smotryckého, Michail Lomonosov v

Titulní stránka Ruské gramatiky od Michaila Lomonosova (1755)

roce 1755 vytvořil svou Ruskou gramatiku, v níž rozdělil ruštinu na tři nářečí: moskevské, severní (pomořské) a maloruské. Proč moskevské, je celkem jasné, severní – protože autor sám pocházel z Pomoří, nakonec maloruské – protože studoval v Kyjevě. O dalších regionech nic nevěděl, proto je do svého významného spisu nezahrnul. V Rusku je zvykem zveličovat jak samotného Lomonosova, tak jeho příspěvek do reformování ruštiny, My však budeme přesnější: nešlo o reformování, ale o tvorbu. Připomeňme totiž, že Smotryckého gramatika byla gramatikou církevní slovanštiny, prakticky mrtvého jazyka, který existoval pouze jako spisovný. Zatímco Lomonosov na jejím základě vytvářel návrh jazyka živého, který byl nabízen národu k používání při psaní a mluvení, ba dokonce mnoha národům říše. I když je pravda, že Puškin, později poznamenal, že „jeho vliv na jazyk je škodlivý a pořád se v něm ozývá“. Nechme však jejich šarvátky jejich odborníkům. Nicméně je příznačné, že mezi pády ruského jazyka, které rozlišuje Lomonosov, najdeme i zvatělnyj, tedy vokativ. Má ho církevní slovanština a moderní ukrajinština, měl ho i Lomonosov, v moderní ruštině však chybí – což jasně ukazuje, co z čeho pochází.

Není to však gramatika, co tvoří jazyk. V roce 1762 moskevská dynastie Romanovců vyhasla a na trůn usedla čistokrevní Němka, Sofie Frederika Augusta Anhaltsko-Zerbstská, známější jako Kateřina II. Veliká. Panování Němců v Rusku však žádným velkým překvapením nebylo. Německé elity si začaly již dlouho předtím podmaňovat nekonečnou východní říši prostřednictvím dynastických vazeb, vědecké a správní migrace. Němečtí vědci se pohodlně cítili v Ruské akademii věd, i když, jak víme, proti nim hodně bojoval už zmíněný Lomonosov, zejména když se napil. V době jeho studií totiž s Ruskem jménem císařovny Anny Ivanovny otáčel podle libosti jistý Ernst Johann von Biron. Zkrátka Němci se v Petrohradě cítili jako doma. Současně ve vzdálené Francii vrcholila doba Osvícenství. Francouzská akademie, kterou jsme zmínili na začátku, přinesla ovoce, takže se francouzština stala předním jazykem Evropy, a z francouzských intelektuálů se stali lídři nové doby. Diderot a D’Alembert vytvořili první encyklopedii, Rousseau odůvodňoval romantismus, hlavní však je, že začaly ve velkém vycházet vědecké a společenské časopisy, noviny a knihy ve francouzštině, která definitivně vytlačila latinu a zaujala její místo v mezinárodním styku. Právě proto všechny evropské elity uměly francouzsky včetně elit Ruské říše, které z velké části tvořili Němci. Je to paradox: Němci psali francouzsky! Informační prostor je však na paradoxy bohatý. Takže ruská císařovna Kateřina II., etnická Němka, byla také ovlivněna francouzským Osvícenstvím, komunikovala s Voltairem a financovala Diderota. Protože však carevně navzdory jejím mravním vadám nechyběl obchodní duch, kvůli dosažení úspěchu, jakého dosáhla Francie, se rozhodla, že její úspěšnou cestu zopakuje. A začala u Francouzské akademie, přesněji řečeno u jejího klonu, Akademie ruské. Stalo se tak v roce 1783.

Věnování u vzniku Ruské akademie

Zde se musíme zastavit, abychom se v tom dál nepletli. Jak totiž víme, Ruskou akademii věd založil Petr I. Veliký ještě před narozením Sofie Frederiky, budoucí císařovny Kateřiny. Jeho nástupkyně pak založila prostě Ruskou akademii, beze slova „věd“. Což je důležité, Petrova Akademie věd se totiž zabývala převážně přírodními vědami a tak trochu historií, Kateřinina akademie se pak věnovala téměř výhradně jazyku. Šlo o pokus plně zopakovat zkušenost Francouzské akademie. Proto stanovy zněly obdobně: „Císařská ruská akademie musí mít jako předmět svého studia vyčištění a obohacení ruského jazyka, obecné stanovení užívání slov a výřečnost jemu vlastní, jakož i skládání veršů“. Do akademie se začlenili básník Děržavin, dramatik Fonvizin, admirál Goleniščev-Kutuzov, farář katedrály sv. Izáka Pokorskij a další zástupci různých humanitních vědních oborů. Na pomoc jim byli přizváni absolventi různých duchovních akademií a univerzit. Předsedkyní císařovna jmenovala svou nejlepší přítelkyni a jmenovkyni, kněžnu Jekatěrinu Daškovovou. Na žádost akademiků byly z Kyjevskomohyljanské akademie a Kyjevskopečerské lávry dovezeny knihy, které zbyly po spálení depozitáře knih v době Petra Velikého. A rozjela se práce. Akademici společně s asistenty pečlivě vypisovali z ukrajinských knih slova, každý od svého písmene, např. na Fonvizina připadlo písmeno L, na senátora Stroganova Ju, na samotnou Daškovovou pak málo používaná C, Š a Šč. Takto tvořili

Slovník Akademie ruské (1794), titulní strana

první ruský slovník, který získal název Slovník akademie ruské. Ještě jednou pro pochopení: akademici vypisovali církevněslovanská slova z knih vydaných v Kyjevě a tímto způsobem tvořili jazyk, přičemž když vyvstala logická otázka, zda se musí zohlednit hovorová slovní zásoba z lidových zdrojů, poradili se a rozhodli: ne, v žádném případě! Lidové výrazy nejsou zařazení do ruského jazyka hodny! Zeptáte se: jak vlastně mluvili? Jak mezi sebou komunikovali, když ruština ještě neexistovala? Komunikovali francouzsky. Odebírali francouzské časopisy, četli francouzské romány a opičili francouzskou módu.

Abyste získali jasnou představu o tehdejším stavu ruštiny, uvedeme úryvek z Lomonosovovy gramatiky, která položila základy tzv. ruštiny. Citujeme podle originálu „Vziraja na vidimyj sej svět, dvojakago roda bytija v něm nachodim. Pervago roda suť čuvstvitělnyja v něm věšči i vtorago roda suť onych věščej raznyja dějanija“. Rozumíte, o čem je řeč? No právě. Takže když jsme se v dětství divili, jak umělý a těžkopádný je jazyk, jímž mluví sovětští herci, když hrají Kateřininy dvořany, pak zbytečně: byla to ještě slušně upravená varianta, té skutečné by diváci vůbec nerozuměli. Výstupem mravenčí práce akademiků (ve skutečnosti jejich asistentů) se stalo první vydání slovníku, které vyšlo po 11 letech, v roce 1794, proto můžeme tento rok považovat za oficiální rok narození tzv. ruštiny. Abychom měli lepší přehled, o jakou dobu šlo, připomeňme, že čtyři roky nato, v roce 1798, vyšlo první vydání Kotljarevského Aeneidy. Ta nejenže je psaná prakticky moderní ukrajinštinou, ale šlo také o dílo hravé, ironické, které používalo ukrajinštinu a ukrajinský svět jako nový souřadnicový systém pro Vergiliovy postavy. Nezbývá než souhlasit, že pro vznik podobného díla musela být ukrajinština nejen už ustálená, ale také mít pevný základ ve společnosti, sloužit základem všedního bytí, jinak by k žádnému paradoxu nedošlo, a právě paradox je autorovou hlavní zbraní.

Vraťme se však k jazyku ruskému, který se právě zrodil. Můžete zapochybovat, že lze jen tak, byť na základě knih, vytvořit celý jazyk. Uvedu však příklad: esperanto, které sto let po vzniku ruštiny vymyslel polský Žid Zamenhof. Nyní je studováno na snad 60 vysokých školách ve dvou desítkách zemí, píšou se v něm knihy a vycházejí časopisy. A to vše na ryze dobrovolných zásadách. Zatímco Ruská říše měla obří státní mechanismus, církev, školy, soudy, vojsko, toto vše fungovalo v ruštině a vyučovalo ruštinu, jíž se tehdy mimochodem říkalo jazyk velkoruský, kdy tento název měl zdůrazňovat její poslání a úlohu v říši. Takže kdyby vám někdo řekl, že ruštinu opsali frankofonní Němci z kyjevských církevních knih, nebude toto tvrzení mít moc daleko k pravdě. Právě proto zastoupení církevněslovanského výraziva v ruštině i dnes činí asi polovinu. Právě proto je ruština tak podobná bulharštině, připomeňme si totiž, že církevní slovanština vycházela ze staré bulharštiny. Právě proto ruština tolik tíhne ke kancelarismům a složitým konstrukcím. Byla totiž vytvořena uměle, proto nebyla testována lidovou mluvou. Právě proto i dnes používá velmi bizarní pravopis, kdy se píše ČELOVĚK, ale vyslovuje se ČEEEeK, píše se MOLOKO, ale vyslovuje se MLAAKO. Co bylo dál? Vydat slovník je totiž snadné (přesněji řečeno není vůbec snadné), ale ten sám o sobě nic neřeší. Dále následoval rozsáhlý program rusifikace všech státních sfér a všech kolonizovaných národů. A začalo se u již zmíněných elit, které mluvily francouzsky. V roce 1802, tedy osm let po oficiálním zrodu jazyka, vyšel

Titulní stránka časopisu Věstník Evropy

první časopis v tomto jazyce, který se jmenoval Věstník Evropy. Ano, právě Evropy, protože se elity pohybovaly ve francouzském informačním prostoru a o zprávy z ruských gubernií se nezajímaly. Šéfredaktorem nového časopisu se stal Nikolaj

Nikolaj Karamzin

Karamzin, který se pustil do aktivních změn akademiky vytvořeného jazyka, aby se přece jen dal používat. Horlivě do nej zaváděl nová slova, čemuž se nemůžeme divit, témata v časopise totiž byla aktuální, zatímco slovní zásoba ze slovníku staroslovanská. Karamzin zmodernizoval Lomonosovovu gramatiku tak, že byla použitelná. Byl praktikem a na rozdíl od akademiků používal jazyk ke zcela praktickému účelu, aby čtenáři mohli číst časopis. A to se vynálezcům ruštiny nelíbilo. Proto spisovatel Šiškov, člen Ruské akademie, společně s hlavním ruským básníkem Děržavinem, rovněž akademikem, založili spolek Beseda milovníků ruského slova, který začal bojovat proti jazykovým novacím. V reakci Karamzin a jeho přátelé založili vlastní spolek, který zesměšňoval zpátečníky. Zkrátka odstartoval aktivní proces tvorby nového jazyka, tudíž i nové literatury. V roce 1810 bylo na příkaz cara Alexandra založeno nové Císařské lyceum v Carském sele u Petrohradu, kde byly shromážděny děti šlechticů, což mělo za účel vytáhnout je z domácího francouzského prostředí a naučit mluvit novým jazykem. Již zmíněný spisovatel Šiškov se rozčiloval: „Jaké znalosti můžeme mít ve svém přirozeném jazyce, když děti chovají Francouzi, tyto se naučí pohrdat vlastními zvyklostmi, mluví jejich jazykem plynněji než svým vlastním, a mnoho z nich se tímto ignorantstvím dokonce vychloubá a vystavuje ho na odiv“. Nejznámější absolvent tohoto lycea Puškin se de facto stal tvůrcem spisovné ruštiny a zakladatelem tzv. velké ruské literatury.

V této fázi se začala do nového jazyka již ve velkém přibírat slova z lidu. Právě proto má dnešní ruština mnoho slov přejatých ze sousedních jazyků, polštiny, ukrajinštiny nebo tatarštiny, všechny ty sťožki-dorožki, po gorodam i věsjam, zapamjatoval, kirdyk, karandaš, brevno – můžeme vyjmenovávat donekonečna. Právě proto má mnoho slov nápadně umělou stavbu, jako např. blagotvoritělnosť (dobročinnost) nebo volnodumstvo (volnomyšlenkářství). Mimochodem i sám Karamzin se později stal členem Ruské akademie a vytvořil první verzi dějin ruské říše, na níž se zakládají všechny pozdější zkazky o jejím majestátu a jedinečnosti.

V roce 1840 byla Ruská akademie zrušena a přeměněna v 2. oddělení Císařské petrohradské akademie věd. Takže o její existenci a roli na vzniku ruštiny dnes i v Rusku ví jen málokdo. I když všechny informace najdeme dokonce na Wikipedii. Nakonec v roce 1963 z pera Vladimira Dala, rodáka z ukrajinského Luhansku, vyšel slavný Výkladový slovník živého jazyka velkoruského, který dodnes tvoří základ ruštiny. Máme tedy jasná data zrodu tohoto podivného výtvoru, ve svých základech církevněslovanského, tatarsko-polsko-ukrajinského z hlediska slovní zásoby, mokšanského z hlediska výslovnosti a francouzského z pohledu syntaxe, jemuž se říká velikij russkij jazyk. Mimochodem v zájmu jeho většího rozšíření byl v již zmíněném roce 1863 podepsán známý Valujevský oběžník, který zakazoval výuku ukrajinštiny a neponechal ve školství žádnou alternativu ke kancelářskému jazykovému Frankensteinovi.

Bolševický převrat v roce 1917 vedl k reformě neobratného ruského pravopisu, který má odtehdy prakticky dnešní podobu. Nakonec poslední tečku za ruskou jazykotvorbu vložil génius všech dob a národů. „efektivní manažer“, lidožrout a vrah soudruh Stalin. V roce 1950 napsal článek Marxismus a jazykovědná otázka, kterým de facto zakázal jakékoli změny a experimentování s jazykem a nakreslil jasnou dědičnou linii ruského jazyka zrozeného v 18. století a vyšlechtěného osobnostmi ze století 19. s podporou císařů a prokurátorů, vojska a církve. Tento vynález se totiž dobře osvědčil jako lepidlo na říši, bič na menšiny a zbraň masového ničení jiných kultur.

Měli bychom tedy brát na vše shora uvedené ohled, když nás láká video, kniha nebo web v jazyce agresora. Náš jazyk totiž nevytvořili akademici, nebyl opsán z cizích knih ani vnucen vojskem či soudy. Ukrajinštinu vytvářel lid, jedna generace za druhou, od Donbasu až po Zakarpatí, od Krymu až k Polesí.

Zdroj: YouTube – Kanál Tarase Ševčenka
Překlad: Svatoslav Ščyhol