Zda existují termíny pro popis událostí na východě Ukrajiny a proč ruská agrese dnes, po více než dvou letech trvání konfliktu, pro mnoho lidí stále není evidentní? Nabízíme úvahy Petera Dickinsona, vydavatele časopisu Business Ukraine a Lviv Today, kolumnisty v The Odessa Review, v minulosti šéfredaktora Ukraine Today a What‘s On Kyiv.

Kdyby někdo vyprávěl o „sílách podporovaných Německem“ v nacisty okupované Francii nebo o „prosovětských sílách“ v době Pražského jara, autora podobného názoru by nikdo nebral vážně z důvodu jeho beznadějné nevědomosti nebo hluboké neupřímnosti. Přestože v obou těchto zemích bylo dost jak místních kolaborantů, tak vhodných eufemismů pro jejich označení, nebyly žádné pochybnosti o tom, kdo skutečně ovládá situaci. Vypadá to však, že si tento zdravý přístup nenašel místo na Ukrajině, kde mezinárodní média sehrála klíčovou roli v chybějícím jednoznačném chápání situace, což umožnilo Rusku dosáhnout úspěchu ve své hybridní válce.

Proč jsou média tak opatrná, když mluví o roli Moskvy v tomto konfliktu? Není to tím, že by chyběly důkazy. Hned od prvních dnů bojů na východě Ukrajiny bylo zjištěno víc než dost skutečností dokládajících ruskou účast. Téměř všichni první předáci separatistických republik byli ruskými občany. Mezinárodní novináři viděli na vlastní oči, jak konvoje se spoustou ruských zbraní překračují hranice, a natáčeli rozhovory s ruskými důstojníky v oblasti konfliktu. Dokonce i prokremelští novináři na Ukrajině nejednou nedopatřením ukázali techniku a zbraně, které má pouze ruská armáda.

Čtěte také: Databáze incidentů se zachycenými ruskými vojáky a jednotkami ve válce na Donbasu

Na základě dostupných informací na internetu soukromí vyšetřovatelé nasbírali přesvědčivé důkazy dělostřeleckého ostřelování ukrajinských pozic z ruského území, selfies ruských vojáků sdílené na sociálních sítích dokládaly jejich přítomnost na Ukrajině. Jsou známy i případy zajetí celých skupin ruských vojáků v hlubokém ukrajinském vnitrozemí – některých z nich se Kreml jednoduše zřekl, o dalších tvrdil, že „zabloudili“.

Incident s MH17 si zaslouží samostatnou diskuzi: složité protiletecké systémy se nepřesouvají přes mezinárodní hranice do konfliktních oblastí samy o sobě.

Navíc existuje celé samostatné téma ruských „dobrovolníků“ a „dovolenkářů“, což je jakási mišmaš z ruských vojáků, kde vedle sebe bojují armádní veteráni, žoldáci, extrémně pravicoví fanatici a kriminální spodina. Nominální předáci ozbrojenců nejednou potvrdili, že jejich celkový součet dosahuje zhruba padesáti tisíc – je to obrovský počet, vybavíme-li si, že Igor Girkin (Strelkov), který zosobňuje časné stádium separatismu, přiznal v květnu 2014, kdy byly boje v plném proudu, že jen obtížně dal na Donbasu dohromady tisícovku bojovníků.

Toto vše vytváří obrázek uměle vyvolaného povstání inspirovaného kremelskými agenty, vyzbrojeného ruskými zbraněmi, realizovaného převážně ruskými bojovníky a řízeného z Moskvy. Většina mezinárodních zpravodajských agentur se přesto stále drží při zdi. Mluví o „proruských sílách“, přestože je podobný termín ve vztahu k ruským občanům zjevný nesmysl. Zástupci těžké váhy jako je BBC nebo kanadská CBC sice ruský faktor uznávají, přesto stále vyprávějí o „občanské válce na Ukrajině“.

Existuje spousta důvodů, proč byla média s volbou formulací tak bezradná. Jedním z klíčových faktorů se stalo lpění na objektivitě, které je západní žurnalistice vlastní (alespoň teoreticky). Tuto úpornou snahu podávat události „z obou stran“ mistrovsky využil Kreml, který dokázal posunout společenský konsenzus tím, že protlačil vlastní interpretaci situace. Klasickým tomu příkladem se stalo zobrazení ukrajinského lidového povstání proti autoritářskému režimu jako fašistického převratu v režii CIA.

Když stojíme tváří v tvář tak obrovským rozdílům v interpretacích událostí, nedokážeme najít mezi nimi smysluplnou rovnováhu. Novináři tak musí buď prezentovat vlastní názor, nebo se držet striktní neutrality. Drtivá většina z nich se rozhodla pro druhou možnost – kdyby se zachovali jinak, znamenalo by to rezignaci na klíčové etické závazky moderní žurnalistiky. Když ovšem západní média odmítla vyvodit závěry na základě normálního zdravého rozumu, prokázala tím Kremlu neocenitelnou službu.

Čtěte také: EgorovaLeaks: semafor pro přístup do „DLR“ a dohled nad zahraničními novináři

Mezinárodní novináři přihlížejí také k událostem na politické aréně. Ruské popírání své účasti na konfliktu další vysvětlení nevyžaduje, částečně za to však může i Ukrajina. Kyjev odmítl oficiálně vyhlásit válečný stav a rozhodl se prezentovat konflikt jako protiteroristickou operaci. Měl k tomu celou řadu právních a strategických důvodů, zejména v neposlední řadě snahu udržet si mezinárodní financování, aniž by zároveň poskytl Kremlu záminku k totální vojenské invazi. Nicméně z toho vznikl ještě větší zmatek.

Těžší je pochopit důvody rezervovaného postoje mezinárodních politických špiček. Zatímco některé z nich výslovně mluví o ruské vojenské agresi, další dali přednost tomu, že nebudou riskovat, omezí se na obecnou zmínku o „ruské účasti“ a vyzvou všechny strany k zastavení bojů. Možná doufají, že takto ponechají Rusku ústupovou cestu ven z konfliktu a vyhnou se totálnímu vojenskému střetu s Kremlem.

Nicméně nelze říct, že by tu žádný pokrok nebyl. V prvních dnech konfliktu se mnoho médií rozhodlo podat válečné střety jako pouhou vnitrostátní ukrajinskou záležitost s použitím termínů jako „ukrajinští povstalci“ nebo „protikyjevští separatisté“. Tato označení postupně vystřídaly „síly podporované Ruskem“ a „proruské síly“. Ministerstvo zahraničí USA se pokusilo o další krok v tomto postupu, když na jaře 2015 zavedlo větu „sjednocené rusko-separatistické síly“. Tento sice technicky přesný, ale poněkud nešikovný termín však bohužel nedokázal změnit vnímání událostí. Nedělá ve věci jasno, ale jen nastoluje další otázky: poskytuje Rusko jen vojenské poradce? jaký je početní poměr mezi účastníky těchto sjednocených sil? Nezaujatí pozorovatelé by mohli dospět k závěru, že tu Rusko nemá vůbec rozhodující roli.

Ve světle problémů způsobených hybridním přístupem Ruska k mezinárodním konfliktům světové společenství zjevně potřebuje nový slovník. Koncepce ruské hybridní války se v posledních dvou a půl letech všeobecně vžila, dosud však nevedla ke vzniku jednoznačné terminologie, která by dokázala přesně vyjádřit ruské počínání ve východní části Ukrajiny. Jedním z nových termínů pro popis vojenských jednotek na Východní Ukrajině by mohlo být „hybridní ruské síly“: zdůraznilo by to celkovou zodpovědnost Ruska a zároveň uznávalo, že předmětné síly jsou různorodé a liší se od běžných ozbrojených sil. Stejně tak to, co různé zdroje označují za „ukrajinskou krizi“ nebo „ukrajinský konflikt“, by bylo správnější označit jako „ruskou hybridní válku“.

Již odedávna se říká, že pero je mocnější než meč, a tato věta nikdy nebyla pravdivější než ve století informací. Mezinárodní tisk sehrál klíčovou roli v podpoře ruské hybridní války proti Ukrajině; nyní může pomoci zvrátit situaci, když přijme terminologii, která bude přesně odrážet reálie krvavého konfliktu.

Na fotce: voják samozvané „Luhanské lidové republiky (LLR)“ pomáhá zaparkovat tank stažený od demarkační čáry. Ukrajina, 3. října 2015. REUTERS / Oleksandr Jermočenko

Zdroj: Atlantic Council
Překlad do ruštiny: Oleksandr Ochrimenko speciálně pro InformNapalm

Originál publikován dne 6. srpna 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol