Dnes si popovídáme o cílech Vladimira Putina v jeho válce proti Ukrajině a o celkové motivaci jeho aktivit. Po tomto tématu jsem sáhl proto, že doslova včera sám ruský prezident potvrdil mou starou teorii ohledně jeho motivace. A má za to, že právě tato skutečnost nám dává jisté pochopení, co bychom měli vlastně od Vladimira Putina očekávat jak v nejbližší budoucnosti, tak ve střednědobém výhledu.

Tato má teorie tedy zní tak, že základ veškerých aktivit ruského prezidenta na mezinárodní aréně tvoří dva hlavní motivy. Prvním z nich je touha po odvetě za rozpad Sovětského svazu, tím druhým je pomsta Západu. Putin byl z rozpadu Sovětského svazu šíleně frustrován, tuto událost skutečně považuje za hlavní geopolitickou katastrofu 20. století, o čemž mnohokrát mluvil. Nemyslí jako žádný vtip ani nadsázku, když mluví o tom, že rozpad Sovětského svazu byl horší než Druhá světová válka nebo třeba Holocaust. Jak to vnímá on: před jeho očima se odehrál rozpad obrovské říše, která mu připadala věčná, i sloužit této říši bylo v podstatě jediným smyslem existence drobného čekisty, jímž v té době Putin byl. Jednalo se o jediný předmět jeho hrdosti, kdy se vnímal jako součást této říše, její tak rychlá a lavinová zkáza na něm tedy zanechala nesmazatelný dojem. Pro 40letého důstojníka KGB, jehož největší touhou mohla tehdy být leda zahraniční mise v NDR, se rozpadem SSSR zhroutil celý jeho svět, možná dokonce celý vesmír. Zažil strach z neznáma, z chudoby, z životní nejistoty, otevřel se mu zcela nový život, v němž si připadal zbytečný, v tomto novém životě 90. let totiž nikdo nepotřeboval důstojníka KGB vysedávajícího na kancelářské židli v NDR. Připadal si zcela neužitečný a ztracený, snad dokonce ponížený. 90. léta zanechala v jeho srdci skutečně zásadní jizvu, uplynulo sice již 30 let, na 90. léta však stále vzpomíná jako na zdroj všeho hrozného, nepříjemného, odporného atd., „devadesátky“ z jeho pohledu můžou za vše. V 90. letech totiž došlo k rozkvětu hodnot, které jsou pro drobného kágébáka naprosto cizí, jako jsou nejrůznější svobody apod., kdy Putinem nenáviděná Amerika zcela od základů měnila dokonce i kulturní prostor tehdejšího Ruska. Myslím, že právě tehdy si Putin našel útěchu v písních kapely Ljube, jako je ta o tatíčkovi kombatovi, nebo v Gazmanovovi, jak zpívá „Zvoní zvony, Moskvo“, a podobné pseudovlastenecké kráviny se mu tehdy začaly líbit.

A to ještě není všechno. Podle Putinova názoru, dokonce pevného přesvědčení, které přednesl mnohokrát před různými obecenstvy, se Sovětský svaz nerozpadl sám o sobě, tedy se nezřítil pod tíhou vnitřních problémů a rozporů, zejména kvůli nerozumnému finančnímu a především hospodářskému systému, ale díky úkladům Západu, v první řadě díky všemožným úkladům a intrikám americkým. Hlavními viníky jsou podle něj Američané, i Putin má zcela jistě za to, že USA a Evropa můžou za tu hrůzu, tu hanbu, ten pocit vystrašené bezradnosti, který zažil při rozpadu Sovětského svazu on osobně.

Když se pak Putin stal ruským prezidentem, pojal dva zcela jasné, zřetelné a srozumitelné životní cíle. Prvním cílem je jakoby odmotat dějiny zpět a obnovit SSSR v co nejúplnějším rozsahu, ovšem bez chyb původního SSSR jako bylo plánové hospodářství – zde mu bylo jasné, že plánové hospodářství působilo Sovětskému svazu potíže. Putin by nejspíš chtěl dokonce obnovit nikoli Sovětský svaz, ale jakousi podobu Ruské říše, v níž by on sám měl postavení císaře. Nejdůležitějším úkolem v rámci tohoto cíle bylo navrátit do područí Moskvy co nejvíce odštěpených lidí a hlavně území. Druhým jeho cílem a úkolem bylo pomstít se zatracenému Západu za veškeré ponížení, které prožil začátkem 90. let, kdy taxikařil a provozoval další podivné činnosti. Teď chce, aby západní země, jejich politické špičky a jejich národy prožily to všechno, nebo dokonce ještě zdesetinásobené, co prožil on sám začátkem 1990. let, tedy onen pocit katastrofy, hrůzy, zmatku, kdy se celý známý svět, veškeré jeho základy hroutí, řítí do propasti, a člověk tomu nemůže nijak zabránit.

Předpokládám, že právě proto Putin dnes podporuje extrémní levici a extrémní pravici v Evropě a USA, pomáhá těm, kteří prosazovali Brexit, pomáhá Orbánovi v Maďarsku, Trumpovi ve Spojených státech. Chce, aby se Evropská unie rozpadla, aby se dnes přátelské země navzájem znepřátelily a začaly spolu válčit, aby v USA zavládl chaos, aby davy nespokojených lidí braly útokem Kapitol (což se vlastně již stalo), aby nebylo jasné, kdo vyhrál prezidentské volby. Tím nejlepším pro něj, tím ideálem, o němž sladce mluví všemožní ruští politologové a analytici v televizní bedně, je, aby v USA začala občanská válka. V této souvislosti Trumpa nepotřebuje proto, že by tento měl nějak zvlášť proruský program – Trump má program protrumpovský, Rusko ho nijak zvlášť nezajímá, záleží mu hlavně na tom, aby se měl dobře on sám (i když určitá pukrlata směrem k Rusku v Trumpově programu najdeme). Trump je pro Putina důležitý jako agent chaosu, jako člověk schopný vychýlit stávající americký systém z rovnováhy, nabourat instituty tohoto systému, zadřít jeho soukolí a nakonec ho vykolejit. Jednoduše řečeno, Putin by nechtěl, aby Amerika celou svou moc nasadila ve prospěch Ruska, stala se ruským přisluhovačem – to je mu k ničemu. Chce, aby Amerika prostě explodovala zevnitř, aby zanikla, aby vykrvácela, zažila chaos, rozpad a národní ponížení – právě po tom Vladimir Putin touží a má za to, že by Trump mohl být užitečným nástrojem k dosažení tohoto cíle. Evropě přeje v podstatě totéž, ale v menší míře, protože Německo se mu líbí a vůbec Evropany považuje jen za loutky Washingtonu.

Pro Rusko a bývalý postsovětský prostor má jiný plán: obnovit to, co bylo zbouráno v 1990. letech, protlačit mleté maso pomyslným mlýnkem zpět, ukázat světu a především sobě, že jeho vůle a jeho moc je silnější než vůle a moc Západu, že on dokáže odmotat zpět něco, co Západ už udělal a co pokládá za hotovou věc. Právě v této věci, a sice v odmotávání dějin zpět, přisuzuje Putin klíčovou roli právě Ukrajině. Zmocnit se Ukrajiny je pro něj tou nejzásadnější věcí, nejzákladnějším úkolem, bez nějž se nepodaří vůbec nic. Bez vyřešení této otázky na ničem ostatním prostě nezáleží. Především Ukrajina je tím hlavním, co má Vladimir Putin v hlavě, s čím usíná a s čím se probouzí.

