V posledních několika dnech zažívá Ukrajina požáry u svých východních hranic, zejména v Luhanské oblasti. Oheň už má na svědomí desítky lidských životů a velké množství zničených obydlí. Požár zasáhl plochu přes 10.000 hektarů.

Existují přímé důkazy, že tyto požáry byly úmyslně založeny ruskými agresory nebo jejich žoldáky. Jde o dobře zorganizovanou válečnou operaci. Požáry začaly v tzv. šedém pásmu, zachvátily ukrajinské pozice a blízké zázemí Spojených sil.

Historie zná mnoho příkladů, kdy se oheň používal jako zbraň proti nepřátelům. Oheň totiž není jen živel, který ničí hmotné objekty, má také velký význam jako nástroj pro psychologický nátlak, jako něco, co vzbuzuje strach a paniku v nepřátelských řadách.

Zkrotit, udržet a založit oheň se naučili již naši velmi vzdálení předkové z biologického rodu Homo, možná dokonce předtím, než vznikl dnešní typ člověka Homo sapiens. Dost záhy se pak prehistoričtí lidé naučili používat oheň také při honu na divoká zvířata nebo střetech s konkurenčním kmenem. Archeologové mají důkazy, že naši prapředci úmyslně zapalovali a bojovali klacky zapálenými na „bitevním“ konci.

Ohnivé zbraně byly vylepšeny v rámci rozvoje starověkých civilizací. Číňané vyvinuli zařízení na vrhání hrnců s hořící směsí již v 5.–4. stol. před Kristem, za vlády dynastie Čchin. V dobách mongolského vpádu v 1230.–1270. letech Číňané již vynalezli střelný prach a používali ho k odpalování raket a granátů, které detonací po dopadu způsobovaly velmi intenzivní požáry. Mongolové tato zařízení přejali a používali při dobývání pevností ve Východní a Střední Evropě a v zemích muslimského Orientu. Mongolové používali oheň také jako prostředek k teroru proti těm, kdo jim vzdoroval. Podle jejich zvyklostí, když jim některé město odmítlo otevřít své brány, po dobytí útokem bylo zcela vypáleno.

Pověstný tzv. řecký oheň se stal působivým vojenským prostředkem v Byzanci. Podle tradice ho vynalezl Syřan jménem Kallinikos, který kolem roku 672 přijal občanství Východní říše Římské. Kallinikos nejenže vyvinul recept na zápalnou směs (obsahující surovou ropu, síru, vápno a nějaké další ingredience), ale také vymyslel zařízení, jemuž říkal „sifon“, které představovalo kovovou nádobu, k níž se připojovaly měchy (podobné těm,  které používali kováři v dílnách). Rozdmýcháváním vzduchu vznikal silný proud směsi, která se ve vzduchu samovznítila a dosáhla vzdálenosti 50 až 100 metrů. Uhasit požár způsobený řeckým ohněm bylo velmi těžké. Byzantinci úspěšně používali řecký oheň na moři k likvidaci nepřátelské flotily.

Ve středověku a pak zejména od 17.–18. století se mezi válečné postupy zařadila taktika tzv. vypálené země. V červnu 1687 krymští Tataři takto podpálili step severně od Perekopu, což vedlo ke vzniku cca 200 km širokého mrtvého pásma. Účelem tohoto zapálení bylo znemožnit dobytí Krymského chanátu vojsku vedenému moskevským vojevůdcem V. Golicynem, do nějž patřilo také na 50.000 ukrajinských kozáků hejtmana Samojlovyče. Taktika Krymanů jim vynesla vítězství a moskevsko-kozáckému vojsku porážku. Po týdenním přechodu přes mrtvou step bez čerstvé vody a krmiva pod spalujícím sluncem byli lidé a koně strašně unaveni. Koně začali padat a lidé stonat. Golicin nakonec zavelel k návratu domů. O dva roky později, v roce 1689, když byl hejtmanem ukrajinských kozáků již Ivan Mazepa, se situace opakovala: Tataři znovu zapálili step. Krymský chanát vydržel ještě téměř celé století, až do roku 1783.

Krátce před První světovou válkou zařadily armády evropských zemí a USA do výzbroje nové zařízení pro likvidaci nepřítele ohněm, a sice plamenomet. První plamenomety byly dost primitivní a konstrukcí připomínaly zařízení na tzv. řecký oheň: zápalná směs se vystřikovala za pomoci stlačeného vzduchu. Podobně jako byzantské „sifony“ dostřelily na vzdálenost až 200 metrů, již po 50 metrech se však proud ohně tenčil, protože směs shořela ve vzduchu, takže cíle dosáhl oheň už mnohem slabší. Nicméně i tyto první plamenomety byly silnou psychologickou zbraní. Existují svědectví, že v době tzv. zákopové války v letech 1915 až 1918 vojáci vyskakovali ze zákopů a bezhlavě utíkali, když zahlédli nepřátelské vojáky s plamenomety na zádech. V 1930.–1950. letech doznaly plamenomety výrazného zlepšení: vznikly trhavé a reaktivní typy těchto strojů.

Taktika vypálené země a zápalné bomby se ve velkém využívaly za Druhé světové války. Téměř hned po invazi hitlerovské armády a jejích spojenců na území SSSR v červnu 1941 spustil Státní obranný výbor SSSR operaci „spálená zem“, která měla vytvořit pro okupanty nesnesitelné podmínky. Součástí této operace bylo zapalování a vyvolávání explozí na průmyslových výrobních objektech. Ke zničení ohněm byla určena pole s obilninami, sila s obilím nebo dokonce obytné domy. To poslední často představovalo rozsudek smrti pro venkovany, zejména s ohledem na velmi chladnou zimu 1941. Jak dnes víme, 18letá Zoja Kosmoděmjanskaja dostala právě tento úkol: zapalovat domy obyvatel vesnice Petriščevo, kde se ubytovala menší posádka německé armády. Němci jí oběsili s cedulí na krku „Brandstifter von Wohngebäuden“, tedy „podpalovač obytných domů“. I přes veškerou nenávist vůči německým dobyvatelům bylo vesničanům z Petriščeva jen sotva líto této mladé dívky, téměř dítěte, která se stala obětí výjimečně kruté politiky kremelských pohlavárů. Na jaře 1945 pak Hitler vydal rozkaz k uplatnění stejné taktiky spálené země na území Třetí říše, jemuž hrozilo obsazení sovětskou nebo spojeneckou armádou.

Obzvlášť kruté bylo používání vysoce výkonných zápalných bomb při leteckém útoku spojenců na německé Drážďany ve dnech 13.–15. února 1945. Tento útok provedla letka z 1.249 těžkých britských a amerických bombardérů. (Po dost dlouhých a ostrých hádkách o vhodnosti se tohoto bombardování zúčastnilo také několik polských týmů.) Na město bylo shozeno na dva tisíce tun tříštivých a cca 500 tun zápalných bomb. Výbuchy tříštivých bomb společně s ohněm od zápalných bomb způsobily strašlivý požár. Zemřely desetitisíce lidí, převážně civilistů (žádnou velkou posádku Drážďany neměly). Většina obětí podlehla právě požáru (uhořela nebo se udusila kouřem a nedostatkem kyslíku). Tragickou shodou okolností zemřelo také cca 5.000 amerických zajatců. Popisuje to proslulý román Kurta Vonneguta Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí. Diskuze o tom, kolik drážďanských obyvatel zemřelo a zda měl celý tento nálet nějaký smysl, neutuchají dodnes.

V roce 1942 vyvinula tajná laboratoř v kampusu Harvardské univerzity v USA recept na směs s názvem napalm (zkratka podle dvou ingrediencí směsi, kyseliny naftenové a palmitové, které se přidávaly do benzínu a způsobovaly jeho zgelovatění). Napalm má teplotu hoření až 1.200 °C. Má vlastnost přilepit se na lidskou kůži, kde hoří dlouho a způsobuje vážné, často smrtelné popáleniny. Napalm také prosakuje pod zem, kde likviduje bunkry a další podzemní stavby i s osádkou. Při hoření napalmu se uvolňuje velké množství kysličníku uhličitého, který může zabít i ty, co žádné popáleniny neutrpěli. Vzduch zahřátý hořícím napalmem se pohybuje odstředivě a dosahuje rychlosti až 110 kilometrů za hodinu, což zakládá nové požáry. Americké letectvo široce využívalo napalm při bombardování japonských měst. Napalm získal nechvalnou proslulost také ve válce USA proti Severní Koreji v letech 1950–1953 nebo proti Vietnamu a Kambodži v letech 1963–1973. Bombardování napalmem také pravidelně praktikovaly obě strany íránsko-irácké války v 1980. letech, za občanské války v Angole a v řadě dalších afrických zemí. Obrovské zásoby napalmu jsou nyní uskladněny v USA, Rusku, Číně, Severní Koreji a Íránu. V lednu 2009 podepsaly USA mezinárodní dohodu, jejíž signatáři se zavazují zdržet používání napalmu při vojenských operacích.

Jak můžeme vidět, dnes vražedné vlastnosti ohně používá Rusko ve své nezákonné, nevyhlášené a hanebné válce proti Ukrajině. Přehazování viny na požárech, které dnes sužují okolí východních hranic Ukrajiny, na sucho, cigaretové nedopalky, nechtěně poškozené elektrické vedení apod. je samozřejmě jen odvrácením pozornosti. Snahy o podobné házení odpovědnosti je třeba ihned a rázně utnout. A také je z pohledu základní informační hygieny a lidské etiky velmi nesprávné spoléhat na nesmysly, které šíří ruská média (přímý nepřítel Ukrajiny) a západní média (jeden z hlavních ruských uplácených kolaborantů).

Proto „buďme bdělí“, jak nás vyzývá kněz nebo diákon při liturgii sv. Jana Zlatoústého. Chvála patří těm, kdo právě v tuto chvíli bojuje proti požárům a klade odpor Rusku i se všemi jeho žoldáky. A samozřejmě také sláva Ukrajině.

George V. Pinchuk speciálně pro webové stránky InformNapalm

Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno! (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Facebooková stránka komunity InformNapalm v češtině: InformNapalm Česko.

Překlad: Svatoslav Ščyhol