Komunita InformNapalm.org se zaměřuje na vyšetřování důkazů ruské agrese na Ukrajině, tato válka má však i odvrácenou stranu, a sice sociální problémy přesídlenců z okupovaných ukrajinských regionů. Řešení těchto problémů leží mnohokrát na ramenou dobrovolníků (neboli volontérů, jak se na Ukrajině říká), zatímco těžkopádná úřední mašinérie vytváří stále nové překážky. Mnoho aktivistů naší z informační skupiny se také stalo rukojmími kritické situace, kdy stát dává od problémů přesídlenců ruce pryč. Veškerou tíhu problémů spojených s přestěhováním musí tedy řešit sami nebo za pomoci lidí, kterým to není lhostejné.
Ukrajinu bychom mohli bez jakékoli nadsázky označit za stát dobrovolníků – bez jejich obětavých a aktivních činů by se naše země již dávno stala pro agresora snadnou kořistí. Aby se však problém dal řešit efektivně, musíme se mu věnovat podrobněji a zaměřit na něj zvýšenou pozornost nejen ukrajinských, ale i mezinárodních struktur. Proto uveřejňujeme rozhovor s dobrovolníkem a koordinátorem humanitární iniciativy Proliska Jevhenem Kaplinem, který poskytl pro portál Face News.
Dobrovolník: Přesídlence z Donbasu musíme na Ukrajinu dostávat přes ruské území
Přesídlence z Donbasu musíme někdy na ukrajinské území dostávat přes Rusko. Koordinátor humanitární iniciativy Proliska Jevhen Kaplin vypráví o problémech s vyřizováním propustek na webu SBU a vysvětluje, že se dobrovolníci snaží lidi vyvážet jednáním v rámci zjednodušeného systému. Vyzdvihuje, že organizace již druhým rokem působí díky příspěvkům obyčejných občanů: vše se nakupuje z peněz, které zasílají přes Facebook. Navíc samotní dobrovolníci musí pro přesídlence vyhledávat ubytování. Úřadům vytýká pasivitu a uvádí, že musí často narážet na byrokracii. V rozhovoru pro Face News Jevhen Kaplin vzpomíná na tři exilové vlny z Donbasu, který byl vystaven ostřelování, a dodává, že zájemci o odchod tu stále jsou: telefonují lidé z míst, kde se dnes situace vyostřuje.
Pomáháte přesídlencům již rok. Změnila se nějak aktivita pomáhajících lidí?
Dnes je pomoci méně než vloni. Národ je vyčerpaný. Velké ztráty přinesla také změna právní úpravy, zejména zavedení nových předpisů pro pohyb nákladů podél dělicí čáry a pro její překračování. Vloni jsme mohli vybírat pomoc přímo na ulicích ve stanech. Po zavedení těchto nových pravidel je k dopravení nákladu do hraničního bodu kontrolovaného Ukrajinou zapotřebí obrovského souboru dokladů: papíry potvrzující vlastnictví zboží, daňové doklady, nákladní listy atd. Přišli jsme tedy o možnost vybírat pomoc přímo od lidí. Vše, co se nyní dováží, musíme zakoupit, abychom mohli prokázat vlastnické právo. Toť za prvé.
Za druhé existují dost agresivně naladění lidé, jak na jedné, tak na druhé straně. Loni v září došlo na našich sběrných stanovištích k dvěma provokacím. Ta první byla 3. září. Extrémně pravicově smýšlející jedinci nás obvinili, že živíme děti teroristů, a jedno ze sběrných stanovišť zničili. O týden později někdo zaútočil na další stanoviště: shořel stan. Pak začaly telefonáty s výhružkami a obviněními, že vyvážíme lidi k banderovcům, ovšem již z druhé strany.
Slýcháte často o přesídlencích, že prý za vše můžou sami?
