Dne 16. dubna 1925 se bulharská Sofie stala dějištěm jednoho z nejkrvavějších teroristických útoků 20. století. Byl zorganizován z Moskvy podle plánu Kominternu Rozvědným úřadem Rudé armády (dnešní GRU Generálního štábu ruských Ozbrojených sil). Ruská Wikipedie skutečné zosnovatele útoku pochopitelně nezmiňuje a veškerou vinu přičítá „skupině levicových komunistů“ z Bulharské komunistické strany. Ti z nich, kteří nebyli po útoku zadržení, uprchli podle očekávání právě do Moskvy.

Teroristický útok byl spáchán v bulharském hlavním městě s úmyslem zlikvidovat najednou všechny vrcholné politické zástupce: cara Borise III., vládu a nejvyšší vojenské velení. Podle záměru kremelských teroristů by to mělo mít za následek situaci bezvládí, zmatku a paniky u vládnoucích struktur a ozbrojených sborů, která by ozbrojencům z Bulharské komunistické strany umožnila převzít moc „avantgardou dělnické třídy“ a vyhlásit začátek „proletářské revoluce“.

V praxi to vypadalo následovně:

V prosinci 1924 byl naverbován kostelník katedrály Svatého týdne Petr Zadgorski. Do katedrály teroristé předem dostali a umístili u jednoho z nosných sloupů kopule 25 kilogramů trotylu.

Původně se plánovalo zavraždit policejního ředitele Vladimira Načeva a při následné smuteční bohoslužbě, kde se měla podle očekávání shromáždit celá elita státu, provést rozsáhlý teroristický útok, který měl posloužit jako spouštěč povstání (revoluce).

Zanedlouho bylo jasné, že zavraždit Načeva nebude snadné kvůli zvýšené ostraze. Pak byly vybrány další oběti: car Boris III., vysloužilý generál, bývalý náčelník štábu Páté Dunajské divize, zástupce velitele armády a poslanec za vládnoucí stranu Demokratičeski sgovor Konstantin Georgijev.

Dne 14. dubna 1925 komunisté zosnovali atentát na cara Borise III. Boris se v doprovodu čtyř mužů vydal na lov do průsmyku Arabakonak poblíž městečka Orchanie (dnešní Botevgrad). Na zpáteční cestě se střílelo, carův tělesný strážce a zaměstnanec Muzea přírodní historie byli na místě mrtví, řidič zraněn. Boris se pokusil převzít řízení auta, to však nezvládl a narazil do telegrafního sloupu. Řidič náklaďáku, který náhodou projížděl kolem, pomohl Borisovi a jeho dvěma přeživším společníkům uniknout.

Tentýž den kolem 20. hodiny se však teroristům podařilo zastřelit Konstantina Georgijeva.

Stalo se to při večerní bohoslužbě v kostele Sedmi světců (Sveti Sedmočislenici), kterou generál navštívil i se svou vnučkou. Pachatelem byl ozbrojenec z Bulharské komunistické strany Atanas Todovičin.

Zádušní modlitba za zavražděného generála byla oznámena na 16. dubna (Zelený čtvrtek) a měla se konat v katedrále Svatého týdne v Sofii. Ke smutečnímu obřadu se měla sejít celá bulharská vojenskopolitická elita. V 7 hodin kostelník Zadgorski pustil do kostela velitele operace Nikolu Petrova.

Smuteční průvod do katedrály vstoupil v 15 hodin, bohoslužbu vedl metropolita Stefan (budoucí exarcha). Rakev měla původně stát u podminovaného sloupu, kvůli velkému počtu přítomných lidí však bylo později rozhodnuto posunout ji trochu dopředu, což poněkud vzdálilo vládní špičky od místa exploze.

Když se začalo zpívat, Zadgorskij podle smluveného plánu operace dal znamení. Petr Abadžijev uvedl do chodu pekelný stroj, i v 15:20 hodin se ozvala obrovská detonace. Stalo se to v době, kdy se v kostele shromáždil dav lidí, doslova stovky, mezi nimiž byli přítomní všichni ústavní činitelé určení k likvidaci. Navíc byl výbuch trotylu kvůli zesílení dojmu doplněn i vypuštěním jedovatého plynu. To, co zbylo z chrámové střechy, se zřítilo na hlavy nic netušících lidí.

134 lidí bylo na místě mrtvých (včetně celé třídy gymnazistek, které zpívaly v kostelním kůru). Mezi mrtvými byli starosta Sofie, 12 generálů (velitel První bulharské armády z bitvy o Dojran pěchotní generál Stefan Nerezov, vojenský ministr v době První světové války generálporučík Kalin Najdenov, velitel Jedenácté makedonské pěchotní divize generálporučík Krysťu Zlatarev, generálmajoři Ivan Stojkov, Pavel Pavlov, Stančo Radojkov, Ivan Tabakov, Stojan Puškarov, Grigor Kjurkčijev, Alexandr Davidov a Petr Lolov), 15 plukovníků, 3 majoři, 9 kapitánů a 3 poslanci.

500 lidí bylo zraněno. Jejich položivá těla byla po vytažení z trosek dopravena do nemocnic, kde po déletrvajícím trápení zemřelo dalších 79. Celkový počet obětí tak dosáhl 213 osob. A také tu byli samozřejmě lidé zmrzačení, osiřelí, kteří přišli o příbuzné nebo blízké.

Car Boris III. v době exploze v katedrále ještě nebyl, jeho auto teprve vjíždělo do ulice, která vedla ke katedrále.

Abychom plně docenili dopady tohoto zločinu, je důležité si uvědomit, že k útoku došlo krátce před Velikonocemi, v Pašijovém týdnu na Zelený čtvrtek. Jeho zosnovatelé a vykonavatelé tak přetékali agresivitou, že reakci obyvatel Bulharska, křesťanské země, vůbec nebrali v potaz. A samozřejmě žádný z pohlavárů Kominternu a Rozvědného úřadu nepočítal s možností zázraku. Přesto se zázrak stal… Právě ty osoby, kvůli nimž byla především katedrála vyhozena do povětří, tedy vláda v čele s premiérem, až na výjimky neutrpěly žádné škody. Lidé, kteří třímali v rukou moc, zůstali ušetřeni.

Pachatele a strůjce útoku policie rychle identifikovala díky ještě nevychladlé stopě a spoustě dokumentů nalezených v konspiračních bytech. Našel se i písemný pokyn z Moskvy o uvedení Bulharské komunistické strany do bojové pohotovosti v noci na 16. dubna.

V Bulharsku bylo hned vyhlášeno stanné právo, začaly razie u členů komunistické strany za aktivní podpory obyvatel, především dobrovolníků. Každý, u koho se našly zbraně nebo výbušniny, byl považován za teroristu se všemi následky z toho plynoucími.

Ve dnech 1. až 11. května se v Sofii konal soudní proces s členy Bulharské komunistické strany, v jehož závěru si řada obviněných vyslechla rozsudky smrti, zejména Petr Zadgorski a plukovník Georgij Kojev, u nějž se ukrývali Marko Fridman a zastřelený při zatýkání Ivan Minkov. Stanke Dimitrov, Petr Abadžijev, Dimitr Grynčarov, Nikolaj Petrini a Christo Kosovski byli odsouzeni k trestu smrti v nepřítomnosti (tři poslední z tohoto seznamu byli dopadeni a rozsudky nad nimi vykonány ještě do konce týdne).

Do Sovětského svazu dokázali uprchnout velitel skupiny Nikola Petrov, další ozbrojenec Dimitr Zlatarev a Petr Abadžijev, který vlastnoručně sepnul detonátor (posledně jmenovaný se do Bulharska vrátil v roce 1944 v hodnosti plukovníka Rudé armády).

Navzdory veškerým důkazům vláda SSSR svůj podíl na útoku samozřejmě popírala. Z jeho moskevských zosnovatelů se tehdy někdo jen stěží litoval něčeho jiného, než že plán revoluce v Bulharsku opět nevyšel.

Pocit viny z účasti na zosnování zločinu přesto přiměl velitele brigády Rozvědného úřadu Vladimira Něstěroviče, koordinátora ozbrojeného křídla Bulharské komunistické strany, který působil ve Vídni, přerušit veškeré styky se svými nadřízenými v Sovětském svazu. Pod vlivem psychického šoku z následků výbuchu v sofijské katedrále a usmrcení mnoha lidí Něstěrovič zanechal dopis se slibem nevyzradit utajované informace a zmizel v Německu, kde začal žít jako soukromá osoba a snažil se nebudit pozornost.

V Moskvě bylo rozhodnuto Něstěroviče zlikvidovat pro výstrahu dalším případným odpíračům poslušnosti. Na příkaz náčelníka zahraničního oddělení Jednotného státního politického úřadu M. Trilissera byl Něstěrovič 6. srpna 1925 otráven v kavárně v Mohuči dvěma německými komunisty bratři Gohlkeovými, kteří byli agenty Moskvy.

Typický detail: Něstěrovič byl otráven v kavárně (stejně jako o víc než sedmdesát let později Alexandr Litviněnko v Londýně). Něstěrovičova vražda se stala prvním v dějinách sovětské špionáže případem zavražděného příslušníka rozvědky, který odepřel poslušnost (93 let před Skripalem).

Autor: allarionov
Zdroj: LiveJournal, 27. dubna 2018
Překlad: Svatoslav Ščyhol