Syrský občan Abú Ibrahim, jehož osud je těsně provázán s Ukrajinou, poskytl rozhovor občanské aktivistce, dobrovolnici z charkovského Automajdanu Kateryně Jareskové speciálně pro mezinárodní dobrovolnickou komunitu InformNapalm. V rozhovoru pověděl o příčinách revoluce v Sýrii, represích proti syrskému lidu, bombardováních ruského letectva a jak mohou Ukrajinci a Syřané porazit Kreml.

IN: Ahoj, řekni, jak tě máme představit našim čtenářům, něco málo o sobě a o svých životních osudech.

Abú Ibrahim: Jmenuji se Abú Ibrahim, narodil jsem se v Damašku, kde také vyrůstal. Odjel jsem studovat na ukrajinskou univerzitu, abych mohl získat znalosti a po návratu do vlasti být syrské společnosti užitečný. Dostudoval jsem a vrátil se do Sýrie, začal si zařizovat život – rodina, domov, práce… Pracoval jsem v Damašku jako učitel. Dnes žiji na Ukrajině a domů se vrátit nemůžu, stejně jako mnoho Syřanů, bojím se represí vůči mně a mé rodině.

IN: Mohl bys něco povědět o Sýrii? V čem podle tebe spočívá potenciál vaší země a jaké problémy realizaci tohoto potenciálu brání?

Abú Ibrahim: Ve srovnání s Ukrajinou je Sýrie menší země. Má 23 mil. obyvatel, přesněji řečeno měla před válkou. Žijí v různých regionech a v různém prostředí: máme hustě osídlená velkoměsta, malá klidná městečka a mnoho pouštních území, kde žijí kmeny. Teoreticky je Sýrie bohatá země. Má ropu, plyn a fosfáty. Máme dva velké potenciály, které se kvůli zkorumpovanému režimu nevyužívaly vůbec, a sice cestovní ruch a naši mládež. Sýrie je kolébkou velmi staré civilizace, Mezopotámie: první města, první písemnictví apod. Máme co ukázat turistům, tento sektor se u nás přesto nerozvíjí vůbec. Mládež představuje potenciál pro jakoukoli společnost, v Sýrii jde navíc o nejpočetnější skupinu obyvatel: průměrný věk Syřanů je 20 let. Najít si práci, ba dokonce dodělat vysokou školu se málokomu podaří dříve než v 28–29 letech, za což může režim prolezlý korupcí.

IN: Jaká byla situace v Sýrii před revolucí? Co bylo její příčinou?

Abú Ibrahim: Sýrie je země s potenciálem. Na pozadí ostatních zemí regionu nebyl náš lid považován za chudý, byli jsme mezi prvními, kdo začal budovat demokracii, vzdělanost byla vysoká. Ovšem poté co se vlády v roce 1963 zmocnila armáda i se socialistickou stranou BAAS, začaly nekonečné převraty, kdy nakonec všechny své rivaly v roce 1970 zlikvidoval důstojník Háfiz al-Asad. Byl to začátek absolutní diktatury. Háfiz byl strašný člověk: zřídil 17 odborů tajných služeb, které sledovaly každý krok každého občana. Na takovou diktaturu jsme nebyli zvyklí. V roce 1980 potlačil povstání, tehdy bylo v Hamá zabito 30 až 40 tisíc lidí, přesné počty nevíme, protože internet tehdy nebyl a informace se tajily. Zároveň budoval hospodářství socialistického typu, existovaly projekty rozvoje průmyslu, nové infrastrukturní objekty apod. Koncem 1990. let Háfiz onemocněl rakovinou a všichni věděli, že mu nezbývá mnoho času. Na prezidentskou funkci připravoval svého syna Bašára. Měli jsme tehdy velké naděje, Bašár totiž studoval v Anglii, měl za ženu Angličanku, zkrátka západní typ. Po Háfizově smrti se sešli důstojníci a donutili parlament změnit ústavu tak, aby se 34letý Bašár mohl stát jediným kandidátem na prezidenta (dříve byla ústavní věková hranice 40 let). I když tedy Bašár trůn zdědil, lidé doufali, že není stejný jako jeho otec a že dá lidem svobodu. V prvních několika letech to právě tak vypadalo: Bašár povolil mobily, povolil internet a zahájil intenzivní proces privatizace hospodářství. Po několika letech se však ukázalo, že smyslem privatizace bylo převést všechny státní projekty a objekty do rukou prezidentových rodinných příslušníků a příbuzných. Bašárovi bratranci Rami Machlouf a Zulhemi Šališ plus rodina jeho manželky kontrolovali většinu segmentů ekonomiky. Syřané si vždy dělali legraci, že celou zemi má v rukou Rami Machlouf. Třeba v Sýrii působí jen dva mobilní operátoři, oba však vlastnil Rami Machlouf. V roce 2008 nadělala vláda obrovské chyby v ekonomice. Zvýšila ceny paliv na čtyřnásobek, přestože jsme země vyrábějící paliva. Mělo to tvrdý dopad na podnikání, malí výrobci museli skončit, protože výrobní náklady byly příliš vysoké. Lidé, kteří žili na venkově a na pouštích a zabývali se zemědělstvím, opouštěli své statky a odcházeli do měst: zavlažování je v Sýrii umělé a farmáři jsou hodně závislí na cenách paliv. Byla to první jiskra revoluce. Měli jsme co dělat s velkým počtem mládeže a prudkým vzestupem nezaměstnanosti. Ceny potravin, dopravy a nájemného ve velkých městech vyletěly nahoru. Ovšem vláda, která právě zažila finanční boom kvůli cenám ropy, si řekla, že bude utlačovat lidi dál. Bašár ukázal svou skutečnou tvář a začaly první represe proti nespokojeným. Pak nastalo arabské jaro 2011. Naši lidé viděli demonstrace proti diktaturám v Tunisku a Egyptě. Objevily se naděje na změny skrze poklidné protesty. Zorganizovat demonstraci bylo velmi obtížné, protože jsme věděli, že v každém kolektivu jsou udavači. Celková nespokojenost byla však silnější než strach. Na několik měsíců Sýrii ovládly poklidné demonstrace.

