Mezinárodní dobrovolnická komunita InformNapalm a Centrum pro výzkum bezpečnostního prostředí Prométheus doporučují se seznámit se zajímavým výzkumem našich kolegů z centra globalistiky Strategie XXI. Dvouleté zkušenosti s odporem proti plíživé agresi Ruské federace proti Ukrajině umožňuje řadu dílčích shrnutí. Experti ze Strategie XXI předložili svůj rozbor situace ve studii s názvem „Putinova hybrese. Hevojenské aspekty válek nové generace“.

Výzkum definuje termín „hybridní válka“ jako nejvíce odpovídající popisu jednoho z druhů širšího pojmu války nové generace. Ve středu výzkumu je agrese hybridního typu (zkráceně hybrese) jako svého druhu stealth technologie vedení války Putinovým režimem, kdy klíčovou roli hrají nevojenské složky.

Sovětské Rusko pracovalo na prvních případech hybridních válek ve 20. až 30. letech proti sousedním zemím, Polsku a Číně, a také ve Střední Asii. Pro hybridní válku podle stalinského standardu se přitom používalo označení vojenská podvratná činnost. V dnešním Rusku byla geopolitická rekonstrukce euroasijského prostoru s ústředním blokem v podobě „Rusského miru“ zpracovávána známým ruským revanšistickým geopolitikem A. Duginem a vytvořila poptávku po nejnovější verzi vedení nelineární války, odlišné od těch předchozích, „lowcostové“ války.

Anexí Krymu Rusko zahájilo reinženýring euroasijského prostoru s ambicí na evropský geopolitický prostor po Jaltě 1945.

Hlavním účelem válečných operací na Donbasu je vytvoření kontrolovaného chaosu a rozbourání vnitřního pořádku na Ukrajině jako v sousední zemi, ve srovnání s níž by RF pak působila jako ohnisko pokroku a prosperity a připojení k jejím geopolitickým projektům by se tak stalo bezalternativním.

Hybridní válka, jejíž arzenál zahrnuje prostředky v celé použitelné stupnici, od soft power až k hard power, je ideální jako mechanismus k vytvoření kontrolovaného zmatku, což je ve shodě s teoretickými podklady S. Nikanorova a S. Solnceva k organizačním zbraním (neboli programování na falešný cíl) a s aplikovanými zkušenostmi v rámci modernějších technologií. V případě s Ukrajinou bylo nasazení organizačních zbraní zahájeno s předstihem, a to s úmyslem zasáhnout systém státní správy. Systém národní bezpečnosti Ukrajiny byl prostřednictvím personálních změn de facto převeden do režimu outsourcingu Kremlu pod kontrolou ruských tajných služeb, což vytvořilo základní polotovar pro další operace, a sice hybridní typ agrese jako v roce 2014.

Hybridní válka nezačíná přímou ozbrojenou invazí, ale akcemi agresora uvnitř napadené země směřujícími k její sebedestrukci. Na příkladu Putinovy hybrese bychom to mohli schematicky znázornit takto:

Kryptoválka jako skrytá forma postupného, soustavného a dlouhodobého poškozování nepřítele s úmyslem maximálně vyčerpat jeho potenciál představuje samostatnou etapu agresivních akcí v latentní podobě. Proxyfáze je součástí hybridní války, kulminací nevojenských snah, která předchází fázi hybridní invaze. Proxyfáze trvá zpravidla kratší dobu (několik měsíců) a představuje přechod od kryptoválky k hybridnímu typu agrese. Když proxyfáze nedosáhne úspěchu, následuje etapa difúzní invaze – agrese zevnitř, kterou agresorský stát přiživuje zvenčí. Tato fáze a následující vojenská fáze tvoří hlavní etapy hybridní války.

Ruská krymská kampaň se stane čítankovým příkladem úspěchu podobné hybridní války na etapě difúzní invaze. Projekt „Novorusko“ zase poslouží jako příklad krachu, kdy byl vzor krymské kampaně automaticky překopírován do regionu s vlastními specifiky, odlišnými od těch krymských. Když difúzní invaze a použití vojenské složky nepovede k úspěchu, může být uplatněno „přepnutí fází“. Spouští se také jistý proces mírového urovnání. „Minskými dohodami“ se agresor snaží zadat tento algoritmus: federalizace Ukrajiny se zvláštním postavením okupovaného území; legalizace pseudostátních útvarů v právním prostoru Ukrajiny; mimořádné parlamentní volby, kdy proruské síly získají minimálně blokační počet mandátů; protlačení proruské postavy do funkce předsedy vlády; omezení pravomocí hlavy státu; přezkum zahraniční politiky s přeorientováním na Rusko. Výsledkem by měla být přeměna Ukrajiny do jakési podoby územně okleštěné USSR.

RF se ve svých expanzionistických počínáních nezastaví, stejně jako se nezastavila po vojenské agresi v Gruzii, když o 6 let později začala s agresí proti Ukrajině. Evropa by měla čekat další, pečlivě maskované konfrontační kroky Moskvy na Blízkém Východě, ve Střední Asii, v Kaspickém regionu, na jižním Kavkazu, na Balkánu, v pobaltských zemích, v Západní Arktidě a dokonce i v Bělorusku – zkrátka všude, kde jsou strategické komunikace a energetické zdroje, které by mohly ruskou dominanci ohrozit.

Zastavit Putinovu hybresi je možné. K tomu jsou zejména zapotřebí nikoli opožděná a reakční, ale preventivní opatření a stejně tak přitvrzení sankcí, které by měly zasáhnout i citlivou pro Kreml energetickou sféru.

Seznámit se se studií podrobněji můžete na odkazu Hybression.pdf (rusky).

Originál publikován dne 19. dubna 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol