Redakční poznámka: publikujeme zajímavý příspěvek Viktora Trehubova, který autor připravil k výročí osvobození Slovjansku a zveřejnil v autorském sloupci na našem partnerském webu Petr&Mazepa.

Zvláštní jednotky ve Slovjansku: jak se Ukrajina vrátila do města

Před dvěma léty, dne 5. července 2014 teroristé vzali ze Slovjansku nohy na ramena a ukrajinské jednotky sem vstoupily. Obrana, z níž rusko-teroristická propaganda udělala soap operní obdobu Thermopyl, skončila stejně potupně, jak začala: posádka utekla schovaná do civilních automobilů a zanechala nejen munici, ale i část dokumentace. Do města vstoupila ukrajinská armáda.

Chtěli bychom připomenout a uchovat pro dějiny ráno toho dne. Když se den chýlil k večeru, vše již bylo slavnostní: nad radnicí byla s namířenými videokamerami vztyčena žlutomodrá vlajka, přijel (a málem se dostal do rány poslednímu teroristovi ve Slovjansku s granátometem, který se chtěl stát sebevražedným atentátníkem) tehdejší ministr obrany Valerij Heletej…

Ráno ovšem ještě probíhala všední vojenská rutina: průzkum, vyklizení, odminování, obsazování klíčových pozic. Prováděli ji vojáci ze zvláštních jednotek (dnes jednotky Ozbrojených sil Ukrajiny pro zvláštní operace).

Jako první do města vstoupili vojáci ze 140. centra, 8. a 3. samostatného pluku zvláštních jednotek, šest skupin na šesti Uralech a dvou obrněných transportérech, z nichž jeden poskytla Charkovská polytechnická univerzita. Požádali jsme dva účastníky operace, aby nám pověděli, jak to bylo.

Plukovník Ihor Večirko (tehdejší zástupce velitele 8. pluku zvláštních jednotek):

– Stáli jsme v polích za městem ve směru Krasnyj Lyman. Brzy ráno se do města vydalo několik Uralů, obrněných transportérů a pancéřových vozů pro přepravu hotovosti. Projížděli jsme opuštěnými nepřátelskými kontrolními stanovišti, ke zdržení došlo u barikády za jezery: cesta byla zatarasena betonovými bloky, které se musely odtáhnout pryč.

K žádným vážnějším bojům nedošlo, velká část teroristů se stáhla již v noci. Před budovou okresního pracoviště vnitra byla slyšet střelba, na samotném pracovišti jsme spoutali a naložili do Uralu několik lidí. Před tzv. Bílým domem (budovou radnice a městského úřadu) jsme se spojili s další skupinou. Rozmístili jsme se a zahájili čistku centra města sektor po sektoru. Místy se stále střílelo. Cestou moje skupina objevila jednoho nepřátelského nebožtíka, ten už byl ovšem ve velmi žalostném stavu. V té době (bylo již kolem poledne) se do města začaly stahovat hlavní jednotky a byla vztyčena vlajka.

Z obsazených budov jsme vytáhli spoustu munice. Jakési učiliště, místní odborná škola byla vůbec naložena až ke stropům. Když se toto vše později odváželo, do Uralů nebylo kam posadit lidi: vše bylo obsazeno nákladem. A to i přesto, že se vyváželo několik dnů. Natrefili jsme podle dílen na jakousi oděvní továrnu, jdeme do sklepa – a zde jsou také miny…

Bylo vidět, že utíkali ve spěchu, vše jen tak poházeli. Třeba vysílačky si sbalili, ale nabíječky k nim zapomněli. Pak tu bylo něco, co vypadalo jako nástrahy, byly však nastrojeny natolik ve spěchu, že nevznikly žádné problémy. Obrovské množství ruské munice: ruské zinky z 1990. let, na 50 ruských protileteckých raket. Toto vše bylo hned na místě vyfoceno. Vůbec netuším, jak sem toto vše navezli při uzavřené železnici. Mám podezření, že velmi intenzivně tahali přes Semenivku a Sjeverodoneck nebo od Kramatorsku a pak přes pole.

O něco později vstoupila do centra 25. brigáda leteckých výsadkářů, pak 95. Už jsme seděli a čekali. Dorazil Heletej, osobně zatelefonoval prezidentovi a řekl, že vztyčujeme vlajku. Teprve později se v ulicích vyrojili lidé, nejdřív bylo všude prázdno. I když někdy docházelo k případům rabování ze strany místních: obchody byly přece zavřené, ale nějakou dobu se nehlídaly.

