Korea a Ukrajina se v různých historických obdobích staly oběťmi hybridní agrese Moskvy. To, čeho jsme dnes svědky na území Severní Koreje, je možnou budoucností také pro obyvatele, kteří se vědomě či nevědomě stali rukojmími „lidových republik“ na Donbasu. Postavení architekta těchto loutkových republik, které získávají znaky koncentračních táborů s totalitními režimy, stabilně drží Kreml. Otázkou je pouze, zda si světové společenství vezme ponaučení z historických analogií, nebo se znovu spálí na stejné hrozbě pro celé lidstvo.

Ukrajina 2014

12. květen 2014, východ Ukrajiny. Neznámí maskovaní muži ve vojenských uniformách obsazují vládní budovy ve Slovjansku, Kramatorsku a Družkivce. Během týdne to podle podobného scénáře probíhá v Horlivce, Jenakijeve, Makijivce, Mariupolu, Novoazovsku a na mnoha dalších místech na ukrajinském Donbasu. Na hlavních náměstích se ozývá volání: „Za Doněckou / Luhanskou republiku! Za Rusko!“ Namísto starostů a úředníků se vedení měst ujímají noví lidé, polní velitelé. Dobře vyzbrojené a zorganizované oddíly vstupují do ozbrojeného konfliktu s ukrajinskými vojáky, kteří do regionu přicházejí zklidnit situaci. Ozbrojenci si říkají „povstalci“, provádějí rozsáhlou agitaci s výzvami k odtržení od Ukrajiny a prohlašují aktuální dění za občanskou válku. Zvláštní shodou okolností se později ukáže, že většina polních velitelů z „lidové domobrany“ má ruské občanství a bydliště: Igor Girkin (přezdívka Strelkov), Igor Bezler (přezdívka Běs), Arsenij Pavlov (přezdívka Motorola) nebo Alexandr Možajev (přezdívka Babaj). Nově příchozí zakuklenci jsou nápadní svým přízvukem a perlí výrazy zdejším obyvatelům neznámými, jako je třeba záhadný „porebrik“. I přes toto vše označení „rebels“ (anglicky povstalci) ruským ozbrojencům v zahraničních médiích už jen tak nikdo neodpáře.

Korea 1945

14. říjen 1945, Pchjongjang. Uplynuly přesně dva měsíce ode dne, kdy Japonsko přijalo podmínky Postupimské deklarace, kterou se vzdalo Koreje, o níž bylo rozhodnuto, že se přechodně rozdělí po 38. rovnoběžce na sovětskou a americkou zónu, a to na dobu 5 let. Na pchjongjangském stadionu se koná mnohatisícový mítink na oslavu Sovětské armády. Velitel 25. armády generálplukovník Čisťakov představuje přítomným 33letého kapitána Sovětské armády s řádem Rudého praporu na prsou. Tohoto muže označuje Čisťakov za „korejského národního hrdinu“ a „slavného partyzánského vůdce“. Mladý kapitán vyhlašuje projev věnovaný Sovětské armádě. Jak onen muž samotný, tak text projevu zanechává u diváků nejednoznačný dojem: o novopečeném „národním hrdinovi“ slyšel jen málokdo, navíc ve svém projevu používal jakási zvláštní slova a termíny. Tajemství tohoto podivínského textu bylo jednoduché: ve skutečnosti byl sepsán na politickém oddělení 25. armády SSSR v ruštině a do korejštiny ho pak přeložil některý ze sovětských důstojníků korejského původu. Dav na stadionu ještě neví, že se z mladého nositele řádu s pracovní přezdívkou Kim Ir Sen (v překladu „vycházející slunce“) velmi záhy stane legendární vůdce Severní Koreje.

Společné znaky hybridní agrese proti Ukrajině a Koreji

Na první pohled mají tyto dva příběhy jen málo společného. Liší se nejen časovým odstupem 69 let a vzdáleností 6.600 km, ale také historickými podmínkami, které ke vzniku těchto izolovaných oblastí přispěly. Přesto právě v severokorejských dějinách můžeme nalézt odpovědi na palčivé otázky dnešní doby:

1) Kdo a jak řídí část Donbasu, kterou ukrajinská vláda nekontroluje?

2) Co se s tímto územím stane v budoucnu, kdyby se konflikt zmrazil a vše zůstalo tak, jak je?

Kim Ir Sen se na stadion v Pchjongjangu nedostal náhodou. Stojí za zmínku, že Kim, byť původem Korejec, asi 8 let žil v Číně, provozoval partyzánštinu proti Japoncům na straně Číňanů převážně na čínském území, ke Koreji tedy měl jen vzdálený vztah. V listopadu 1940 až září 1945 pobýval Kim Song-džu (Kim Ir Senovo pravé jméno) v Sovětském svazu, kam odešel s téměř zničeným oddílem protijaponských komunistických partyzánů z Mandžuska. Po kratším pobytu v sovětském filtračním táboře a identifikaci absolvuje Kim Song-džu výcvikový kurz na Chabarovském pilotním učilišti. V roce 1942 byl Kim již v hodnosti kapitána vyslán k nově vzniklé 88. samostatné střelecké brigádě (1000 až 1700 osob), kde sloužili převážně Číňané. Kapitánu Kimovi však bylo svěřeno velení korejského praporu této brigády. Ve stavu této jednotky zůstal Kim v SSSR až do září 1945, žádných bojů za Mandžusko ani Koreu se nezúčastnila. V těchto letech se Kimovi stačili narodit dva synové, oba získali ruská jména: Jura (budoucí Kim Čong-il) a Šura (zemřel již jako dítě).

Po japonské kapitulaci v Druhé světové válce severní část Koreje de facto neřídili zástupci Koreje, ale sovětští generálové: Čisťakov, Lebeděv, Romaněnko a Štykov (obzvláště ten posledně jmenovaný). Vůdčí roli při vzniku místních stranických buněk odehrávali příslušníci sovětské rozvědky a armádního politického úřadu.

Falešné volby a falešná referenda

Stojí za zmínku, že se komunistická strana na severu Koreje netěšila velké oblibě, naopak tu bylo výrazně zastoupeno nacionalistické hnutí. Tato skutečnost ovšem sovětskému režimu nezabránila v nalezení způsobu, jak dostat komunisty k moci. Prostřednictvím nejrůznějších manipulací nejprve vznikla Jednotná demokratická národní fronta, která sdružila všechny strany, pak koncem roku 1946, tedy již po Kim Ir Senově tajné schůzce se Stalinem, se konaly zdánlivé volby v těch nejlepších sovětských tradicích. Jejich zdánlivost spočívala v tom, že v každém volebním obvodu byl nominován jediný kandidát, a to za Jednotnou demokratickou národní frontu. Hlasovat bylo možné buď pro něj, nebo proti němu, žádní alternativní kandidáti neexistovali, navíc hlasy „pro“ museli voliči házet do bílé urny, hlasy „proti“ pak do černé. Volební účast byla z říše fantastiky: k volbám přišlo 99,6 % zapsaných voličů, z nichž 97 % dalo svůj hlas navrženým kandidátům. Takto vznikl první Národní výbor Severní Koreje.

Tato parodie voleb v Severní Koreji až k smíchu připomíná nejen volby v samotném Sovětském svazu nebo v zemích, které se v minulém století dostaly do jeho okupace, ale také celkem čerstvé referendum z roku 2014 na Ruskem okupovaném Krymu. Zde byly použity v podstatě stejné přístupy: omezené možnosti výběru, hrubá porušení v průběhu hlasování a výsledek splňující veškeré znaky fikce. RF hlásila nepřiměřeně vysokou účast 83,1 % voličů a zcela nerealistický výsledek projevu vůle lidu: 96,77 % údajně hlasovalo pro „sjednocení“ Krymu s Ruskem. S tím, že podle nezávislého hodnocení činila skutečná účast pouhých 32,4 %.

Poslušné loutky Moskvy

Vraťme se však k Severní Koreji a sovětské loutce Kim Ir Senovi. Již začátkem roku 1946 se Kim Ir Sen na pokyn ruské generality postavil do čela Přechodného národního výboru Severní Koreje, který vykonával působnost vlády. Od této chvíle se Kim de facto stal samovládcem Severní Koreje. Tato samovláda však neznamenala nezávislost: Kim plnil všechny příkazy, které dostával od armádního velení nebo z Moskvy.

V roce 1947 bylo rozhodnuto, že se o osud Koreje postará Organizace spojených národů. Přestože se plánovalo Severní a Jižní Koreu spojit v jurisdikci jediné vlády, de facto byla v Severní Koreji vypracována vlastní ústava, která se měla stát stěžejním legislativním předpisem pro obě části Koreje, pod zástěrkou zřízení policejních hlídek pak pod vedením Korejců, kteří přišli ze Sovětského svazu, vznikla vlastní armáda a dokonce i námořnictvo. V roce 1948, když se koncept sjednocení Koreje za podmínek nadiktovaných Sovětským svazem evidentně nedočkal podpory ze strany Soulu, vyhlásila Severní Korea vznik KLDR.

Loutka Kim se stal předsedou Rady ministrů nově vzniklé republiky a společně se zástupci jihokorejského prokomunistického podzemí začal aktivně prosazovat záměr na vojenské dobytí jihu. V roce 1950 po déletrvajícím jednání mezi Kimem a sovětským vedením, zejména se Stalinem osobně, dostává vojenská operace proti Soulu zelenou. Kreml myslel, že půjde o krátkou a vítěznou válku: Moskva sázela na to, že podpora ze strany obyvatel Jižní Koreje bude vysoká a že Američané do konfliktu nezasáhnou.

Dne 25. června 1950 vstoupila 135tisícová Korejská lidová armáda společně se 150 sovětskými tanky T-34 do Jižní Koreje. KLDR přitom nestydatě prohlásila, že to byla právě hlava Jižní Koreje I Sung-man, kdo na Severní Koreu zaútočil jako první. KLDR rychle obsadila Soul, OSN však pohotově vyslala do oblasti bojů mírový kontingent, který tvořili převážně američtí vojáci. Nemá smysl zde vyprávět celý průběh války, nicméně v říjnu již bylo jasné, že jednotky OSN Kim Ir Sena rozdrtí, kapitulace byla jen otázkou času. Po dohodě s Kremlem se však do toho vložila komunistická Čína, která nasadila početnou pozemní armádu. SSSR poskytoval podporu ze vzduchu. Armády na obou stranách utrpěly těžké ztráty a situace se dostala do slepé uličky.

V roce 1953 již po Stalinově smrti podepsaly strany dohodu o příměří a zřídily demilitarizovanou zónu kolem 38. rovnoběžky. Konflikt byl zmrazen, svět na KLDR zapomněl, i tato se začala rychle měnit v hrůzostrašný militární koncentrák, který podporovaly SSSR a Čína. Teprve v roce 1991, kdy SSSR zanikl, podepsaly obě Koreje dohodu o míru, neútočení, spolupráci a výměnách. Od roku 2013 však KLDR ruší všechna ujednání o neútočení včetně těch z roku 1953. Mezinárodní společenství se stále paličatě tváří, že problém KLDR neexistuje, i teprve v roce 2016 po nových zkouškách jaderných zbraní a balistických raket se svět probere a konečně si uvědomí, jak může dopadnout dlouhá anabáze s hybridním mírem v Koreji.

Mohli bychom říct: co to má dělat s válkou na Ukrajině? Kdo však pečlivě studoval ozbrojený konflikt na Donbasu a obsazení Krymu, najde mnoho společných znaků s událostmi v Severní Koreji z poloviny minulého století.

Ukrajinská obdoba

V roce 2014 Moskva úplně stejně vysílala na Ukrajinu regulérní vojáky a žoldáky nejen z Ruska, ale i z místních obyvatel, kteří absolvovali přípravný kurz na zvláštních vojenských táborech pod dohledem odborných instruktorů na území RF. Obdobným způsobem Kreml předem připravil uchazeče z místních obyvatel, kteří měli zaujmout určité funkce hned po obsazení vládních úřadů. Tito místní kolaboranti neustále udržovali kontakt s kurátory z Ruska a také sami nejednou cestovali do Moskvy za účelem jednání a získání pokynů, podobně jak to činil Kim Ir Sen a další korejské kreatury Kremlu, jejichž všechny příběhy rozsah jednoho článku zkrátka nepobere. Stejně jako v Severní Koreji právě Moskva rozhodovala o vyhlášení „samostatných republik“, a sice „Doněcké lidové republiky“ a „Luhanské lidové republiky“. Stejně tak u kormidla obou „republik“ stály a stále stojí loutky Kremlu.

Překvapivě podobné jsou dokonce i chyby Moskvy. Dnešní Kreml stejně jako tehdy v Koreji počítal s tím, že jeho zrežírovaná „povstání“ nakonec získají mezi Ukrajinci podporu, i Rusko bez problémů dostane pod plnou kontrolu celou Ukrajinu. Když bylo koncem jara 2014 jasné, že většina Ukrajinců vůbec nemá v úmyslu kremelské plány podpořit, a uměle vytvořené republiky se v létě 2014 daly rychle na ústup a začaly ztrácet své pozice, Moskva se stejně jako v 1950. letech rozhodla pro otevřenou invazi: armáda RF ve velkém ostřelovala ukrajinské území z Ruska a přesunula na Donbas nejen pancéřovou techniku, ale také systémy protiletecké obrany, z nichž jeden sestřelil letadlo na lince MH17.

Zbraně, vojáci a peníze: toto vše plynulo a stále plyne plným proudem z Moskvy jak do KLDR, tak do dalších loutkových republik: PMR, DLR, LNR, stejně tak do okupované Abcházie, Jižní Osetie, na Krym aj. Kdybychom však hodnotili objektivně, pak je množství zbraní, které Rusko dodalo na okupovaný východ Ukrajiny, bezprecedentní: 600 tanků, 1257 obrněných transportérů, 295 reaktivních raketometů, 479 prostředků protiletecké obrany, 368 protitankových prostředků, pak také střelecké zbraně, miny a munice, které prostě spočítat nelze. A to ani nepočítáme zbraně, které byly dopraveny na Krym po okupaci v roce 2014. Na okupovaném území Donbasu byla zřízena armáda čítající cca 40 tisíc osob, jak vojáků Ozbrojených sil RF, tak žoldáků všeho druhu. A tato armáda stále každodenně zabíjí lidi. Bude jí stačit území, které již stihla dobýt? Kdoví, ale sotva.

Tragické následky

Tragické společné znaky mezi Severní Koreou a Donbasem u toho bohužel nekončí. Nejzávažnějším důsledkem vzniku autoritářského, od zbytku světa izolovaného státu na Korejském poloostrově se totiž stalo bezprecedentní porušování lidských práv a svobod v KLDR. Represe, mučení, popravy, kruté tresty i za nejmenší provinění, nápravné tábory a téměř úplné odříznutí od světa: toto vše se stalo vizitkou Severní Koreje. S tím, že tvůrcem tohoto zvráceného systému byl právě Sovětský svaz. Dnes se situace opakuje. Na okupovaném území Donbasu vládne svévole a bezpráví. Lidé jsou často unášeni jen tak na ulici nebo z domu a odvezeni neznámo kam. Ve sklepích „MGB“ (Ministerstvo státní bezpečnosti) se děje neslýchaně kruté mučení. Lidé jsou popravováni nebo jen tak zabíjeni bez soudu a vyšetřování kvůli přivlastnění jejich majetku. Města de facto řídí vojenští správci a vůdci ozbrojených oddílů, kteří dělají, cokoli se jim zamane. Znásilnění a kruté bití se staly všední rutinou.

Co by to mohlo způsobit v budoucnu?

Totéž, co se stalo v Severní Koreji. Izolovaní a permanentní propagandou oblbovaní lidé, kteří vyrůstají v prostředí extrémní krutosti, kde život nemá žádnou hodnotu, se na svět dívají jinak. Jejich vědomí se deformuje a celý svět se stává zarytým nepřítelem. Dokážou zabíjet a lehce svolí k jakýmkoli zločinům kvůli nejmenšímu projevu schválení ze strany polobožského diktátora. Odchovanci bezděčného kultu vůdce nemají žádný problém použít biologické, chemické, jaderné či jakékoli jiné zbraně hromadného ničení. Je jich věčná škoda, těchto zdeptaných lidí, které zmrzačila krutost a propaganda, jsou však schopni zničit i celý svět, kdyby dostali příležitost.

Závěr

Bohužel si jen zřídkakdy vezmeme ponaučení z dějin. Stále znovu opakujeme stejné chyby. Někdy nás však samotné životní okolnosti přimějí k evoluci a nutí, abychom zmoudřeli. Svět se znovu dostal na pokraj velké války. A právě dnes nastal čas pohlédnout pravdě do očí a přiznat: nebudeme-li řešit problémy včas a lokálně, jednou se z nich stanou problémy globální. A jak ukazuje příklad Severní Koreje, mír není vždy dobrá věc, minimálně ne s každým a ne za jakýchkoli podmínek. Hybridní mír s despotickými diktátorskými režimy dříve či později vyústí ve válku se vším všudy. Takovou, že by se z ní mohla kdykoli stát i válka jaderná.

Christina Dobrovolska speciálně pro InformNapalm
(Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0)

Klikněte na „Sdílet“ a podělte se s přáteli.
Staňte se fanoušky stránky InformNapalm Česko na Facebooku a nechte se pohotově informovat o nových příspěvcích v češtině.

Překlad: Svatoslav Ščyhol