Nabízíme zajímavý ve své podstatě a hluboký co do obsahu článek britského novináře Petera Pomerantseva, který byl nedávno uveřejněn v časopise Granta vycházejícím v angličtině. Překlad této publikace byl pořízen speciálně pro čtenáře InformNapalmu (do ruštiny přeložila Viktorija Ljubašenko).

Zatímco jeho armáda zcela otevřeně obsazuje Krym, Vladimír Putin v televizi s potutelným úsměvem sděluje světu, že žádní ruští vojáci na Ukrajině nejsou. Není to tak o lži, jako o konstataci, že na pravdě nezáleží. A když Donald Trump najednou prohlašuje, že viděl v New Jersey tisíce muslimů, jak se radují z útoku na World Trade Center, nebo že mexické úřady záměrně posílají do USA ty „špatné“ migranty, odborníci na ověřování faktů sice odhadují podíl lží v jeho prohlášeních na 78 %, přesto se Trump stejně stává kandidátem na prezidenta USA – působí to tak, jakoby fakta již neměla rozhodující význam. Když kampaň před Brexitem probíhá pod heslem „Dáme do zdravotnictví 350 mil. liber týdně, které nám bere EU“ a po vyhraném referendu se jeden z jeho apologetů od tohoto prohlášení distancuje s tím, že je údajně „chybné“, a další ho vysvětluje „silnou touhou“, začíná být jasné, že žijeme ve světě postfaktů a postpravdy. Tedy nejen ve světě, kde politici a média lžou (chovali se tak přece vždy), ale ve světě, kde je lidem jedno, zda říkají pravdu či nikoliv.

Jak jsme se k tomu dopracovali? Co za tím stojí? Že by technologie? Hospodářská globalizace? Kulminace dějin filozofie? Z této touhy shodit váhu faktů, těchto těžkých symbolů vzdělání a moci, které nám připomínají naše místo a naše omezení, je cítit jakýsi pubertální vzdor – proč ale k této vzpouře dochází právě teď?

Mnozí mají za to, že za vše můžou technologie. Namísto aby ohlásily příchod nové éry vítězství pravdy, umožňují informační technologie, aby se lži šířily jako digitální požár. Než ověření faktů stačí odhalit jednu lež, vzniknou tisícovky nových, takže realita nemá pod návalem dezinformačního proudu nejmenší šanci obstát. Význam má pouze klikabilita lží, která je zase podmíněna tím, jak dokážou živit stávající předsudky. Algoritmy, které vyvinuly Google a Facebook, se zakládají na historii předchozích vyhledávacích dotazů a otevřených odkazů, při každém dalším hledání a dalším kliknutí na odkaz tak budeme nacházet potvrzení vlastních předpojatých názorů. Sociální sítě, které se pro většinu Američanů staly dnes hlavním zdrojem zpráv, nás uzavírají do dozvukových komor s lidmi stejného smýšlení, kde nabízejí jen to, co se nám líbí, a nezáleží na tom, zda je to pravda.

Technologie mohou ovlivnit naše vztahy s pravdou i na jemnější úrovni. Dnešní média s jejich míhajícími se záběry a video streamy ukazují život v tak rozmělněné podobě, že realita začíná být prchavá, což nás posouvá do virtuálních světů nebo umožňuje do nich nadobro uniknout. Fragmentace a dezorientace způsobená globalizací nutí lidi tesknit po spolehlivější minulosti. Rusko-americká filoložka Svetlana Boym napsala: „Jednadvacátému století není vlastní hledání nového, ale rostoucí nostalgie… nostalgující nacionalisté a nostalgující kosmopolité, nostalgující ochránci životního prostředí a nostalgující milovníci měst si vyměňují pixelové rány v blogosféře“. Armády putinovských internetových trollů prodávají sny o obnově Ruské říše a Sovětského svazu. Trump vyzývá: „Udělejme, aby Amerika byla znovu velká“, zastánci Brexitu teskní na facebookových stránkách po ztracené Anglii a virová videa od Islámského státu se scénami poprav oslavují mytický Chalífát. „Restaurující nostalgie“, jak píše Boymová, se snaží obnovit ztracenou vlast s „paranoidním odhodláním“, prohlašuje se za „pravdu a tradici“, je posedlá velkými symboly a „odmítá kritické myšlení ve prospěch citových vazeb… V extrémních případech dokáže vytvořit fantomovou vlast a najít lidi, kteří pro ni budou ochotni umírat a zabíjet. Nemyslící nostalgie dokáže plodit monstra“.

Úlet do světa technofantazií je úzce spjat s hospodářskou a sociální nejistotou. Když fakta říkají, že žádnou hospodářskou budoucnost nemáme, proč naslouchat faktům? Když žijeme ve světě, kde bezvýznamná událost v Číně způsobuje bankroty v Lyonu a kde to vypadá, že naše vláda nedokáže kontrolovat situaci, ztrácíme důvěru ke starým váženým institucím: politikům, vědcům nebo médiím. V čehož důsledku slyšíme prohlášení od jednoho z vůdců Brexitu, že Britové „mají plné zuby expertů“, Trumpovy vzteklé tirády na adresu „předních prostředků masové dezinformace“ a bujení portálů s „alternativními zprávami“ na internetu. Výzkum provedený Severovýchodní univerzitou ukázal paradoxní věc: lidé, kteří nedůvěřují předním médiím, snáze vstřebávají dezinformace. „Spotřebitelé alternativních zpráv, tzn. uživatelé, kteří se snaží vyhýbat předním médiím a jejich „manipulacím s obecným povědomím“, kupodivu ochotněji reagují na vhozy falešných informací“ [1]. Zdravý skepticismus vyúsťuje v hledání šílených konspiračních teorií. Putinovská televize všude nachází úklady USA proti Rusku, Trump spekuluje, že teroristické útoky z 11. září jsou dílem americké vlády, účastnici kampaně Brexit odhalují německo-francouzsko-evropské spiknutí proti Británii.

„Žádná objektivní novinařina neexistuje“, prohlašují přední putinovští propagandisté Dmitrij Kiseljov a Margarita Simoňjan, kdykoli jsou požádání, aby vysvětlili redakční zásady umožňující dávat konspirační teorie na roveň s výzkumy založenými na důkazech. RT, mezinárodní televizní kanál Kremlu, podle jeho vedení přináší „alternativní“ stanovisko, v reálu to však vypadá tak, že názor redaktora extrémistického časopisu pravicového ražení je považován za stejně důvěryhodný jako názor univerzitního profesora, a lži jsou tak z obrazovky šířeny souběžně s fakty. Podobné hrátky praktikuje i Donald Trump, kdy s odkazem „Mnoho lidí říká…“ uvádí fantastické fámy s tím, že jde o racionální alternativní názory, a převypravuje smyšlenky, že Obama je údajně muslim, nebo že jeho rival Ted Cruz tajně ukrývá kanadský pas [2].

Toto zrovnopravňování pravdy a klamu je inspirováno a živeno všudypřítomným duchem pozdního postmodernismu a relativismu, který za posledních třicet let prosákl z vědecké sféry do médií a kdovíkam ještě. Tento přístup pozvedl na svůj štít Nietzscheho výrok, že neexistují fakta, ale pouze jejich interpretace, každá verze událostí je tak pouhým vyprávěním o nich, s tím, že lež lze prohlásit za „alternativní stanovisko“ nebo „zvláštní názor“, protože „vše je relativní“ a „každý má svou pravdu“ (na internetu je tomu přesně tak).

Maurizio Ferraris, jeden ze zakladatelů hnutí nového realismu a jeden z nepřesvědčivějších kritiků postmodernismu, tvrdí, že žijeme v době kulminace více než dvousetletých dějin myšlení. Impulz, který dal podnět k rozvoji filozofie v době Osvícenství, spočíval v umožnění analýzy světa, odebrání práva určovat realitu božské moci a jeho přenechání jednotlivci. Descartův výrok „Myslím, tedy jsem“ přesunul centrum poznatků do lidského rozumu. Ale když vše, co víme, je náš rozum, pak, jak to formuloval Schopenhauer, „svět je moje představa“. Koncem dvacátého století postmodernisté šli ještě dále, když prohlásili, že „není nic mimo text“ a všechny naše představy o světě závisí na sílách a prostředcích, které na nás působí. Což vede k sylogismu, který Ferraris stručně vyjadřuje takto: „Veškerá realita je generována poznatkem, poznatek je generován mocí, celou realitu tedy generuje moc. Z reality se tak stává konstrukt moci, což ji činí zároveň nenáviděnou (když „mocí“ rozumíme „moc, jíž jsme podřízeni“) a tvárnou (když „mocí“ rozumíme „je to v naší moci“)“.

Postmodernismus se původně prezentoval jako cesta k osvobození lidí z popisů událostí a procesů, jejichž autorem je někdo jiný; jako cesta k osvobození z vsugerovaného pohledu na svět. Přesto, jak podotýká Ferraris, „populismus médií se stal ukázkou loučení s realitou, což nemá se svobodou co dělat“. Když je realita nekonečně tvárná, pak Berlusconi, který Putina výrazně ovlivnil, má pravdu, když říká: „Copak nechápete, že nic, ani myšlenky, ani politika, ani produkt neexistuje, dokud to neukážou v televizi?“ [3] Když je realita tvárná, může Bushova administrativa klidně začít válku na základě nevěrohodných informací. „Když jednáme, vytváříme svou vlastní realitu“, řekl Bushův hlavní poradce Karl Rove novináři z New York Times (a Ferraris tato jeho slova zdůrazňuje): „A dokud tuto realitu opatrně zkoumáte, my uděláme další krok a vytvoříme další nové reality“.

Co je ještě horší: přestože postmodernismus tvrdí, že veškeré znalosti jsou projevem restriktivní moci, zároveň likviduje základ, o který by se mohl opřít, když vystupuje právě proti této moci. Podle postmodernistů „protože racionalita a inteligence jsou formy panování… musíme hledat osvobození skrze city a tělo, které jsou ve své podstatě revoluční“. Popírání argumentů založených na faktech ve prospěch emocí se stává dobrou věcí samo o sobě. Politický dozvuk tohoto principu můžeme najít v myšlenkách Arrona Bankse, který financoval kampaň pro vystoupení z EU. „Kampaň proti vystoupení operuje s fakty, fakty a zase fakty. Tudy to nepůjde. Musíme navázat s lidmi emocionální vztah. V tom spočívá tajemství Trumpova úspěchu“. Ferraris spatřuje jádro problému v reakci filozofů na vzestup vědy v 18. století: protože se věda zhostila úkolu interpretovat realitu, filozofie ve snaze udržet své pozice a vliv se začala realitě stále více vzdalovat.

Když se snažím porozumět světu, v němž žiji (v mém případě jde o svět, jehož základ tvoří Rusko, EU, Velká Británie a USA), nemusím se ohlížet příliš daleko dozadu, abych zahlédl ty časy, kdy na faktech záleželo. Vzpomínám si, že fakta měla velký význam v dobách studené války. Právě na tato fakta spoléhal jak Sovětský svaz, tak demokratické kapitalistické země Západu ve snaze dokázat, že mají pravdu. Komunisté sice fakta překrucovali, přesto nakonec utrpěli porážku, protože nemohli dokázat přednosti své ideologie. A když je nachytali na lži, tvářili se pobouřeně: působit objektivně bylo důležité.

Proč měla fakta pro obě strany takový význam? Oba projekty se snažily, alespoň oficiálně, prokázat myšlenku racionálního pokroku. Ideologie, dějiny a používání faktů byly těsně spjaty. Navíc, jak poznamenal mediální podnikatel a aktivista Tony Curzon Price, v době války jsou důležité úřady a veřejná moc, protože zajišťují naši bezpečnost. Vy si vážíte politiků kvůli přesnosti a oni nás zásobují fakty.

Pak nastala 90. léta. Už nebylo zapotřebí se o něco snažit a něco dokazovat. Fakta tak byla oddělena od politiky. Bylo to svým způsobem štěstí: nastala doba hédonismu, extáze a lehkomyslnosti, kdy jsme mohli ignorovat stav svých bankovních účtů a zadlužit se až po uši. Bez faktů a myšlenek se novými hýbateli politiky stali PR specialisté a političtí technologové. Ruské tradice tvorby loutkových politických hnutí pocházející z dob carismu a KGB se propojily se západními agitačními postupy, což vedlo ke vzniku Potěmkinovy demokracie, kdy Kreml manipuloval s informačními obrázky a se všemi stranami, od extrémní pravice až k extrémní levici. Začalo to v roce 1996, kdy se falešné strany a falešné zprávy používaly pro udržení Jelcina v prezidentském křesle, a přerostlo do modelu virtuální politiky, který je imitován v celé Eurasii. (Trumpův politický poradce Paul Manafort pracoval v kremelském prostředí v roce 2005, kdy pomáhal vytvářet politickou image Putinova napodobitele, ukrajinského prezidenta Janukovyče.) Ve Velké Británii se to projevilo vynikající kariérou Alastaira Campbella, tiskového mluvčího vlády, který byl považován za tak vlivnou osobu, že v politické satiře zosobňoval státní moc. V USA to začalo za první války v Perském zálivu, kterou Baudrillard zcharakterizoval jako pouhý výmysl médií, a skrze skandál spojený s Billem Clintonem se to dotáhlo k druhé válce v Perském zálivu a legendárnímu Roveovu výroku: „My vytváříme realitu“.

I přes veškerý cynismus se ovšem PR specialisté a političtí technologové v této fázi ještě snažili držet jisté iluze pravdy. Předpokládalo se, že příběhy musí působit věrohodně a souvisle, i kdyby fakta pokulhávala. Když realita vyšla na světlo Boží (obecenstvo přišlo na kloub iluzím v Moskvě a historkám o Iráku a fondový trh se zhroutil), reakcí se stala touha zdvojnásobit sázku a začít popírat fakta s tím, že by jejich ignorace byla absolutní. Tento přístup dává státní moci mnoho výhod a usnadňuje život voličům. Putin nepotřebuje přesvědčivé historky. Musí jen dát na vědomí, že lžou všichni, podkopat mravní převahy svých nepřátel a přesvědčit lidi, že žádná alternativa pro něj neexistuje. Bulharský politolog Ivan Krastev říká: „Když Putin lže do očí, chce, aby Západ ukázal na jeho lži, pak by mohl reagovat: „Ale vy přece také lžete!“ A když lžou všichni a každý, pak je lež v pořádku – jak v osobním životě, tak s dobýváním jiných zemí.

Je to dost pochmurné potěšení: vypustit ven celou svou šílenost bez jakéhokoli ostychu. Hlavní podstata fenoménu Trump spočívá v tom, že se stává pravidlem chrlení sraček, radost z čisté emoce, často ze vzteku, který je zbaven jakéhokoli smyslu. A obecenstvo, které se snad již deset let dokáže obejít bez faktů, se může oddat potěšení totálního a ničím nerušeného osvobození od zdravého rozumu.

[1] Data Mining Reveals How Conspiracy Theories Emerge on Facebook, MIT Technology Review (Mar. 18, 2014)

[2] www.washingtonpost.com

[3] alexanderstille.net

Foto © Kyle McDonald

Originál publikován dne 26. července 2016

Překlad z ruštiny: Svatoslav Ščyhol