Dnes je společnost rozpolcena. Dost často se setkáme s názorem: můžete za to sami, sami jste přece zvali Rusko a Putina. Lidé, kteří to tvrdí, tam však nebyli a nemají tušení, že v obrovském množství vesnic jak v Doněcké, tak v Luhanské oblasti žádné z těchto kvázioreferend v podstatě neproběhlo.
Lidé s proruskými postoji buď zůstali na území těchto novotvarů (myslím tím „DLR“ a „LLR“), nebo odešli do Ruska. Ti, které vyvážíme na Ukrajinu, představují loajální a tu nejbezbrannější kategorii občanů, o které by se měl postarat stát. K dnešnímu dni můžeme říct, že stát se na tyto lidi vykašlal.
Vidíme mnoho rodin s více dětmi, které živoří 6 až 8 měsíců bez sociálních dávek. Nikdo se s nimi nespojí ani nenabídl žádné ubytování na území Ukrajiny. Tuto práci děláme my. Hledáme tedy, kam by se dala rodina dočasně umístit, nějakou variantu s prázdným domem nebo sociálním bydlením. Vyhlásíme finanční sbírku, jsme vděční sociálním sítím a hodným lidem. Pak řešíme nějaké trvalejší ubytování.
Hlavní důvod, proč lidé zůstávají ve válečné zóně, je strach, že zůstanou na ulici. Řada z nich má špatné zkušenosti. Již jednou dorazili na první středisko Ministerstva pro mimořádné situace nebo na vlakové nádraží, několik dní tu přespali a pak museli odjet zpět. Naše praxe ukazuje, že 80 až 90 % lidí, kteří mají bydlení vyřešené, zůstane na Ukrajině.
Také mě velmi mrzí, že i po příchodu na ukrajinské území musíme těmto rodinám až pár měsíců pomáhat. Stát má totiž velmi pomalý rozjezd. Dokonce ve chvíli, kdy jsou všechny doklady už podány, může matka až dva měsíce vydržet bez příspěvků, než si úřady vše ověří v databázích.
Jak pro tyto lidi sháníte ubytování?
Původně jsme většinu vyvážených lidí ubytovávali v kompaktních sídlech. Jde o tzv. územní střediska. Teď jsme třeba spustili projekt Domov. Vyhledáváme prázdné domy nebo objekty, jejichž majitelé jsou ochotní je zdarma dlouhodobě pronajmout za cenu služeb nebo přenechat do vlastnictví lidem postiženým válkou. Takových objektů je pochopitelně velmi málo. Právě jsme zahájili přesídlení jedné rodiny z 18 lidí. Z toho 12 jsou děti, 13. je invalidní žena s Downovým syndromem. Chceme pro tuto rodinu spustit cílenou sbírku na sociálních sítích právě na koupi domu. Máme vyhlídnutou variantu, která není drahá.
Najdete tedy dům a pak oslovíte místní úřady?
Úřady jsou velmi netečné. Zkoušel jsem jednat s předsedou okresního zastupitelstva, aby v jednom z okresů Charkovské oblasti vyčlenili prázdné domy k ubytování lidí. Existuje program Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, mohli by trochu pomoct s opravami, kdyby byl dům poskytnut rodině k trvalému užívání. Předseda okresního zastupitelstva se na mě podíval a řekl: „Kdo dostane peníze? Když je předají mně, nějaké bydlení seženeme. Když předají přesídlené rodině, pak ubytování nemáme, je to velmi zdlouhavý postup atd.“
Vše naráží na byrokracii. Proto v rámci našeho projektu oslovujeme lidi přímo. Objeví se třeba informace, že v jisté obci stojí prázdný dům. Snažíme se dohledat majitele, promluvit si s ním a přesvědčit, aby přenechal objekt lidem k užívání, pokud ho nepotřebuje. Existují i varianty, kdy např. majitel nabídne nemovitost k prodeji, a dokud je v nabídce, nechá lidi bydlet zdarma. Jsou také varianty, kdy vlastník sice nemovitost nepřevede, ale umožní dlouhodobě bydlet, aby se o dům někdo staral. Máme jeden kladný příklad z Chersonské oblasti, kdy majitel souhlasil, že přenechá bydlení po svých zemřelých příbuzných přesídlené rodině.
Sháníte ubytování po celé Ukrajině?
Existují lidé přímo vázaní na Charkov a oblast, protože jim tu bylo přislíbeno zaměstnání nebo z nějakých sociálně ekonomických důvodů. V těchto případech se snažíme dohledat variantu v rámci regionu. Pro lidi, kteří takovou vazbu nemají, hledáme ubytování po celé Ukrajině.
Kdy měl hromadný exodus lidí z východní Ukrajiny špičku? Stále odcházejí i dnes?
První špička připadla na květen a červen minulého roku, kdy se odcházelo ze Slovjansku a Kramatorsku. Nejvíc to pocítil Charkov a Charkovská oblast. Druhá špička byla vloni v polovině srpna až na začátku září, kdy se posouvaly hranice mezi kontrolovaným a nekontrolovaným územím a probíhala aktivní fáze bojů s nasazením dělostřelectva a letectva. V té době již byly Slovjansk a Kramatorsk zase ukrajinské, ale konflikt se přesunul. Šlo o Stanycju Luhanskou, Luhansk, Lysyčansk, okolí Lysyčansku, Zolote, Pervomajsk, doněckou čtvrť Kyjivskyj a Horlivku. Nakonec k třetí poměrně výrazně špičce došlo v zimě, koncem prosince až začátkem února letošního roku, kdy se to vyhrotilo u Debalceve.
Z Debalceve odvezly nejrůznější dobrovolnické a náboženské organizace na 3 tisíce osob. Autobusy od Ministerstva pro mimořádné situace a vlády byly přitom přistaveny teprve poslední den odsunu. Tři týdny obstarávali evakuaci a zásobování potravinami Debalcevska – jde o Faščivku, Vuhlehirsk, Čornuchyne, Debalceve nebo Svitlodarsk – pouze dobrovolníci.
K dnešnímu dni se na horkou linku denně obrátí minimálně 10 až 15 žadatelů. Volají lidé z nekontrolovaného území, kteří chtějí vycestovat, ale sami nemohou, nemají finance ani možnosti ubytování. Volají lidé z lokálních míst, kde se dnes situace vyostřuje. V průběhu několika posledních týdnů dochází k lokálním eskalacím u Svitlodarsku, Luhanského, Marjinky, Krasnohorivky nebo Avdijivky. Myslím, že důvodem jsou zdejší elektrárny. V Marjinském okrese je Kurachivská teplárna, v Svitlodarsku Vuhlehirská teplárna.
Museli jste během roční činnosti vyvážet lidi pod palbou z Gradů?
De facto při každé cestě do válečné zóny hrozí, že se můžeme kdykoli dostat pod palbu. Evakuace bělem celého ledna, února a března probíhaly v podmínkách, kdy kilometr za námi mělo pozice ukrajinské dělostřelectvo, kilometr před námi zase „DLR“, obě střílela po sobě navzájem nad hlavami lidí.
Zažil jsem případ, kdy se evakuovalo z území „LLR“ přes Stanycju Luhanskou. Jedno auto našich dobrovolníků přivezlo lidi od Luhansku, naše auta přijela od Charkova. Přestupovalo se na neutrálním území. Na této evakuaci se podílelo pět mikrobusů. Měli jsme vysílačky a vojenský doprovod po ukrajinské straně, domlouvali jsme se rádiem a trefili „eleleráckou“ vlnu. Následně právě ve chvíli, kdy přestupovaly děti, dopadly na pozemek, kde jsme se nacházeli, střely z Gradů.
