Každoročně čtvrtou listopadovou sobotu si Ukrajina připomíná oběti Holodomoru, hladomoru v letech 1932 až 1933. Dnes nabízíme článek z pera zástupce ukrajinské diaspory v USA, dobrovolníka pracujícího pro InformNapalm Andrije Hryhanského, který sdílí rodinné vzpomínky.

O těchto událostech vím od svého otce Pylypa Petrovyče Hryhanského, nar. 1940. Narodil se jako jedno z mnoha dětí do rodiny Petra a Juzefy Hryhanských v Horichove, Korostyšivský okres, Žytomyrská oblast. Jeho otec se s ním o vzpomínky na Holodomor podělil koncem 90. let minulého století. Byly sepsány z paměti mnou, jeho synem Andrijem Pylypovyčem Hryhanským, nar. 1966, v roce 2010 a doplněny novinářkou Nadijou Burmakovou.

Příběh se týká posledního hladomoru z let 1946 až 1947 a událostí s ním spojených, které můj otec zažil společně s ostatními obyvateli Horichove, malebné vesnice s úrodnou půdou v Korostyšivském lese. Otec je ročník 1940, bylo mu tedy šest let. Šokující fakta o úmyslné organizaci třetího a předchozích hladomorů úřady tutlaly a popíraly, proto za Sovětů jsme o těchto událostech mluvili pouze v soukromí v obavách z represí ze strany KGB. Vybavuji si, když jsem byl malý, o svátcích se téma hladomoru několikrát nakouslo, někdo ze zúčastněných to však hned utnul, prý zaslechnou děti, někde to poví a pak přijde pohroma.

Komunistický režim má na svědomí tři lidské životy v tátově rodině. Dva otcovi bratři, děti mé babičky Juzefy Hryhanské, zemřeli jako kojenci, aniž se dožili jednoho roku. V roce 1933 si smrt vzala Viktora Hryhanského, v roce 1947 na třetí hladomor doplatil malý Antin Hryhanskyj.

V roce 1937 byl můj pradědeček Andrij Hryhanskyj (dle dokladů Harahanskyj), vesnický kovář, zatčen a zastřelen bez soudu a vyšetřování přímo v Žytomyru společně s 11 krajany z téže vesnice na základě zfalšovaného obvinění z přípravy „bělopolské vzpoury“ a špionáže pro cizí státy. Místo, kde byl pochován, se zjistit nedalo, mezi místními se však šuškalo, že popravení jsou shazováni do podzemních štol, které mají rozvětvenou tajuplnou síť nejen pod městem, ale i mimo ně.

Tento příběh v celé své vyhroceně tragické dimenzi zburcoval paměť naší rodiny v polovině 70. let. Stalo se, že můj táta Pylyp Petrovyč Hryhanský byl jako svářeč jedním z těch, kteří se podíleli na likvidaci havárie při budování novostavby v Žytomyru poblíž říčky Kamjanky. Při provedení prací se začala hlína v základové jámě najednou rychle plnit vodou z nějakého podzemního pramene, která přinášela spoustu dost zachovalých mrtvol. Hrůzou zdřevěnělí lidé byli z objektu rychle vykázáni. O několik dní později pak byli otec a všichni ostatní svědkové této děsivé události předvoláni na KGB, kde museli podepsat příslib, že o tom, co viděli, pomlčí. Podle řečí, které si účastníci incidentu opatrně sdíleli, mělo jít o mrtvoly lidí umučených v dobách sovětských represí a shozených do podzemních štol. Aby tu svářeči mohli pracovat, aniž by omdleli, museli se před sestupem do té základové jámy napít lihu. O původu těchto katakomb s kamennými klenbami a známkami fortifikačních staveb, kdy u mnoha z nich výška umožňuje svobodný pohyb jezdce na koni, existuje mnoho vědeckých hypotéz. Přestože se v podzemí nacházejí artefakty tripolské kultury, jakož i domácí potřeby z pohanské slovanské doby, nejvíc vědců se přece jen shodne na tom, že podzemní síť komunikací pod městem byla vlastně vybudována v polsko-litevském období ukrajinských dějin s tím, že ji pak v 18. století vylepšili a rozšířili daleko mimo město mniši z jezuitského kláštera. Nouzové východy z katakomb často vedly do nějakého svahu nebo k břehu říčky. Základová jáma novostavby patrně někde narušila integritu katakomby, která byla tehdy patrně již zaplavena buď to z podzemních vodních zdrojů, nebo z říčky Kamjanky. Je možné, že Boží prozřetelnost chtěla takto připomenout tragédii těm žijícím, aby památka na ni s výměnou generací nezanikla. Na průzkumu katakomb aktivně pracovala skupina místních speleologů v 90. letech, jejíž vůdce pak z nějakého důvodu náhle zemřel ve věku kolem 30 let, čímž pátrání ustálo.

