Po zhlédnutí ruských televizních kanálů a přečtení zpráv od kremelských informačních agentur vzniká dojem, že Druhá světová válka dosud neskončila. Nad světem stále visí hrozba fašistické agrese. Její epicentrum se posunulo na východ a aktuálně je v Kyjevě. Jediným zdrojem odporu dodnes zůstává Moskva, pevnost světového antifašismu.

Ruská propaganda naplno využívá jak formy, tak významové kontexty sovětské válečné propagandy. Její jazyk tvoří termíny ze slovníku z Druhé světové: ukrajinská vláda – „fašisté“, ukrajinská armáda – „trestné oddíly“, lidé s nimi spolupracující – „kolaboranti“, teroristé vzdorující ukrajinské vládě – „opolčenci“.

Kreml ujišťuje, že dnešní válka proti Ukrajině není agresí proti sousednímu státu, ale pokračováním boje proti fašistům, kteří ohrožují Rusko a svět. A mnoho lidí na Ukrajině a v Rusku této propagandě tolik věří, že vzalo do rukou zbraně. Jakoby se z nich staly postavy z populárních v SSSR filmových námětů o Velké vlastenecké válce, kde jsou odporní fašisté a hodní hoši na opačné straně. Na tyto hrátky na válku ovšem doplácejí vlastními životy a životy těch, proti nimž bojují.

Mýty o Druhé světové využívá ruská propaganda nejen na Ukrajině či v Rusku, ale také v Evropě a ve světě. Rusko s jistotou zmonopolizovalo vítězství Rudé armády nad nacismem, přestože v jejích řadách bojovaly miliony Ukrajinců a zástupců dalších národů. Podle ruského režimu představuje pro něj toto vítězství odpustek pro současnost: „nemůžeme být agresory, protože jsme zbavili svět Hitlera“.

Neznalí ukrajinských dějin experti a novináři věří v hrozbu ukrajinského fašismu, protože viděli na Majdanu nebo mezi ukrajinskými vojáky na východě Ukrajiny banderovské rudočerné vlajky.

Příběh samotného Bandery, vězně nacistického koncentráku a oběti sovětské propagandy a nakonec a zabijáka od KGB, která ho v roce 1959 zavraždila, je ovšem stejně málo známý jako příběh hnutí, v jehož čele stál. Jeho protagonisté po kratším období, kdy s Třetí říší v letech 1939 až 1941 spolupracovali, zahájili od konce roku 1942 rozsáhlý protiněmecký partyzánský boj.

O tomto boji se v sovětské době psát nesmělo, SSSR totiž byl jediným antifašistou, tudíž všichni, kdo byl proti hlavnímu antifašistovi Stalinovi, museli být fašisté. Podobné rozdělení světa nabízí ruská propaganda i dnes, jen s tím, že postavení hlavního antifašisty patří dnes Putinovi. V roli fašistů zůstali Ukrajinci, kteří nesouhlasí s ruskou politikou.

Posílená o moderní prostředky vlivu na obecenstvo, přesto jinak stará co do své náplně propaganda je účinná proto, že se opírá o společenské představy, stereotypy a mýty, které totalitní režim utvářel a udržoval desítky let. K dekonstrukci těchto mýtů na Ukrajině nedošlo ani po pádu režimu.

Památce na válku patřilo v sovětské poválečné ideologii ústřední postavení. Den vítězství, který nebyl stanoven přesně na výročí kapitulace Německa, ale o den později, 9. května (patrně za účelem separace role SSSR při porážce Německa a přivlastnění si vítězství nad ním), se stal hlavním státním svátkem. Tento svátek postupně upozadil dokonce i 7. listopad, výročí Říjnové revoluce, předtím nejdůležitější a hlavní svátek sovětských komunistů.

Tento mýtus měl posloužit jako základ pro tvorbu sovětské identity a výhledově i sovětského národa. Tvořila ho tvrzení o masovém vlastenectví a obětavosti ve jménu sovětské vlasti, dosud nevídaná mobilizace všech sovětských lidí v boji proti strašidelné hrozbě, mesiášská výprava na západ za účelem osvobození Evropy. Velké vítězství je posledním silným akordem tohoto mýtu, protože potvrdilo správnost zvoleného sovětským vedením kurzu, sílu a nepřemožitelnost komunistického zřízení.

Svého druhu přípravou na jeho totální společenskou instalaci se stala 1920. a 1930. léta, kdy byli hromadně likvidováni všichni, kteří nezapadali do obrazu „sovětského člověka“ a mysleli samostatně.

Čistku, která umožnila vstřebání nového mýtu, dokonaly první měsíce války. Několik milionů vojáků, kteří nehodlali bránit SSSR, protože ho nepovažovali za svou vlast, se dostalo do zajetí a později zemřelo v německých nebo sovětských lágrech.

Tuto generaci vystřídala nová, zpracovaná sovětskou propagandou podstatně více. Byla to generace lidí, kteří si již méně pamatovali hrůzy předchozího desetiletí a bezradnost z prvních dnů války. Pro tyto lidi byly tehdy navíc již očividné skutečné hrůzy německé okupace, proto na německé osvobození nevěřili. Jak německý okupační režim přitvrzoval, a Rudá armáda vítězila, počet loajálních občanů vůči sovětskému režimu postupně stoupal a výrazně překonal předválečný stav.

Okolnosti válečných útrap vytvořily ideální podmínky pro vznik nové sovětské identity. Miliony lidí různých národností se dostaly do Rudé armády, musely mluvit stejným jazykem, byly odříznuty od okolního světa a každodenně zpracovávány politruky, kteří jim vštěpovali nové sovětské povědomí a nové hodnoty.

Traumatické společné zážitky, neustálé situace na pomezí života a smrti, existence společného nepřítele, který nejednou ukázal svou nelidskou podstatu, a pocit společné mise vytvářely pro tento úkol ty nejlepší podmínky. Z armády se stal tavicí kotel, který měli zástupci různých etnik opustit jako jediný sovětský národ. A lze tvrdit, že tento účel byl alespoň zčásti naplněn. Dnes, mnoho let po pádu Sovětského svazu, právě váleční veteráni zůstávají nejvíce soudržnou a artikulovanou prosovětskou skupinou v kterékoli postsovětské společnosti.

„Velké vítězství“ posloužilo jako rehabilitace sovětského režimu za spáchané hrozné zločiny, přeměnilo pocit strachu z kata Stalina na pocit vděčnosti vůdci a obránci. Mimo území SSSR napomohlo prosazování prosovětských nálad v poválečném světě víc než veškeré zvláštní operace Kominternu dohromady.

„Velké vítězství“ plnilo pro sovětské vedení po Stalinovi ještě jeden důležitý úkol: legitimizovalo státní moc a dodávalo jí požadovanou hrdinskou svatozář. Po stalinských čistkách již přece nezůstali žádní Leninovi spolubojovníci, lidé posvěcení účastí na Říjnové revoluci.

Mýtus o „Velkém vítězství“ přežil i pád SSSR. V každé bývalé sovětské republice, dnes již samostatném státě, se pravidelně slaví výročí 9. května. Oslavy 60. výročí ukončení války v Moskvě v roce 2005 potvrdily: pro ruskou vládu nejde o pouhý hold tradici ani jistou historickou setrvačnost. „Velké vítězství“ se znovu stalo klíčovou položkou nové státní ideologie Kremlu.

Rusko se neštítilo diplomatických skandálů, když bránilo „posvátnou památku Vítězství“, a tvrdě kritizovalo veškeré snahy o přezkoumání zastaralé sovětské koncepce války. Chystá dokonce zvláštní zákon, který by trestal každý pokus o zpochybnění „Velkého vítězství“. Přitom není sice jasné jakým způsobem, ale platnost tohoto zákona by se měla vztahovat na všechny postsovětské země.

Vzkříšení konceptu „Velkého vítězství“ je jen jedním z prvků nové politiky Kremlu, jejíž podstatou je obnovení vlivu na postsovětském prostoru. K tomu se využívá vše: energetické vydírání, existence rusky mluvícího obyvatelstva nebo dokonce držení jaderných zbraní. Nikoli poslední místo v tomto arzenálu patří tzv. „společným dějinám“, jejichž středobody tvoří koncepty „Velké vlastenecké války“ a „Velkého vítězství“ a sovětské mýty o této válce. Jejich široké propagování prostřednictvím filmu, televize a literatury má za účel udržet národy bývalého SSSR ve sféře ruského vlivu. Společná hrdinská minulost má sloužit jako základ pro vznik (nebo zachování) silného proruského lobby v samostatných státech.

Dalším posláním „Velkého vítězství“ je zastínit velkou porážku, kterou skončila pro SSSR „studená válka“, zapomenout na ni a vyhodit na smetiště dějin spolu s „hroznými lety Jelcinovy demokracie“. Je to důležité pro režim, který považuje rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu v dějinách a svou sílu čerpá z minulosti „země, kterou všichni respektovali“.

Mýty o válce tak nejen plní jistou humanitární funkci, ale jsou pokládány za důležitý nástroj k obnovení ruského geopolitického vlivu.

Jejich uplatnění prakticky nezpůsobuje problémy ve většině postsovětských států s výjimkou Pobaltí. Pobaltské státy, kde byl ruský vliv výrazně omezen po vstupu do NATO a EU, ruská média záměrně démonizují a účelově z nich dělají „odstrašující příklad přezkumu dějin“.

Neočekávaně pro Kreml vznikly problémy s implementací sovětské/ruské propagandy o válce na Ukrajině. Zejména po roce 2004, kdy jsme tu začali realizovat vlastní politiku paměti, nejen odlišnou, ale často přímo protikladnou vůči té ruské. Odsouzení zločinů z komunistické minulosti a odtajnění archivů komunistických tajných služeb na Ukrajině probíhalo prakticky souběžně se snahami o rehabilitaci sovětské minulosti v Rusku. Není tak divu, že se dějiny staly další arénou rivality mezi oběma zeměmi, neméně bouřlivou než rivalita v energetické sféře.

Stejně tak není divu, že po vítězství proruského kandidáta Viktora Janukovyče v prezidentských volbách 2010 prodělala ukrajinská politika paměti zásadní změny, které se snad nejvýrazněji projevily právě ve věcech spojených s dějinami Druhé světové války.

Snahami ministra školství Dmytra Tabyčnyka se do učebnic dějepisu vrátil termín „Velká vlastenecká válka“ a zmizely informace o ukrajinském osvobozeneckém hnutí a jeho předácích. Byl schválen zákon o používání tzv. vlajky vítězství (ve skutečnosti rudé sovětské), na 9. května se opět pořádaly okázalé vojenské přehlídky. Poslanec Vadym Kolesničenko se snažil převzít ruskou zkušenost s historickými zákony, které měly ukotvit sovětské pojetí války. Část z nich byla dokonce schválena v rámci nechvalně známého souboru tzv. diktátorských zákonů ze dne 16. ledna 2014.

Udržet mýty o válce na Ukrajině je pro Rusko mimořádně důležité, protože se z nich stal hlavní, někdy i poslední prvek sovětské identity pro část našich občanů.

Vývoj ukázal, že se po pádu Janukovyčova režimu právě o ostrůvky této sovětské identity opírá prezident Ruské federace Vladimir Putin při organizaci svých záškodnických akcí proti Ukrajině.

Nejsou to etničtí Rusové ani rusky mluvící Ukrajinci, které údajně ochraňuje Putin a kteří tvoří základnu terorismu na východě Ukrajiny nebo napomáhali anexi Krymu, ale právě „sovětští lidé“. Nikoli náhodou se jedním z hlavních prvků jejich symboliky stala tzv. „svatojiřská stužka“, zároveň ruský imperiální symbol (z toho pramení její název) a sovětský, spojený s konceptem „Velké vlastenecké války“.

Z mýtů o někdejší válce se stala zbraň ve válce dnešní. Jejich odhalení je proto důležité nejen proto, abychom poznali, „jak to bylo doopravdy“, a spatřili pravou tvář jedné z největších tragédií v našich dějinách. Toto odhalení není pouhým prvkem nové humanitární politiky státu, ale také prvkem jeho bezpečnostní politiky.

Od jara 2014 zvláštní státní orgán, Ukrajinský ústav národní paměti, zavedl novou pamětní praxi k výročím spojeným s Druhou světovou válkou.

Připomenutí výročí konce této války dnes není důvodem k militaristické propagandě, ale příležitostí si vzpomenout na všechny padlé v těchto hrozných letech. Novým symbolem paměti se stal rudý mák, novým datem 8. květen, Den památky a smíření.

Tyto změny vstřebává ukrajinská společnost dost rychle a snadno díky tomu, že probíhají na pozadí dnešních extrémních prožitků. Ta dnešní válka pomohla mnoha Ukrajincům zjistit a pochopit, kolik lží o válce minulé je donedávna obklopovalo. Přestali věřit tomu, co tvrdila sovětská propaganda a co reprodukuje ta dnešní ruská. Právě z tohoto důvodu ještě více touží poznat, co se stalo v minulosti.

Odpovědi na tuto otázku hledají Ukrajinci v knihách, článcích nebo filmech. Historikové zatím nejsou moc připraveni uspokojit stále rostoucí poptávku, k tomu je totiž zapotřebí nikoli obvyklý pro badatele akademický, ale především vědeckopopulární formát. Specifické na něm je, že autoři, kteří se v tématu dobře vyznají, se snaží vysvětlit komplikované otázky srozumitelnou řečí pro ty, kdo toto téma do hloubky nezkoumal ani zkoumat nebude.

Vědeckopopulární formát je určen širokému obecenstvu, je tak obzvlášť vhodný k odhalení sovětských mýtů o válce, které mají dosud velký vliv na veřejné povědomí. Proto se kolem takto pojatého vydání se rozhodla spojit své síly skupina historiků z Ukrajinského ústavu národní paměti, občanských iniciativ „LikBez. Historická fronta“, Výzkumné centrum osvobozeneckého hnutí a nakladatelství KSD (Klub pro rodinný volný čas).

Výsledkem naší spolupráce se stala kniha, kterou vážený čtenář právě drží v ruce. Doufáme, že pomůže pochopit hlavní ponaučení z událostí v letech 1939–1945: tato válka se nesmí nikdy znovu opakovat. Zárukou k tomu může být jen pravda o ní.

Volodymyr Vjatrovyč
historik, předseda Ukrajinského ústavu národní paměti

Předmluva ke knize Válka a mýtus: neznámá Druhá světová, zdroj: www.ww2.memory.gov.ua

Překlad: Svatoslav Ščyhol

Obsah knihy (ukrajinsky)

• Mýtus č. 1. Velká vlastenecká válka
• Mýtus č. 2. Sovětský svaz vždy byl nesmiřitelným odpůrcem německých nacistů
• Mýtus č. 3. SSSR důsledně usiloval o mír a pakt Ribbentrop-Molotov byl nuceným krokem
• Mýtus č. 4. Válka pro Ukrajinu začala 22. června 1941
• Mýtus č. 5. Stalin nekoordinoval s Hitlerem válečné operace
• Mýtus č. 6. Ukrajinský národ poprvé v jednom státě sjednotil Stalin, proto by zrušení paktu Ribbentrop-Molotov způsobilo dezintegraci Ukrajiny
• Mýtus č. 7. „Zlaté září“: Ukrajinci nadšeně vítali příchod sovětské armády
• Mýtus č. 8. Poláky v Katyni postříleli nacisté
• Mýtus č. 9. V letech 1939 až 1941 SSSR a Třetí říše nespolupracovaly
• Mýtus č. 10. Sovětský svaz se v roce 1941 nepřipravoval na válku
• Mýtus č. 11. Wehrmacht byl na začátku války silnější než Rudá armáda
• Mýtus č. 12. Nacistické Německo zaútočilo na SSSR „věrolomně, aniž by vyhlásilo válku“
• Mýtus č. 13. Němečtí nacističtí agresoři
• Mýtus č. 14. Největší tanková bitva se konala u Prochorovky v roce 1943
• Mýtus č. 15. DněproGES v Záporoží, třídu Chreščatyk a katedrálu Zesnutí Bohorodičky v Kyjevě odpálili nacisté
• Mýtus č. 16. Sevastopol jako „město ruské slávy“
• Mýtus č. 17. „Zápas smrti“ v Kyjevě skončil popravou sovětského mužstva
• Mýtus č. 18. Nacisté vyváželi černozem z Ukrajiny ve vlacích
• Mýtus č. 19. Plán Ost počítal s likvidací všech Slovanů
• Mýtus č. 20. Komunistická strana jako vůdčí síla a strůjce Velkého vítězství
• Mýtus č. 21. 28 hrdinů panfilovců
• Mýtus č. 22. Západní pomoc z programu Land lease nebyla velká
• Mýtus č. 23. Ukrajinci jsou světoví přeborníci v kolaboracionismu
• Mýtus č. 24. Prapory Nachtigal, Roland a divize Halič byly trestnými jednotkami SS
• Mýtus č. 25. Bandera a ukrajinští nacionalisté byli agenty nacistických tajných služeb
• Mýtus č. 26. Roman Šuchevyč sloužil u jednotek SS
• Mýtus č. 27. Ukrajinští nacionalisté za války masově vraždili Židy, zejména ve Lvově a v Babím Jaru
• Mýtus č. 28. Rudí partyzáni jako „lidoví mstitelé“
• Mýtus č. 29. „Pravými“ partyzány byli pouze sovětští partyzáni
• Mýtus č. 30. UPA byli „Hitlerovi kolaboranti“ a proti nacistům nebojovali
• Mýtus č. 31. UPA nevyhodila do vzduchu žádný vlak
• Mýtus č. 32. Bandera osobně řídil UPA
• Mýtus č. 33. UPA usilovala o monoetnický stát
• Mýtus č. 34. Charles de Gaulle toužil velet UPA a Che Guevara byl nadšen z vytrvalosti ukrajinských povstalců
• Mýtus č. 35. Krymští Tataři na začátku války hromadně dezertovali
• Mýtus č. 36. Krymští Tataři jako „národ zrádců“
• Mýtus č. 37. Odsun byl pro Krymské Tatary záchranou
• Mýtus č. 38. Osvobození Ukrajiny
• Mýtus č. 39. UPA střílela do zad Rudé armádě, která ji osvobozovala od fašistů
• Mýtus č. 40. Žukov a Berija nařídili odsunout všechny Ukrajince na Sibiř
• Mýtus č. 41. Ukrajinci jsou kati Varšavského povstání
• Mýtus č. 42. Norimberský tribunál odsoudil ukrajinské nacionalisty
• Mýtus č. 43. Sovětské jednotky nepáchaly válečné zločiny
• Mýtus č. 44. Vlajku nad Říšským sněmem vztyčili Jegorov a Kantarija
• Mýtus č. 45. Válka skončila 9. května
• Mýtus č. 46. V SSSR byl Den vítězství vždy nejvýznamnějších svátkem
• Mýtus č. 47. Žukov jako „Maršál Vítězství“
• Mýtus č. 48. Město-hrdina
• Mýtus č. 49. Rusko by dokázalo porazit nacisty i bez Ukrajinců
• Mýtus č. 50. „Nikdo není zapomenut, nic není zapomenuto“