Tuto myšlenku implantoval do nepříliš brilantního Putinova mozku dost chytrý člověk (i když za génia ho můžeme označit jen stěží), Zbigniew Brzezinski, někdejší poradce prezidenta USA Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost. V 90. letech, která zanechala na Putinově psychice tak bolestivou jizvu, se v Moskvě snad poprvé od tzv. perestrojky začaly objevovat nejrůznější imperialisté, eurasijci, šovinisté, geostratégové, kteří trpěli úporným majestátem. Putin se do těchto řad zapojil a přidal se mezi stoupence podobných idejí o ruském imperiálním majestátu apod. Tito lidé se sice lišili v nuancích, nicméně je spojovalo, že všichni povinně četli knihu od Zbigniewa Brzezinského Velká šachovnice, v níž autor popisuje tehdejší svět (polovina 1990. let) z hlediska geopolitiky. Brzezinski tu zejména napsal: „Bez Ukrajiny přestane Rusko být eurasijskou říší, může sice bez Ukrajiny o postavení říše ještě bojovat, bylo by však imperiálním státem asijským. Navrátí-li si Moskva kontrolu nad Ukrajinou i s jejím obyvatelstvem a velkými zdroji, jakož i s přístupem k Černému moři, tím Rusko znovu automaticky získá prostředky, které mu umožní změnit se zpět v silný imperiální stát, který by se rozkládal v Evropě a v Asii“. Pro lidi s jednodušším způsobem myšlení jako je sám Putin byl tento výrok skutečným objevem. Po přečtení tohoto díla Putin prostě shledal, že vidí veškerý smysl americké zahraniční politiky, geopolitiky a geostrategie jak ve vztahu k Rusku, tak celkově. Napadlo ho tedy: „Aha, tady Brzezinski píše, že Západ musí jakýmikoli způsoby připravit Rusko o jeho imperiální postavení (a oni zmínění imperialisté právě po imperiálním postavení touží), a to tak, že mu sebere Ukrajinu, kterou odřízne od Ruska a neumožní Ukrajině návrat do Ruska zpět“. V těchto dvou Brzezinského odstavcích tkví pro imperialisty veškerá podstata americké zahraniční politiky na eurasijské pevnině. Brzezinski pak mlátí Ukrajinou do bolavých míst ruských imperialistů, kdy píše: „Nezávislost Ukrajiny hodila rukavici ruským nárokům na božské předurčení být vlajkonošem celého panslovanského společenství“. Což v překladu z Brzezinského do imperiálního jazyka znamená, že bez Ukrajiny není Moskva žádným třetím Římem, ale pouhým přeludem, bajkou, pohádkou pro hlupáky a chudáky. Pro skutečného imperialistu je těžké si představit něco urážlivějšího a nepříjemnějšího. Imperialista vyrůstá s vědomím, že Moskva je třetí Řím, a když se mu řekne: „Žádný třetí Řím, toto vše je výmysl pro blbečky“, je to pro imperialistu samozřejmě něco jako nůž do zad. Brzezinski pak pokračuje: „Samostatnost Ukrajiny také připravila Rusko o jeho dominantní postavení na Černém moři, kdy Oděsa sloužila jako životně důležitý přístav pro obchod se středomořskými státy a vůbec s celým světem“. Oděsa je pro všechny zmíněné imperialisty také bolavým místem, sám Putin neustále vyslovuje mantru, že „Oděsa je ruské město“, naposledy to řekl při své tzv. křivé lince spojené s tiskovou konferencí doslova před několika dny. V soustavě hodnot ruského imperialisty patří Oděse možná dokonce významnější místo než Kyjevu, symbolizuje a zosobňuje totiž přístup k teplému moři, což je dlouholetá, ba i staletá touha celé ruské říšské politiky. Brzezinského výrok o Oděse je tedy prostě nožem do srdce ruského tzv. vaťáka. Další důležitou stránkou je, že Brzezinski upírá Rusku evropskost. Pro Putina a stejně smýšlející lidi je to samozřejmě velmi ponižující. Tvrdí sice, že Evropu v lásce nemají (sodomie, průvody gayů apod.), přesto se jim velmi nechce být Asiaty, těmi totiž opovrhují a považují je za něco podřadného. Chtějí být Evropany, ale Evropany jinými, tedy lepšími než Evropané samotní, a zároveň aby je Evropa brala jako někoho, kdo do ní patří. Pro Putina je vůbec kriticky důležité, aby ho veškeré světové elity braly jako sobě rovného. A když mu světové elity řekly: „Ne, tady u nás se u stolu v nose nedloubá a s nohama na stůl se také nesmí“, to Putina urazilo. On přece vždy a všude zdůrazňuje, že Rusko je součást Evropy. Zatímco Brzezinski píše: „Rusko nemůže být v Evropě bez Ukrajiny, která do Evropy rovněž patří. Ukrajina však může být v Evropě bez Ruska, které by do Evropy patřilo“. V podstatě tu Brzezinski říká, že existuje zcela funkční mechanismus, jak Rusko vykázat mimo Evropu, nechat ho venku, tedy vyhnat za dveře na mráz. Jak neuznávat ruské špičky za své, tedy za Evropany, zároveň však považovat za Evropany špičky ukrajinské a vůbec Ukrajince, kteří jsou v Moskvě přitom bráni jako cosi falešného, legračního a vůbec jakýsi historický omyl. Je to vlastně již téměř přímá urážka, kdy se Putinovi a jeho lidem ze západních metropolí říká: „Nejste Evropané, jste Asiati, nepatříte k nám, ale někam tamhle“. Pro obyvatele Kremlu je to nebetyčná urážka. To nejhroznější pro Kreml z toho, co říkal Brzezinski o Ukrajině, je však to, že se Ukrajina může stát nástrojem ke změně samotného Ruska, ba dokonce ke zničení toho Ruska, které Putin vytvořil a po němž Putin touží. Cituji: „Ukrajina je klíčový stát, protože je tu dotčena vlastní budoucí evoluce Ruska. Pokládám za velmi důležité, aby Ukrajina pokračovala v demokratickém postupu, ukazovala Evropě a Americe, že míří jak k hospodářskému, tak k politickému úspěchu. Kdyby takový úspěch prokázala, bude to mít velmi významný vliv na přeměnu Ruska“. Takové prohlášení znamená pro Putina a jemu podobné existence následující: úspěšná westernizovaná Ukrajina se stane pro zaostávající autoritářské Rusko nejdříve vzorem, později pak její samotná existence dříve či později povede ke zbourání imperiální autoritářské tradice v Moskvě. V podstatě se tím tedy myslí, že se na prostorách někdejšího Sovětského svazu těžištěm, středem vzniku nových významů, nových kulturních kódů a všeho možného stane již nikoli Moskva, ale Kyjev. S tím, že by Moskva pak přišla o svůj vliv jako hlavní slovanské nebo, řekněme, postsovětsko-slovanské gravitační centrum. Moskva se stane provincií a Kyjev metropolí – tohle v podstatě říká Brzezinski a dodává, že v tomto případě se staré imperiální Rusko prostě rozpadne, nebude schopno existovat. Úspěšná Ukrajina se tedy podle něj nevyhnutelně stane příčinou zániku Ruské federace v její dnešní autoritářské imperiální podobě. Imperiální Rusko a samostatná Ukrajina nemohou existovat současně, jedno z nich musí každopádně zahynout. Buď Ukrajina přijde o nezávislost, nebo Rusko přestane být imperiální. Takový stav věcí v podstatě nastiňuje Brzezinski.

A nyní se podívejme, jak vlastně o tomtéž mluvil v roce 2021 sám Vladimir Putin, který, pokud si vzpomenete, napsal v červenci 2021 článek o Ukrajincích a Rusech, kdy v podstatě prohlásil, že Ukrajina a Rusko je jediná země a jediný národ, a pohrozil Ukrajině válkou v případě, že tuto jím vyřčenou skutečnost přiznat odmítne. Citace z Putina: „Krok za krokem byla Ukrajina zatahována do nebezpečné geopolitické hry, jejímž cílem je udělat z Ukrajiny bariéru mezi Evropou a Ruskem, předmostí proti Rusku. Nevyhnutelně nadešel čas, kdy koncept „Ukrajina není Rusko“ již nestačil, nově bylo zapotřebí Anti-Ruska, s čímž se my nikdy nesmíříme“. Putin tedy pocítil, že Ukrajina úspěšná, západní, rychle se westernizující a nechtějící se vrátit do ruského objetí je smrtelným ohrožením pro jeho režim. Říká samozřejmě, že podobná Ukrajina je hrozbou pro Rusko, ve skutečnosti však chápeme, že Ukrajina nikdy neměla v úmyslu napadnout Rusko a také na ně nikdy nezaútočí, protože to vůbec k ničemu nepotřebuje – pro Putina, tedy pro jeho režim i se systémem pohledů a hodnot je taková Ukrajina smrtelnou hrozbou. Pak Putin ve svém článku přímo vyhrožuje, kdy píše: „Veškeré úskoky spojené s projektem Anti-Rusko jsou nám jasné. A my nikdy nedovolíme, aby naše (tedy z jeho pohledu – pozn. autora) historické území a blízké nám lidi, kteří zde žijí, někdo využíval proti Rusku. Těm pak, kdo by se o něco takového pokusil, bych chtěl říct, že takovým způsobem rozvrátí svou zemi“. Máme tu tedy přímou výhrůžku: buď se vrátíte do chlívku, nebo vás zničíme. Toto mimochodem Putin řekl víc než půlroku před velkou invazí z 24. února 2022. Patrně však již tehdy se na ni Putin začal připravovat, minimálně pro ni vytvářet jakýsi teoretický základ.

24. února pak, tedy v den jeho obecně známého vyhlášení tzv. Speciální vojenské operace, jak tomu říká, Putin řekl: „Problémem je, že na sousedícím s námi území – poznamenám, že na našem historickém území (toto permanentní opakování „naše“ je pro něj zjevně důležité – pozn. autora) – vzniká Anti-Rusko, které je vůči nám nepřátelské, pro naši zemi je to v konečném důsledku otázka života a smrti, otázka naší historické budoucnosti jako národa. Není to žádná nadsázka, tak to skutečně je. Je to reálné ohrožení nejen našich zájmů, ale samotné existence našeho státu, jeho svrchovanosti“. Když Putin říká něco o svrchovanosti, myslí tím vždy svou moc: „Já jsem Putin, je to moje moc, jde tedy o hrozbu pro existenci mé moci“, výrazem „svrchovanost“ tedy jinotajně zakrývá něco, čím rozumí svou moc.

Seznámili jsme se tedy s Putinovým stanoviskem. Mně na rovinu již bylo dlouho jasné, že tyto své „geniální“ myšlenky, tedy o geopolitice a o všem ostatním, získává Putin z obráceně (nebo snad vzhůru nohama?) přečtené Brzezinského knihy a z jeho projevů. Právě od Zbigniewa tedy v této jeho knize, jak si patrně sám myslí, objevil pravdu a pochopil „co chce Západ“ a co je třeba udělat k maximálnímu poškození Západu, aby měl naplno zkažený život. Protože Putina pohání onen resentiment, touha po odplatě, chce se Západu pomstít, je pro něj výjimečně důležité chápat, o co Západ usiluje a co chce, Putin tedy myslí, že to z Brzezinského knihy pochopil. Jsem už dlouho přesvědčen, že právě tato kniha Velká šachovnice, která byla mimochodem napsaná v „těžkých devadesátkách“ (vznikla v polovině 1990. let) a přečtena opačně, tedy obráceně nebo vzhůru nohama, je smyslem politického života Vladimira Putina. Tato kniha ho natolik ohromila, že doslova vše, o čem se v této knize píše, chce Putin udělat naopak. Přesvědčení, že právě Brzezinského se Putin snaží ve všech svých aktivitách zrcadlit, jsem měl už dlouho, potvrzení této teorie však chybělo až do včerejška, kdy Putin sám oznámil, že tak tomu skutečně je. Zeptali se ho – byl snad na začátku svého prezidentství opravdu naivním politikem, načež Putin odpověděl, že ano, byl naivní, věřil Západu, zatímco Západ naopak vždy toužil jen po tom jediném – k tomu, po čem toužil Západ, raději poslechněme samotného Putina: „Reálie jsou takové – později jsem se o tom naprosto stoprocentně přesvědčil – že po rozpadu Sovětského svazu se mělo za to, že je třeba jen něco málo vydržet, brzy dorozboříme i Rusko. Takové přece jen podle evropských měřítek dost velké země, s největší rozlohou na světě a s dost velkou populací v porovnání s ostatními evropskými zeměmi, přece jen není potřeba. Bylo by lepší, jak navrhoval známý politický činitel v USA Brzezinski, ji rozdělit na pět částí, tyto části odděleně podřídit sobě a využít jejich zdrojů, nicméně s ohledem na to, že všechno zvlášť nebude mít samostatnou váhu, vlastní hlas a nebude mít možnost hájit své národní zájmy tak, jak to činí jediný ruský stát“.

Zde Putin samozřejmě lže, Brzezinski nic takového nikdy neříkal – totéž platí o milionu dalších věcí, jakýchsi pekelných citátů o Rusku, které jsou mu připisovány. Důležité na tom však je: při popisu toho nejhrůzostrašnějšího pro sebe, tzn. pro samotného Putina, toho nejděsivějšího, nejkatastrofálnějšího, co by se jen mohlo stát, si vybavil právě Brzezinského jméno a právě jemu, tedy Brzezinskému, přisoudil autorství tohoto nápadu. Myslím, že toto vše není náhoda, že tato kniha a následné projevy někdejšího amerického poradce pro národní bezpečnost zapůsobily na Putina tím nejvážnějším dojmem v jeho životě.

Kdyby to však někoho zajímalo, Brzezinski věštil Rusku něco zcela jiného. O rozdělení Ruska na několik států neříkal nic, nýbrž psal takto (mimochodem opět s vazbou na Ukrajinu): „Ukrajina musí skutečně prokázat, že se chce stát součástí evropského světa (myslím, že k dnešnímu dni to již prokázané je – pozn. autora). Když toho dosáhne, bude mít Rusko jedinou perspektivu: že se s touto realitou smíří a stane se samo součástí Evropy. Pokud to Rusko neudělá, stane se ožebračeným satelitem Číny“. Právě toto, a to doslovně, se odehrává dnes – ona budoucnost, kterou popsal pro Ukrajinu a Rusko Zbigniew Brzezinski. Myslím, že to byla velmi správná předpověď, i málokdy se podobné předpovědi naplní natolik doslovně.

Přestože Brzezinski zemřel již před šesti léty, Putina stále nenechá na pokoji, Putin ho považuje za nejchytřejšího, ale zároveň za nejstrašnějšího a nejnebezpečnějšího ze svých nepřátel. Víte, jaká byla Brzezinského snad nejdůležitější myšlenka ohledně Evropy? Byl pro všeobecnou integraci s úmyslem vytvořit pokud možno jednotnou Evropu, zároveň však říkal, že časem na evropském kontinentu určitě vznikne tzv. bezpečnostní jádro, tedy jakási hospodářská, politická, kulturní a vojenská páteř jednotné Evropy, na niž budou napojeny všechny ostatní země a která bude určovat a kontrolovat vývoj evropského kontinentu. Říkal, že v budoucnu by tuto páteř měly tvořit Francie, Německo, Polsko a Ukrajina. Tedy že tyto čtyři státy jsou čtyři hlavní evropské země, které výhledově budou jistě rozhodovat o její budoucnosti a budou vzájemně propojeny – dokonce když se podíváme na mapu, tvoří tyto země jakousi duhu. Na mapě je dobře vidět, že jsou skutečně jakýmsi středem, centrem Evropy, i právě zde budou patrně vybudovány klíčové komunikace s tím, že politické významy a idey budou kolovat sem a tam, takto bude docházet k pohybu lidí, kapitálů a zboží ze západu na východ, i právě takto bude vytvořena nervová soustava, tedy páteř Evropy. Tento Brzezinského plán stejně jako všechny ostatní jeho plány chce Vladimir Putin samozřejmě zmařit. Kriticky důležité pro něj je, aby nic podobného nikdy realizováno nebylo. To nejdůležitější v rámci tohoto plánu je samozřejmě nedovolit nezávislost Ukrajiny – Putin totiž Brzezinskému skutečně věří, že se samostatná Ukrajina prakticky rovná smrti imperiálního Ruska. Proto zde chci říct podle mě důležitou věc: Putinovým úkolem není dosáhnout prorusky smýšlející Ukrajiny, která by plnila veškerá jeho přání, ani nějaká na Rusku závislá Ukrajina by ho také neuspokojila – jeho jediným úkolem, stěžejním úkolem celého jeho prezidentství již od časných 2000. let až do dnešního dne je nastolení totální kontroly nad Ukrajinou, plná likvidace ukrajinské státnosti a nezávislosti. V Putinově světě, tedy v jeho ideální představě, jak má Evropa vypadat, není místo pro vůbec žádnou Ukrajinu. Dokonce když říká, že nechce okupovat Lvovskou, Ternopilskou a Ivanofrankivskou oblast (v tom patrně mluví pravdu), nemyslí tím, že se mají stát Ukrajinou – ne, chce, aby tyto oblasti pohltilo Polsko a Zakarpatí Maďarsko. Nechce, aby Ukrajina zůstala aspoň v nějaké podobě, ani jako malý kousíček – ani to se mu nehodí, chce, aby území obsadilo Polsko, a přečteme-li si opilecké výlevy od Medvěděva na toto téma, snad po každém druhém slově se tu opakuje, že Polsko musí obsadit třeba Lvov. Je to pro něj klíčová věc: vůbec nic, ani malý kousíček samostatné Ukrajiny podle Putina zůstat nesmí.

Co je ještě důležité: u Brzezinského vyzdvihuje tu myšlenku, že samotná existence byť malého kousíčku Ukrajiny je jistá smrt pro imperiální Rusko a pro samotného Putina, který se dnes s Ruskem plně ztotožňuje. Připomeňme si větu: „Dokud je Putin, je Rusko, není Putin – není Rusko“, právě to utkvělo Putinovi v hlavě. Proto řeči ve smyslu, že je dnes možné nechat Putinovi nějaký kousek Azovského pobřeží nebo třeba Donbas, ať už celý nebo jen část, a na oplátku získat mír – tyto řeči v zásadě postrádají smysl, nemají pod sebou žádný základ. To prostě není možné, protože se to nemůže stát. Jakmile Putin získá nějaký kousek Ukrajiny, řekne pouze: „Aha, to je super! Teď vojensky dobýt zbytek Ukrajiny bude ještě snazší než předtím. Nyní ji půjde jednodušeji zničit, protože kousek Ukrajiny mi již padl do rukou. Musí se zvýšit snahy, cíl už je blízko, takže tlačit, tlačit a tlačit“. V důsledku této skutečnosti lze dosáhnout míru mezi Ukrajinou a Ruskou federací jen v jediném případě: když zmizí sám Vladimir Putin. Dokud žije a dokud je u moci, tato válka bohužel nepřestane. Ba více: kdyby se Putinovi náhodou podařilo svůj plán naplnit, tedy dobýt a obsadit Ukrajinu, zcela jistě jen u toho nezůstane, protože jde jen o polovinu jeho úkolu. Druhá polovina je pomstít se Západu, docílit pádu Západu, jeho zhroucení. Proto na zničení a především ponížení Západu, tedy druhou část onoho plánu, dojde hned. V tomto směru už mimochodem má poměrně významné úspěchy: Geert Wilders, předák ultrapravicové strany, nedávno vyhrál volby v Nizozemsku, Maďarsku vládne v podstatě Putinův přisluhovač Orbán, další Putinův vlezdoprdelka Fico stanul nyní v čele Slovenska, strana Švédští demokraté, rovněž ultrapravicová, má první příčku ve Švédsku. A samozřejmě nesmíme opomenout Trumpa, který v listopadu příštího roku může s velkou pravděpodobností získat většinu hlasů v prezidentských volbách. Je třeba říct, že všichni tito lidé mají dost významný rozdíl oproti ostatním evropským a americkým politikům: nechtějí prostě změnit politiku svých států, třeba zvýšit daně nebo uzavřít dveře migrantům (to by ještě šlo), ale chtějí zcela zničit velké množství institutů, chtějí třeba zbourat Evropskou unii. Trump přímo říká, že chce zbořit stávající americký systém brzd a protiváh, něco, čemu říká „drain the swamp“, tedy vysušit bažinu – myslí tedy, že ustálený politický systém v USA je bažina, kterou je potřeba zlikvidovat a vyčistit, protože mu tato bažina brání jednat tak, jak by jednat chtěl. Zcela doslovně již několikrát řekl, že hned v první den svého prezidentství, pokud vyhraje, se určitě stane diktátorem a schválí jakési diktátorské zákony. A když se ho zeptali, zda je to vtip, říká: ne, to není vtip, myslím to vážně.

Přihlédneme-li k tomu všemu, pak je poskytnutí všestranné hospodářské a vojenské pomoci Ukrajině dnes přímým životním zájmem samotných zemí Západu. Budoucnost Západu závisí na budoucnosti Ukrajiny. I když to samy západní státy, jejich politické špičky a jejich národy někdy nechápou, jim samotným, jejich způsobu života, jejich světu a jejich pocitu normálnosti hrozí smrtelné nebezpečí, protože se Putin před ničím nezastaví, aby zničil Západ a zabrání mu žít tak, jak žije. Stejně tak se Putin před ničím nezastaví, aby získal Ukrajinu. Všechny zdroje, které má Putin k dispozici, budou nejprve nasazeny na zničení Ukrajiny a pak na zničení Západu. Je to tak, že v tom vidí své předurčení, svůj cíl, dokonce podezírám, že v tom spatřuje svůj vůbec nejvyšší cíl, neboť se pokládá málem za posla z nebe. Západ proto musí nejen pomáhat Ukrajině, ale tuto podporu navyšovat, aby Ukrajina mohla putinovskou válečnou mašinérii rozbít. Protože jen v případě rozbití tohoto válečného soukolí, které je nástrojem násilí a donucování, bude Vladimir Putin poražen.

Mimochodem v tomto ohledu máme také dobré zprávy, třeba Američané začali tento týden konečně vážně mluvit o tom, že údajně našli způsob, jak zkonfiskovat zmražená ruská aktiva na Západě a vložit tato aktiva do financování vojenských potřeb Ukrajiny, v podstatě na vrub samotné Ruské federace, aniž by museli sáhnout do kapes amerických daňových poplatníků. To by byla samozřejmě prostě dokonalá varianta, dobrá pro všechny a ve všech ohledech.

Autor: Ivan Jakovina
zdroj: YouTube, 18. 12. 2023
překlad: Svatoslav Ščyhol