Šestého září byl Den nezávislosti Čečenské republiky Ičkerie. K tomuto svátku blahopřeji všem svobodným Čečencům a upřímně jim přeji osvobození jejich těžce zkoušené země.

Mnoho Nochčiů dnes bojuje bok po boků Ukrajinců proti společnému nepříteli. Patrně ještě víc jich s Ukrajinou sympatizuje a v rámci možností jí pomáhá.

Ukrajina ze své strany Čečencům poskytla další prostor pro politickou, vojenskou a kulturní činnost. Hrdinové ČRI jsou tu uctíváni v názvech ulic a na památných tabulkách. Je tu základna ičkerijských ozbrojených formací. Čečenští bojovníci tu získali možnost nejenže se pomstít Rusům, ale také se řádně připravit na moderní válku. Inšalláh (jak říkají muslimové), budou tuto přípravu potřebovat nejen v Ukrajině.

Kyjev učinil první, zatím váhavé kroky k diplomatickému uznání ČRI. Usnesení Nejvyšší rady ze dne 18. října 2022 popřelo legitimitu ruské svrchovanosti nad Čečenskem.

Sváteční den bývá obvykle příležitostí k připomenutí úspěchů a výdobytků. Neméně užitečné však bude si nahlas promluvit o některých problémech a bariérách, které mezi Čečenci a Ukrajinci existují. Nikoli ovšem kvůli vznesení nároků nebo vyřizování účtů. Právě naopak: pro zvýšení porozumění a důvěry do budoucna.

Imperiální optika

Ačkoli problémy ve vzájemném vnímání reálně existují, téměř nikdy se nestávají tématem otevřené polemiky. Ukrajinci řeší Čečence mezi sebou, stejně tak Čečenci hodnotí Ukrajince převážně ve svém kruhu. Bez vzájemné výměny argumentů zůstávají strany v nevědomosti a nemají možnost svůj názor změnit.

To, co je dále popsáno, se zcela jistě netýká všech. A u každého se projevuje jinak.

Síla zaujatých představ o jiném národě se variuje od podvědomých stereotypů až k pevnému světonázorovému přesvědčení. Někteří dávají své vnímání najevo bezděčnými výroky a chováním. Jiní jsou ochotni aktivně a veřejně dokazovat pravdivost svých názorů. Ani zkušenost s osobní komunikací mezi zástupci obou národů často nepomáhá. Zde dokáže pomoci jen upřímný rozhovor a hloubkové ponoření do tématu.

Jak Ukrajinci, tak Čečenci mají za sebou obrovské zkušenosti z konfrontace s říší. Ze setrvačnosti se však na sebe stále dívají skrze imperiální optiku.

Naši lidé nejsou prosti orientalistického postoje k národům Severního Kavkazu. V tomto vidění světa jsou Čečenci civilizačně zaostalými nositeli divokých a ušlechtilých rysů, pevně sevřenými archaickým kodexem chování, jakož i rodinnými a kmenovými vazbami. Jsou nezkrotní, se sklony k náboženskému radikalismu a kriminálním metodám dosahování cíle.

Naproti tomu my jsme v představách mnoha Čečenců jen poněkud jinou verzí Rusů. Tedy národem bez výrazné etnické identity a vlastních dějin, který se takřka náhodou pohádal se „starším bratrem“ a stejně tak náhle se s ním může usmířit. Rodinné konflikty bolí, ale nemají dlouhého trvání. A také měkcí Ukrajinci netíhnou k nekompromisnímu boji.

Jde právě o imperiální koloniální optiku, právě tak se totiž na nás, Čečence a Ukrajince, dívají samotní Rusové. Nesouhlasíme sice s šovinistickým hodnocením sebe samých, nicméně s důvěrou vnímáme šovinistické nálepky vůči jiným. Dlouhou dobu se totiž národy říše ve vzájemném poznávání neobešly bez ruského zprostředkovatele. Tudíž špatně známe skutečnou motivaci a hodnoty toho druhého.

Krize důvěry

Ukrajinci slyšeli o čečenských válkách, téměř nic však nevědí o čečenské státnosti, jejím politickém směřování ani ideologii. To způsobuje chybné závěry jako je ten, že kadyrovská despocie je právě onou nezávislostí, po níž toužili čečenští mudžáhidi. Když má Kadyrov tolik subjektivity, čečenská kultura není ohrožena a Groznyj vypadá jako Dubaj, co by ještě tito „synové hor“ potřebovali ke štěstí?

Naproti tomu Čečenci převážně nic nevědí o našem kozáctví a osvobozeneckém boji v 20. století, o vlivu tehdejších historických událostí na postoj Ukrajiny k Rusku ani o jejich vlivu na aktuální válku. Čečenci srovnávají, jakou cenu zaplatily za nezávislost Ukrajina a Ičkerie v roce 1991. Z tohoto srovnávání vyvozují závěr, že Ukrajinci získali nezávislost zadarmo a necení si ji.

Takto stereotypní Ukrajinci a Čečenci (říkejme jim „Malorusové“ a „divoši“) se bohužel skutečně vyskytují. Začneme-li v životě hledat příklady a potvrzení pro své stereotypy, najdeme jich dost. Nejsou to však osoby ani události této sorty, co určují národní „já“ svých národů.

Na imperiální optice je špatné nejen to, že je nespravedlivá. Ze zkresleného vzájemného vnímání pramení nedůvěra, která brání v účinné spolupráci na dosažení společného cíle.

Ukrajinci si nejsou zcela jisti, zda spolupráce s „teroristickými“ Čečenci náhodou nepošpiní jejich pověst. A má snad projekt Ičkerie v současných podmínkách vůbec nějaké vyhlídky do budoucna, aby stál za podporu? Čečenci si zároveň dělají starosti, že by je Kyjev mohl zradit, když uzavře s Moskvou mír. Dokud „rodinná hádka“ trvá, jsou mudžáhidi zapotřebí. Pak se ale tito Slované snadno domluví na úkor Nochčiů.

Rivalita bojovníků za svobodu

Čečenci mají sklony k poněkud benevolentnímu postoji vůči rusofobní vervě Ukrajinců. Který je podle nich novinkou. Jsou to přece oni, mudžáhidi, kdo zná skutečnou cenu Ruska a jeho nitro. Rusko-čečenské války totiž byly nevyslyšeným včas varováním pro Ukrajinu a zbytek světa. Kdyby bylo Rusko zastaveno v Grozném, nepřišlo by až do Mariupolu. Nebýt Samaše, nedošlo by ani na Buču.

Tyto argumenty dávají smysl, pokud se nepřehánějí. Čečence upřímně mrzí, když tím Ukrajinci opovrhují a dobu ruského imperialismu začínají počítat teprve ze sebe, od roku 2014 nebo 2022. Zároveň si však ani Čečenci zpravidla neuvědomují, že letopisy ukrajinského ozbrojeného boje za nezávislost začínají nejméně rokem 1917.

Iluze „bratrského Ruska vůči Ukrajině“ není podporována jen mýty o slovanské a pravoslavné solidaritě, ale i zdánlivě poklidným obdobím soužití Kyjeva s Moskvou právě v dobách, kdy na Kavkaze probíhaly krvavé války. Společně s dalšími vlivy Rusko tehdejší Ukrajině vštípilo narativ o „zlých Čečencích“. Bohužel máme také několik hanebných případů, kdy byli čečenští povstalci, kteří se snažili v Ukrajině nalézt dočasný úkryt, vydáni Rusům.

Postsovětská Ukrajina se dlouho vlekla v plavebním koridoru Moskvy. Avšak i nezávislé Čečensko se v podstatě snažilo o totéž. Džochar Dudajev a Aslan Maschadov téměř permanentně jednali s Ruskem a navrhovali mu ty které ústupky. Jen aby navázali poklidné soužití a dosáhli uznání. Pokusy o dohodu neustávaly ani v podmínkách ruské okupace. Je třeba uznat, co je očividné: válka byla vždy volbou Moskvy. Kdyby Rusko v roce 1994 nebylo začalo Čečenskem, ale Krymem, nebyli by to dnes Čečenci, ale my, kdo se staví do role nevyslyšených proroků.

Když si však Ukrajinci na své ičkerijské předchůdce přece jen vzpomenou a začnou se s nimi srovnávat, hned se ozve čečenská hrdost. Prý Ukrajina válčí v „pohodlných“ podmínkách, s plným západním zásobováním. Mudžáhidům však nikdo nepomáhal, i nerovnost sil byla ještě stokrát větší. Ukrajina vede obranu tanky a letadly, má stabilní zázemí. Mezitím však „čečenské jádro je granátomet“. Partyzánská válka je náročnější, obětavější a vyžaduje víc odvahy. Ať ti chvastouni Ukrajinci zkusí takhle válčit!

Ukrajinci to zkusili, bylo to však už dávno, v 1920. a 1940. letech. Nepřítel byl stejný a genocidní metody také pořád stejné. Jen v Ukrajině čekisti bojovali s atamany a bojovými skupinami a dnes na Kavkaze bojují s amíry a džamáty. Je velké štěstí, že Ukrajina nemusí tuto pekelnou zkušenost prožívat znovu. Ani demografická pyramida v Ukrajině by již neumožnila totální partyzánskou válku zopakovat.

Je důležité pochopit, že relativní parita vojenských kapacit Ukrajině umožňuje vést s Ruskem válku dle civilizovaných pravidel, za respektování mezinárodního humanitárního práva. Rakety oplácíme raketami. Čečenští partyzáni neměli možnost ruské rakety oplácet jinak než sabotážemi a teroristickými útoky. Terorismus je válka slabých, strategie zoufalství. Čečenští teroristé vraždili civilní obyvatelstvo stejně jak to dělali ruští vojáci. Kvůli vraždění civilistů však pověst Čečenců trpěla víc než pověst Rusů. Je to paradox vnímání: shazovat bomby na kolonu civilistů je „civilizovanější“ metoda vraždění než odpálit v davu sebevražedný pás.

Obviňování kolaborantů

Je škoda, že si někteří Ukrajinci dovolují obviňovat čečenskou společnost, že je pasivní a proruská, vyčítají jí chybějící povstání tady a teď. Je možné, že si tito Ukrajinci neuvědomují celý rozsah toho, co se Čečensku stalo, než se z majáku svobody stala kadyrovská satrapie. Tři desetiletí ozbrojeného odboje, statisíce zabitých, statisíce uprchlíků a emigrantů. Genocida, „čečenizace“, šílená propaganda a uplácení. A toto vše v republice s menší rozlohou, než má pouhá Rovenská oblast, s půldruhým milionem obyvatel. Podobné výčitky jsou nebetyčnou neúctou ke všem bojovníkům proti říši v minulosti a současnosti.

Stalo se tak, že kritické mezníky v dějinách Ukrajiny měly časově blízko ke ztrátám předních vůdců ozbrojeného podzemí Čečenců. Legitimně zvolený prezident ČRI Aslan Maschadov zahynul v březnu 2005, krátce po vítězství Pomerančové revoluce. Zakladatel a první amír Imarátu Kavkaz Doku Umarov zemřel na otravu na podzim 2013, krátce před Euromajdanem, okupací Krymu a protiteroristickou operací na Donbase. Aslan Buťukajev, poslední předák organizovaného podzemí na Severním Kavkazu, byl zavražděn začátkem roku 2021, rok před spuštěním ruské totální invaze do Ukrajiny.

Když Ukrajinci vyčítají svobodným Čečencům kolaborantské kadyrovce, měli by si nejdřív odpovědět: kolik asi držitelů modrých pasů s trojzubcem dnes válčí proti Ukrajině za Putina? Můžeme jít ještě dál a připomenout si obrovský počet Ukrajinců a rodáků z Ukrajiny, kteří v rámci federálních jednotek potlačovali osvobozenecký boj na Severním Kavkaze. Nejznámějším tehdejším válečným zločincem je Jurij Budanov. Narodil se v Doněcké oblasti, vystudoval Charkovské tankové učiliště. Právě Budanovovi rodiče zůstali v Charcyzku a byli státními občany Ukrajiny.

Příběh s kadyrovci má jednoduché ponaučení: kdo prohraje vlastní osvobozeneckou válku s Ruskem, bude dál Rusku pomáhat porazit jiný národ. Putin dobývá Ukrajinu proto, aby mu pak Ukrajinci dobyli Evropu. Tohle všechno se ostatně už jednou stalo. Mít za to, že dnešní ruská agrese poskytla Ukrajincům očkování proti pokoře vůči Rusům na všechny časy, je nebezpečná iluze.

Proč Ukrajina nebude mít vlastního Kadyrova?

Příběh s mankurty však má přece jen důležitou nuanci. V čem se Ukrajinec Jurij Budanov liší od Čečence Aptiho Alaudinova? Ten první byl ruským vojákem a nestavěl se do pozice ukrajinského bojovníka. Stejně jako většina vojáků s vazbami na Ukrajinu ve službách Kremlu. Ukrajinci pod ruskou trikolorou jsou nenápadní. S kadyrovci je situace jiná. Ti stavějí na odiv svou čečenskost, soutěží s ičkerijci o nárok na nástupnictví po Bajsangúrovi nebo Mansúrovi.

Protiputinovští Čečenci se cítí uraženi, když musí čelit každodenní čečenofobii Ukrajinců. Pokaždé je nutné vyzývat, aby se kadyrovcům neříkalo Čečenci. Pro ukrajinského maloměšťáka však tento rozdíl často nebývá zřejmý. Dle vnějších atributů může vznikat dojem, jako by v této válce byly dvě čečenské armády: jedna na ukrajinské straně, ta druhá na ruské. Přehlížet ukrajinský kolaboracionismus je objektivně snazší než ten čečenský.

Neznamená to však, že by Čečenci byli většími mankurty než Ukrajinci. Meze toho, co je v národním sebevyjádření povoleno, neurčují sami kolaboranti, ale Moskva. Kadyrovcům povolili být Čečenci, Malorusům být Ukrajinci však ne. Příčina rozdílného postoje tkví v odlišných rolích předepsaných ruským imperialismem. Pro Kreml jsou Čečenci „těmi našimi zkurvysyny“. Naproti tomu Ukrajinci jsou demografickou kapacitou k totálnímu pohlcení státotvorným národem RF.

Kadyrov tedy má právo na své domorodé tance s bubínkem. Kadyrovova republika je však klanovou despocií, kterou nastolili Rusové v poražené okupované zemi. Je to pravý opak svobodymilovného ideálu čečenského národa. Kromě každodenního teroru a podlézání v Kadyrovově Čečensku vládne méně nápadný pro Ukrajince náboženský útlak. Kadyrovská verze islámu je mnoha jeho podaným cizí, ve veřejném prostoru je však bezalternativní.

Všemi démonizovanému Kadyrovovi je určena role hromosvodu, když jde o extrémní excesy ruského každodenního života. Stejně tak imaginární válka Čečenska s Ukrajinou je výraznou iluzí, do niž neinvestuje jen Kadyrov, ale i Rusové, provládním Solovjovem počínaje a opozičním Kara-Murzou konče. Kdo by páchal v Ukrajině zvěrstva než divoši Čečenci? A dokáže Ukrajinec po těchto zločinech podat Čečenci ruku ke společnému boji proti Moskvě? Nebylo by snad lepší se s bratry Slovany konečně usmířit? Kvůli navádění k podobným závěrům je celé toto divadlo.

Ukrajincům musí dojít, co je kadyrovské Čečensko zač. Naproti tomu si Čečenci musí uvědomit, čím je pro Ukrajinu „slovanské bratrství“. Ukrajinský národ nepotřebuje žádného patrona ani staršího bratra. Společný etnický původ a vyznání není pro Ukrajinu rozhodujícím kritériem pro volbu spojenců. Dnešní válka s Ruskem je zápasem o zachování vlastního národního „já“: jazyka, kultury, dějin. Jsou jiné než ty ruské, ať o tom putinovská propaganda vytrubuje na celý svět cokoliv. Ukrajinci jsou národem bojovníků, stejně jako Čečenci. Ať už v „pohodlných“ či méně pohodlných podmínkách budou klást dobyvateli odpor. Sázka porobených národů na spolupráci s Ukrajinou je výhrou. Porážka Ukrajiny bude porážkou i pro Čečence.

Volba spojenců

Rozdíly mezi Čečenci a Ukrajinci vznikají také v otázkách mezinárodní politiky. Mnoho Čečenců má vůči Západu postoj spíše negativní, což se promítá i do Ukrajiny. Za prvé, Západ Čečence zklamal tím, že vůbec nijak nepodpořil jejich osvobozeneckou válku. Ani nepotrestal Moskvu za genocidu, navzdory svým propagovaným zásadám. Za druhé je Západ vnímán jako imperialistická síla, která utlačuje muslimy, s nimiž mají Čečenci hodně vyvinutou náboženskou solidaritu. Za třetí, mnoho stránek západního liberalismu jsou pro nositele konzervativnější náboženské morálky nepřijatelné.

Kyjev usiluje o přátelské vztahy s celým světem, spolupráce se Západem je pro nás však prioritou. Právě západní země do ukrajinské odolnosti a obrany investují nejvíce. Evropské země jsou pro Ukrajinu vzorem společenského řádu. Již zmínění Čečenci však často přehánějí míru závislosti Ukrajiny na USA a Evropě. Západní zbraně jsou skutečně důležité, je jich však stále nedostatek, a v prvních nejkritičtějších dnech a týdnech invaze v roce 2022 tu jako činitel dokonce téměř zcela chyběly. Letadla a tanky od partnerů nejsou darem z nebe, ale výsledkem zoufalého boje ukrajinské diplomacie. Ani Brusel, ani Washington nemohou Ukrajině nařídit, aby se vzdala nebo přijala ty či jiné podmínky. Jsme na nich závislí, nejsme však jejich loutky.

Kyjev Čečence nepřesvědčí, aby si zamilovali Evropu. Zejména ty, kteří jsou nuceni dlouhá desetiletí žít v evropských zemích jako uprchlíci před ruskou okupací. Naše vztahy s Čečenci musí být dost pragmatické a flexibilní, aby se vypořádaly se zjevnými rozdíly ve vidění světa. Ukrajinská společnost je ostatně vysoce pluralistická, což není naší slabinou, ale sílou. Každý den nacházíme společnou řeč se spoluobčany, kteří jsou jiní než my. Copak tedy nedokážeme najít společnou řeč i s Ruskem porobenými národy?

Čečencům by také mělo dojít, že Ukrajina není monolit, ale rozbouřený kotel. Jsou tu lidé uvědomělí a nepříliš uvědomělí, přátelé a nepřátelé. Navázat spolupráci je možné vždy, k tomu je však nutné vynaložit snahy: hledat partnery, lobbovat své zájmy.

Tento článek zpracoval Maksym Majorov, expert z Centra pro výzkum bezpečnostního prostředí Prométheus, speciálně pro čtenáře webových stránek mezinárodní zpravodajské komunity InformNapalm

Čtěte také další články na webu InformNapalm

• Jak Moskva bojovala s legitimitou čečenského prezidenta Maschadova (ukrajinsky)
• Kozáci: služebníci Kremlu, hrobaři říše
• Start ruské okupace Krymu: kdo a co spustil 27. 2. 2014
• Experti shrnuli mezinárodní úspěch knihy Donbas v plamenech. Infografika

Šíření nebo převzetí s odkazem na InformNapalm je vítáno. (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Česká stránka komunity InformNapalm na Facebooku: InformNapalm Česko.

InformNapalm nedostává žádnou finanční podporu od vlád ani od dárců. Zajišťovat provoz webu pomáhají pouze dobrovolníci pracující pro naši komunitu a naši čtenáři.

Překlad: Svatoslav Ščyhol