Exkandidátka na běloruský prezidentský úřad Svjatlana Cichanouskaja má za to, že se Kreml z ukrajinských chyb poučil a že proti Bělorusku nebude postupovat tak, jak postupoval proti Ukrajině. Navíc s ohledem na skutečnost, že „Bělorusové mají vůči občanům Ruské federace postoj absolutně přátelský“.

Hlavní problém Svjatlany Cichanouské a mnoha dalších běloruských opozičníků spočívá v tom, že nechápou Putinovu logiku. To jen z pohledu Cichanouské Putin v době ukrajinského Majdanu a po něm postupoval chybně: poštval předtím spřátelený národ proti sobě, stal se vyvrhelem, z jehož vzácné návštěvy v některé ze zemí civilizovaného světa se stává velká událost.

Z Putinova pohledu však k žádné chybě nedošlo. Jen opět a znovu předvedl Rusům, jak děsivý dopad mají veškeré snahy o boj proti autoritářskému režimu, které vždy vyústí ve válku, krizi a územní ztráty. Potrestal ty, kdo se opovážil vztáhnout ruku na jeho chráněnce. Zastavil posun Ukrajiny západním směrem, vytvořil územní problémy, které bude stále těžší vyřešit, učinil z ukrajinské vlády rukojmí těchto problémů a dnes s jistotou pokračuje v destabilizaci této vlády, v destabilizaci samotné vzbouřené země. Tato destabilizace má zcela zjevný cíl: vrátit Ukrajince do společného chlívku a z jejich země, která „nikdy neexistovala“, udělat nejdříve kolonii, a pak možná i součást Ruské federace.

Ukrajinské mrzutosti a křivdy Putin neřeší, neboť je vnímá jako součást západní a nacionalistické propagandy. Proto i poté, co se ruské televize z ukrajinského mediálního prostoru vytratily, se důsledně snaží dostat tento prostor pod kontrolu prostřednictvím svých spojenců. Jde-li pak o vyhnání ze skupiny G8 a neustálé západní výhrady, ty jsou pro Putina přirozenou reakcí nepřátel na jeho úspěšné snahy ochránit ruskou sféru vlivu před západní rozpínavostí. Kdyby Rusko v G8 zůstalo, ale Ukrajina již byla v NATO nebo v Evropské unii, bylo by to mnohem horší. Právě to by znamenalo tu pravou porážku, kterou by dějiny ani Rusko Putinovi neodpustily. Zatím se to však vyvíjí přímo skvěle. Západní politici mohou říkat ta svá směšná prohlášení, Ukrajinci mohou Putina nenávidět, přesto nemají na výběr. Dříve či později to vzdají. On na tom pracuje.

Právě proto v situaci s Běloruskem postupuje Putin přesně podle ukrajinského scénáře. Lukašenka sice bytostně nesnáší, ale dává mu peníze. Stejně jako bytostně nesnášel Janukovyče a nedůvěřoval mu, ale peníze mu dal. Tyto peníze měly Janukovyčovi pomoci vypořádat se s protesty. S Lukašenkem je to úplně stejné. Co Putin určitě nehodlá připustit, je, aby v sousední zemi v důsledku protestů došlo ke střídání moci, aby nerozhodoval diktátor, ale lid, jakkoli odporný a nespolehlivý tento diktátor Putinovi připadá.

Právě proto ruský prezident vždy reaguje nervózně na každé zhroucení autoritářských režimů. Milošević, Mubárak, Kaddáfí, Janukovyč a nyní Lukašenko – v každém lidovém povstání vidí svůj osud. Udělat chybu by pro Putina znamenalo dovolit, aby povstání zvítězilo a život po povstání se zlepšil. Právě to vůbec nesmí dopustit, aby pro Rusy nevznikl precedent.

Proto by se účastníci běloruských protestů neměli konejšit iluzemi, že se Putin z něčeho poučil. Měli by se připravovat na dlouhou konfrontaci s Lukašenkem, v případě Lukašenkovy porážky pak na dlouhou a vytrvalou konfrontaci s Putinem, který proti nim nasadí všechny kapacity ruské politické, vojenské a hospodářské mašinérie. A ještě není jasné, která z těchto konfrontací bude pro Bělorusy víc vyčerpávající. Ukrajinská zkušenost ukazuje, že je mnohem snazší přemoci vlastního diktátora než rozběsněný Kreml.

Autor: Vitalij Portnykov
Zdroj: Grani.ru, 17. září 2020
Titulní foto: u-f.ru
Překlad: Svatoslav Ščyhol