IN: Považuješ Asadův režim za zločinný? Nebo jeho počínání hranice tohoto pojmu přesahuje?

Abú Ibrahim: Nevím, zda se dá označit za zločinný režim, který zničil půlku země, z poloviny obyvatel udělal uprchlíky, zabil nejméně 250 tisíc občanů a nejméně 500 tisíc pozavíral. Myslím, že výraz „zločinný“ nestačí. Co udělaly syrské tajné služby s 13letým Hamzou al Hatybem z provincie Dera´a? Mučily ho nejrůznějšími způsoby, až zemřel, dokonce mu uřízly pohlavní úd. Jeho kamarád, 15letý Samír aš Šaráí, měl na těle popáleniny z cigaret, tři kulky, zpřelámané kosti a stopy po elektrické vrtačce. Tato dvě těla tajné služby samy odevzdaly rodičům dětí. 17 odborů tajných služeb Bašárovi nestačilo. Nechal zřídit bandy Šabiha (obdoba tzv. „titušků“ u vás na Ukrajině) proti poklidným protestujícím. Šabiha a tajné služby spáchaly všechny možné typy zločinů: řezaly děti na kousky před zraky jejich rodin, upalovaly lidi zaživa, znásilňovaly ženy, muže a děti. K velkému počtu těchto případů docházelo již v prvních měsících revoluce, tedy v době, kdy ještě probíhaly jen poklidné demonstrace. Syřané to snášeli, žádné pomoci od mezinárodního společenství se však nedočkali. Proto začali po půlroce sami organizovat oddíly na ochranu před režimem. V Asadových věznicích jsou dnes v nelidských podmínkách drženy dvou až čtyřleté děti zatčené náhradou za někoho z rodinných příslušníků, kteří se „provinili“ (rukojmí).

IN: My zde na Ukrajině, přestože sami vedeme válku, události v Sýrii sledujeme, soucítíme s mírumilovnými občany, víme o ruských letadlech a leteckých útocích, známe dokonce jména ruských pilotů a dostáváme je do širokého informačního pole. Jistě udržuješ kontakt s přáteli a blízkými, řekni něco přímo ze zdroje: jaká je dnes situace, jak velké jsou škody po bombardováních a jaký má společnost k těmto událostem postoj?

Abú Ibrahim: Rád bych využil příležitosti a poděkoval dobrovolníkům z InformNapalmu, že vytahujete informace o ruských zločincích, kteří se této krvavé války účastní proti Syřanům. Každý, kdo se podívá na videa z destrukcí v Sýrii, uvidí, že jde hlavně o důsledek leteckých útoků. Paneláky jsou rozmačkány jako domky z karet. Lidé umírají celými rodinami ve vlastních domech. Stačí jedna sudová bomba a celá rodina je mrtvá. Rodiny, které letecké útoky přežily, utíkají. Prchají kamkoliv. Rodiny, které nenávidí režim, jsou dokonce nuceny odcházet na území kontrolované Asadem, zde přece letectvo nebombarduje. Útoky často dopadají na infrastrukturní objekty, vodárenské a elektrárenské. Přežít je stále těžší, jsou bombardovány nemocnice, školy nebo pekárny. Akutně scházejí léky. Někdy se stane, že kvůli menšímu zranění musí medikové amputovat celou končetinu. Někdy člověk umře, protože se v nemocnici nenašly základní léky, třeba antibiotika nebo prostředky na zastavení krvácení. Kazetové bomby minují velké území, obyvatelé narážejí na miny a umírají. Z mnoha dětí se stali sirotci. Některé přišly o ruku nebo o nohu. Je tu hodně invalidů.

IN: Co myslíš, jak to bude dál?

Abú Ibrahim: Asad a Putin vytvořili v Sýrii chaos a úspěšně přesvědčují celý svět, že nemusí bojovat proti jeho příčinám, ale proti následkům. Syřané ovšem vědí, že dokud existuje Asad, situace se nezlepší. Jsme tlačeni k politickému rozhodnutí. Že prý by nás spolupráce s vládou mohla uklidnit. Nejde ovšem tolik o revoluci z politických, hospodářských nebo sociálních důvodů, jako o revoluci za čest a důstojnost. Syřané si nedají pokoj, dokud nespatří Asada i s jeho bandou před mezinárodním tribunálem. Tento úkol nám velice komplikuje vznik ISIS, věřím však, že osvobodíme Sýrii od Asadových band a od ISIS.

IN: Na čem by se mohla stavět vzájemná pomoc mezi syrským a ukrajinským národem?

Abú Ibrahim: Syřané a Ukrajinci mají mnoho společného – vůli, čest a důstojnost. Tyto společné vlastnosti vidí i Putin. Proto je šíření chaosu a potlačování revolucí zásadní otázkou pro Kreml. Úspěch některého z našich národů v dosažení demokracie a hospodářské prosperity není pro něj přijatelný. Bojujeme tedy proti společnému nepříteli. Váš úspěch oslabí Kreml stejně jako náš úspěch.

IN: Jak by mohla pomoci syrskému národu Ukrajina a ostatní členové mezinárodního společenství?

Abú Ibrahim: V této válce spoléháme na naši Svobodnou syrskou armádu a na další povstalce. Nejnáročnější jsou pro nás letecké útoky na obytné čtvrtě. Kdybychom se zbavili válečného letectva, pak bychom proti Asadovi bojovali tváří v tvář. Jsou tu dva možné scénáře: buď povstalcům dají aspoň nějaké protiletadlové zbraně, nebo v Sýrii vznikne bezletová zóna, což by umožnilo uprchlíkům návrat do vlasti. Evropa by tak mohla vyřešit problém s uprchlíky a také by klesl počet obětí (většina Syřanů umírá právě při leteckých útocích). Bohužel Západ se naší humanitární katastrofou zabývá jen málo. Zatím neumožňuje Syřanům, aby se zbavili létající hrůzy, která je každou chvíli ohrožuje na životech. Vzhledem k tomu, že vojenská pomoc dosud nebyla povolena, budeme vděčni za každou pomoc humanitární povahy. Syřané potřebují léky, potřebují protézy a implantáty, zejména děti. Potřebují umělé nožičky, aby mohly běhat, a protézy ručiček, aby mohly psát. Chtějí žít jako normální děti. Za nic přece nemůžou. Potřebujeme jakoukoli zdravotnicky zaměřenou pomoc. Mnoho dětí se musí dopravit na operace do zahraničí, protože je v Sýrii provést nelze. Máme málo lékařů, režim totiž zdravotníky cíleně likvidoval. Lékaře naléhavě potřebujeme. Potřebujeme dětské psychology a rehabilitology. Uvítáme také pomoc s odminováním území a jeho očištěním od min a kazetových střel – buď specialisty, nebo školením příslušníků civilní obrany, popř. informacemi, dokonce přes internet. Svět se snaží zavřít oči před tím, co se děje v Sýrii, a převést pozornost na něco jiného. Ale válku to přece nezastaví. Budeme vděčni, kdyby média více ukazovala zločiny Asada a jeho spojenců, které jsou páchány v Sýrii každý den. Nakonec potřebujeme vaše modlitby, aby bezpráví v Sýrii skončilo a děti měly lepší budoucnost. Děkujeme vám všem za váš čas a pozornost.

Mezinárodní dobrovolnická komunita InformNapalm i nadále vyšetřuje zločiny ruského režimu nejen na Ukrajině, ale i v Sýrii. Když pomáháme jeden druhému, stáváme se sami silnějšími a oslabujeme naše nepřátele.

(CC BY) Informace zpracovala Kateryna Jaresko speciálně pro InformNapalm.org, v případě převzetí nebo použití tohoto příspěvku je nutno uvést funkční odkaz na autora a na náš dobrovolnický projekt.

Rozhovor doplňuje fotografický materiál ‎عدسة شاب دمشقي | Lens young Dimashqi‎

Originál publikován dne 3. prosince 2015

Překlad: Svatoslav Ščyhol