Táta stejně jako celá rodina bolestivě prožíval to, co viděl. Říkal, že možná mezi těmi umučenými byl i jeho dědeček Andrij.

*****

Vždy jsem se zájmem poslouchal rodinné vzpomínky na tyto zážitky. O rodinné historii jsme nejvíc mluvili s tátou. Nejbolestivější byly jeho vzpomínky na hladomor v letech 1946 až 1947.

Můj táta Pylyp Hryhanskyj se narodil do početné rodiny Petra a Juzefy Hryhanských v Horichove, Korostyšivský okres, Žytomyrská oblast, v roce 1940, i události z těchto hrozných prvních poválečných let utkvěly v jeho dětské paměti na celý život.

Za války zažila rodina hodně příkoří. Vesnici již na začátku okupace vypálili Němci. Shořel i jejich dům. V žytomyrských lesích působil aktivní partyzánský odboj, který vedli bratři Cendrivští. Jedna věc však je, když partyzáni vyhazují do povětří nepřátelské vlaky nebo organizují bojové operace někde v lese nebo na poli, a úplně něco jiného, když zabíjejí jednotlivé německé důstojníky nebo poddůstojníky v některé vesnici nebo jejím okolí. Pak nacisté ze vzteku všechny obyvatele okolních vesnic tvrdě trestali. Záminkou k vypálení Horichove, jak vyprávěli starší lidé, se stala vražda několika důstojníků a jejich společnice Maši, dívky z Korostyšiva, která s Němci spolupracovala a zároveň jim sloužila k povyražení. Partyzáni je vyhodili do vzduchu v autě u obce Marjanivka, což je blízko Horichove. V Marjanivce kvůli tomu popravili každého buď to pátého, nebo třetího obyvatele, zatímco Horichove vypálili. Měli popravit i ty z Horichove, ale nějak se Pán slitoval. Odvezli je do Žytomyru včetně babičky s dětmi a mým tátou v náručí. Z nějakého důvodu však pustili. Vrátit se již neměli kam, místo domu spáleniště. Babička vyžebrala pro sebe a děti povolení bydlet v koutě někdejší kolchozní stáje. Zde se také tísnili až do jara. A když půda trochu proschla, vyhrabala babička poblíž v lese zemljanku a přestěhovala se sem i s dětmi. Teprve po válce dědeček Petro, když se vrátil po dlouhém toulání po nemocnicích kvůli zranění, začal stavět dům, i když stavba nepostupovala rychle a měla komplikace.

Po „osvobození našimi“ přišel do vesnice hladomor. Oproti Holodomoru z třicátých let sice skromnější co do počtu mrtvých, přesto neméně tragický: s vysokou úmrtností, odsouzenými a popravenými, kteří se sbíráním klásků z pole snažili zachránit sebe a děti před vyhladověním, jako nepřáteli lidu, s kanibalismem a požíráním mrtvol.

Zjistit přesné počty není možné: v době, kdy již bylo možné tehdejší hrůzy statisticky zpracovat, již nezbývali téměř žádní žijící svědkové. Matriční knihy pro mnoho vesnic nebo dokonce okresů se pak v mnoha oblastech buď vůbec nevedly, nebo byly zničeny. Třeba v žytomyrském archivu zcela chybí matriční knihy pro zápis úmrtí z let 1932 a 1933 pro Baranivský, Jemilčynský, Korostyšivský, Luhynský, Ljubarský, Ovručský, Olevský, Popilenský a Červonoarmijský (Pulynský) okresy, jakož i pro města Berdyčiv a Novohrad-Volynskyj. Podle různých studií v letech 1946 až 1947 jen v době intenzivního zabírání obilí zemřelo hladem přes milion lidí, převážně vesničanů, kteří toto obilí také sami pěstovali. V mnoho lokalitách vydržela hmotná nouze a hlad téměř do konce 40. let.

Na úkor životů především ukrajinských rolníků komunistický režim „obnovoval ekonomiku národního hospodářství“ a vyvážel zemědělské produkty do evropských zemí v rámci tzv. socialistického tábora, aby tu mohl vybudovat režimy loajální vůči politice SSSR. Za tímto účelem byl na pokyn z Moskvy stanoven roční plán odevzdávání obilí pro Ukrajinu na rok 1946 v množství 5.440.000 tun.

Ukrajina se stala hlavním dodavatelem obilí pro Leningrad (dnešní Petrohrad) a zeleniny pro Moskvu. Výrobky vytlučené z hladovějícího ukrajinského venkova se vyvážely i do dalších regionů RSFSR.

Obilí, zelenina a další zemědělské produkty se darovaly nebo dodávaly za směšné ceny do sousedních zemí. Např. v roce 1946 dodal Sovětský svaz 350.000 tun obilí pro Rumunské království, jen do Berlína bylo odesláno 50.000 ks dobytka, 969.000 tun obilí a 60.000 tun jiných potravin, za dva roky (1946–47) bylo do Polské republiky vyvezeno 900.000 tun obilí. Podobná politika zásobování zemědělskými výrobky se uplatňovala i vůči Albánii, Československu, Maďarsku, Bulharsku, Francii, Finsku a dalším státům (http://www.territoryterror.org.ua/uk/history/1945-1953/1946-1947/ a další prameny).

Po vesničanech tedy bylo požadováno především obilí, obilí a zase obilí. Jak za kolchoz, tak za každou usedlost. Obilí se v kolchozu vydávalo jen na konci roku, a to za odpracované dny, peníze žádné. Navíc bylo každé hospodářství zatíženo neúnosnými daněmi. Zdaňoval se dobytek, slepice, včely, každý ovocný strom na zahradě, dokonce i sazenice. Sedláci, neschopní splácet přehnaně vysoké daně, tajně vybíjeli hospodářská zvířata a likvidovali vlastní sady. Přímo sekat stromy se nesmělo, proto je se slzami v očích zalévali vařící vodou. Na daních se požadovalo odevzdat víc vajec, než slepice dokázala snést. A také co vlastně mohla snést bez obilí? Zdanění podléhaly také včely, ze zabitého prasete bylo nutno odevzdat kůži, která se používala na důstojnické holínky, a štětiny na holicí štětky pro armádu jako naturální daň. Ze selete téměř všechno maso šlo na daně, navíc se z něj musela odevzdat kůže a zvlášť štětiny. Aby aspoň nějak uživil rodinu, dědeček několikrát tajně pekl sele ve sklepě, aby nikdo neviděl. Moc přitom riskoval, protože kdyby to výběrčí daní zjistili, nevyhnul by se vězení a jeho rodina deportaci na Sibiř. Po vesnici pravidelně chodili komunisté a jejich přisluhovači. Kde spatřili jen kouř ze dvora nebo krbu, šli tam a všechno sebrali. Táta říkal, že jakmile začali obírat sele, hned popadl ocásek a utekl. Byla to jeho kořist, kvůli ocásku ho nikdo nehonil.

V kolchoze řádil předseda, etnický Rus a proletář ze sibiřského Novokuzněcku, vyslaný do Ukrajiny v rámci tzv. 25 tisíc, které měly na venkově „razit“ linii strany. Společně s účetním, který vyměřoval vesničanům daně, milicionáři a udavači z místních opilců a lenochů byl organizátorem a zároveň vykonavatelem hladomoru na naší vesnici. Kvůli neplnění norem bylo z domu odneseno vše poživatelné, byl to trest. Straničtí a státní úředníci, jakož i jejich přisluhovači byli zásobováni potravinami prostřednictvím systému neveřejných speciálních rozděloven.

Opět nesplnitelné normy dodávek obilí, opět tresty za nesplnění plánu a zabavení všeho poživatelného, co se jen při prohlídce našlo, v každé domácnosti. Opět stejně jako za Holodomoru 1932–33 vojenské hlídky u vesnic nedovolovaly místním opouštět hranice své obce, aby mohli aspoň něco z věcí vyměnit za jídlo nebo si najít přivýdělek ve městě či jinde. Zákon ze 17. března 1937 zakazoval vesničanům opouštět kolchozy bez předem podepsané dohody se zaměstnavatelem, čímž je připravil o právo na svobodu pohybu a v podstatě o právo se zachránit před vyhladověním.

Daně se musely platit mimo jiné i v penězích, v kolchoze se však žádné peníze nevyplácely. Kvůli obstarání peněz se muselo i s výpěstky plížit přes lesy do Korostyšiva na tržnici. O víkendech policajti často číhali u přívozu přes říčku Teteriv a znemožňovali ženám se dostat do města s tím, že je posílali zpět do kolchozu na „dobrovolné“ sobotní brigády. Babička vyprávěla, jak jednou milicionář vytrhl košíky se zeleninou a vejci ženám z rukou a vyházel je do říčky. Na ženin pláč, že v kolchozu žádné peníze neplatí, ale musí si vydělávat čárky za odpracované dny, aby koncem roku dostala aspoň nějaký pytel s obilím, řekl doslovně: „Ať dostanete sto kilo, nebo vůbec nic, stejně nechcípnete“.

Pokud jde o odpracované dny, to je něco speciálního. Ať ten odpracovaný den ještě někdo zkusí vydělat. Zapisoval se jako čárka v sešitě vedoucího skupiny. Často se stalo, že po celodenní práci na poli o hladu se dávalo 3/4 čárky, půl čárky, někdy i čtvrtina čárky, tedy kvůli nějakému „provinění“ či „nedostatku“ se člověku počítal den těžké práce za polovinu, třetinu nebo dokonce čtvrtinu dne.

Štěstí měl ten, kdo měl v hospodářství krávu a ta porodila jalovičku, pak si ji mohl nechat nebo prodat. Když se narodil býček, musel ho rok vykrmovat a pak odevzdat do kolchozu. Kráva v otcově rodině bohužel porodila býčka. Pojmenovali ho Maljuk (Mrňous), protože nevyrostl velký, ale silný. Babičce se podařilo býčka vykrmit téměř bez mléka, bylinnými odvary. Mlékem krmila děti, jinak by zemřely jako otcovi bratři Viktor v roce 1933 a Antin v roce 1946. Na Maljuka jsme si zvykli jako na člena rodiny. Když si ho vzal kolchoz, otec i se starším bratrem a sestrami ho často chodili navštěvovat do kolchozního chléva.

Krávy a voli byli v kolchoze hlavním tažným dobytkem, protože všichni koně byli ve válečných a poválečných letech zrekvírováni pro potřeby armády. Koně měl jen předseda kolchozu, oralo se s krávami: přes den v kolchoze, v noci na svém poli, jediným dnem volna byla neděle, často však byli lidé nuceni pracovat bez odpočinku. Nezřídka v neděli nebo po práci v sobotu pořádal kolchoz tzv. sobotní nebo nedělní „dobrovolné“ brigády, které se nesměly zanedbat.

S krávou souvisel ještě jeden příběh ze života babiččiny rodiny, který málem skončil tragicky. Vyčerpáni hladem tehdy byli všichni, jak lidé, tak dobytek. Babička musela stejně jako ostatní jít s vlastní krávou orat. Kráva sice dávala jen málo mléka, přesto ji hlídali jako člena rodiny. Jednak zapřahali do pluhu, jednak po ní chtěli mléko, které bylo potřeba především pro nejmenšího Antina. Tátova sestra a moje teta Marijka jako tehdy 14letá měla povinnost stejně jako dospělí pracovat na všech kolchozních pracích. Když Marijka jednou šla z pole s povozem plev, v domnění, že ji nikdo nevidí, shodila cestou z povozu půldruhého pytle plev pro krávu. Byla vyslíděna a zatčena, když se pro ně vracela. Nejčastější kategorií „zločinů“, kvůli nimž byli tehdy prostí sedláci deportováni na Sibiř nebo dokonce odsouzeni k smrti, byla tehdy „sabotáž dodávek obilí“ (když lidé neměli z čeho zaplatit daň) nebo „maření prací na sklizni“ (když člověk nenastoupil do práce, i kdyby to bylo kvůli nemoci nebo hladovému vyčerpání), zatímco pod formulaci „záškodnictví“ mohl spadat kdokoli a kvůli čemukoli. Krádež čehokoli z kolchozu se brala jako krádež státního majetku.

Represivní mašinérie v těchto případech fungovala zvlášť pohotově, soudy byly demonstrativní a konaly se bez průtahů. O lidských osudech rozhodovala dle vlastního uvážení tzv. trojka, jíž standardně předsedal vedoucí místního NKVD a dalšími členy bývali místní prokurátor a první tajemník oblastního nebo krajského výboru VKS(b). Dle Trestního zákoníku z roku 1926 patřila krádež státního majetku mezi těžké zločiny stejně jako násilí, vražda nebo pokus o vraždu a byla trestná již od věku 12 let. Nezletilí se sice nesměli popravovat, ale Marijce hrozilo nejméně 10 let. Chudák babička se kdekam naběhala a plazila se před kdekým, aby její dcera nemusela před soud. Matčiny prosby snad nebe přece jen vyslyšelo. Soud se sice konal, ale rozsudek nevydal. Rozhodnutí soudu měli podepsat všichni členové tzv. trojky. Žena, která do „trojky“ patřila (její funkci si nikdo nepamatuje, šlo nejspíš o stranickou zástupkyni z okresu) však podepsat soudní rozhodnutí odmítla, bez jejího podpisu tedy nemohlo nabýt právní moci. Asi pro ni nebylo snadné to přijmout, protože se vypráví, že se při soudním jednání rozplakala a řekla, že prý ať ji také odsoudí, ale posílat 14leté dítě do lágrů na Sibiř kvůli plevě pro krávu odmítá. Zbylí dva, předseda kolchozu (etnický Rus) a zástupce ozbrojených složek z Korostyšiva (milice nebo NKVD) podepsali bez váhání. Tak teta Marija unikla hroznému osudu trestankyně.

Hlad však narůstal. Stalinská politika dodávek obilí se v realitě stala legalizací oloupení venkova státem. Kvůli nesplněné obilné normě speciální komise téměř denně obcházely jeden dům za druhým a sebraly všechny potraviny, které našly. Konfiskační sklizně, vymáhání neúměrných daní, neúplné zaplacení nebo nezaplacení odpracovaných dnů udělaly ze zemědělců žebráky.

Po válce se objevilo hodně piskořů, snad v každé škarpě u cesty. Tyto a další ryby se chytaly rukama. Jejich maso mělo nasládlou chuť, povídalo se, že kvůli ožírání mrtvol, které v různých vodních nádržích často končily. Byl tu také rybník za vesnicí, zde se však nesmělo chytat nic. Když ryby došly, chytalo se a užívalo k jídlu téměř všechno: houby, vrabci, krysy, šneci, žáby nebo užovky. Ale i to časem došlo. Kvůli beznaději lidé jedli trávu, kůru stromů, po zimě se radovali z nalezených na poli napůl shnilých brambor z loňské úrody, pak z nedozrálých klásků – za ty se však soudilo, protože se to považovalo za krádež kolchozního majetku. V létě a na podzim ještě jakž takž živořili, s příchodem zimy 1946–1947 a v prvním pololetí 1947 však začal ve vesnických domech opět zuřit hlad.

Dětská úmrtnost byla velmi vysoká. Matky s malými dětmi chodily pod okny ve snaze vyžebrat pro vyčerpanou drobotinu aspoň něco k snědku. Mnozí vezli děti do města v naději, že je vezmou do dětského domova, kde se aspoň nějak krmilo. Hlad zabíjel v lidech rozum a probouzel zvířecí instinkty. Kanibalismus a nekrofágie se staly zadokumentovanými fakty této strašné doby. Proto měli radost jako ze smilování z první trávy: lebedy, sléze, kopřiv, pýrových kořenů, vařili mladou kůru ze stromů a tímto vším se živili. Se začátkem léta nás zachraňoval les ovocem a houbami.

Říkalo se, že v Západní Ukrajině žádný hlad nebyl, ale je to daleko a jak se tam dostat? Po válce byl v našich krajích skoro u každé vesnice v lese vojenský útvar, který hlídal lesní stezky a cesty a nenechával rolníky chodit „do bohatších vesnic“ hledat, kde byly represe mírnější a dalo se něco vyměnit za jídlo nebo si vydělat. U Horichove také vznikl vojenský útvar. Vojáci sídlili mezi vesnicí a horichovským močálem, kam nepouštěli na ryby. Pracovní migranty zastavovali, vraceli zpět do kolchozu a potraviny odebírali. Podle babičky měli smířlivější náladu než za prvních dvou hladomorů, ale jak kdy – někdy mohli i zastřelit. Na silnicích také hlídkovala policie. Režim nechával lidi umírat ve svých vesnicích. Dědeček několikrát chodil do bohatších vesnic brigádničit za potraviny. Ale co se dalo donést, když je kolem samá bída?

Od té doby zůstalo jaro pro tátu oblíbeným ročním obdobím. Do paměti se vrylo: když přezimoval, bude žít. V roce 1946 mu bylo šest let, když přijal „práci“ jako pasáček kolchozního stáda, i to bylo štěstí, i když v tomto věku to neměl snadné. V té době se však na venkově na šestileté kladlo mnoho dospěláckých nároků. Dokud pásl, hledal si potravu v lese. Znal všechny malé ptáčky, kde má čí hnízdo hledat a v jaké době kladou vajíčka. Které všechny byliny jsou jedlé, kde jsou včely, kde divoká jabloň. Věděl, kde má hledat lískové oříšky, které v té době sotva nasazovaly výhonky, takže byly obzvlášť sladké. Stejně ho však pocit hladu trápil denně.

Po nějaké době začali tátu přikrmovat vojáci. Měl hezký hlas a chodil jim zpívat. Naučil se mnoho písní. Za to mu vojáci často dávali kousek chleba, který se u něj vždy za koníčky z hlíny, které zručně lepil, snažil vyměnit starší bratr Viktor, pojmenovaný po bratru Viktorovi zemřelém v roce 1933.

Kvůli permanentní podvýživě táta přestal růst a když šel do školy, byl dlouho nejmenší ve třídě. Škola je také zvláštní příběh. Táta měl školní výuku rád, sám vařil inkoust z olšových jehněd, i když ho často šikanovaly starší děti – protože byl malý a příliš slabý, aby mohl klást v dětských bitkách důstojný odpor. Bratr Viktor se ho však nemohl vždy zastat, protože do školy chodili na střídačku, měli totiž dohromady jen jeden pár bot. A to také jen v zimě, zbytek času pracovali pro kolchoz. Škola byla v jiné vesnici (Šachvorostivka) pět kilometrů daleko. Zvlášť strašidelné bylo vracet se za soumraku, cesta totiž vedla lesem s vlky. Po jednom se nechodilo. Povídalo se, že tu vlci dokonce sežrali jednoho vojáka, našla se po něm jen ohlodaná chodidla v holínkách někde v lesní výsadbě.

Táta začal sám oplácet rány až v pubertě, když mu bylo 13, a také přibírat na výšce a váze. Nakonec geny zvítězily a vyrostl do velké výšky, stejně jako jeho zavražděný čekisty v roce 1937 dědeček Andrij, který byl fyzicky velmi zdatným mužem.

Toho jara 1947 zemřel malý Antin. Maličký celou dobu křičel hlady, zatímco babiččina prsa byla již dlouho prázdná. Nová úroda byla ještě daleko. Dědeček našel na poli mrtvého čápa. Čápi asi také hynuli hlady. Kdysi se říkalo, že najít mrtvého čápa je znamení velkého neštěstí v rodině. Podle pověry se měl čáp vyhodit. V kolébce však umíral vyčerpáním malý Antin. Babička uvařila z ptáka stehýnko a nechala ho cucat. S tímto stehýnkem v ústech také zemřel, už bez křiku. Ostatní děti přežily. Sice otekly, ale přežily.

Je tu ještě jeden příběh, který podle mě stojí za připomenutí. V našem rodu jsme měli zvláštní dovednost vyhledávat houby. Znalost plodných podhoubí se předávala z generace na generaci. Pradědečkova sestra je sbírala dokonce i ve věku přes sto let.

Když „osvoboditelé“ zase vyhrabovali z domu vše, co bylo k jídlu, babička Juzja chodila do lesa na houby. A něco v košíku donesla dokonce i tehdy, kdy všichni ostatní lidé z vesnice měli za to, že je vše vysbírané až na poslední houbu. Už si nevzpomenu, co bylo onou poslední kapkou, která dala podnět k příběhu, o nějž se chci podělit. Vlastní všední život zaplňuje paměť, takže podrobnosti tehdejších událostí začínají jako oheň v táboráku zhasínat a ztrácejí výraznější detaily.

Nevím, kdy se to stalo, zda byl malý Antin ještě naživu, nebo až po jeho smrti. Děda Petro tehdy odešel buď to do bohatších vesnic, nebo do Kyjeva něco směnit nebo vydělat na obživu. A kdoví jak dlouho od něj nepřišla žádná zpráva. Už pokolikáté „aktivisté“ co našli, to sebrali, i když sebrat už nebylo co. Babička Juzja vyrazila na houby, ale nic nenašla. Buď ten den neurodily, nebo už všechno sesbírali ostatní. Les však oplýval muchomůrkami. Babička říkala, že najednou měla neskonalý strach se vrátit domů s prázdnou a dál sledovat, jak vyčerpané děti umírají. Už dokonce ani nežádaly o jídlo, jen jim bylo v očích vidět hladové utrpení. Ze zoufalství a beznaděje nasbírala muchomůrky. Poskládala je do vodní lázně a od rána do oběda dusila v peci. Sama mezitím děti vykoupala, oblékla všechny do čistých košilek a pomodlila se. Usoudila: když už mají z tohoto světa odejít, pak společně, čistí a sytí. Nakrmila děti a najedla se sama. Děti se po obědě staly klidnější a pomalejší jako podzimní mouchy. Téměř hned řekly, že chtějí spát. Usnula i babička v přesvědčení, že zítřek už pro ně nenastane.

Všichni se probudili o den později, jakoby nic. Kdoví, co zafungovalo. Buď to byla Boží prozřetelnost, nebo ne všechny muchomůrky jsou jedovaté. V budoucnu však babička používala muchomůrky jen na hubení much. A vždycky varovala nás malé, když kladla nástrahy: nejenže to nejezte, ale ani se nedotýkejte, je to jed!

Hladomor v letech 1946 až 1947 neušetřil ani část Běloruska, Moldavska a některá další území, vědomé generování hladu s tak katastrofálními důsledky však bylo již pokolikáté zorganizováno právě pro Ukrajinu a Ukrajince.

Hladomory 20. století v Ukrajině jsou strašná, krutá a nepochopitelná věc. Člověk si stále nedokáže srovnat v hlavě, jak na půdě dokonce teoreticky neschopné k neúrodě mohli lidé v tak velkých počtech umírat na vyhladovění, a to třikrát za život jediné generace, mých prarodičů. Zůstávám v přesvědčení, že tato naplánovaná masová vražda hladem byla vědomou genocidou autochtonního národa Ukrajiny, kdy bylo obyvatelstvo vyhlazeno na základě etnického znaku na vlastním etnickém území.

Něco zůstává pro rodinné vzpomínky, je tu však také něco, co je třeba dostat před světovou veřejnost. Aby se nic podobného nikdy neopakovalo.

Překlad: Svatoslav Ščyhol