Lidé nás vítali různě. Bylo tu několik jakýchsi žen, které volaly: „Fašisté, banderovci!“, většina místních obyvatel se však přátelsky zajímala o to, kdy se budou rozdávat masové konzervy.

Plukovník Vitalij Pikulin (tehdejší velitel 3. pluku zvláštních jednotek):

– Od začátku jsme se podíleli na operaci s blokováním Slovjansku společně s 25. a 95. brigádami leteckých výsadkářů. Tábořili jsme hned u Slovjansku. Ráno 5. července jsme dostali pokyn od náčelníka generálního štábu, abychom vstoupili do města v rámci sdruženého oddílu pod velením plukovníka Jakymce. Došli jsme až k třetímu kontrolnímu stanovišti, kde přišel pokyn k přesunu do samotného města. Šli jsme od Slovkurortu v šesti různě početných skupinách, 15 až 20 osob. Cestou jsme prohlíželi ulice, prováděli průzkum a takto prošli celým centrem až k radnici. Měli jsme za úkol zjistit, zda se tu ještě zdržuje nepřítel, a v případě střetu vstoupit do boje a udržovat pozice. Měli jsme dva obrněné transportéry a pět až šest Uralů, přesně už nevím.

Na jednom opuštěném nepřátelském stanovišti jsme se museli zdržet a odklízet jejich zátarasy, jinak by technika nemohla projet. Vstoupili jsme na náměstí, obklíčili ho po obvodu a prohlédli samotnou budovu radnice – v jakém je stavu. 

Po vstupu do přízemí nám došlo, že je budova podminována, takže jsme počkali na ženisty. Začali jsme s průzkumem okolních bloků, aby se najednou neukázalo, že na náměstí nás jednoduše vlákali. Dopadlo to dobře. Dorazil ministr, pak výsadkáři, vlajka začala stoupat vzhůru… 

Z vážnějších incidentů došlo jen k jedinému případu, když byl ministr už na místě. Již začali vytahovat vlajku, když z ulice směrem od kostela vyskočil chlap a začal natahovat granátomet, myslím, že RPG-16. Kulometčík, klučina ze 140. centra, ho hned srazil „varovnou dávkou do hlavy“. Jinak bylo vše v normálu. Vyklízeli jsme okolí a kontrolovali to kolem Slovjansku – museli jsme přece hledat, kde jsou ty kreatury. Z větší části však už utekli. Zadrželi jsme mnoho podezřelých, ale že by byly větší boje, nevzpomínám si. Armáda rychle obsadila pozice, začala organizovat přechodnou správu, místa pro výdej vody a jídla přímo na náměstí, za 4 až 5 dní pak naše skupiny již odjely do Kramatorsku. 

Vstup do Slovjansku nepatřil mezi nejvýznamnější operace zvláštních jednotek v oněch měsících. Spíše naopak: ze všeho, co vykonaly, šlo o jednu z nejklidnějších operací. Byly tu přece i hrdinské stránky, jako je třeba operace na doněckém letišti a obrana letiště Kramatorsk, které se separatistům i přes obklíčení nikdy nevzdalo. Docházelo i k dobrodružnějším epizodám, jako je udržení skladovací základny v Bachmutu (tehdy ještě Artemivsku) vyloženě málopočetnou skupinou z dvaceti vojáků, kteří k tomu navíc stačili i na noční výpravy „na lov“ separatistů ve městě. Byly tu i černé stránky jako je smrt deseti vojáků a důstojníků, kteří zachraňovali sestřeleného jižně od Snižného pilota bojového letounu, v důsledku udání od jednoho z místních obyvatel (mimochodem nedávno vypátraného a předaného do rukou ukrajinské justice).

Tyto chvíle se snažíme zaznamenat, abychom si prostě pamatovali: bojový příběh ukrajinských Sil pro zvláštní operace, které se již dnes staly samostatným druhem vojsk a aktivně se ujaly zcela atypických úkolů pro ukrajinské Ozbrojené síly, se začal psát v roce 2014. Když už máme být Putinovi a Šojguovi za něco vděčni, pak právě za to, že akce jejich ozbrojenců a žoldáků přiměly Ukrajinu se vážně zabývat výzvami hybridní války a pustit se do výcviku vlastních „zvláštních hochů“.

Tato rubrika je autorským sloupcem. Redakce může mít názor odlišný od názoru autora.

Zdroj: Petr&Mazepa

Originál publikován dne 5. července 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol