V únoru jsem si všimla hashtagu na Twitteru, přesněji řečeno více hashtagů: #РосіяЦеКрадій (#RuskoJeZloděj), #RussiaIsAThief, #ЕрмітажВіддайВкрадене (#ErmitážiVraťNakradené). Zamyslela jsem se: kolik ukrajinských vzácností ukrývají ruská muzea? Výsledky docela malého a takřka zběžného zkoumání byly šokující.

Ukázalo se, že prakticky všechny staroruské poklady uložené v ruských muzeích byly nalezeny na území Ukrajiny. V Ermitáži, Kremelské zbrojnici, Treťjakovské galerii, Státním historickém muzeu a dalších sbírkách je uloženo obrovské množství ukrajinských artefaktů. Jsou to poklady z mohyl, mince Vladimíra Monomacha, středověké knihy, fresky z katedrály svatého Michaela, zástavy Vojska Záporožského nebo relikvie Hetmanštiny…

Obzvlášť ve velkém se začaly ukrajinské poklady do Ruska vyvážet v 19. století, po vzniku Archeologické komise, která řídila vykopávky na území Ruské říše a všechny nálezy nechala posílat do Petrohradu. Na Ukrajinu se tyto nálezy již nikdy nevrátily, byly však alespoň zachráněny pro další generace. Mnohem smutnější osud potkal ty poklady, které se nedochovaly nejlépe nebo neměly podle numizmatiků z metropole velkou hodnotu: byly prostě přetaveny a použity k ražbě obyčejných mincí.

„Posvátný dar na znamení bratrství mezi národy“

Ne že by se Ukrajina nesnažila vrátit vlastní relikvie zpět. V únoru 2017 čerstvě vzniklá v Kyjevě Centrální rada nastolila otázku navrácení kulturních památek ze sbírek Ermitáže a dalších ruských muzeí. Ukrajinští historikové a členové speciální komise zpracovali kompletní rejstřík památek a v září Rada vyzvala Rusko, aby vrátilo vše, co bylo odvezeno. Záhy nato vypukl Říjnový převrat, žádost Ukrajinců se přesto neztratila, jak by se dalo čekat.

Již začátkem listopadu se Rada lidových komisařů usnesla, že nechá vrátit na Ukrajinu „válečné trofeje, které ukořistili Ukrajincům Rusové, především za Kateřiny“ (tím byly myšleny pouze zástavy a ostatní relikvie Vojska Záporožského), toto rozhodnutí bylo zanedlouho podloženo rezolucí Ústředního výkonného výboru s názvem „O předání trofejí ukrajinskému lidu“. V této rezoluci zaznělo provolání: „Ústřední výkonný výbor Sovětů dělnických, vojenských a rolnických zastupitelů vám navrací trofeje na památku vašeho slavného boje za svobodu. Národ velkoruský a revoluční Petrohrad s pozdravem posílá volnému Kyjevu posvátný dar na znamení bratrství mezi našimi národy“.

Jakoby nestačilo, že jako „posvátný dar“ označuje ÚVK předměty, které právem patří Ukrajině a byly jí jednoduše ukradeny. Mnohem horší je, že bolševici začínají v téže rezoluci hledat skuliny, jak vlastní sliby porušit. Pod záminkou, že se Kyjev neobrátil na bolševické mocenské orgány, ale ještě na Ústavodárný sněm, a z důvodu „hrubého způsobu, jak zástupci Rady následně jednali s lidovými komisaři“, bylo navrženo jednání „o lhůtě a způsobu předání relikvií“ prodloužit. Vyjednávání se protáhlo na dlouhé měsíce, řízení se z podnětu ruské strany opakovaně přerušovalo a nakonec se žádná z relikvií do Kyjeva nikdy nevrátila.

V průběhu celé Občanské války až do začlenění zubožené Ukrajiny do SSSR přitom vývoz památek do Moskvy trval. Po vzniku Sovětského svazu pak získala tato zlodějna již „legitimní“ zdůvodnění.

V 1930. letech se USSR znovu pokusila o navrácení národních relikvií, ukrajinské poklady však měly pro Rusko příliš velký význam, umožňovaly totiž sovětským ideologům prezentovat Rusko jako nástupce Rusi, o obrovské vědecké hodnotě artefaktů ani nemluvě. Moskva nejenže ignorovala žádosti z Kyjeva, ale stále drancovala sbírky Kyjevskopečerské lávry, muzeí a knihoven; do Ruska se vyvážely kozácké klenoty, korouhve, bulavy nebo zbraně…

Dost často se používal jednoduchý trik, kdy byly artefakty údajně zapůjčeny na celostátní výstavu a následně zařazeny do muzejních sbírek v RSFSR. Právě takto se v roce 1939 dostaly do Ermitáže unikátní skvosty ze Lvovského historického muzea nalezené v 19. století v Ternopilské oblasti. Tomuto pokladu se zlatými šperky z 8. až 7. stol. př. n. l. (o celkové hmotnosti cca 7 kg) se nevyrovnalo nic v celém Karpatsko-dunajském poříčí.

Adam a Eva. Diptych. Lucas Cranach starší (1528)

Mnoho artefaktů uložených v ukrajinských muzeích prodal Kreml na Západ, aby získal tvrdou měnu pro industrializaci. Tento osud potkal např. diptych od Lucase Cranacha staršího „Adam a Eva“ (1528), který byl objeven v Lávře v roce 1929. Stát za něj získal 10 tisíc dolarů. Tento diptych vystřídal několik majitelů včetně Hermanna Göringa, dnes je vystaven v Norton Simon Museum v kalifornské Pasadeně a jeho odhadní hodnota se vyšplhala na 30 mil. USD.

Pro potřeby industrializace byla prodána za 3 tisíce dolarů i carská vrata kostela Povýšení sv. Kříže v Lávře, které zhotovil v roce 1784 kyjevský mistr Olexij Iščenko. Dnes jsou tato jemně kovaná vrata z ryzího pozlaceného stříbra vystavena v Losangeleském uměleckém muzeu.

Když začala Druhá světová válka, byla část ukrajinských muzejních sbírek včetně výrobků ze zlata a mistrovských klenotnických děl evakuována do Ufy. Jak jistě chápete, taktéž nenávratně.

V loupení samozřejmě pokračovalo i hitlerovské velení. Nacisté vyvezly exponáty z cca 200 ukrajinských muzeí v Charkově, Lvově, Dnipropetrovsku, Poltavě, Sumách nebo Chersonu, celkem přes 300 tisíc předmětů, z toho 700 unikátních ikon. Po kapitulaci Německa bylo mnoho uloupených klenotů navráceno do SSSR, opět ovšem nikoli na území Ukrajiny. Nacistický lup si přivlastnila Moskva.

V průběhu 1970. až 1980. let působily na ukrajinském území archeologické komise ruských úřadů, které nerušeně vyvážely všechny nálezy – pouhý soupis těchto předmětů je dlouhý 400 strojopisných stran. Do ruských muzeí se tak dostaly antické šperky z jihu Ukrajiny, skytské starožitnosti, staroruské památky z Kyjeva, Haliče, Volodymyra-Volynského. Prakticky celá antická sekce Ermitáže je založena na nálezech z Krymu, Mykolajivské a Chersonské oblasti, samostatná síň je vyčleněna pro nálezy z dothráckého období ze Zakarpatí. Pokusy o navrácení exponátů k ničemu nevedly: moskevští muzejníci tvrdili, že ukrajinské relikvie mají příliš vysokou hodnotu na to, aby byly uloženy v provinčních muzeích.

Za dobu trvání SSSR přišla Ukrajina o více než 700 historických sbírek. Již v létě 1991, na prahu samostatnosti, byl u obce Kapustyne v Českaské oblasti nalezen velký poklad mincí a pánský stříbrný pás. Nález byl odevzdán na okresním policejním pracovišti ve Špole, kde ho však nedokázali ocenit a odeslali za tímto účelem do Moskvy. Jak jistě chápete, v Moskvě poklad už zůstal, a to i přes opakované urgence ze strany Čerkaského archeologického inspektorátu.

Navrácení kulturních artefaktů je chráněno mezinárodním právem, na Ukrajinu tak byla po roce 2000 navrácena řada předmětů z USA, Kanady, Německa nebo Itálie, které byly vyvezeny hlavně v době Druhé světové. RF se však nic vracet nechystá.

Říká to i schválený v roce 1998 zákon č. 64-FZ, o kulturních památkách přesunutých do Sovětského svazu v důsledku Druhé světové války, které se nacházejí na území Ruské federace, na jehož základě všechny relikvie, které se dostaly na ruské území po válce, tvoří ruské národní dědictví. Obrovskými snahami ukrajinských vědců byly navráceny dva náhrobky z 6. až 7. stol. vyvezené v roce 1964 z Chersonésu „k dočasnému užívání za účelem výstavy v Leningradě“ a část fresek z katedrály svatého Michaela.

Uloupené ukrajinské dějiny

V ruských muzeích je mnoho památek, které mají pro Ukrajinu víc než pouhou kulturní hodnotu. Mají zásadní historický význam a představují symboly ukrajinské státnosti.

Kalich Bohdana Chmelnického na svěcenou vodu

Zejména sbírka Státního historického muzea obsahuje stříbrný kalich Bohdana Chmelnického na svěcenou vodu. Má vyražený znak Vojska Záporožského, hetmanovy iniciály a počáteční písmena jeho titulu. V roce 2002 byla tato relikvie i s dalšími vystavena v národní kulturně historické rezervaci Čyhyryn během půlroku a ukrajinští vědci je velice chtěli získat zpět, jednání však nepřinesla žádný výsledek. Zástupci Státního historického muzea tvrdí, že kalichu Bohdana Chmelnického na svěcenou vodu „patřilo, patří a bude patřit… důstojné místo mezi ruskými památkami“.

Artefakty z mohyly Kul-Oba

V roce 1830 byl v mohyle Kul-Oba u Kerče nalezen bohatý skytský pohřeb ze 4. stol. př. n. l. Podle očitých svědků obsahoval „velké množství nejrůznějších bronzových, stříbrných a zlatých nádob a věcí, z nichž je část jemně zpracována a má velkou cenu co do archeologické hodnoty a kvality kovu… Ještě nikdy nebyl ve zdejším kraji učiněn podobný objev, pokud jde o starožitnosti“. Kerčský starosta toužil ponechat bohatý nález ve městském muzeu a téměř rok oddaloval předání památek do Petrohradu. Váhové kategorie však byly příliš odlišné, po déletrvající korespondenci se tak bohatý nález stal klenotem sbírky Ermitáže, kde je uložen dodnes.

Stříbrná amfora z mohyly Čortomlyk

V letech 1862 až 1863 byla rozkopána velká skytská hrobka z konce 4. stol. př. n. l. v mohyle Čortomlyk u Nikopolu (Dnipropetrovská oblast). Zlaté a stříbrné šperky, zbraně a amfora s vyobrazenými Skyty na vlysu, jak krotí divoké koně, jsou pokládány za nejlepší exempláře skytského zlatnického umění. Jsou uloženy rovněž v Ermitáži.

V roce 1912 byl u obce Mala Pereščepyna 13 km od Poltavy objeven obrovský poklad obsahující přes 800 předmětů, kdy celková váha zlatých výrobků přesáhla 25 kg a stříbrných 50 kg. Předpokládá se, že jde o hrobku Kuvrata, zakladatele Velkého Bulharska. Obsah pokladu je uložen ve zvláštní komoře Státní Ermitáže. Část nálezu rozkradli vesničané, proslulý ukrajinský mecenáš Bohdan Chanenko tyto předměty následně vykoupil na trhu se starožitnostmi a předal kyjevským vědcům. I přes pokus o navrácení v roce 1932 zůstal pereščepynský poklad přece jen v Leningradě.

Demeter Soluňský. Mozaika z katedrály svatého Michaela

Jedním z nejvýznamnějších exponátů Treťjakovské galerie se stala mozaika s vyobrazením Demetera Soluňského ze zbourané v roce 1937 katedrály svatého Michaela. Samotná katedrála byla postavena již ve 12. století, v předmongolském období, zažila spoustu přestaveb a měla obrovský historický význam. V polovině 1930. let však bylo i přes odpor kunsthistoriků rozhodnuto o její demolici. Naštěstí úřady umožnily sejmout ze zdí středověké fresky a mozaiky a přesunout je do Sofijské katedrály.

V roce 1938 Treťjakovská galerie požádala, aby jí byla za účelem výstavy „750 let Slova o pluku Igorově“ na 3 měsíce zapůjčena mozaika „Demeter Soluňský“ a několik dalších basreliéfů a fresek z 12. století. Uplynulo téměř 80 let, tříměsíční zápůjčka přesto stále vracena nebyla.

Vyjmenovat všechny ukrajinské nálezy vyvezené do Ruska by trvalo příliš dlouho. Jde třeba o lucké Evangelium uložené v Ruské státní knihovně, o bronzový kanón Ivana Mazepy, o námořní zástavu záporožců nebo o nedávno objevený v Orenburgu zvon Holub ulitý na Mazepovu objednávku. Nádherná islámská sbírka Bohdana a Varvary Chanenkových byla v 1930. letech prostě rozkradena: část artefaktů byla prodána za cizí měnu, a to za směšné částky, z druhé části se stala chlouba Ermitáže. Ukrajina se snažila tyto klenoty v 1950. letech vrátit, úspěšná však nebyla.

Ruské snahy prezentovat své dějiny jako mnohem starší se nevyhnuly kuriozitám. Třeba jedním z hlavních exponátů Ústředního námořnického muzea v Petrohradě se stal tzv. Sabatynivský člun nalezený v roce 1937 na dně Jižního Bugu u obce Sabatynivka v Kirovohradské oblasti. Je součástí expozice „Dějiny ruské flotily před rokem 1917“, o níž se na webu muzea dočteme: „Dějiny námořní plavby na ruském území čítají nejedno tisíciletí. Vypovídá o tom starověký vydlabaný člun ze sbírek našeho muzea, který archeologové datují začátkem I. tisíciletí před naším letopočtem“. Je fakt šikovné, jak ruští vědci odvozují dějiny ruské mořeplavby od exponátu nalezeného na území Ukrajiny!

Krymské sbírky v ohrožení?

Krádeže ukrajinských historických památek bohužel nelze považovat za něco, co patří do minulosti. Dnes, kdy je část našeho území okupována, se tento problém opět dostává do popředí.

Každému se nejspíš vybaví příběh se skytským zlatem, které podle „nejpravdivějších“ ruských médií Arsenij Jaceňuk v prvních dnech po Majdanu údajně vyvezl v menší aktovce do Ameriky, patrně jako osobní dárek pro Obamu. Přihlédneme-li ke skutečnosti, že Rusko vždy obviňuje ostatní z něčeho, co se chystá udělat (nebo již dělá) samo, máme ohledně osudu krymských sbírek vážné starosti.

Již nejednou se objevily zneklidňující zprávy, že se vyvážejí exponáty z Chersonésu Taurského, Sudackého historického muzea nebo Ústředního taurského muzea. Krymské a ruské úřady sice reagují mlčením nebo dementi, některá fakta ovšem vzbuzují pochybnosti ohledně jejich upřímnosti.

Zejména na podzim 2015 samotná Ermitáž anoncovala výstavu s krymskými exponáty. Na jejím webu se objevila zpráva o expozici „V zemi griffona. Antická archeologie Ermitáže na Krymu“ obsahující předměty ze sbírek Východokrymské kulturně historické muzejní rezervace. Ermitáž se vůbec netají tím, že v Kerči a jejím okolí dnes působí několik jejích expedicí, které dodávají do muzejních sbírek až 1000 nálezů za jednu sezónu.

Na červenec 2016 chystá Treťjakovská galerie výstavu věnovanou 200. výročí od narození Ajvazovského. Jen stěží bych věřila, že se tato vážená instituce neuchýlí k osvědčeným praktikám a nezapůjčí si „přechodně na dobu výstavy“ obrazy z Feodosijské galerie.

Mám obrovské obavy, že krymské památky budou rozkradeny, vyprodány do soukromých sbírek nebo se dostanou na černý trh. Za účelem usnadnění tohoto úkolu nyní v republice probíhá intenzivní obměna vedení muzeí a samotná muzea mění zřizovatele. V blízké budoucnosti je docela možný tento scénář: ruské a krymské úřady začnou vydávat okázalá prohlášení, že se z těch nejcennějších krymských rarit údajně vyklubaly padělky. Obviní z toho samozřejmě Kyjev, který 23 roky nejen „okrádal Krym“, ale také falšoval mistrovská díla. Tato halasná „odhalení“ pochopitelně poslouží jako krytí pro skutečné krádeže a falšování, kdo si ovšem odváží chytit okupační úřady za ruku? Konformní vedení muzeí to jistě nebude.

Proto je úkolem Ukrajiny již dnes sepsat rejstřík krymských exponátů a rozeslat upozornění dražitelům: ty největší aukční síně nestojí o skandály, proto se jen sotva pustí do prodeje kusů s pochybným původem. Tento krok samozřejmě sice nezajistí rychlé navrácení památek, alespoň však jejich držbu znepříjemní.

Olena Serhejeva

(CC BY) Informace zpracovány speciálně pro web InformNapalm.org, v případě převzetí nebo použití tohoto příspěvku je nutno uvést funkční odkaz na autora a na náš projekt.

Originál publikován dne 26. února 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol