Je těžké vyjmenovat, co všechno zažil Krym během svých mnohasetletých dějin. Co všechno za dobyvatele musel na své zemi hostit. Byli tu Řekové, Skytové, Janované, Turci, Arméni a velká spousta dalších. Krym spatřil všechna náboženství a všechny civilizace. Ani nesčíslné války nedokázaly vymazat tuto obrovskou pestrost kultur a obdivuhodně osobitou přírodu tohoto nádherného koutu země. Krym si patrně zcela zaslouží úplnou kulturní a politickou autonomii. Vůlí osudu je však tento poloostrov zeměpisně spojen s územím, které dnes patří současné Ukrajině.

Mimochodem ne každý ví, že krymské dějiny sbližuje s dějinami Kyjevské Rusi (předchůdkyně Ukrajiny) také přijetí křesťanství, při němž sehrálo významnou roli město Chersonés (budoucí Sevastopol), kde v roce 988 přijal svátost křtu kyjevský kníže Vladimír. Připomenu, že do rozkvětu Moskevského velkoknížectví (základu budoucího Ruska) tehdy zbývalo několik století.

Říct, že Krym dnes prožívá nesnadné časy, znamená neříct nic. Dnešní Krym je dočasně okupovaným územím, které snáší veškeré útrapy okupačního režimu, ačkoli kremelská propaganda stále dokola omílá mýtus, že se Krym „vrátil“ do své historické vlasti jakožto pradávný ruský kraj. Na tomto mýtu je postavena logika dnešní ruské geopolitiky, přestože nemá s historickými reáliemi nic společného.

Nahlédněme do dějin

Krym se poprvé stal součástí Ruské říše (právě říše, nikoli Ruska jako země patřící etnickým Rusům) v roce 1783, a to v důsledku anexe po ruském vítězství nad Osmanskou říší. Zhruba ve stejné době (1793) po vítězství nad Řečí Pospolitou anektovala Ruská říše Pravobřežní Ukrajinu (dnešní Kyjevská, Žytomyrská, Vinnycká, Čerkaská a Kirovohradská oblast). Pokud jde o tato území Střední Ukrajiny, ani odiózní Žirinovskij nepochybuje o jejich odvěké ukrajinské příslušnosti. Máme tedy stejně tolik důvodů považovat Krym za ruskou doménu jako Pravobřežní Ukrajinu. Nebo můžeme stejně úspěšně považovat za ruské vlastnictví Gruzii, kterou Ruská říše anektovala o něco málo později, v roce 1801.

Jak jistě víme, říše je konglomerátem zemí a území. Otázka, k jaké územní části Ruské říše se připojoval Krym, nikoho nezajímala, protože její vnitřní správní hranice neměly žádný význam. Logicky by měl poloostrov z územního hlediska patřit k té části pevniny, s níž je zeměpisně spojen. Právě tak tomu bylo v dobách Krymského chanátu, kterému patřila část kontinentální pevniny (černomořské pobřeží dnešní kontinentální Ukrajiny).

Rusko vždy uplatňovalo vůči Krymu politiku, kterou lze jen stěží označit jinak než tvrdě koloniální. Což by nemělo nikoho nechat na pochybách, jde-li o hodnocení skutečných motivů krymské politiky Ruské říše. Ještě půlstoletí před anexí, v roce 1736, ruská vojska vedená polním maršálem Kryštofem (Christophem) Münnichem vypálila Bachčisaraj a vyplenila předhorský Krym (Wikipedie). Po anexi Krymu v roce 1783 poloostrov během necelých půlstoletí opustilo na půlmilionu uprchlíků, především krymských Tatarů, kteří tehdy tvořili většinu obyvatel.

Ještě jednou se obraťme na Wikipedii. „Podle badatelů z konce 19. století F. Laškova a K. Germana činila na začátku 1770. let populace poloostrovní části Krymského chanátu cca 500 tisíc osob, z nichž 92 % tvořili krymští Tataři. První ruské sčítání obyvatel z roku 1793 zaznamenalo na Krymu 127,8 tisíc obyvatel, z toho 87,8 % krymských Tatarů“. V důsledku koloniální politiky tedy již během prvních dvou desetiletí ruského protektorátu klesl počet obyvatel poloostrova na něco přes čtvrtinu, hlavně kvůli emigraci krymských Tatarů. Neméně početný byl exodus z Krymu v 1850. a 60. letech, po skončení Krymské války, kdy odešlo na 200 tisíc krymských Tatarů. Což vedlo k úpadku zemědělství a téměř úplnému zpustnutí stepní části Krymu. Vedle vytlačování původního obyvatelstva z poloostrova se ruská politika uchylovala i k otevřené genocidě, třeba v případě utopení 10. tisíc krymských Tatarů na příkaz Kateřiny II., o čemž píše polsko-americký vědec, autor termínu „genocida“ Raphael Lemkin“.

Krize Ruské říše způsobená První světovou válkou vedla k jejímu rozpadu. Důsledkem byl vznik nezávislého státu Ukrajinská lidová republika v červnu 1917, jejíž součástí mimochodem bylo téměř celé území Krymu (v listopadu 1917 až lednu 1918 byl Krym samostatnou Krymskou lidovou republikou). Mladý ukrajinský stát existoval jen krátce, a to do roku 1920, kdy byla vojska ULR poražena Rudou armádou.

Vznik Sovětského svazu v roce 1922 ve skutečnosti znamenal obnovu Ruské říše, jen v bolševické režii. Krym tehdy získal autonomii, nikoli však v rámci Ukrajiny, ale RSFSR. Samostatnou otázkou je, jak „spravedlivé“ bylo toto Stalinovo rozhodnutí, kdy se hranice vytyčovaly dost svévolně. Možná šlo o záměr s úmyslem držet Ukrajinu na uzdě a bránit jejímu vystoupení z SSSR. Riziko ztratit Ukrajinu jako svazovou republikou bylo přece velmi silné. Každopádně genocidu ukrajinského národa v letech 1932 až 33, známou jako Holodomor, lze posuzovat jako součást stejného souboru opatření ke zkrocení nejsilnější a nejbohatší části SSSR, kterou představovala Ukrajina.

Postoj ke Krymu v sovětském historickém období se v ničem nelišil od koloniální politiky carismu, pokud nebyl ještě mnohem horší. Stačí zmínit třeba rudý teror v letech 1917 až 21 a zejména odsun téměř 200 tisíc krymských Tatarů v květnu 1944, v jehož důsledku jich téměř polovina zemřela cestou nebo v místech cílového osídlení kvůli nelidským existenčním podmínkám. Tato akce byla zakončena zrušením autonomie Krymu v roce 1946 a jeho přeměnou na Krymskou oblast, což podtrhovalo definitivní vítězství říše nad vlastní provincií.

Mýtus o ruském Krymu

Toto jsou základní mezníky ruského panování nad Krymským poloostrovem, jehož důsledkem bylo nejen vyhnání a vyhlazení původního obyvatelstva, ale i zanedbání celého regionu, odříznutého od hlavních komunikací s pevninou a zbaveného části obyvatelstva, která svou prací udržovala zemědělskou výrobu. Vidíme tedy, že mýtus o „původně ruském“ Krymu vůbec nedokáže odolat kritice. Se svým vlastním územím se tak barbarsky nezachází, podobný postoj k svým koloniím neměly ani civilizovanější říše než ta ruská. „Návrat Krymu domů“, jak to prezentuje kremelská propaganda, tedy není ničím jiným než obnovením jeho koloniálního postavení, což se potvrzuje tak zjevným způsobem, že žádných komentářů není třeba.

Co se týče „ruského Sevastopolu“, který představuje, jak se zdá, nesporný symbol ruské přítomnosti na Krymu, pak musíme uznat, že k vybudování věhlasu Sevastopolu přispěli různí zástupci Ruské říše: Rusové, Ukrajinci, Tataři a příslušníci dalších národností. Pro Rusko je však typické, že si přivlastňuje cizí zásluhy, jak to můžeme dnes vidět ze spekulací kolem dějin Velké vlastenecké války, kterou údajně vyhráli „pouze Rusové“.

Pokud jde o předání Krymské oblasti Ukrajinské SSR, k němuž došlo v roce 1954, nešlo o žádný „dárek“ Ukrajině od Ruska, protože jeho původní příslušnost k Rusku je velmi sporná. Šlo o účelný krok, který umožnil pokrokové změny: znovuvybudování hospodářství regionu, především jeho zemědělství, obnovení politické autonomie, což přispělo k sebeurčení obyvatelstva poloostrova, nakonec pak návrat krymských Tatarů do své historické vlasti. Rusko „darovalo“ Krymu genocidu – tragédií původních krymskotatarských obyvatel, Ukrajina začala řešit otázku návratu tohoto národa na jeho odvěké území.

Nová anexe Krymu v roce 2014 odstartovala zpětný proces – nejen proměnu Krymu v zaostalý izolovaný region, ale i začátek totálního porušování veškerých lidských práv a svobod se všemi následky, které z toho vyplývají. Během pouhého roku dosáhl počet uprchlíků z Krymu 20 tisíc osob. Připomeňme si, že tu žádní uprchlíci nebyli ani v roce 1954, kdy byl Krym připojen k USSR, ani v roce 1991, kdy se stal součástí samostatného ukrajinského státu. Hysterie kvůli „Krymnáš!“ představuje nejhorší ukázku stále stejné koloniální politiky, která nemá nic společného se sebeurčením národa ani s ochranou jeho politických práv, která se právě stala záminkou k anexi.

Ve skutečnosti bylo na Krymu vždy přítomno silné ukrajinské směřování, což dokládají výsledky Celoukrajinského referenda o nezávislosti Ukrajiny z roku 1991. Z těchto údajů lze vidět, že samostatně pro Krymskou ASSR z 67,50 % voličů, kteří hlasovali, 54,19 % Krymanů podpořilo nezávislost (tzn. vystoupení z SSSR v rámci Ukrajiny). Samostatně pro Sevastopol z 63,74 % zúčastněných voličů hlasovalo pro nezávislost 57,07 %.

Konalo se vůbec nějaké národní sebeurčení?

Dovolil bych si ještě některé další úvahy o právu národů na sebeurčení, protože právě kolem tohoto tématu bylo nejvíc spekulací ze strany „krymnášů“. Cynismus kremelského režimu, když tvrdí, že se Ukrajina „sama dobrovolně rozdělila na dvě části“ a Krym údajně svobodně „požádal“ o připojení k Rusku, v tomto případě prostě překračuje veškeré meze. Ve skutečnosti tu něco podobného nebylo ani zdaleka. Problém se separatismem na Krymu před únorem 2014 prakticky neexistoval, i přes očividně proruské nálady části obyvatel poloostrova. Předtím nikdo krymským Rusům nebránil, aby se cítili jako Rusové a vnímali svou sounáležitost s Ruskem. Nebyly vůbec žádné náznaky utlačování z jazykových důvodů (alespoň do března 2014). Nedocházelo k žádným mezietnickým konfliktům mezi Rusy, Ukrajinci a krymskými Tatary, každopádně se proukrajinsky orientované obyvatelstvo chovalo ke všem ostatním výjimečně loajálně. Pokud k nějakým projevům xenofobie vůbec docházelo, pak jedině ze strany jednotlivých prorusky orientovaných (de facto nacistických) skupin.

Dosažené výsledky proto nelze ospravedlnit žádnými argumenty, že okupace poloostrova byla nutností. Tyto argumenty nepotřebovali lidé, ale zájmy geopolitiky. Cizí území se nikdy neobsazuje za účelem ochrany zájmů lidí, kteří tu žijí. Spíše naopak. Třeba deklarace o ochraně ruštiny na Krymu (považovaná za jeden z hlavních důvodů k invazi) ve skutečnosti vyústila v porušování lidských práv, protiukrajinskou a protitatarskou jazykovou politiku. Přesto agresorský stát oficiálně vyhlásil tři jazyky: ruštinu, ukrajinštinu a krymskou tatarštinu. Probíhá vytlačování proukrajnského a krymskotatarského obyvatelstva za pomoci pohrůžek, hospodářského a úředního nátlaku, který často přechází v násilné fyzické vypořádání.

Můžeme s jistotou říct, že anexí Krymu zdejší obyvatelé pouze ztratili. Třeba něco získali obyvatelé Ruska, kteří se musí dmout pýchou kvůli rozšíření své říše? Myslím, že tomu tak není. Když si Rusové myslí, že si Krym navrátili zpět, velice se mýlí. Ve skutečnosti o něj v březnu 2014 přišli. Předtím jim nikdo nebránil, aby se na Krymu cítili jako doma a užívali si dostupných rekreačních služeb pohostinných Krymanů. Dnes je tu šedá zóna, okupované území, které má do budoucna slušné vyhlídky, že se stane druhou Abcházií, která i přes rajskou přírodu a příznivé klima je již přes dvě desetiletí pro rekreační podnikání mrtvá.

Situace na Krymu se zásadně lišila od situace např. v Kosovu a dalších podobných regionech, které posloužily jako další argument ospravedlňující separatismus. Zde bylo vše přesně naopak. Před březnem 2014 nikdo na Krymu neměl ani tušení, že by chtěl uspořádat nějaké referendum a připojit se k Rusku. Samozřejmě až na ty, co chystali státní převrat. Příběh s odtržením Krymu byl pečlivě zrežírován a připraven intenzivní informační válkou, kterou vedlo Rusko proti Ukrajině během několika předchozích měsíců.

Propaganda byla postavena na vědomě lživých premisách o údajné nacistické a extrémistické povaze protestní akce na Majdanu, následně pak celé kyjevské vlády po 20. únoru 2014. Produkovaly se mýty o násilném ozbrojeném uchopení moci v Kyjevě a o hrozících etnických čistkách rusky mluvících obyvatel, na které se údajní „fašisté“ a „banderovci“ chystali. Tento takřka živočišný strach neměl žádné skutečné důvody, byl však zneužit k propagandistickým manipulacím. Dnes, kdy probíhá válka na Donbasu, mnozí z těch, komu byla tato propaganda určena, chápou, že se nic takového v reálu nedělo. Avšak v březnu 2014 na proruském Krymu, kde lidé tradičně sledovali ruské televizní kanály a ty ukrajinské neměli moc v oblibě, to zafungovalo.

Sprintérské „referendum“

Ani to však nestačilo, vznikla tedy potřeba ozbrojeného obsazení Krymu ruskými vojáky, které bylo prezentováno jako operace „místní domobrany“. Aby to vypadalo alespoň trochu legitimně, vymyslelo se „referendum“. Je obecně známo, že v plebiscitu o celistvosti státu nemůže rozhodovat jen část tohoto státu, v tomto případě by to bylo od počátku nelegální. I kdyby to však legální bylo, sebeurčení vyžadovalo reálný základ. Skutečně svobodné referendum by separatisté jistě prohráli. Pochopitelně v případě, že by se konalo bez účasti ruských vojáků a jednostranné propagandy založené na totálním lhaní, ale v podmínkách normální agitace zohledňující zájem všech stran a také v normálním termínu, nikoli kvapně za 10 dnů.

V jiných regionech světa, kde se podobné problémy řeší, trvá to roky. Vše probíhá za pečlivého dohledu mezinárodních právních organizací, vždy za svobodného informování všech vrstev obyvatelstva a s podrobným zkoumáním veškerých případných rizik a výdajů. Brilantním příkladem je referendum ve Skotsku z 18. září 2014, které se připravovalo dva roky a pro případ kladného výsledku se počítalo s vyhlášením samostatného Skotska o dalších 1,5 roku později, tedy 24. března 2016. Jak víme, Skotové i přes zjevné separatistické nálady samostatnost nepodpořili.

Zde bylo vše naopak. Šlo o do nebe volající příklad manipulování s postoji lidí oklamaných propagandou ve jménu politických zájmů, které jim byly cizí. Poctivé referendum by na Krymu jistě neuspělo, protože k odtržení poloostrova zde chybí jakýkoli sociální a hospodářský základ. Skutečný obrázek, který dokládají sociologické průzkumy, ukazuje, že by pro připojení Krymu k Rusku mohlo hlasovat něco přes třetinu voličů. S tím, že tato čísla měla v posledních letech klesající tendenci.

Intenzivní protiukrajinská propaganda zneužívající základní lidské strachy samozřejmě mohla tento obrázek změnit ve prospěch Ruska, nikoli však rozhodujícím způsobem. Právě proto se separatisté uchýlili k neslýchanému porušování hlasovacího postupu a k falzifikacím, což znemožňuje považovat výsledek za byť trochu věrohodný. Skutečné výsledky, které se dostaly dokonce na ruské vládní weby (a záhy byly staženy) však dávají sociologickým průzkumům za pravdu. Psalo se o tom hodně, takže se nebudu opakovat.

Zkusme ještě popřemýšlet. I kdyby, dejme tomu, referendum bylo legitimní a mělo přesně takový výsledek, jak se to snaží prezentovat jeho organizátoři, stejně by nebylo možné připojit Krym k Ruské federaci, protože nebyl samostatným státem. Hlasovací lístky totiž neobsahovaly otázku o nezávislosti Krymu, rozhodnutí o jeho osamostatnění tedy bylo zcela protiprávní. Znamená to tedy, že Rada federace Ruska nepřipojila samostatné subjekty, jak bylo veřejně oznámeno, ale část území cizího státu. Což bylo zase v rozporu nejen s mezinárodním právem a zákony Ukrajiny, ale i s ruskou legislativou, která umožňuje takové připojení pouze se souhlasem dotčeného státu, tedy Ukrajiny.

Už jsem o této kauze psal na Facebooku, což vyvolalo obrovskou odezvu. Nyní tyto argumenty znovu uvádím, abych připomněl, že anexe Krymu byla naprosto nelegální. Jde však jen o jeden z případů porušení práva při anexi Krymu, i když nepatří mezi nejnápadnější. Celkem však bylo těchto porušení tolik, že by to vydalo na několik svazků listin. Myslím, že nastane čas, kdy budou tyto listiny připojeny k žalobě u Mezinárodního soudu OSN, který projednává územní nároky mezi státy. Šance tento spor vyhrát je velmi vysoká.

* * *

Hlavním úkolem tohoto článku však není ukázat nezákonnost anexe Krymu, ale skutečnost, že tzv. „dosažení historické spravedlnosti“, v jejímž jménu je porušováno právo, není nic jiného než výsledek spekulací a reálně neexistuje. Máme tu co dělat s dvojnásobným (dokonce vícenásobným) porušováním, nemluvě o tom, že v důsledku anexe Krymu na poloostrově dochází ke skutečné humanitární katastrofě. Byly zničeny vztahy krymského byznysu s kontinentální Ukrajinou, polámány osudy velkého množství lidí, narůstá kriminalista, hospodářský chaos a ožebračování v důsledku obrovského zvýšení cen, došlo k hospodářskému poklesu a naprostému propadu rekreační sezóny.

Přidejme k tomu navíc ztrátu občanských svobod a hromadné porušování lidských práv, k čemuž před vojenskou okupací Krymu nedocházelo. Nejzranitelnější část krymského obyvatelstva přitom představují krymští Tataři, kterým hrozí nová genocida, přitom právě oni si víc než ostatní zaslouží vlastní svobodu a sebeurčení, za které zaplatili vysokou cenu. Vážně před tím máme zavřít oči?

Toto vše dokazuje, že tzv. „dosažení historické spravedlnosti“ a navrácení Krymu je ve skutečnosti totální do nebe volající křivda ve všech ohledech, ba ještě více – zločin proti lidskosti.

Literatura

1. Katedrála sv. Vladimíra (Chersones Tavrický) // Materiál z Wikipedie – volné encyklopedie
2. Krymští Tataři // Materiál z Wikipedie – volné encyklopedie
3. Raphael Lemkin: Sovětská genocida na Ukrajině // Alternativní dějiny
4. Počet uprchlíků z Krymu a zóny ATO stoupl na 614 tisíc // Lb.ua
5. Celoukrajinské referendum 1991 // Materiál z Wikipedie – volné encyklopedie
6. Referendum o samostatnosti Skotska // Materiál z Wikipedie – volné encyklopedie
7. V Rusku oznámili skutečné výsledky krymského referenda // bigmir)net novosti

Autor publikace: Pavlo Hornostaj, doktor psychologických věd.
Foto: Taťjana Smirnova

Rusky: https://informnapalm.org/6522-krymnash-yly-eshhe-raz-ob-ystorycheskoj-spravedlyvosty, publikováno dne 3. března 2015