Dnes, 26. listopadu, čtvrtou sobotu měsíce, Ukrajina připomíná oběti Holodomoru 1932–1933.

Podle nejnovějších výpočtů demografů zemřelo hladem v důsledku tohoto uměle vyvolaného hladomoru v letech 1932 až 1934 3,9 milionů lidí. Dalších 600 tisíc připadá na nepřímé ztráty nebo nenarozené děti.

Dne 28. listopadu 2006 Nejvyšší rada Ukrajiny schválila zákon „O Holodomoru 1932–1933 na Ukrajině“, který tyto události oficiálně označil za genocidu ukrajinského národa. Veřejné popírání Holodomoru 1932–1933 na Ukrajině se hodnotí jako hanobení památky milionů jeho obětí a snižování důstojnosti ukrajinského národa a je protiprávní.

Přes 20 zemí uznalo tyto události buď jako genocidu, nebo jako zločin stalinského režimu. Příslušná rozhodnutí schválila také řada mezinárodních organizací, zejména Valné shromáždění OSN, UNESCO, OBSE nebo Evropský parlament. Ruská federace, která se považuje za nástupce Sovětského svazu, Holodomor 1932–1933 jako genocidu ukrajinského národa neuznává.

Pozoruhodné je, že JUDr. Raphael Lemkin, autor definice genocidy a jeden z iniciátorů Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocida, kterou schválila OSN v roce 1948, pokládal Holodomor za genocidu ukrajinského národa.

Na pozadí hladu, který zachvátil rozsáhlé regiony Povolží, Západní Sibiře, Jižního Uralu a Severního Kazachstánu, realizoval stalinský režim plán na cílené zabíjení ukrajinských rolníků, jimž zrekvíroval veškeré zásoby potravin. Tuto politiku doprovázely represe proti ukrajinské inteligenci, ukrajinské církvi, průmyslovým kádrům a dokonce proti ukrajinskému sovětskému vedení. Takto se Kreml snažil zkrotit neposlušnou republiku v situaci, kdy se komunistická výstavba začátkem 1930. let potýkala s nezdary a režim se obával vojenské invaze ze Západu.

Krátce před tragédií, v srpnu 1932 napsal Stalin Kaganovičovi: „Nejdůležitější je dnes Ukrajina. Na Ukrajině to jde od deseti k pěti. Je to špatné po stranické linii. Povídá se, že ve dvou oblastech Ukrajiny (myslím, že v Kyjevské a Dnipropetrovské) se cca 50 okresů postavilo proti plánu na dodávky obilí, který označilo za nereálný. […] Špatné je to i po linii Hlavního politického úřadu. Redens nemá na to, aby řídil boj proti kontrarevoluci v tak velké a svébytné republice jako je Ukrajina. Můžeme o Ukrajinu přijít. Mějte na paměti, že Piłsudski nezahálí a má na Ukrajině mnohem silnější síť agentů, než myslí Redens nebo Kosior. Mějte na paměti také, že se v ukrajinské komunistické straně (500 tisíc členů, haha) vyskytuje nemálo (přesně tak, nemálo) prohnilých živlů, vědomých a nevědomých petljurovců, nakonec přímých Pilsudského agentů. Jakmile se stav věcí zhorší, tito živlové bez váhání otevřou frontu uvnitř (a vně) strany proti straně. Nejhorší je, že ukrajinská špička tato nebezpečí nevidí“.

Dokonce i po vyhlášení samostatnosti Ukrajiny dlouho kolovala spousta mýtů vytvářejících obraz ztrápeného, slabého a ochotného jít na porážku Ukrajince, který se smířil s represemi, otékal hlady a nestavěl se sovětům na odpor. Takto se utvářel pocit strachu a pokory před všemocnou Říší, jejíž role se tehdy zhostil Sovětský svaz.

Na fotce: zbraně zabavené v Korjukivském okrese na Černihivsku v roce 1932. Podle archivních podkladů tyto zbraně patřily „kontrarevoluční organizaci“ Svobodné kozáctvo

Ve skutečnosti tragickým událostem v letech 1932 až 1933 předcházel aktivní odpor vůči kolektivizaci ze strany ukrajinských rolníků. V únoru až březnu 1930 zaznamenal Hlavní politický úřad na Ukrajině „násilnosti“ v 1895 obcích v 41 ze 44 obvodů USSR. Poklidné rolnické protesty často přerůstaly v krvavé zúčtování s místními zástupci státní moci a komunistickými aktivisty. Na Ukrajině se toho roku konalo přes 4 tisíce hromadných protestů, jichž se podle odhadů badatelů zúčastnilo cca 1,2 mil. lidí. V různých regionech vznikaly partyzánské oddíly a dokonce propukala masová povstání. Nejznámější z nich bylo Pavlohradské, které zachvátilo začátkem dubna 1930 kolem desítky vesnic a osad poblíž Dnipropetrovsku.

Během prvních 7 měsíců 1932 zaznamenaly orgány Hlavního politického úřadu v USSR přes 900 protestních akcí, což bylo 56 % všech protikomunistických protestů v SSSR. V téže době z kolchozů vystoupilo 41.200 rolnických hospodářství, cca 500 obecních zastupitelství odmítlo akceptovat nereálné plány na dodávky obilí. V roce 1931 orgány Hlavního politického úřadu USSR pozorovaly aktivity 28 politických „band“.

Skupinová fotka zadržených ukrajinských povstalců proti sovětskému režimu, z archivů, 1930. Vyfoceno v Osynivském okrese, Doněcká oblast, Ukrajina

Dokonce i v době, kdy byla většina ohnisek odporu potlačena a režim sebral rolníkům jídlo, neseděli se založenýma rukama. Hladovějící lidé přepadávali sýpky, kde bylo uskladněno jejich zrekvírované obilí, opouštěli práci v kolchozech a podle možností se chopili zbraní. V roce 1932 bylo zaznamenáno přes 1000 případů ozbrojeného odporu vůči režimu.

Když tedy vzdáváme úctu obětem Holodomoru, připomínáme si lidi, kteří zápasili, bojovali a umírali za svou svobodu a právo na život. V 21. století jsme se setkali s novou agresí stále téhož nepřítele. Tento nepřítel stejně jako před 83 lety přišel zabíjet Ukrajince, okupovat ukrajinské území a nastolit svůj režim, zavádět pravidla, která nenechávají žádné místo pro svobodu a rozvoj, jsou tu pouze potravinové zákazy a přejíždění hus traktory jako způsob, jak donutit sluhy k servilitě vůči pánům.

Tento příspěvek zpracoval Andrew Lysytskiy.

(CC BY 4.0) Informace zpracovány speciálně pro web InformNapalm.org, v případě převzetí nebo použití tohoto příspěvku je nutno uvést funkční odkaz na zdroj.

Originál publikován dne 26. listopadu 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol