Program jaderného zbrojení KLDR

Vypadá to, že hodní samaritáni nezůstali jen u toho, že naučili severokorejský lid odpalovat rakety, protože jakékoli rakety jsou k ničemu bez výkonných jaderných hlavic. A stejně jako s výrobou raket předvádí Severní Korea rychlý pokrok ve vývoji jaderných zbraní právě v posledních letech, přestože k technologiím civilního jádra KLDR získala přístup již v polovině minulého století.

Povíme si, jak to bylo. Ještě v 1950. letech na žádost severokorejského režimu o pomoc s vývojem jaderných zbraní SSSR a Čína odpověděly odmítavě. SSSR však přistoupil na to, že pomůže KLDR s programem civilní jaderné energetiky: v roce 1959 SSSR a KLDR uzavřely smlouvy o spolupráci ve sféře civilního využívání jaderné energie a o zahájení výstavby specializovaného vědeckovýzkumného střediska v Yongbyonu. První jaderný reaktor se tu objevil v roce 1965, stojí za zmínku, že k výrobě plutonia se nehodil. Později však Pchjongjang přece jen získal reaktor umožňující plutonium vyrábět: SSSR ho do KLDR dodal v roce 1986. S notnou dávkou pravděpodobnosti můžeme tvrdit, že právě na tomto reaktoru Severní Korea vygenerovala celou zásobu plutonia, kterou dnes disponuje.

V roce 1992 se MAAE rozhodla, že severokorejské jaderné objekty zkontroluje, KLDR však přístup k některým z nich odepřela. Vypukl skandál, kdy Severní Korea začala vyhrožovat vystoupením ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Byly snahy vrátit Severní Koreu vrátit k mírovým rozhovorům. Hned po vystoupení KLDR ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní začala šestistranná jednání za účasti KLDR, USA, ČLR, Ruska, Jižní Koreje a Japonska. Přesto KLDR stále nechtěla přistoupit na likvidaci jaderných objektů, i když musela uznat, že disponuje jadernými zbraněmi, koncem roku 2005 pak Severní Korea po vyhrocení napětí s USA jednání zastavila a vzdala se svého předchozího úmyslu zmrazit jaderný program výměnou za zrušení sankcí, hospodářskou pomoc a bezpečnostní záruky.

V roce 2003 KLDR přece jen opustila Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. V té době již měla nahromaděny slušné zásoby jaderného plutonia, Pchjongjang také stačil získat v Pákistánu technologie na obohacování uranu. Právě kvůli obohacování uranu a provádění výzkumu pro vývoj jaderných zbraní USA zařadily Severní Koreu na listinu odpadlických zemí a uvalily na ni sankce.

První jaderné testy v Severní Koreji proběhly 9. října 2006. Od té doby KLDR provedla dalších 5 testů jaderných zbraní. Všechny testy se konaly na polygonu Punggye-ri pod zemí, i KLDR dvakrát tvrdila, že testovala vodíkovou pumu.

Má KLDR jaderné rakety?

Zaručená odpověď na tuto otázku neexistuje. Mnoho odborníků má za to, že se KLDR na vývoj jaderné hlavice nezmohla, alespoň zatím.

K provedení raketového jaderného útoku je nejdříve zapotřebí disponovat hlavicí tak malou, aby se dala umístit uvnitř rakety. Navíc samotná raketa musí nejen zaručeně překonávat velké vzdálenosti, ale také přesně zasáhnout cíl. K dnešnímu dni severokorejské rakety jen stěží splňují všechna tři tato kritéria. Program se však rychle vyvíjí a nikdo nemůže zaručit, že Kim Čong Un ve velmi krátké době nezíská, co chce.

Zatímco odborníci stále pochybují, Pchjongjang už tvrdí, že KLDR malou vodíkovou hlavicí má. V září 2017 severokorejská zpravodajská agentura KCNA zveřejnila fotku, jak Kim Čong Un stojí u objektu popsaného jako „vodíková puma, která se dá nainstalovat do mezikontinentální balistické rakety“.

Kim Čong Un u “vodíkové pumy” [KCNA/Reuters]

Zároveň, jak uvádí The Washington Post, americká vojenská rozvědka a japonské ministerstvo obrany potvrdily informace, že se KLDR přece jen podařilo vyrobit miniaturní jadernou hlavici pro balistické rakety. Podle informací USA Severní Korea také stačila nahromadit 60 ks jaderných zbraní, nezávislí experti zase tvrdí, že KLDR má dost vysoce obohaceného uranu k výrobě 7 jaderných pum ročně.Navzdory vyvíjenému tlaku Severní Korea nevykazuje žádnou ochotu usednout k jednacímu stolu ohledně odzbrojení, riziko jaderného raketového útoku je tak stále reálnější.

Zastavit KLDR: mission impossible?

Severokorejský jaderný raketový program, neustálé výhružky, agresivní rétorika a vytrvalé odmítání konstruktivního dialogu ze strany KLDR dělá starosti nejen celé Východní Asii, ale i USA. Důvodem není jen skutečnost, že americké oddíly tvořily základ jednotek OSN při horké fázi korejské války v letech 1950 až 1953 a mají 28tisícový kontingent v Jižní Koreji. Důležité je, že právě USA iniciovaly zavedení hospodářských sankcí proti Severní Koreji a soustavně zvyšují tlak na totalitní komunistický režim, který se nechce vzdát jaderných zbraní.

Pchjongjangu se nelíbí, že přichází o stále další příležitosti, jak získat příjem, který by mohl investovat do vylepšování jaderných a konvenčních zbraní. Kvůli tomu permanentně vyhrožuje USA. Bravurní prohlášení střídají různé variace od důvěrně známých výhružek udělat z nepřátel „moře ohně a popel“ až k „naše armáda zaútočí raketami na Bílý dům a Pentagon“. Propaganda neustává v prosazování rétoriky dramatického konfliktu s Amerikou, která usiluje o „totální ovládnutí světa“.

USA však nejsou jediným objektem výhružek KLDR. Severní Korea pravidelně vydává prohlášení typu „zničme loutkovou armádu Jižní Koreje, která touží po válce!“ Sem tam to schytá i Japonsko. Tuto rétoriku dobře znají lidé pocházející ze Sovětského svazu a občané dnešního Ruska, které se v posledních letech také vrátilo k podobným výzvám.

Když KLDR není ochotna k deeskalaci, nevykazuje vůli usednout k jednacímu stolu, navyšuje svůj arzenál, buduje vojenskou infrastrukturu a neustále se uchyluje k výhružkám, jak ji lze zastavit a zda je to vůbec možné?

Veškerá politika pacifikace a denuklearizace Severní Koreje se v posledních letech v zásadě omezovala na dva typy metod: diplomatické a hospodářské. S vojenským řešením se nepočítalo, protože se mělo za to, že přináší příliš velká rizika. Dnes ovšem nastala chvíle, kdy je prostě nutné uvažovat o všech možnostech a věnovat zvláštní pozornost těm vojenským.

Hospodářské a diplomatické metody

Hned po prvním jaderném testu v roce 2006 byla otázka jaderného programu KLDR předložena k projednání Radě bezpečnosti OSN, která k dnešnímu dni schválila již 8 rezolucí uvalujících sankce na Severní Koreu. Tyto sankce nejdříve pouze zakazovaly vyvážet do KLDR jisté zboží pro vojenské účely a luxusní zboží. Dnes se již dostaly tak daleko, že:

• Severní Korea je prakticky odříznuta od světového finančního trhu;
• platí embargo na dovoz zbraní a technologií pro vojenský průmysl;
• KLDR nesmí prodávat zlato, vanadium, titan, prvky vzácných zemin, uhlí, železo, měď, nikl, zinek, stříbro, olovo, dary moře a textil do zahraničí;
• platí zákaz dovážet do KLDR zkapalněný a kondenzovaný zemní plyn;
• je výrazně omezen dovoz ropy a benzínu do KLDR;
• severokorejským občanům se již neudělují pracovní víza;
• platí zákaz zakládání společných obchodních korporací;
• všechny lodě, které se plaví z/do severokorejských přístavů, se podrobují povinným prohlídkám.

Jednotlivé další sankce byly také zavedeny ze strany Jižní Koreje, USA, Japonska, Číny, Austrálie a Evropské unie.

Navzdory trendu na zvýšení hospodářského tlaku ze strany světového společenství však existují země, které tento proces sabotují. Třeba nedávno byly ruské tankery usvědčeny, že v rozporu se sankcemi dovážely paliva do Severní Koreje, které překládaly na korejské lodě přímo v širém moři. Ruská vláda se od obvinění z porušování mezinárodních sankcí oficiálně distancuje. Jak však ukazuje praxe, když to Kreml potřebuje, FSB dokáže velmi účinně pracovat na odhalení narušitelů, ale když ne, Moskva se tváří, že má omezené možnosti a nic nezmůže – dokonce i v případech, kdy tisíce ozbrojených lidí na tancích „překonávají“ ruské hranice a rozlézají se po Evropě.

Sečteno a podtrženo, hospodářské sankce mohou být velmi účinné, ale jen v případě, že je budou striktně dodržovat všechny země.

Pokud jde o diplomatické snahy, je nutno zvlášť vyzdvihnout Šestistranná jednání v letech 2005 až 2009, která již byla zmíněna. Tato jednání však skončila nezdarem. Severní Korea pokračování v dialogu odmítla a všechny předchozí dosažené dohody zrušila, proto bude jen stěží možné tento formát oživit a dosáhnout nějakého výsledku.

Vojenské metody

V případě Severní Koreje přicházejí v úvahu různé vojenské možnosti, Výzkumná služba Kongresu (CRS) však rozlišuje sedm hlavních variant postupu, které jsme vzali jako základ, jen poněkud změnili kontext vzhledem k tomu, že nás zajímá nejen bezpečnost USA.

1. Podpora vojenského statusu quo

Volba této cesty by znamenala, že Jižní Korea společně s USA a dalšími spojenci nebude dělat žádné prudké pohyby, ale bude jen udržovat a v nutných případech zesilovat diplomatický a hospodářský tlak na Kimův režim. Mezi nedostatky této varianty patří riziko maření sankcí některými zeměmi a možnost změny z nejaderného statusu na jaderný u Jižní Koreje a Japonska, které by mohly kvůli permanentní hrozbě útoku ze strany KLDR spustit vlastní jaderné programy. Jaderné programy v Jižní Koreji a Japonsku by mohly odstartovat nové závody ve zbrojení minimálně ve Východní Asii, eventuálně pak i v celém světě.

2. Hloubková pacifikace

Tato varianta by znamenala navýšení pacifikačních sil v regionu. Docílit toho lze jak posílením a zvýšením bojeschopnosti jihokorejské armády, tak navýšením vojenské přítomnosti USA. Mezi variantami zmíníme také přesun systémů protiletecké obrany nebo jiného vojenského zařízení, navýšení vojenského kontingentu. Rozmístění amerických taktických jaderných zbraní na území Jižní Koreje by se také dalo považovat za opatření k pacifikaci KLDR. Vadou na tomto přístupu je, že by Pchjongjang mohl tato opatření vyložit jako přípravy na pozemní operaci proti Severní Koreji. Navíc by to mohlo vzbudit nevoli ze strany jiných zemí, např. Číny, a není vůbec zaručeno, že tyto kroky dokážou udržet Severní Koreu před další eskalací.

3. Blokování možností získání dopravních systémů Severní Koreou

Podstata tohoto přístupu spočívá v tom, abychom alespoň načas zapomněli na denuklearizaci KLDR a soustředili veškeré snahy na zamezení vývoje / zablokování jejího raketového programu. Bez raket nelze dopravit jaderné zbraně, navíc tato doprava vyžaduje splnění požadavků na délku doletu, přesnost a spolehlivost. Můžeme se jednoduše soustředit na to, abychom na jednu stranu neumožnili Pchjongjangu vylepšit své technologie výroby raket, na druhou stranu sestřelovali všechny rakety středního a dlouhého doletu odpalované z KLDR. Nebude-li KLDR mít možnost rakety testovat, nedokáže je vylepšit a dotáhnout do 100% kondice. Nedostatkem tohoto přístupu je, že záchytné systémy mohou selhat, a také by to Kim mohl vyhodnotit jako agresivní chování a překlopit válku do horké fáze.

4. Zničení raketových objektů a odpalovacích ploch

Tato varianta spočívá v destrukci startovních ploch, odpalovacích zařízení, šachet a celé infrastruktury raketového programu KLDR selektivními leteckými útoky a používáním okřídlených střel s plochou dráhou letu. Možné je také zapojení jihokorejských a amerických zvláštních jednotek k realizaci pozemních misí na zničení objektů raketového programu KLDR. Zjevným nedostatkem tohoto přístupu je velké riziko eskalace konfliktu ze strany Severní Koreje. Navíc je tu pravděpodobnost, že nebudou zničeny všechny objekty, protože jejich část není prozkoumána, a také KLDR má rakety, které lze odpálit z ponorky.

5. Zničení jaderných objektů KLDR

Tato varianta v mnohém připomíná tu předchozí, počítá však se zničením všech objektů zajišťujících podporu jaderného programu KLDR. Patří mezi ně jaderné reaktory, uranové doly, kapacity pro obohacování uranu a extrakci plutonia, vědeckovýzkumná jaderná střediska, testovací plochy, jaderné hlavice, systémy pro dopravu jaderných zbraní apod. Stejně tak se počítá s leteckými útoky, používáním okřídlených raket a případným zapojením zvláštních jednotek pro pozemní obsazení a zneškodnění jaderných kapacit. Hlavní překážkou realizace tohoto plánu je, že KLDR zřídila většinu svých jaderných objektů pod zemí, v obtížně přístupných opevněných prostorách. Severní Korea navíc polohu těchto objektů tají, i ačkoli většina z nich už byla prozkoumána, existuje riziko, že některé jaderné objekty operace nezasáhne a KLDR je hned použije k protiútoku.

Jak čtvrtá, tak pátá možnost by mohla způsobit těžké ztráty jak mezi vojáky, tak mezi civilisty.

6. Změna režimu v KLDR

Tato varianta by de facto znamenala rozpoutání totální války proti Severní Koreji, protože počítá nejen se zničením objektů pro raketové a jaderné účely, ale také velitelských stanovišť, skladů chemických a biologických zbraní, vojenských základen, dělostřeleckých zařízení, letišť, přístavů, komunikačních systémů, některých vojenskopolitických lídrů aj. V této situaci je nevyhnutelná rychlá eskalace konfliktu, kdy hrozí jeho rychlé rozšíření z Korejského poloostrova na celý region. Na jednu stranu by volba této varianty umožnila zažehnat hrozbu jaderné války ze strany Severní Koreje jednou provždy, na druhé straně samozřejmě hrozí velké ztráty v důsledku vojenské odvety KLDR. Navíc je tu riziko, že by válka trvala léta a s velkou pravděpodobností si vyžádala přítomnost vojenského kontingentu v regionu za účelem stabilizace situace.

7. Stažení armády USA

Někteří experti mají za to, že důvodem mimořádně agresivního chování KLDR je přítomnost amerického kontingentu na území Jižní Koreje, a navrhují tyto jednotky stáhnout výměnou za denuklearizaci Severní Koreje. Za prvé však neexistuje žádná záruka, že se KLDR svého jaderného programu skutečně vzdá, i kdyby na tyto podmínky formálně přistoupila, zatímco USA své jednotky stáhnou, za druhé by to mohlo u Pchjongjangu znovu vzbudit touhu dobýt Jižní Koreu.

Tento seznam samozřejmě není vyčerpávající, umožňuje však rámcově pochopit, jakou volbu má světové společenství před sebou ve snaze vyřešit problém s KLDR.

Skutečně KLDR chce válku?

Klíčovou otázku však je, zda Kim Čong Un opravdu touží po válce, nebo jen používá primitivní zastrašování, aby se mohl zařadit mezi jaderné mocnosti a vysmlouvat si nějakých pár bonusů. I tato možnost má právo na existenci, někteří experti totiž toto chování Pchjongjangu hodnotí jen jako dobře sehrané blufování.

Zdůvodňují to snadno:

• žádná ze severokorejských raket zatím při testech nepřekonala vzdálenost 3.700 km;
• neexistují hodnověrné důkazy, že by KLDR disponovala miniaturními jadernými hlavicemi;
• ani rakety středního doletu nevykazují požadovanou přesnost;
• Kim začal velmi intenzivně vyvíjet jaderný program teprve ve chvíli, kdy pocítil, že jeho režim může být zničen, celé jeho počínání je tedy jen snahou si zajistit nedotknutelnost;
• Kim není osoba nestabilní ani nevyzpytatelná, jeho prohlášení jsou tedy adresována převážně vnitrostátnímu obecenstvu, ve skutečnosti nikoho bombardovat nehodlá.

V tomto seznamu sebeklamů můžeme pokračovat. Slýchali jsme je už nejednou. Od Chamberlaina a Daladiera, když říkali něco podobného o Německu před začátkem Druhé světové války. Slyšeli jsme to i o Rusku a Putinovi po obsazení Gruzie v roce 2008. Stejné fráze se ozývaly i v době okupace Ukrajiny: „Rusko nemůže chtít další velkou válku“, „S Putinem se dá domluvit, ten se jen bojí barevných revolucí“, „Neměli bychom dávat Ukrajině letální zbraně, protože to způsobí eskalaci“, „:S Ruskem je lepší najít nějaký kompromis“.

Naše komunita v žádném případě nevyzývá k zahájení totální války na Korejském poloostrově – právě naopak, ke všem řešením je nutno přistupovat vyváženě a zohlednit různé okolnosti. Musíme však mít na paměti jedno důležité pravidlo: když nám někdo vyhrožuje smrtí, je třeba to brát vážně. Neznamená to, že hned po výhružkách na naši adresu sáhneme po preventivní vraždě, ale pro každý případ se musíme připravit na ten nejhorší scénář a v případě skutečného útoku reagovat protiútokem.

Když tedy nemáme hodnověrné informace, zda má Severní Korea provozuschopné vodíkové pumy, přesto tyto informace stále přicházejí, je lepší mít za to, že tyto pumy skutečně má a že jsou v plné bojové pohotovosti. Prioritou je vždy sebezáchova.

Si vis pacem, para bellum.

Kim Čong Un mezi obdivovatelkami sloužícími u ženských dělostřeleckých jednotek Korejské lidové armády [KCNA/Reuters]

Rozložení sil a možné aliance v případě střetu

Dosud jsme analyzovali situaci, jako když pozorujeme kuličky ve vzduchoprázdnu. Nebrali jsme v potaz další síly, které situaci ovlivňují, nesnažili odhadnout chování sousedů ani nezohledňovali možné aliance. Rovnice KLDR však má spoustu proměnných, jejichž vliv by měl velký význam, kdyby došlo na to nejhorší. Zkusme se tedy pozorněji podívat na všechny země, které by se s velkou pravděpodobností dostaly do víru událostí a mohly by zásadním způsobem ovlivnit poměr sil.

Jižní Korea

Tady je vše jasné. Jakákoli agrese ze strany KLDR bude mířit především proti Jižní Koreji. Prohlášení KLDR, že všechny její zbraně jsou namířeny pouze na USA, nejsou nic víc než fikce. V případě vojenského konfliktu bomby v první řadě dopadnou na Soul, i Soul to dobře ví. Proto na rozdíl od některých evropských a amerických politiků vnímá hrozbu totální války víc než vážně. Korejská konzervativní strana Senuri, která je dnes v opozici, dokonce vyzvala k opětnému rozmístění jaderných zbraní na jihokorejském území, které Spojené státy z poloostrova uklidily po skončení studené války.

O potížích, s nimiž by se Soul musel potýkat v případě války s KLDR, ví lépe než kdokoli jiný. Dynastie Kimů vládne Severní Koreji od jejího vzniku v roce 1948. V KLDR panuje kult osobnosti, i Kim Čong Un má prakticky neomezenou moc. Ideologie čučche funguje tak, že její vliv je srovnatelný s náboženskou sektou.

Některé kruté metody, které praktikoval na svých občanech Sovětský svaz v 1930. a 1940. letech, v Severní Koreji nejenže přežívají dodnes, ba dokonce získaly hypertrofovanou podobu. Platí tu třeba systém, že je 5 až 10 rodin sdruženo do jedné skupiny, i za prohřešek jedné osoby jsou trestáni hned všichni: odvezeni do lágru nebo popraveni. V této situaci můžeme počítat s tím, že v případě války KLDR sáhne po staré sovětské strategii: vystaví zábranné oddíly a zavalí nepřítele mrtvolami. Dost pravděpodobné je i nasazení sebevražedných útočníků.

Je také jasné, že při válečných operacích bude KLDR jen stěží dodržovat Haagské nebo Ženevské úmluvy a že s velkou pravděpodobností použije chemické nebo biologické zbraně, jejichž zásoby Jižní Korea odhaduje řádově na 2 až 5 tisíc tun.

S ohledem na všechny tyto faktory Soul pořádá cvičení a aktivně se připravuje na válku, samotnou válku však vnímá jako poslední možnost, která přijde na řadu, až budou všechny ostatní varianty vyčerpány.

USA

O stanovisku USA světová média informují snad nejvíc, všechny jeho aspekty proto rozebírat nebudeme, jsou víceméně známé.

USA se kategoricky nelíbí, že Severní Korea vystoupila ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a MAAE. Washington má za to, že to za prvé podrývá světový řád a mohlo by spustit nové závody ve zbrojení. Za druhé by KLDR mohla destabilizovat situaci v celé Východní Asii: válka způsobí vychýlení z rovnováhy, může zásadním způsobem podlomit tři z TOP 10 ekonomik světa (jihokorejskou, japonskou a čínskou) a jistě vyvolá vlnu uprchlíků. Za třetí KLDR neustále vyhrožuje, že odpálí jaderné rakety směrem k USA, což si USA nemohou dovolit.

Dnes Washington pracuje s několika možnostmi: pokračovat v nátlaku na KLDR jen sankcemi a diplomacií; čekat, až se KLDR pokusí o útok, a ten opětovat; nebo podniknout preventivní útok.

Preventivní útok zatím působí velmi riskantně, protože se za KLDR teoreticky mohou postavit Čína a Rusko. I když Rusko netrápí USA tolik jako Čína, která v roce 1961 podepsala se Severní Koreou smlouvu o spolupráci, kooperaci a přátelství zavazující obě země k příslušným opatřením proti kterékoli zemi nebo koalici zemí, která by mohla na některou ze stran zaútočit. Tato smlouva se automaticky prodlužuje a zůstane v platnosti minimálně do roku 2021. Před provedením vojenské operace na zneškodnění jaderné infrastruktury KLDR proto chtějí USA získat od Pekingu potvrzení, že Čína nezasáhne.

Právě kvůli této dohodě a stanovisku Jižní Koreje, která považuje vojenské tažení za extrémní opatření, je preventivní útok v provedení USA méně pravděpodobný než protiútok, i když není zcela vyloučen. Jak řekl Trumpův poradce pro národní bezpečnost McMaster, „Nejsme oddáni myšlence mírového řešení, jsme oddáni myšlence vyřešení. Musíme být připraveni, bude-li to nutné, dosáhnout denuklearizace Severní Koreje i bez spolupráce ze strany tohoto režimu“.

USA nejen vyčkávají: v posledních měsících neustále cvičí své ozbrojené síly pro operace na obsazení severokorejských jaderných objektů a simulují jiné situace, které mohou vzniknout v rámci války s KLDR. Část těchto cvičení se koná společně s jihokorejskými vojáky, velká pozornost je však věnována i vyloženě americkým leteckým cvičením, kdy piloti dostávají za úkol shazovat pomyslné bomby na cíle v Severní Koreji z neviditelných letadel.

Čína

Abychom vyhodnotili čínské stanovisko, musíme si nejdříve uvědomit, že se Čína považuje za plnoprávného vládce v kontinentální Východní Asii. Peking má za to, že v tomto regionu nesmí k ničemu dojít bez jeho souhlasu, a že všichni musí hrát podle jeho pravidel. Velmi dlouho Čína podporovala KLDR. Obě země patřily do socialistického bloku. „Dobrovolníci“ z Čínské lidové osvobozenecké armády se aktivně podíleli na Korejské válce 1950–1953. Dalo by se bez nadsázky říct, že nebýt Číny, KLDR by už dávno zmizela z mapy. V době hladomoru 1996–98 Čína zdarma zasílala do KLDR potraviny, 90 % severokorejského vývozu mířilo do Číny. Polovina veškeré pomoci, kterou Čína přispívá cizím státům, končí v KLDR.

Pro Čínu to ovšem dnes vypadá tak, jakoby Kim Čong Un zapomněl, komu KLDR vděčí za svou existenci v 21. století, a usoudil, že může dělat cokoli ho napadne. Tato situace se Číně jistě nelíbí. Nepotřebuje stát, který se snaží diktovat ve Východní Asii vlastní pravidla bez porady s Pekingem. Existence KLDR byla předtím pro Čínu výhodná, protože za prvé KLDR byla pro Peking satelitní zemí, po druhé jako bonus tvořila další nárazník mezi Čínou a americkými jednotkami v Jižní Koreji. Přílišná svévole Pchjongjangu v posledních letech však vztahy mezi oběma státy stále více zhoršuje.

Čínský generální tajemník Si Ťin-pching má o Kim Čong Unovi velmi nevalné mínění a od svého nástupu do funkce v roce 2012 se s lídrem KLDR dosud nesešel. Čínští úředníci už také téměř zapomněli cestu do Pchjongjangu, zejména ve srovnání s četností návštěv  době, kdy Číně vládli Ťiang Ce-min nebo Chu Ťin-tchao.

Nevraživost mezi lídry Číny a KLDR existuje nejen v rovině národních zájmů. Kim Čong Unova rodina má dost úzké vazby na skupinu Ťiang Ce-mina, čínského generálního tajemníka v letech 1989 až 2002. Tato skupina stojí proti Si Ťin-pchingovi a již má na kontě vážné pokusy o jeho sesazení z postu generálního tajemníka. Povídá se, že v poslední době se dokonce plánovala vražda Si Ťin-pchinga, spiknutí však bylo včas odhaleno. Po pokusu o převrat Si Ťin-pching provedl urgentní „čistky“ na Ústředním bezpečnostním úřadě, usazeniny však zůstaly.

V případě KLDR však osobní důvody hrají mnohem menší roli než racionální politika. KLDR se pro Čínu totiž už dávno stala jakýmsi kufrem bez držátka, který je těžké nést, ale škoda zahodit. Čína si u svých vazalů cení pokoru, stabilitu a předvídatelnost, KLDR však dnes o všechny tyto vlastnosti přišla.

Pekingu musí být určitě jasné, že režim v KLDR neprospívá stabilitě a že kult osoby a masové uctívání dříve či později udělají z „idolu národa“ psychopatického paranoika. Když se tomuto paranoikovi dostane do rukou jaderná zbraň, nebude mít problém ji použít.

Pro druhou největší ekonomiku světa jsou tyto varianty kategoricky nepřijatelné. Ať se o Číně říká cokoliv, vůbec nemá zájem na tom, aby KLDR najednou začala bombardovat USA, druhého nejvýznamnějšího obchodního partnera ČLR. Pro Čínu bylo samozřejmě po jistou dobu výhodné mít v sousedství KLDR, aby měla čím občas trochu postrašit USA, Japonsko nebo Jižní Koreu, ale jen do chvíle, kdy KLDR byla kapesním pejskem. Dnes, když pejsek začal štěkat a kousat, už si ho Peking ve své blízkosti nepřeje.

Pejsek také nechce navazovat kontakt s Pekingem. Třeba v listopadu Čína vyslala do Pchjongjangu zvláštního vyslance Sun Taa, aby si s Kim Čong Unem promluvil, Kim však schůzku se Sunem odmítl, což Číňany pobouřilo. Označili to za ponížení, a dějiny ukazují, že Čína ponížení neodpouští: počká si na vhodnou chvíli a pak se pomstí.

Dnes se v Číně už nahlas mluví o válce, která je vnímána jako nevyhnutelná věc. KLDR nazývají časovanou bombou a souběžně se připravují na bojové střety. Čínský list Czilin daily v prosinci věnoval celou stránku radám, jak si počínat v případě jaderného útoku. Peking má také v plánu připravit minimálně 5 uprchlických táborů v pohraničí. Čínští vojáci stejně jako ti jihokorejští nebo američtí pořádají cvičení, kdy se snaží nacvičit různé možné scénáře vývoje událostí.

Pravděpodobnost, že Čína v kritickou chvíli změní názor a postaví se na stranu KLDR, tu jistě je, s ohledem na všechny okolnosti je však mizivá. Jaderný popel a chaos v Asii Čína nepotřebuje a dobře chápe, že v nejbližší budoucnosti bude lepší se Kima zbavit

Japonsko

Na válku se připravuje i Japonsko. Tato země dokonce má v úmyslu změnit svou „pacifistickou“ ústavu, která Japonsku neumožňuje mít plnohodnotné ozbrojené síly (po Druhé světové válce v Japonsku působí jen Síly sebeobrany, které mohou bránit území, ale nesmí dávat podnět k agresivním útokům). V nejbližší době japonská vláda plánuje posílit sebeobranu země a nakoupit v USA systémy protiletecké obrany. V posledních měsících Japonsko věnuje velkou pozornost civilní obraně obyvatelstva: pořádají se cvičné poplachy, nacvičuje se nouzová evakuace apod.

Japonské stanovisko k válce s KLDR je jasné: jistě podpoří USA, i když by mohlo při konfliktu samo utrpět.

Rusko

Ze všech možných účastníků konfliktu je Rusko jedinou zemí, která by z eskalace ve Východní Asii těžila, a to z těchto důvodů:

1. Moskva potřebuje nějakou zemi, která by hrála roli strašáka číslo 1, aby odvedla pozornost od válečných avantýr a zločinů samotného Ruska. Věci se mají tak, že právě KLDR se na roli hlavního neadekváta dokonale hodí.
2. Rusko chce mít ohnisko nestability ve Východní Asii, aby mohlo v budoucnu ovlivňovat politiku v tomto regionu.
3. Moskva potřebuje odpadlickou zemi, která by mohla dodávat raketové jaderné zbraně zemím jako je Sýrie nebo Írán, stejně tak teroristickým skupinám podobným Al Káidě, Hizballáhu apod. Formálně bude Kreml stále z obliga: vše se dá hodit na neadekvátního Kima. A kdyby vše zašlo příliš daleko, může Kima snadno obětovat.
4. Rusku hraje do karet jakékoli oslabení velkých hráčů, především USA a Číny. Chce patřit do VIP klubu, tuto roli však už delší dobu nezvládá, dokonce i jen finančně, ani nemluvě o archaických přístupech Kremlu k mezinárodní politice, v níž Moskva nehledá partnerství ani synergii, ale konflikty a dominanci.
5. Kdyby se klíčové státy rozhodly s KLDR jednat, Moskva hned laskavě nabídne své služby na vyřešení konfliktu. Mezinárodní jednání se mohou táhnout dlouhá léta, což dává Rusku šanci k návratu do velké politiky. Minulý pokus s „pomocí na potírání ISIL“ nezapůsobil na USA a EU dost přesvědčivě, urovnání konfliktu s KLDR tak otevírá Rusku nové okénko příležitostí. Moskva počítá s tím, že za své „mírové snahy“ získá určité bonusy, které by mohly vypadat třeba tak, že si světové společenství na nějakou dobu přestane všímat zločinů samotného Ruska v dalších zemích nebo zruší část sankcí.

Někomu by se mohlo zdát, že si odstavce 3 a 5 vzájemně protiřečí, tyto scénáře však bude Moskva volit podle okolností. Kdyby tedy Kima přitlačili ke zdi, Kreml zvolí variantu č. 5, kdyby proces zbrzdili a umožnili Pchjongjangu ve výrobě zbraní pokračovat, dojde na variantu č. 3. Jde o to, aby to vyneslo aspoň nějaké dividendy.

Západní experti často říkají, že Putin je nepředvídatelný politik, jehož kroky je velmi těžké odhadnout. Ve skutečnosti tomu tak není. Jakoukoli kreativitu Putin zcela postrádá. Nikdy nepřišel s ničím novým, jen postupuje podle klasických příruček KGB.

Základní principy jsou jednoduché. Rusko má omezené zdroje, které na přímý konflikt se světovými velmocemi nestačí. Postačí však k vytvoření menších ohnisek nestability financováním různých místních skupin. Někdy jde o teroristické organizace, někdy o politické strany nebo náboženské organizace, někdy i o organizované zločinecké skupiny: hlavní je, aby měly radikální zaměření, neměly problém vzít špinavé peníze, nevyhýbaly se rizikům a neštítily se násilných metod. S těmito skupinami navazují kontakt zvláštní kurátoři a zvou jejich členy do Ruska. Zde jim poskytují příslušnou přípravu, zpracovávají různé scénáře a následně vypouštějí pokusné králíky „do terénu“. Když plán zabere, začne násilný střet a vznikne ohnisko chaosu. Sousedé tohoto ohniska a všechny země, které do konfliktu zasáhly, se oslabí, a Rusko prostřednictvím těchto skupin získá další páky k ovlivnění situace. Když plán selže, Rusko se jen tváří, že s tím nemá nic společného, v extrémním případě pak normálně zařinčí zbraněmi a připomene všem, že je jaderná mocnost. Za nějakou dobu se na incident zapomene a Moskva to začne od nuly jinde.

Jde o zcela standardní a časem osvědčený scénář, který SSSR uplatnil mnohokrát, proto bychom neměli přisuzovat průměrnému absolventovi Vyšší školy KGB nějaké výjimečné schopnosti. Putin jen opakuje stále stejné vzorce, které se kdysi naučil. Stejně tak je opakovali ti, co Rusku vládli před ním, a budou opakovat ti, co přijdou po něm. Samozřejmě když se tento bludný kruh nepřetrhne.

Nyní se vraťme k ruskému stanovisku ohledně KLDR. Pro začátek má smysl připomenout, že SSSR rozehrál v Koreji svůj obvyklý scénář již před 70 lety. Frankenstein s ideologií čučche a dynastií Kimů je produktem z dílny Moskvy. Pak SSSR dlouhá léta Severní Koreu podporoval, reaktor na výrobu plutonia totiž Pchjongjang získal právě od něj. Již dnes máme všechny důvody k domněnce, že po rozpadu SSSR Rusko přispělo k vývoji raketového programu KLDR a dodávalo jí výkresy. V roce 2012 RF náhle odpustila KLDR 90 % jejího dluhu, de facto tedy darovala cca 10 miliard USD. Rusko se také podílí na porušování sankčního režimu OSN proti KLDR, tedy stále potají podporuje Kimův režim.

Ovšem dnes, když se sázky zvýšily, bude Rusko jako vždy působit hybridně. V zákulisí přislíbí Kimovi podporu, zorganizuje pašerácké toky, může tajně dohodit KLDR nějakou zbraň, umožní migrantům z KLDR nelegálně pracovat v Rusku – zkrátka udělá vše, aby Kimův režim zůstal nad vodou co nejdéle. Kdyby však začalo být vážně zle, Rusko okamžitě hodí Kima přes palubu a bude se tvářit jako nevinný beránek.

Dobrá zpráva je, že do války se Rusko zapojí jen sotva, neutáhne totiž ani ty války, které již začalo na jiných místech planety.

Prognóza: bude válka?

Ozbrojený střet s KLDR je téměř nevyhnutelný. Ze Severní Koreje se skutečně stala časovaná bomba. Otázka tedy nezní, zda to bouchne, ale kdy. Neusedne-li Kim Čong Un v nejbližší době sám k jednacímu stolu a nezačne-li se chovat konstruktivně, v brzké budoucnosti je na místě očekávat začátek bojů. Doufejme, že všechny země se na tuto válku stihnou připravit dříve, než vypukne.

Závěrem: Kime, Rusko tě hodí přes palubu, vždy…

Víme, že si severokorejský vůdce náš přehled nejspíš číst nebude, pro každý případ mu však chceme vyřídit menší vzkaz.

Soudruhu Kime,

neměl byste mít žádné iluze, pokud jde o úmysly Ruska. To své partnery vždy zradí: jeho slova, sliby, dokonce ani písemné dohody nemají žádnou hodnotu. Kreml nemá žádné zásady, má jen provozní účelnost. Kreml Vás potřebuje jen k tomu, aby z Vás mohl uplácat toho nejhoršího neadekváta na světě, ve srovnání s nímž by se Rusko mohlo zařadit mezi ty, co „ještě celkem ujdou“ a „s nimiž se dá dohodnout“. Rusko si s Vámi jen hraje, v kritickou chvíli bez žádných skrupulí KLDR obětuje a bude se tvářit, že s Vašim příběhem nikdy nemělo nic společného. Stavět se proti zemím, které dohromady mají 47,7 % světového HDP, je sebevražda. 47,7 % proti Vašim 0,02 % – myslíte to vůbec vážně? Vyhrožovat zemi s nejsilnějšími ozbrojenými sílami na světě je ještě větší sebevražda. Jen vězte, že Peking Vám nepomůže a Moskva nepomůže také. Proto raději usedněte k jednacímu stolu o jaderném odzbrojení: je to jediná a poslední šance zachránit život Vám a občanům Vašeho státu.

Čtěte také: Hybridní mír: Korea a Ukrajina. Společné znaky agrese Moskvy a ponaučení pro lidstvo

Christina Dobrovolska speciálně pro InformNapalm
(Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0)
Klikněte na „Sdílet“ a podělte se s přáteli.
Staňte se fanoušky stránky InformNapalm Česko na Facebooku a nechte se pohotově informovat o nových příspěvcích v češtině.

Překlad: Svatoslav Ščyhol