V každé diskuzi o budoucnosti obou zemí se vždy ozývají hlasy optimistů. Právě těch, kdo věří, že za nějakých pár desetiletí čas obrátí list a pak se Kyjev a Moskva vrátí k dřívějšímu formátu vzájemných vztahů. K tomu, který existoval před únorem 2014.

Že výraz „bratrské národy“ nebude znít jako urážka, že pokřivení bude narovnáno a zkreslení vymazáno. V tuto chvíli začíná být jasné, jak jsou tyto nálady iluzorní.

Aby se to naplnilo, musí totiž dojít k takovým otřesům, proti nimž vše, co se děje dnes, působí malicherně.

Kostry ve skříni

Žádné hádky nejsou napořád, všechny pranice zmizí v propadlišti dějin. Angličané a Francouzi, Francouzi a Němci, Poláci a Ukrajinci – v dějinách vztahů mezi těmito národy je spousta vzájemných masakrů.

A to i těch poměrně čerstvých, které ještě pamatuje generace prarodičů. V každém podobném případě ovšem ke smíření došlo nikoli v důsledku národní amnézie.

Z Varšavy a Kyjeva se stali spojenci z velké části díky Jerzymu Giedroycovi, který v emigraci vydával časopis Kultura. Právě on, když vymyslel koncepci vzájemných vztahů mezi Polskem a východními sousedy, se stal člověkem, který dokázal překonat imperiální fantomové bolesti v povědomí své země.

Kdybychom vycházeli z této zkušenosti, mohli bychom připustit, že by vztahy mezi Moskvou a Kyjevem také docela mohly obživnout.

Je to však možné pouze v případě, že Moskva rezignuje na své imperiální sebeuvědomění. Že bude vnímat Ukrajinu jako rovnocenný stát, který si dokáže sám zvolit oběžnou dráhu pro svou budoucnost.

Je takové Rusko v nejbližších letech možné? Tato otázka je řečnická.

Navíc ani přeformátování ruských vnitrostátních aktualit samo o sobě nic nevyřeší. Dokud se bude na obou stranách hranice odlišně odpovídat na otázku, komu patří Krym, žádný dialog není možný. A nejde tu vůbec o personálie. Řekové mohou třeba donekonečna znovu volit populistu Alexise Tsiprase. Právě toho, který ukrutně jde na nervy Berlínu a Bruselu. Žádný Alexis Tsipras si však netroufne veřejně prohlásit, že Severní Kypr je turecké území. Ani skutečnost, že Severokyperská turecká republika existuje v provizorním stavu již přes čtyřicet let, na tom nic nemění.

Vynulování „krymského jara“ a „Novoruska“, zbavení se imperiálních komplexů a státní povýšenosti – je to jen nezbytné minimum, kdy se pak dá mluvit o normalizaci vztahů. Kolik ruských občanů je dnes ochotno na to přistoupit?

Války virtuální a reálné

Všechny tyto řeči o „vynulování“ vzájemných vztahů zaznívají snad jen proto, že pro samotné Rusko se příběh války mezi zeměmi odehrával ve virtuálním formátu.

Ruský maloměšťák má stále za to, že jeho země není stranou konfliktu. Osudy těch jeho spoluobčanů, které ruské velení vyslalo na Donbas bojovat proti ukrajinské armádě, znají pouze jejich rodiny. Které jsou raději zticha.

Pro Ukrajinu je ovšem celá dnešní válka více než reálná.

Vryla se do cítění každé generace, ušetřen nebyl nikdo. Šest mobilizačních vln vytvořilo celou kastu veteránů protiteroristické operace, a tak dnes Ukrajinci důvěřují ozbrojeným sílám více než všem státním institucím dohromady.

Téměř každý má buď příbuzné, nebo přátele, kteří prošli frontou nebo dobrovolnickým hnutím. Právě tito lidé budou v nejbližší generaci zadávat tón požadavkům voličů. Navíc právě oni budou v nejbližších letech určovat, co je pro společnost aktuální.

Aby toho nebylo málo, zrodila dnešní válka další nevynulovatelnou tektoniku. Jde o nucené přestěhovalce.

Krym a Donbas dostaly zemi na vrchol smutného žebříčku: právě Ukrajina je dnes na prvním místě v regionu co do počtu vnitrostátních přestěhovalců, kterých je již přes půldruhého milionu. Většina z nich už nemá chuť se do svého rodiště vrátit. Kdyby byl někdo v Rusku ochoten těmto lidem vysvětlit, že klikyháky jejich osudů lze jednoduše škrtnout a žit jako dříve, ať to zkusí.

One way ticket

Nenapravitelné optimisty můžeme pochopit: člověk totiž má v povaze, že až do poslední chvíle nechce věřit, že není cesty zpět. Vždy máme naději, že to můžeme slepit, omluvit se nebo zaplatit pokutu. Potíž je ovšem v tom, že to nejde vždy.

Krev sakralizuje veškeré konflikty. Ve skříních pak zůstávají fotky s černými páskami, na balkonech rybářské pruty a v garážích rezavějící náhradní díly. Smrt odsouvá příčiny do pozadí a dostává do popředí sama sebe. Na nekrologu není důležitý obsah, ale samotný jeho vznik. Již dnes na Ukrajině vyrůstají děti, které kreslí válku.

Mimochodem ze stejného důvodu bude reintegrovat Krym do Ukrajiny snazší než Donbas. Anexe Krymu totiž probíhala téměř bez krveprolití. Vzhledem k tomu, co již bylo řečeno, jde o víc než významný faktor.

Mnohem významnější je však skutečnost, že jak pro Rusko, tak pro Ukrajinu se události posledního půldruhého roku staly součástí národních mýtů.

Na jedné straně je to „Krymské jaro“ jako apofeóza imperiálních ambicí a potvrzení práva dělat suverénní chyby.

Na straně druhé je Majdan jako archetyp občanského povstání a protiteroristická operace jako skutečná válka za nezávislost.

Tyto příběhy se podobají jednopólovým magnetům, nemohou koexistovat, dokážou se však odpuzovat. Vzájemně si přiblížit by mohly jen v případě, že by byl některý z nich vynulován.

Ti, kdo mluví o smíření, by si měli udělat jasno, který.

Autor: Pavlo Kazarin, pro Ukrajinskou pravdu, 16. ledna 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol