Ukrajinci, kteří si našli útočiště v Evropě, potřebují pomoc v debatách s Evropany, kteří nechápou, proč Rusko Ukrajinu napadlo a proč Ukrajinci nejsou ochotni k žádným ústupkům. Zkusili jsme vypracovat pokud možno co nejstručnější klíčová vysvětlení.

Stručně: Rusové kolonizovali sousední země v Evropě a Asii. Ruská literatura to opěvovala a stále opěvuje. Na oslavování územních zisků a na myšlence, že Rusové jsou něco lepšího než ti, komu „přinášejí kulturu“ (dobyvatelé jsou vyšší sorta lidí než ti poražení), vyrůstá každá generace Rusů.

K protikoloniálnímu přehodnocení ruské kultury nikdy nedošlo, a ruským intelektuálům a liberálním opozičníkům stále nedochází, že to potřebují.

Tím lze vysvětlit, proč většina Rusů válku proti Ukrajině podporuje, což dokládá průzkum od ruského sociologického Levada centra.

Na Západě to však nechápou, protože si neuvědomují, co je Rusko doopravdy a v čem se liší od image, které bylo po staletí pečlivě budováno. Také na Západě ne vždy chápou, co je Ukrajina. Vysvětleme tedy klíčová fakta k Rusku a Ukrajině.

1. Ukrajina vždy bojovala o samostatnost

Ukrajina se stala součástí Moskovie v polovině 17. století v důsledku dohody mezi hejtmanem Ukrajiny Bohdanem Chmelnickým a moskevským carem Alexejem Michajlovičem. Chmelnický se k tomu odhodlal, protože sám nebyl schopen vyhrát válku proti Polsko-litevské unii. Cílem této války s Poláky byla autonomie Ukrajiny a větší práva.

Dohoda s Moskovií počítala s rozsáhlou autonomií, nicméně po Chmelnického smrti začalo docházet k postupnému krácení práv. S konečnou platností Rusko Ukrajinu pohltilo v roce 1709, kdy se ukrajinský hejtman Ivan Mazepa přidal v Severní válce na stranu švédského krále Karla XII. a prohrál. Odtehdy započala rychlá likvidace ukrajinské autonomie.

V druhé polovině 19. století, kdy tzv. národní obrození zachvátilo národy Střední Evropy, mj. Ukrajinu, začalo Rusko soustavně zakazovat ukrajinský jazyk.

Nejvýznamnějšího ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, který se narodil na začátku 19. století, nechala ruská vláda třikrát zatknout a poslat na vojenskou službu do kazašské pouště.

Nicméně Ukrajinci i v těchto podmínkách rozvinuli svůj spisovný jazyk a vytvořili národní literaturu. Šlo o dlouhý a vyčerpávající protikoloniální boj. Ruská politika v Ukrajině se v ničem nelišila od politiky evropských kolonizátorů v zaoceánských koloniích.

Jsou tu však podstatné rozdíly ve vnímání: Ukrajinu od Ruska neoddělovalo moře, Ukrajinci a Rusové mají stejnou barvu pleti a stejné pravoslavné vyznání. I kdyby tedy byl Západ o ukrajinském boji věděl, každopádně ho nevnímal jako protikoloniální.

Vedle boje za jazyk a identitu docházelo v Ukrajině k lidovým povstáním proti nevolnictví a těžkým životním podmínkám. Tento zápas vyvrcholil vyhlášením Ukrajinské lidové republiky (ULR) v roce 1918.

Armáda ULR válčila proti bolševikům, vojskům stoupenců carského Ruska (tzv. Bílé gardě) a Polákům, kteří si nárokovali část Ukrajiny. Bolševici s cílem naklonit si Ukrajince vytvořili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Když se nadvláda Moskvy upevnila, byli lídři USSR popraveni a ukrajinský venkov musel čelit uměle vyvolanému hladomoru, kdy zemřelo na 4 miliony Ukrajinců. Téměř všechny kulturní osobnosti byly rovněž povražděny, přežili jen ti, kteří se včas přizpůsobili a začali vychvalovat Komunistickou stranu a „staršího ruského bratra“. Tomuto jevu se dnes říká Popravené obrození.

Po pádu ULR v meziválečném období vzniká nové hnutí za obnovení ukrajinské samostatnosti. Dodáno na žádost čtenářů: 30. června 1941 samozvaná vláda z členů Organizace ukrajinských nacionalistů vyhlásila obnovení ukrajinského státu, kvůli čemuž podlehla nacistickým represím. Ozbrojený boj trval za Druhé světové války a po jejím skončení proti všem nepřátelským sílám, což v letech 1944 až 1954 způsobilo, že komunisté tvrdě perzekuovali půlmilion Ukrajinců pro pouhé podezření, že k tomuto hnutí patří. Ukrajinci, kteří měli zkušenost s ozbrojeným bojem, podzemím a organizační činností, v době věznění v Gulagu vyvolali masová povstání v subarktickém Norilsku a kazašském Kengiru. Což vedlo k tomu, že si sovětský režim uvědomil, že nedokáže mít pod kontrolou ani koncentrační tábory, a způsobilo tzv. oblevu a odsouzení Stalinova kultu osobnosti.

V 1960. letech nabylo na síle ukrajinské disidentské hnutí. Jeho podstata spočívala v tom, že ti, kdo nesouhlasili s koloniální politikou Sovětského svazu, otevřeně vyjadřovali své názory, i když věděli, že se dostanou do vězení, kde nakonec opravdu skončili. Dnes se jim říká „šedesátníci“.

Tito lidé se nechali inspirovat nelegálně šířeným článkem „Internacionalismus, nebo rusifikace?“ z pera ukrajinského intelektuála Ivana Dzjuby, který zde dokazoval, že pod zástěrkou tzv. přátelství národů dochází k promyšlené rusifikaci. Za čtení tohoto článku mohl člověk přijít o práci, pokud měl štěstí, ne-li se dostat za mříže.

Ukrajina proti ruskému kolonialismu bojovala vždy, Západ však tento boj nevnímal.

Rusko se také snaží přivlastnit si označení Kyjevská Rus a od tohoto středověkého státu odvozovat své dějiny. Naproti tomu Ukrajina má za to, že nástupkyní Rusi je právě ona. Proč Kyjevská Rus není Rusko, dobře vysvětlil profesor na Yaleově univerzitě Timothy Snyder ve svém kurzu o dějinách Ukrajiny. Starobylému Rusku říká „Mongolská Rus“, tento stát byl totiž cca 300 let součástí Zlaté hordy, zatímco Kyjev mnohem kratší dobu. Konspekt přednášky o Moskevské Rusi v ukrajinštině je k dispozici zde.

Celý cyklus Snyderových přednášek viz zde (v angličtině, titulky k dispozici).

2. Despekt vůči osobám jiné než ruské národnosti v SSSR

V Sovětském svazu měli mnoho slov o internacionálním přátelství a nemenší počet vtipů, které líčily sovětské občany jiné než ruské národnosti jako lidi omezené a hloupé.

Podnět k zesměšňování se našel pro každého s výjimkou tzv. staršího bratra, jak byli v SSSR oficiálně nazýváni Rusové. V těchto vtipech např. Moldavané zašroubovávali žárovku v pěti, Čukčové jezdili autem na zpátečku, Kavkazané praktikovali sexuální úchylky (v sovětské představě). Existovaly vtipy i o Rusech, kde byli tito konfrontováni s „ušlechtilými“ národy, tedy Francouzi, Brity nebo Američany, na něž nakonec vždy vyzráli.

Ukrajinci se dokážou poděli o spoustu příkladů nadřazeného postoje Rusů, klasického pro kolonizátory. Prý máte lahodnou kuchyni a pěkné písně, ale váš jazyk je omezený, venkovský, nedá se v něm mluvit třeba o fyzice.

Tyto věci říkali učitelé při výuce na ukrajinských školách. S tím, že o žádnou vlastní kreativitu nešlo: za jakoukoli odchylku od oficiální linie čekaly učitele vážné potíže. Nezapomínejme, že v Sovětském svazu byly v každé rodině oběti represí, tedy někdo, koho sovětský režim připravil o život. Nikdo si nechtěl tento osud zopakovat.

Zajímavé je, že žádný stranický ani vládní dokument neukládá, že je třeba se vysmívat ukrajinštině nebo v jiných republikách místním jazykům, nicméně na školách se to dělalo. Navíc na svědomí to měli převážně učitelé ruštiny, často etničtí Rusové. Chovali se jako typičtí kolonizátoři, protože právě těmito byli. Pobírali vyšší platy než učitelé národních jazyků. Podrobněji se o tom dočtete v našem článku zde (anglicky).

Ruský liberální novinář Leonid Parfjonov, který po zahájení invaze do Ukrajiny Rusko opustil, při své analýze ruské nadřazenosti a imperialismu vyprávěl, že když byl studentem, naučil se bulharsky a touto řečí komunikoval s Bulhary, kteří přišli do Ruska studovat v rámci tzv. internacionálního přátelství. Jeho ruští spolužáci na něj kvůli tomu napsali udání: prý podporuje bulharský nacionalismus, mluví s Bulhary bulharsky. Udavači vycházeli z logiky, že když „mladší bratři“ (tzv. mladšími bratry byli všichni obyvatelé SSSR a satelitních států) přijeli do Moskvy, pak musí mluvit rusky, nehodí se tedy, aby se jim Rus přizpůsoboval.

Tuto nadřazenost Rusové dodnes dávají najevo jak vůči Ukrajincům, tak vůči jiným sousedům, navíc bez ohledu na svůj postoj k Putinovi. Ruský opozičník sice může kritizovat současný režim v Kremlu, nicméně bude mít přesvědčení kolonizátora, tudíž se chovat pohrdavě vůči Ukrajincům a titulním národům zemí, které kdysi patřily do Sovětského svazu. Dnešní ruští liberálové a opozičníci nikdy nezpochybňují smysluplnost existence ruské říše, nepodporují okupované národy v jejich snahách o obrození národní kultury nebo o získání širší samosprávy.

Třeba proslulý sovětský disident Solženicyn byl sice odpůrcem komunistické diktatury, nicméně zachování Ruské říše mu leželo na srdci. Dnešní opozičník Navalnyj podpořil okupaci Krymu.

3. Kultovní film Bratr 2

V roce 2000 vyšel v Rusku akční film Bratr 2, v němž podle námětu prostý ruský mladík bojuje proti ukrajinské mafii v Chicagu. Z filmu se stal kultovní trhák a z výroku „Vy mizerové mi ještě zodpovíte za Sevastopol!“ oblíbená hláška. V Rusku dodnes vycházejí články, které ospravedlňují invazi do Ukrajiny citacemi z tohoto filmu. Důvodem popularity Bratra 2 je, že rozezněl imperialistické struny ve společnosti. Hlasy s kritickým rozborem tohoto filmu se v Rusku téměř neozvaly, ani v tehdejší demokratické době. Není divu, film totiž navázal na ruskou kulturní tradici, která se táhne od klasiků Lermontova a Puškina.

Naše články o tom, jak sovětská „nepolitická kinematografie“ utvářela dnešní Rusko, čtěte zde a zde (ukrajinsky).

4. Ruská klasická literatura ospravedlňuje kolonialismus

Ve skutečnosti Bratr navazuje na starou ruskou literární tradici. Důležitou součástí západního pohledu na Rusko je ruská klasická literatura. Západní čtenář je uchvácen její neobvyklostí, při zevrubnějším rozboru jsou však patrné dva cílené trendy: 1. opěvování územních zisků Ruské říše a ponižování kolonizovaných národů; 2. chybějící kritika politického režimu, jeho neustálá podpora bez ohledu na to, co dělá a jaké zločiny páchá.

Skvěle to popisuje Ewa M. Thompsonová ve své knize Imperial Knowledge: Russian Literature and Colonialism. Dovolme si jen stručný citát: „Od své rané básně Kavkazský vězeň až k zralé Cestě do Erzurumu za pochodu 1829 vytvářel Puškin obraz mlčenlivého a intelektuálně zaostalého Kavkazu, bláznivě odvážného ve svém nesmyslném boji a uzrálého pro ruské vládnutí. Puškin a Lermontov vygenerovali pro ruskou textovou paměť obraz Ruska jako sice tvrdého, ale spravedlivého pána regionu“.

Např. Puškin psal o dobytí Kavkazu takto:

И воспою тот славный час,
Когда, почуя бой кровавый,
На негодующий Кавказ
Подъялся наш орел двуглавый;
…
И смолкнул ярый крик войны:
Всё русскому мечу подвластно.
Кавказа гордые сыны,
Сражались, гибли вы ужасно;
Но не спасла вас наша кровь,
Ни очарованные брони,
Ни горы, ни лихие кони,
Ни дикой вольности любовь!

(Překlad: Budu opěvovat tu slavnou chvíli, kdy, zaslechnuv krvavou bitvu, vystoupal nad rozbouřený Kavkaz náš dvouhlavý orel. Ztichl sveřepý pokřik války: vše je poddáno ruskému meči. Hrdí synové Kavkazu, bojovali a umírali jste hrozně, nezachránila vás však vaše krev, ani začarované brnění, ani hory, ani udatní koně, ani láska k divoké volnosti.)

Báseň Kavkazský vězeň

Zde ocitujeme čerstvý rozhovor, který badatelka poskytla:

„Všechny obrazy Ruska a světa vykreslené ruskými spisovateli se uváděly do striktního souladu s politikou carského státu a státu sovětského.

Nevím, zda se to dělalo kvůli tomu, že spisovatelé chtěli být vydáni, nebo že propagandě skutečně věřili – těžko říct. Samozřejmě to vede k vytvoření negativního obrazu např. Ukrajiny nebo Polska za Západě, to se však v Rusku děje pořád. Popisy jazyků menšin a samotných etnických menšin jsou tu vždy negativní“. Podrobněji čtěte zde (ukrajinsky).

Tento ruský literární odkaz nebyl dosud přehodnocen, proto stále znovu způsobuje u Rusů pocit, že jsou vyšší než porobené národy.

Dokonce ani tak vytříbený básník, držitel Nobelovy ceny, jako je Iosif Brodskij, neviděl žádný problém ponížit Ukrajince ve své poezii. Ocitujme báseň Na nezávislost Ukrajiny:

…Пусть теперь в мазанке хором Гансы
с ляхами ставят вас на четыре кости, поганцы.
Как в петлю лезть, так сообща, сук выбирая в чаще,
а курицу из борща грызть в одиночку слаще?

(Překlad: Ať nyní v hliněné chatce vás Skopčáci s Pšonky jednohlasně stavějí na čtyři kosti, vy zmetkové. Když se leze do oprátky, pak společně vybíráme v houštině větev, ale hlodat slepici z boršče je milejší o samotě?)

Můžeme uvést i další příklady.

5. Falešný internacionalismus v SSSR

Zde velmi stručně přinášíme sloupek kazašské badatelky Botakoz Kassymbekovové, která dnes působí na Basilejské univerzitě (anglicky).

„Mnozí na západních univerzitách se nechali zlákat protikoloniálním narativem, který se Moskva snažila prodat, protože oficiální prohlášení brali za bernou minci. Západní věda často přehlížela skutečnost, že Stalin byl posedlý udržením ruských říšských hranic a používal nástroje obvyklé pro carské imperiální Rusko: etnické čistky, potlačování odlišných názorů, potírání etnických hnutí, uplatnění výsad pro ruskou etnickou příslušnost a kulturu.

Sovětská kolonialita byla odmítána také proto, že poznatky o Sovětském svazu na Západě byly rusocentrické. Sovětský svaz býval často označován prostě jako Rusko.

Západní věda se také zaměřovala převážně na sovětské metropole, Moskvu a Leningrad. O sovětských perifériích se toho vědělo velmi málo, ne-li vůbec, což znamená, že nikdo ve skutečnosti nechápal povstání ve Střední Asii, na Kavkaze nebo v Pobaltí od konce 1980. let a později nebo krveprolití v Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, Podněstří, Abcházii, Jižní Osetii či později v Čečensku.

Vlnu dekolonizace v Africe, na Blízkém Východě, v Jižní a Jihovýchodní Asii, která začala po Druhé světové válce, doprovázely vědecké debaty a zkoumání koloniálního dědictví a nástrojů násilí. Naproti tomu rozpad Sovětského svazu v roce 1991 ke zkoumání ruského imperiálního odkazu nevedl.

V samotném Rusku převládal narativ oběti.

Na Západě byla aktuální myšlenka, že Sovětský svaz byl internacionalistickým experimentem, zatímco jeho krach byl pokládán za konec tohoto experimentu.

K pochopení Ruska je zapotřebí vyslechnout ty, kteří žili pod ruskou koloniální nadvládou. Abychom porozuměli někdejším a současným ruským koloniím potřebujeme naslouchat historikům z těchto míst a studovat jejich kultury, jazyky a dějiny, jak psané, tak nepsané. K vyhodnocení cest opuštění koloniálních diktatur je třeba studovat úspěšné přeměny států jako je Ukrajina. K tomu je však zapotřebí odmítnout mýtus o „umělém národě“ a definitivně vidět Rusko jako říši“.

Jak to lze změnit

Teprve po válečných porážkách a hospodářském zhroucení se snažila část ruských kulturních elit své dějiny přehodnotit. Nikdy to však netrvalo dlouho. Po neúspěšné účasti v První světové vypukla v Rusku revoluce, car abdikoval, parlament jmenoval Kerenského vládu. Demokracie trvala necelý rok, pak v Rusku zavládla nová diktatura, SSSR.

S vidinou hrozícího hospodářského krachu se SSSR pokusil zreformovat, tehdejší moskevská média přinášela spoustu poutavých a hrůzných příspěvků o sovětských zločinech.

Nicméně toto vše skončilo diktaturou Putina, který je dnes u moci již 23 let a stále má konstantně velkou podporu Rusů.

Po rozpadu Sovětského svazu a zejména po porážce v Afghánistánu propukla kritická vlna vůči vojenskému dobývání. Ta však rychle opadla, pak dokonce i její příznivci se vrátili do obvyklého řečiště útočnosti vůči světu a nadřazenosti k porobeným národům. Zmíněný film Bratr 2 je toho výmluvnou ukázkou.

Bezpečným Ruskem pro svět je tedy to, které se po okázalé porážce v Ukrajině rozpadne na více států, jak se to stalo s Britským impériem. V Severní Americe jsou dvě anglicky mluvící země. Stejně tak může existovat i několik rusky mluvících zemí v Eurasii, na území dnešního Ruska, kde stále žije mnoho porobených národů, které zažily genocidy, zákazy mateřského jazyka, odsuny, zábory majetku apod. Některé z nich mají svou formální autonomii, některé ani ne.

Existují neshody mezi Rusy žijícími na Sibiři a těmi z evropského Ruska. Rusové, kteří budou žít v různých státech, dokážou lépe nakládat se svými přírodními zdroji a žít zámožněji, aniž by utráceli šílené prostředky na konfrontaci s celým světem.

Rusové z asijské části také mají strach z čínské rozpínavosti a nemají rádi komunisty, jejich státy se tedy stanou přirozenými spojenci USA, Evropy a Japonska, tedy demokratického světa. Zánikem poslední říše také podstatně zeslábnou imperialistické ambice, nově vzniklé státy budou potřebovat investice a nové technologie. Pro západní podnikatele bude výhodné s nimi obchodovat.

Porobené národy dostanou šanci obnovit svou ztracenou kulturu a jazyk.

Západní vlády mají obavy, že by jaderné zbraně, které dnes v Rusku jsou, v případě kolapsu mohly dostat do rukou teroristů. SSSR se však rozpadl a žádné jaderné zbraně na černý trh nezamířily. Ukrajina pak dokonce souhlasila s tím, že svůj zděděný jaderný arsenál nechá zutilizovat. Aby ruské jaderné zbraně neskončily v rukou teroristů, měly by západní vlády již dnes pracovat na různých scénářích a přepravovat se na nevyhnutelné, a sice na rozpad Ruska.

Autor: Orest Zoh
Zdroj: Texty.org.ua 14. 4. 2023
Překlad: Svatoslav Ščyhol