V Čornuchyne jsme byli jediná skupina, která před 7. únorem vyvážela lidi v podmínkách pouličních bojů. Jednu polovinu obce tehdy kontrolovala ukrajinská armáda, druhou kozáci z „LLR“, silnice uprostřed tvořila dělicí čáru. V domech vlevo bylo rozmístěno jedno dělostřelectvo, vpravo to druhé. Probíhaly přestřelky a pouliční boje, čistky ve městě každých půlhodiny. Právě v těchto podmínkách jsme přesouvali lidi. Autobusy v té době již projet nemohly, měli jsme však místní dobrovolníky a auta s místní registrací.
Za rok nebyl nikdo z lidí, které jsme převáželi, zraněn nebo usmrcen. Jedno auto prošpikovaly střepiny, kola se vyprázdnila, museli jsme tedy jet s prázdnými, abychom dostali lidi do Svitlodarsku, protože nebyla žádná možnost někde za probíhajícího boje kola vyměnit.
Byl zraněn někdo z dobrovolníků?
Ne.
Jak se vám daří vyvážet lidi z nekontrolovaných území? Dnes přece platí propustkový systém. Jedete přes Rusko?
Před několika dny jsme odvezli matku s pěti dětmi z válečné zóny, z osady Luhanske. Několik dní předtím vycestovala další rodina. De iure jde o území kontrolované Ukrajinou. De facto dvě třetiny vesnice kontrolují Ukrajinci, další třetinu „DLR“. Protože ovšem jde formálně o ukrajinské území, obyčejný hraniční bod, můžeme přijet z ukrajinské strany. Vše probíhá bez propustek.
Samozřejmě před každou cestou probíhají jednání jednak s místním obyvatelstvem, jednak s místními aktivisty, jednak s vojáky, jednak s organizacemi, které jsou ochotny tyto lidi přijmout, jednak s dobrovolníky, které je mají cestou nechat najíst. Jde o celou operaci, na níž se podílí tak pět až sedm dobrovolnických skupin.
Účelem celého řetězce je, abychom se dostali na území a zdrželi se tu co nejkratší dobu. Abychom zajistili bezpečnost jak pro dobrovolníky, tak pro vozidla. Abychom dočasně ubytovali lidi v Charkově a následně pro ně koupili lístek, vypravili je do jiné oblasti a ujistili se, že zde budou přijati.
Co se týče nekontrolovaného území, bývá to různé. Po 20. lednu, kdy byl zaveden propustkový systém, z nekontrolovaného území s námi vycestovalo na 400 lidí. Cca 90 % z nich jsme vyvezli bez propustek na základě jednacího procesu s SBU a skupinou pro vojensko-civilní spolupráci při Ozbrojených silách Ukrajiny, a to za pomoci dobrovolníků na obou stranách.
Před měsícem po spuštění webu SBU jsme se pokusili vyřídit propustky na 6 dnů. Pro 4 rodiny byly hotovy za měsíc. Pro dvě rodiny propustky dosud nemáme. Podání žádosti trvalo něco kolem sedmi dnů, protože byl web SBU zamrzlý. Když si představíme, že dojde k eskalaci někde na druhé straně a lidé musí 30 až 40 dnů čekat na propustku, je to špatná praxe. Snažíme se proto lidi vyvážet jednáním v rámci zjednodušeného systému. V některých případech, kdy třeba dítě potřebuje akutní operaci nebo jde o ležící babičku, vyvážíme občas přes ruské území. Nebo proplácíme cestu a pak vyzvedneme v Charkově, někdy také přijedou a lidi odvezou spřátelení dobrovolníci.
Co se shání nejhůř: potraviny, léky, nebo hygienické potřeby?
Obtížně se shání vše, protože k dnešnímu dni žádná mezinárodní organizace neobstarává ani úhradu benzínu pro odsuny, ani potraviny, ani hygienické potřeby. Vůbec nic. Všechno nakupujeme my z peněz, které posílají lidé z Facebooku.
Celá vaše humanitární iniciativa tedy funguje z darů?
Právě tento měsíc jsme získali náš první minigrant od nadace Obrození na platy několika lidí z naší charkovské kanceláře. Jde o lidi z projektu Domov. Objíždějí vesnice a prohlížejí domy, kde lze ubytovat přesídlence. Opět nejde o financování nějakých přímých potřeb. V podstatě jakýkoli dárce, stejně jako stát, z nějakého důvodu odmítá přispívat na nákup pomoci, na úhradu benzínu pro evakuaci atd. Déle než rok jsme existovali díky darům od obyčejných lidí, stát nám dodnes nepřispěl ani korunu.
Ačkoli když se stěhovalo Čornuchyne a lidé kontaktovali horkou linku Kabinetu ministrů a Ministerstva pro mimořádné situace s žádostmi o odvoz, dávali jim tu mé soukromé číslo a řekli, že za evakuaci je odpovědný Jevhen. Dostával jsem tři sta až čtyři sta telefonátů denně. S tím, že stát nám nijak nepomáhal.
Nemáme žádná služební vozidla, pracujeme pouze se soukromými vozidly dobrovolníků. Jsou to mikrobusy nebo osobní auta lidí, kteří za námi přišli a řekli, že chtějí pomáhat. Jedno takové auto letos najelo už 50 tisíc kilometrů. Jeden z našich evakuačních autobusků neustále potřebuje opravy. Stejně tak cca 150 tun humanitární pomoci dopravené do zóny konfliktu jsme zakoupili a odvezli za naše soukromé prostředky a za příspěvky lidí.
Kolik lidí působí v rámci vaší humanitární mise?
Nemáme žádnou větší skupinu lidí, kteří by seděli pořád v kancelářích, počty jsou tedy velmi relativní. Pokud jde o Charkov, za rok se našich projektů zúčastnilo asi sto lidí. Máme deset stálých řidičů, pro každou cestu používáme tři auta. Charkovská kancelář má tři stálé zaměstnance, jedná se o naši horkou linku. Vyhodnocují žádosti a vyhledávají varianty ubytování.
Asi 70 lidí jsou dobrovolníci na volné noze. Mohou třeba přijít, aby pomohli s tříděním potravin do potravinových balíčků. Když potřebujeme výjezdovou skupinu, vyjednávače nebo psychology na konfliktním území, bereme je s sebou také.
Právě přibyly další humanitární střediska na severu Doněcké oblasti, který kontroluje Ukrajina. Jde o Slovjansk, Bilozerske, Rodynske, Svitlodarsk, Luhanske, Dzeržynsk, Marjinský okres, Halycyne. Celkem je jich devět. V těchto sídlech, mj. ve válečné zóně, máme malé dobrovolnické skupiny, kterým předáváme humanitární pomoc, ony zase shromažďují informace o lidech, kteří chtějí území opustit. Každá skupina čítá 3 až 7 osob. Většinou jde buď o dobrovolníky z řad přesídlenců, nebo ve válečné zóně o místní obyvatele.
Jak často se přesídlenci stávají dobrovolníky?
Na postkonfliktních územích často. Nejde vždy o přesídlence, ale o lidi, kteří zažili konflikt. V již zmíněném Slovjansku se dnes poskytuje pomoc přesídlencům přicházejícím z jiných regionů. V charkovské kanceláři až polovinu týmu, který zde v posledním roce působil, tvoří přesídlenci. Většina z nich jsou lidé ze středních vrstev. Snažili jsme se před časem oslovit přesídlence s drahými zahraničními vozy, ti však nevnímají problémy lidí, kteří zůstali. Byly tu i případy, kdy odmítali pomoct.
* Zkontrolováno redaktorem.
Originál publikován dne 25. srpna 2015
Překlad: Svatoslav Ščyhol
Aktuální hlášení skupiny INFORM NAPALM